1877
Do Natalie jsem se zamiloval hned, jak mne služba zavedla na Zalitavský ji. Nejsličnější černovláska, jakou kdy svět viděl! Oči jak uhle, pleť jak zlatý alabastr a srdce plné lásky. Jenomže – k jinému. Já jsem byl nejmladší husarský důstojník ve sboru a ona jednou z mnoha dcer malého horského vinaře. Jednoho z mnoha. A tak to začalo. Netušil jsem, že kráska v černých šatech i šátku plane svým srdcem po zbojníku Lujekovi. Netušil to tenkrát vlastně nikdo. Byla nouze, kynula vojna – dívce hrozilo, že se z bídy bude muset stát „oficírskou frajlí“. A že by nám ani víra v cestě nestála, vyslovil jsem se jejím rodičům. A bylo zle. S kráskou jsme se znali, věřil jsem, že obstojím, ale – ouha! Malá víska z kamenných domečků šuškala, jaké má vinařovic holka štěstí – a nepochodil jsem! Ona, smutně, zakroutila hlavou, špitla ne – a tiše zašla do komory. Omluvil jsem se zkoprnělým rodičům a chtěl jít pryč, ale – jejda! Stařena rodiny – hospodářova bába, Natina prabába, mi připleskla dlaň na rameno a stiskla, že jen jsem mrknul. Zůstal jsem. Zůstal jsem a postřehl, že krásčina matka se lekla – a sestry tak tak přemohly nápor škodolibého veselí. I otec sám jaksi znejistěl, pramáti se však vzdorovat neodvážil. Poslušen jejího pevného pohledu, zašel za dcerou a jasně jí domlouval. Ona pak pomalu vyšla, pohled k zemi, on za ní. Když postřehla, že stojím ve dveřích, zarazila se, ale jen malounko. Uprostřed malé místnosti se zastavili. Pak ona zašla do kouta a donesla mrňavou stoličku. Tvar, jako verpánek. Tu postavila doprostřed podlahy – a čekala. Začínal jsem tušit, ale odejít nešlo. Její matka šla – a otci donesla… Rákosku. Pořádnou. Strnul jsem. Všecko bylo v tichu až kostelním. Nata stála jak socha. Pak se ze všech sil předklonila, až co mohla a okraj sedáku sesličky oběma rukama stiskla. Polknul jsem. Hla se její matka. Šla, sukně i spodničky jí řádně vyhrnula a černé kalhotky, po lýtka dlouhé, rozšněrovala. Pak zase ustoupila. Přikročil otec, prut v ruce. Prabába vedle mne stála a přihlížela, div nedrnčelo. A otec… Otec dceru obnažil po kolena – a začal bít. A jak! Až to se mnou trhalo. Ale…! Nata, co mohla, držela, mlčela a pak, pak začla vydávat táhlé a tolik úpěnlivé kničení, div že jsem nezasáhl. Trhala sebou, svíjela se, křičela, řičela… Ale – neupadla. Rovné tři tucty dostala – a pak ji sestřičky na otcův rozkaz podrcly nazpátek do komory. Já zíral. Nata sice nekrvácela, ale zmrskaná byla příšerně. A vidět ji tak… A VTOM MI SVITLO! Ano! Viděl jsem ji nahou, spatřil jsem její hanbu i trápení, teď už jsem nemohl cuknout, byť ona odmítala! Bába mne pustila a já odcházel-neodcházel. Věděl jsem, že teď už neuniknu. Procesí rodiny i lidí z vesnice si mohlo jít stěžovat přímo za plukovníkem! A já jsem uhýbat nechtěl, jenom mne trápilo, že mne ta krasotinka odmítá. A co hůř! Ani ta největší kleveta široko daleko nevěděla proč. Ale – prozradilo se to samo a hnedle. Už první noc. Myslel jsem na svou krasavičku a dumal, zda z ní souhlas nutí hladem, žízní, či dalším bitím… A VTOM RÁMUS! Kravál v konírně! Hned jsme tam běželi – a vida ho! Stráž a i stájník bez sebe – a mého hřebce Běsa chtěl někdo zabít! Jenže! Můj Kavkazský rab se nikdy nedal! Kopavý, kousavý, fikaně záludný, snesl jen mne… A NĚKDO HO CHTĚL ZAŘEZAT?! To ne!! Štěstí, že se ten můj zákeřník nikdy jen tak nedal. Jak jsem ho znal a později se i dozvěděl, nechal záškodníka tiše vklouznout k sobě do stání – a pak mu dal! Však, jeden pokopaný raubíř v jeho stání už navždy zůstal! A ve dvířkách stání – rytina. A to už byl rytmistr doma! Ta rytina byla zbojníka Lujeka – a ten ukopaný měl znak jeho bandy. Jenomže! Ten mrtvý byl Turek! A to byla onačí káva! Nepřítel v loupežné tlupě lidem milovaného kořistníka, to bylo zlé! Ihned jsme sedlali – a jeli do noci. Stopy nám ukázaly, že Turčín tam nebyl sám – a druhý je raněný! To byla čina! To byla honba! Raněn byl totiž Lujekův bratr! Šel s ním a s jeho Turkem udělat pomstu na mojom koni za to, že jsem mu pásl po děvčeti. A Běs ho škrt podkovou. A Lujek udělal tu chybu, že bratra hned neobětoval a táh ho sebou. Zdržoval se – a nechávali i krvavou stopu. Naši ohaři byli skvělí! A naši Kavkazani to uměli v horách i skalách. Lov jako na dlaka! A Lujek přidal druhou chybu! On si šel pro Natalyu! Oklika a zdržení! My za ním, leč, on byl dobrý. Unikal jak lasička, prchal jako ďábel. Byl jsem mu v patách. Jenom pár minut! Čtvrt hodina ne! Ale – stačilo to. Vrazil do vísky, ranil starého vinaře, chytil Natu – a pryč a k hranici! A my pořád za ním! Hory! Skály! Hřebeny! Průsmyky…! A pak se to stalo! Lujekův bratr ztratil moc krve. Kůň ho, pravda, nesl, on ho ale špatně ved – a zdržel se. A já, zrovna v čele, jsem se dostal na dostřel. A trefil jsem mu koně. A nešťastný čtyřnožec padl. A jezdec byl náš! No, nechtělo se mu! I s málem krve. Tak jich pár dostal – a už spolupracoval! A my pořád dál za Lujekem,… Ale – už byl za čárou. Za průsmykem. Nu, a už ráno jsme všichni věděli, že z hranice je fronta. Byla válka. Válka byla, ale já vynechám podrobnosti. Bojovalo se – a já sám osobně vůlí osudu (a rytmistra s plukovníkem) dostal úkol přejít frontu k Turkům na průzkum. A zase vynechám zbytečnosti. Vrátil jsem se s pašovou pečetí – A I S NATALIOU!!! Ano! On Lujek byl chytrák. Jak přišel o bratra, tak ztratil podporu své vlastní rodiny. Válka mu pak sebrala možnost jak kořistit – TAK MILOU PRODAL! Ano! Prodal svou Natalii jako otrokyni! Já na ni pad náhodou a moh ji i koupit. Udělal jsem to. Cesta zpátky byla dobrodružná jako všechno ostatní, ale o tom jindy. Vrátili jsme se a bylo jaksi milé, že Nata nevěděla, jestli se mi má věšet na krk, nebo se přede mnou choulit do klubíčka. Otec to rozhodl za ni! Ono se mezitím provalilo, že byla Lujekovou galánkou. A vojna způsobila, že se přejinačila ta jeho hrdinská legendu na zrádcovskou. Že to prý on vodil Turky přes hory! No – kdo ví. Každopádně to starý vinař rozetnul „po Uhersku“! Když jsme se vrátili do jejich vesničky, udělal jediné. Vypráskal ji z domku bičem. Pak mocným řevem vykřičel do dáli, že nemá dceru. Zhroutila se. Chápal jsem to. Chápal, a když starý pán práskl dveřmi, šel jsem a sesbíral uzlíček, kterým se stala.
Ať už to dopovím, vzali jsme se. Musel jsem, pravda, dbát o to, aby si co nejlíp zhojila cejch otrokyně – a šrámy po bičích. Nebyl to jenom ten otcův. A jinak, inu – jednoznačně doporučuji černovlasé manželky! Ono se říká, že jižanky jsou sice horkokrevné, ale ve výchově uzkoprsé. To u nás ovšem platilo, ale jen po určitou mez! Nevím, jestli si tak zošklivila „prodejného“ milence, nebo jestli jsem jí prostě líp vyhovoval, ale – přičinlivější děvče jsem v životě neměl! Vstřícnější a divočejší, než čerstvě chycená lasice! Od něhy po divokost! A pranic neodmítla! A nakonec, nakonec se stalo cosi, co mne zaskočilo. Přímo se mne zeptala, jestli ji budu často bít?! Měl jsem to za žert – a v žertu prohodil, že vždy, když zaslouží! Usmála se, kapinku čertovsky a potměšile prohlásila, že to ji čeká až přemnoho výprasků. A kousavě mne políbila. Co říci nakonec? Měla pravdu!