Nu, inu, tak to byl jednou jeden rytíř, Praven se jmenoval. Otec mu po sobě pramálo nechal, bratři ještě míň, tak vyšel do světa. A jak už to bývá, na své cestě třikráte udatně nezištně pomohl a třikrát mu byla pomoc v nouzi přislíbena. Nakonec připutoval do jednoho knížectví, - kde si kníže s kněžnou ukrutně navařili! Hledali své dceři nápadníka – a dovolili jí stanovit si vlastní podmínku. A ouvej! Kníže chtěl od uchazeče bohatství, kněžna spoustu čar i kouzel – a komteska… To bylo To! Komteska si poručila Něco, co ještě nikdy nikdo nezažil! A tak jí hrozilo, že zbude na ocet, protože – co ještě prach nikdo nezažil? Ale…! Pravenovi se poštěstilo! Jak mu oplátkou pomohli anděl z nebe a čert z pekla, nedala se zahanbit ani třetí pomocnice, samotná smrt. A učinila nevídané, vykonala neslýchané – vzala nápadníka s vyvolenou na návštěvu svého hájemství – s návratem. S návratem zpátky ke smrtelníkům. Komteska Milina musila uznat, že Praven veškeré podmínky splnil. Ani ošklivý, starý či zlý nebyl. Jenže – její pyšné rozmazlenosti se přece jaksi nechtělo za muže prosté „rytířiny“. A tak se dala do pištění, dupání a vyvádění, až uzoufaní rodičové povolili a dovolili jí stanovit ještě jednu podmínku. A Milina si stanovila! Ve smrtčině hájemství postřehla pár věčných tajemství. Byly to útržky, ale převzácné! Smrt měla syna! Jmenoval se Morr a žil v světě smrtelných s pověstí démona. A mělo se za to, že střeží nevídaně neslýchaný poklad. A Milina si poručila, ať jí Praven před oddavkami donese Morrův skvost! To se jí rodiče ulekli, ale – slovo držet museli. Tak poručili. A Praven šel. Dívka se mu líbila, opravdu ji měl za upřímně vyvolenou. Její vzdorná neupřímnost ho sice mrzela, ale – šel. Šel daleko, předaleko, ale – našel! Dospěl až do Mlžných hor a našel i Morrův hrad. A Morr? Ohyzdný, jako umrlec, laskavý, jak Svatý z nebe! Stejně, jako matka. Však ta se ve své hrůzostrašnosti v nejkrásnější dámu měnila – pro ty, které už opravdu vyprovázela. A Morr?? Inu, to byl pán toho utrpení, jímž lidé zaplatí za každé skutečně poznání! To bylo to jeho tak skvostné hájemství! To byla ta jeho tajná drahocennost! Trýzeň, jako daň za pochopení. A když mu Praven řekl, co a jak, rozesmál se, div mlhu ode hor neodehnal! A že ho to pobavilo, - a jeho panství se zvětšit mohlo, pomohl! Změnil se na nejvznešenějšího, nejbohatšího vévodu – a jel na námluvy sám! Nu, dá rozum, že se i ve vzhledu trošinku přejinačil, ale ne moc. To byla čina! Místo návratu rytířova, - vévodské námluvy! A jaké! Bubákovsky strašidelné! To bylo Milině na stokrát do ouvej! Kdepak byly vyhlídky na svatbu s Pravenem! Aj! Morr, pod jménem Moryjan, oslepoval rodiče mamným třpytem zlata – a ochromoval bleskným leskem oceli. A hned – že má být svatba! A Milina se ze zoufalství vzepřela! Nechtěla být manželkou takové nestvůře! A rodičům předrželo! Však i požehnaný hrnec pukne, když ho peklem přetopíš! A bylo zle! Puklo v knížeti, co mohl přijít o bohatství od Pravena, ruplo v kněžně, která pranic nepořídila se vším svým čarováním: Dcerunku chytili, popadli, ona přidržela – a on jí vysázel, naložil, vyplatil, jakoby komteska darebnou husopaskou byla! A tucetkrát víc! Div se neukřičela! A světe, div se! Než ji hlas nadobro opustil – po rytíři vykřikla! Tu se Morr zasmál, vší šalbu odčaroval – a byl ten tam. A byli tak či onak spokojení všichni. Kníže s kněžnou, pro to, co měli – a že holku vyvdali. Praven, že uspěl tam, kde uspět chtěl. Milina, že strašidelný nápadník byl pryč – a že náhle neviděla ve svém žití jedinký důvod k nespokojenosti. Naopak.
A Morr byl rád, že na něj zas jednou došlo!