Před rokem jsem dostal poprvé na zadek. A to od osoby, od které jsem to opravdu nečekal. Od Lenky, mé kadeřnice. Ale hezky popořádku.
I když jsem se z Petřin, okrajové čtvrti Prahy, přestěhoval před dvěma lety, dále jsem se pravidelně do místního kadeřnictví vracel upravit si sestřih. Kadeřnice Lenka mě měla perfektně v ruce, byla rychlá a profi.
Za tu dobu, co jsem k ní chodil, jsme probrali hodně témat. Takže jsme o sobě věděli povšechně to důležité. Že máme oba partnery, kam jezdíme na dovolenou, jaké jsou nové filmy a tak.
Jenže.
Nejsem sice vůbec typ na nevěru, ale rád se dívám, hrozně moc. Lenka má malá pevná prsa, normálně štíhlé nohy, a obléká buď sukni nebo bokovky, klasicky v kadeřnické černé. Takže, není to žádná supermodelka. Ale prostě jsem si nemohl pomoct.
Vím, že většině holek a žen to není příjemné, to “svlékání očima”. Ale u Lenky jsem to – aspoň podle mého dojmu – úspěšně skrýval. A evidentně byla zvyklá. Na co jiného se taky před zrcadlem v kadeřnictví 20 minut máte koukat.
---
Jednou ale vzala obvyklá stříhací seance hodně jiný směr. To úterý jsem měl rezervaci už na 7.30 ráno a když jsem dorazil, byl jsem první a jediný “pán na holení”. Ze začátku stříhání probíhalo jako obvykle. Jak mezi námi panuje sdílnost, tak se Lenka do stříhání svěřila, co se stalo její kamarádce:
“Jsem z toho trochu vedle. Kámoška zjistila, že její přítel jí zahýbal. Teď mají tichou domácnost a prý by mu nejradši nařezala.”
“Hm, to se stává, je to život”, odtušil jsem.
“Vtipný na tom je, že ona to s tím nařezáním myslela vážně,” Lenka obrátila oči v sloup na znamení ujetosti její kamarádky, “ale on se samozřejmě nechce nechat.”
Chvilku bylo ticho. Na mysl se mi neodbytně vnucovaly vzpomínky na povídky a obrázky s tematikou spankingu, které si nedokážu na internetu odříct. Pak, nevím co mě to napadlo, prostě jsem nejspíš chtěl už obrátit list, jsem dokonce nadhodil:
“Hodně lidí by potřebovalo dostat na zadek, a to pravidelně.”
Lenka se zasmála:
“Neříkejte Romane, že byste zasloužil i vy. Vždyť s přítelkyní jste spokojený. Ale jestli už moc vyzvídám, tak se omlouvám.”
Chvilku bylo ticho. Tak asi dvě minuty, kdy znělo jen cvakání nůžek a Lenka na mě občas opatrně mrkla. Pak jsem se odhodlal k odpovědi.
“Jsem samozřejmě věrný.”
“To jsem si myslela.”
“Jenže... Myslím, že důvodů k tělesné korekci by se asi pár našlo.”
“Ale. Chodíte pozdě do práce, že?”, zasmála se Lenka.
“To snad ani ne.” Chvilka ticha. “Ale koukám se na ženy, asi trochu moc.”
“Tak pokud jim je aspoň sedmnáct, tak to je normální ne?”, trochu se začervenala. Tušil jsem proč.
Teď už jsem to nechtěl hloupě zahrát do autu a byl jsem si jistý, že to Lenka unese. “No hlavně teď v létě se koukám i trochu pod sukně, do výstřihu a tak.”
Teď bylo chvilku ticho na straně Lenky. Klidně to mohla zahrát do auto ona, třeba nějakým vtipem. Jenže se ukázalo, že Lenka nemá se směrem, který to nabralo, žádný velký problém a že se docela baví.
“Takže pod sukýnky se nám dívat se vám zalíbilo. Hmm. No, říkal jste důvody, takže co dalšího?”
Polknul jsem.
“No někdy večer se podívám i na internetu na takové ty hambaté fotky, nebo na povídky...”
“Jo, takže nic netušící holky někdo vyfotí ohnutý nebo se zvednutou sukní od větru a vy je potom v pohodlíčku šmírujete.” Ta věta zní výsměšně, ale Lenka zachovávala odstup a prostě jen pokračovala ve vtípcích.
Stříhání se nachýlilo ke konci a najednou se změnilo téma. Dolaďovali jsme sestřih, Lenka mi opláchla vlasy, takže se zdálo, že diskuse skončila.
Jenže po zaplacení, ještě pořád jsme byli sami dva, mi Lenka s úplnou samozřejmostí říká:
“Jestli stojíte o nápravu, tak bych vám uměla pomoct. Můžete přijít sem večer ve čtvrt na devět. Mám dnes na starosti úklid a budu tady sama.”
Zrychlil se mi tep a zastavil dech. Bylo to hrozně zvláštní, ale naprosto mě nenapadlo, že bych se z toho chtěl vykroutit. Jen jsem slyšel, jak ze mě vlastně samo vypadlo:
“Myslím, že to potřebuji. Večer se mnou můžete počítat.”
“Tak to se budu těšit,” zamrkala na mě šelmovsky Lenka. “A vezměte i nějakou tu nápravnou pomůcku. Asi víte, co tím myslím.”
Já jsem musel být červený jako rak: “Taky se těším, tak nashledanou.”
“Nashledanou. Teda večer, pokud souhlasíš, tak ti budu tykat. Abys nebyl překvapený.”
“Aha, no myslím, že budu mít jiné starosti,” pokusil jsem se o vtip.
“Taky si myslím,” opáčila moje kadeřnice se sladkým holčičím úsměvem.
---
Stav, ve kterém jsem se ten den nacházel, vám asi na tomto webu nemusím popisovat. Připadal jsem si jak ve snu a byl jsem jak na trní. Na jednu stranu jsem se těšil. Na to, jak teď zažiju na vlastní kůži to, co jsem si dříve jen prohlížel na obrazovce notebooku.
Na druhou stranu jsem neměl tušení, co se v Lence skrývá a co na mě chystá. Nejsem příznivcem násilí a o sadistický zážitek jsem nestál. Měl jsem ale někde hluboko uvnitř důvěru, že s Lenkou budu v dobrých rukou a že to zvládnu. Snad.
Hodiny ubíhaly jako voda a najednou bylo 8:12 a já stál před kadeřnictvím. Uvnitř naprostý klid a světlo, spíš to vypadalo jako opatření proti zlodějům. Za dvě minutky ale zezadu najednou přiběhla Lenka. První věc, která mě překvapila bylo to, že absolutně nebyla překvapená nebo zaražená, že jsem přišel. Sebevědomě a vesele odemkla dveře a úplně mě odzbrojila otázkou: “Ahoj Romane, přišel jsi stáhnout kalhoty?”
Zastavila se ve dveřích a bylo jasné, že to není řečnická otázka. “Ano prosím,” zmohl jsem se na odpověď, a naprosto mi najednou došlo, v jaké jsem situaci.
“Tak teda pojď,” zasmála se Lenka.
---
Následoval jsem Lenku na patro, kde byly dvě stříhací židle se zrcadly.
“Počkej chviličku, jen se převléknu.” I když jsem přivřenýma dveřma nic neviděl, bylo slyšet Lenky převlékání. Za malou chvilku se vrátila v modré sukni a bílém tričku, které rozhodně nebylo neprůhledné a rýsovaly se pod ním černé košíčky.
“Uf, už jsem to musela shodit. Taky ti to bude víc vyhovovat, když už jseš na ty sukně, co myslíš?”
Jenom jsem se útrpně usmál. Takže hra začíná. A Lenka vzápětí přitvrdila.
“Ráda bych slyšela odpověď. Tak co šmíráčku, co nám hledáš pod sukněma?”
Vůbec jsem se k odpovědi neměl. Vnitřně sice vím, že to vlastně není nic divného a že je to normální a dělá to většina chlapů. Jenže něco jiného je na koberečku to popisovat stejně staré holce pěkně do očí.
“No já čekám Romane. A mám času dost. Ale abys to pak neměl horší.”
“Líbí se mi kalhotky.”
“Aha, takže jenom kalhotky. Moc pěkný. A to co je pod nima už ne, to tě nezajímá?”
“To taky, prosím.” Byla ve mě najednou malá dušička.
“Moc dobře. Potřebuješ na zadek jako sůl, chlapečku. Copak sis přinesl?”
Z tašky jsem vytáhl malou úzkou vařečku, pro kterou jsem se zastavil v mém bytě.
“Vypadá šikovně. Tvoje prdelka půjde do červena Romane. Tak si rovnou sundej boty, kalhoty a ponožky.”
“Ano prosím.”
Vůbec nebyl prostor na diskusi. Vlastně, přišel jsem dobrovolně a kvůli tomuhle. Nedávalo žádný smysl odmlouvat. A vůbec mě to ani nenapadlo. Kromě obav a stresu jsem totiž najednou pocítil jiný silný pocit. Hrozně jsem se těšil na tu úlevu, až dostanu za svoje šmírování na zadek.
“Nejdřív zahřívací kolo. Na hambatých stránkách jsi určitě jako doma, takže pro tebe určitě žádná novinka.” Hm, tedy Lenka se vyzná... Nevěděl jsem, jestli je to dobrá zpráva, nebo spíš horší.
Lenka odsunula židli od jednoho zrcadla stranou. “Pojď prosím k židli a opři se rukama o sedák.”
Když jsem se Lence ohnul, tak přistoupila za mě. Cítil jsem se naprosto “dole”. Lenka vzala klidně košili, vyhrnula ji a založila. Teď jsem měl od pasu dolů jen žíhané elastické trenky. Pak byla kousek nahá záda a až pak začínala založená košile. Stál jsem mimo zrcadla, takže jsem se neviděl. Zatím.
“Takže tebe zajímají ženské kalhotky.”
Chvilku bylo ticho.
“Neslyšela jsem.”
“Ano prosím, Lenko.”
Lenka se napřáhla a začala mě přes trenky vyplácet. Bylo poznat, že Lenka pracuje rukama. Rány byly přesné a zlověstně pleskaly. Po asi šesté ráně jsem začal sykat a vzdychat.
To ale nic nezměnilo, a ani nevyvolalo žádnou ztrapňující poznámku. Lenka úplně samozřejmě pokračovala dál, jako by s projevy bolesti počítala. Úplně stejně samozřejmě, jako mi před půl hodinkou otevřela a pustila mě pro výprask.
Asi po patnácti pleskancích přestala. Těžce jsem dýchal a vzhlédl jsem za sebe. Lenka byla trochu červená od námahy, svůj pohled stočila z mého pozadí a přímo se mi podívala do očí. V tom pohledu z ní sálal klid a samozřejmost. V mém pohledu byl stud, ale zároveň jsem vůči Lence pociťoval autoritu a poslušnost.
“Jak se ti to líbí?”
“Bolí to, Lenko.” Všiml jsem si, že v odpovědích najednou automaticky přidávám oslovení.
“Tak to ráda slyším. To má bolet.”
Lenka ke mě bez průtahů přikročila, levou ruku mi položila na okraj košile. Následovala druhá série vyplácení rukou. Sykal jsem průběžně, ale myslím že trochu míň. Taky jsem se hodně uvolnil a můj stres opadnul. Taky opadnul stud. Cítil jsem, že vůči Lence vlastně nemám co skrývat. Že stejně jako si můžu dovolit otevřenost co se týče mého šmírování, tak sem patří i otevřenost co do pocitů a bolesti.
Druhá série obnášela asi dvacet pleskanců přes trenky. Ke konci už mě začala kůže pěkně pálit. Začal jsem litovat holky z fotek, které dostávají na holou. A napadlo mě, připraví mě Lenka snad i o moji poslední tenkou ochranu zadečku i soukromí?
Odpověď jsem se dozvěděl vzápětí. A nebyla to Lenka, kdo mě o ni připravila:
“Romane, chci si zkontrolovat, jak ti červenají zadní tvářičky. Stáhneš si prosím trenky?”
Po sérii příkazů najednou prosba. Jenže Lenka asi dobře věděla, co dělá. O to to bylo ještě horší. Zčervenal jsem ještě trochu víc, zavřel jsem oči a skrz mi prošly dvě malé slzičky:
“Ano prosím, Lenko.”
V předklonu jsem dal ruce dozadu, nahmatal jsem lem a stáhnul jsem si prádlo do půlky stehen. Byl jsem předtím mírně rozkročený. Lenka však neřekla jinak, neodvážil jsem si postoj změnit. Aspoň mi takhle trenky nepadaly níž.
“Máš pěkné trenky. Mám vlastně doma podobné kalhotky.”
Ohlédl jsem se a způsobně se usmál.
Lenka ale neztrácela čas. “Fajn, tady jsme hotoví.” Rukou mě začala promasírovávat půlky. “Je už pěkně horká, prdelka.” Pořád jsem byl cudně otočen zády.
“Romane, teď k tvému prohřešku. Protože ti očumování nedělá problémy, tak z tvých tajných místeček nebudeme taky dělat vědu, co říkáš?”
S odpovědí už jsem nechtěl otálet. “Ano prosím Lenko.”
“Aspoň si zkusíš, jaké to je. Nebudu tě nějak šetřit. Takže si rovnou ty svoje veselé “kalhotky” stáhni úplně a přidej je ke kalhotám.”
Stáhnout si “kalhotky” nebyl takový problém, ani přechod k mým věcem. Cesta zpět, čelem k Lence, ale byla hrozná. Najednou jsem nevěděl, kam s rukama, samy mě šly dopředu. Lenka tomu udělala krátký proces.
“Tak, teď si zahrajeme na ty tvoje stránky,” pokračovala Lenka. Pojď k zrcadlu a postav se rovně, ruce podél těla. Přisunula si židli a posadila se přede mě s vařečkou v ruce. “Takže kvůli téhle tvojí chloubě si komplikuješ život? To asi večer nezůstává jen u prohlížení, viď?”
“Ne prosím,” špitl jsem. Díval jsem se pod sebe. V místnosti bylo hrobové ticho. Cítil jsem na sobě Lenky klidný pohled. Nedívala se na mě vůbec trapně, prostě jen výchovně. V jejím nerušeném pohledu na moje cudné partie byla výchovnost a spravedlivá odveta.
Najednou Lenka udělala něco, co jsem nečekal. Chytla si lem trička a elegantně si ho vyhrnula ke krku. “Takže tohle si představuješ?” K odpovědi jsem se neměl.
“Víš co? Tak já si to triko sundám. Vyrůstala jsem s mladším bráchou a s prsama problém nemám. A taky vím, že kluci jsou v tomhle věčně nevybouření. Teď tvůj zadek zaplatí za to, co si dopřáváš vepředu, Romane. A aspoň se budeš víc stydět a pohled pod naše šaty nebudeš mít spojený jen s příjemným.”
Lenka si přetáhla tričko přes hlavu a složila ho na opěradlo židle. Pak se ke mě otočila a dala ruce v bok. Z její postavy v sukni a černé podprsence vyzařovala jemnost, ale taky dívčí nadhled a sebedůvěra.”
“Tak Románku, otoč se, opři se o zrcadlo, odstup nohama dozadu, rozkroč se a vyšpul na mě zadek.”
“Ano prosím.” Udělal jsem, jak mi Lenka řekla.
“Podívej se do zrcadla.” Podíval jsem se před sebe. Stál jsem přímo zády proti Lence, která mě měla jak na podnosu. “Takových fotek jsi pár viděl že? Tak dopřej počestné kadeřnici, ať ti to za holky vrátí. Můžu tě ujistit, že v tuhle chvíli přede mnou nemáš žádné tajnosti,” pronesla vesele. “Souhlasíš že jsi tady dobrovolně?”
“Lenko, prosím tě o potrestání, jak to uznáš za vhodné. Moc mě mrzí, jak se chovám.”
Neodpověděla, ale jen se tlumeně zasmála, tak hluboce. Bylo v tom její vědomí kontroly nad situací. Přistoupila ke mě, pořád se mi dívala do očí a pravou mi přejížděla zadek. Levou si mě přidržela zepředu a zjistila, co zjistit musela. Ještě jednou se na mě krátce podívala a bylo vidět, že ji to nevyvádí z konceptu.
“Romane, teď vařečka souhlasíš?” Pokýval jsem souhlasně hlavou a čekal.
Lenka si vzala vařečku, přistoupila ke mě a chvilku varečkou jezdila po levé i pravé půlce. Pak mě lehce pleskla napravo, pak nalevo. Chvilku nic. Pak zase plesknutí napravo a nalevo. Nebyla v tom žádná síla, jen švihání.
Určitě bych to vydržel bez hlasových vzdechů. Ale nemohl jsem si pomoci, a po každé ráně jsem potichu dechem vzdychl “Jau.”
Lenka asi po deseti plesknutích na chvilku přestala. Klekla si za mě a věcně mi přejela po kůži. Pak se postavila bokem, naše pohledy se zase potkaly v zrcadle. Zase to byla ta samozřejmá Lenka a bylo jasné, že teď to pojede. Lenka mě začala střídavě a v podstatě strojově vyplácet, a tentokrát přidala sílu. Já jsem z tichého “Jau” přešel na holčičí jaukání.
“Hezky se rozkroč a vyšpul na mě zadek Romane, aby jsi můj výprask ocenil,” zadýchaně mě poučila Lenka. Vůbec mě nenapadlo vzdorovat, prostě jsem to udělal tak, jak to nejvíc šlo.
“Takhle vyšpulený jsi asi ještě nebyl viď?” zeptala se. Jenom jsem se na ní přes zrcadlo podíval a nemusel jsem nic říkat.
Lenka se zasmála. “Mám mladšího bráchu a ŘekNu Ti: VšiChni Jste Stejný.” Lenka přešla do rytmu říkanky a velká písmena značí, kdy přišla rána.
Teď už mě ale zadek hodně bolel. “Jau Lenko, Jau prosím, Jau dost, Jau Lenko, Jau prosím, Jau prosím prosím prosím.”
Lenka se tím nenechala rušit, bylo jasné, že to považuje za součást celé věci. Prsa i s podprsenkou jí poskakovaly a když si všimla, že i přes sténání jí na ně koukám, tak se jen pousmála. Nebylo v tom absolutně žádné svádění, prostě jen samozřejmost “starší sestry”.
---
Výprask najednou skončil. “Tak, jsme hotovi.”
Udýchaně jsem zvednul hlavu, stále ještě v předklonu a rozkroku.
“Můžeš se postavit a podívat se na svůj zadek.”
Postavil jsem se a natočil se šikmo zadem k zrcadlu. Bylo to šílené, zadek byl temně rudý. Lenka mě klidně a pobaveně pozorovala. Stál jsem vlastně čelem k ní bez jakéhokoliv zakrytí. Jenže. Atmosféra byla plná naprosto zvláštní důvěrnosti, vůbec jsem vůči Lence necítil stud. Bylo to v pořádku.
“Romane, doufám, že si to budeš pamatovat. Cestou si kup mast proti bolesti. Nebudu ti říkat značku, pěkně paní lékárnici řekni, co potřebuješ ošetřit, ano?”
“Ano prosím, Leni.”
“Obleč si trenko-kalhotky a pojď k zrcadlu.” Natáhl jsem si prádlo a šel za Lenkou. Ta stála u zrcadla a přes něj se na mě dívala. Stál jsem před zrcadlem a skrz trenky mi “to” evidentně vyčuhovalo. Prostě elasťáky.
“Dej si ruce za záda,” řekla Lenka, a já si dal ruce dozadu jakoby v bok.
Lenka mě levou rukou chytla za ruku, do pravévzala vařečku a začala mi přejíždět pomalu nahoru a dolu vzadu po “kalhotkách”, ale hrozně jemňounce a hrozně pomalu. Občas mě ještě pleskla. Dívala se na to, co dělá, a chvílema mrkla s úsměvem do zrcadla. Pak se zasmála, řekla něco jako celej brácha, a šla si vzít tričko.
Když mě vyprovázela, tak mi ještě řekla: “Doufám, že si to budeš pamatovat. Zase přijď na stříhání. A počítej s tím, že se tě zeptám.”
“Ano Lenko.”
---
Pomalu jsem dojel do noční lékárny. Bylo už skoro deset a byla tam jen lékárnice. Poprosil jsem o mast na bolestivou kůži.
“Jaký přesně ale druh bolesti?”
Bylo mi jasné, co jsem slíbil Lence.
“Dostal jsem od kamarádky vařečkou.”
Paní se najednou začala starat. “To je ale víc možností. Musela bych to vidět. Pojď sem.” Přistoupil jsem za závěs. Bylo chvilku ticho a paní si prostě počkala. Takže moje ruce nakonec zamířily k zapínání kalhot. Otočil jsem se a stáhnul jsem si je rovnou s trenkama.
“Hm, to je pěkný,” přejela mi paní jemně po zadku. “Rovnou ti to namažu.” Zašla dopředu a já tam zůstal s kalhotama u kolen a ohnutý.
Paní se vrátila, nanesla nějaký krém a pomalu ho roztírala. Potil jsem se a zadek byl v jednom ohni. “Ještě si to večer namaž”, poučila mě. Pak vzala za trenky a opatrně je nasadila na zadek. Než jsem si stačil natáhnout kalhoty, tak zavtipkovala: “Hezký trenky. Nejsou to náhodou kalhotky, zlobivko?”
Plaše jsem se ohlédl, natáhnul kalhoty a odtušil jsem: “Tak něco mezi.”
I když jsem se z Petřin, okrajové čtvrti Prahy, přestěhoval před dvěma lety, dále jsem se pravidelně do místního kadeřnictví vracel upravit si sestřih. Kadeřnice Lenka mě měla perfektně v ruce, byla rychlá a profi.
Za tu dobu, co jsem k ní chodil, jsme probrali hodně témat. Takže jsme o sobě věděli povšechně to důležité. Že máme oba partnery, kam jezdíme na dovolenou, jaké jsou nové filmy a tak.
Jenže.
Nejsem sice vůbec typ na nevěru, ale rád se dívám, hrozně moc. Lenka má malá pevná prsa, normálně štíhlé nohy, a obléká buď sukni nebo bokovky, klasicky v kadeřnické černé. Takže, není to žádná supermodelka. Ale prostě jsem si nemohl pomoct.
Vím, že většině holek a žen to není příjemné, to “svlékání očima”. Ale u Lenky jsem to – aspoň podle mého dojmu – úspěšně skrýval. A evidentně byla zvyklá. Na co jiného se taky před zrcadlem v kadeřnictví 20 minut máte koukat.
---
Jednou ale vzala obvyklá stříhací seance hodně jiný směr. To úterý jsem měl rezervaci už na 7.30 ráno a když jsem dorazil, byl jsem první a jediný “pán na holení”. Ze začátku stříhání probíhalo jako obvykle. Jak mezi námi panuje sdílnost, tak se Lenka do stříhání svěřila, co se stalo její kamarádce:
“Jsem z toho trochu vedle. Kámoška zjistila, že její přítel jí zahýbal. Teď mají tichou domácnost a prý by mu nejradši nařezala.”
“Hm, to se stává, je to život”, odtušil jsem.
“Vtipný na tom je, že ona to s tím nařezáním myslela vážně,” Lenka obrátila oči v sloup na znamení ujetosti její kamarádky, “ale on se samozřejmě nechce nechat.”
Chvilku bylo ticho. Na mysl se mi neodbytně vnucovaly vzpomínky na povídky a obrázky s tematikou spankingu, které si nedokážu na internetu odříct. Pak, nevím co mě to napadlo, prostě jsem nejspíš chtěl už obrátit list, jsem dokonce nadhodil:
“Hodně lidí by potřebovalo dostat na zadek, a to pravidelně.”
Lenka se zasmála:
“Neříkejte Romane, že byste zasloužil i vy. Vždyť s přítelkyní jste spokojený. Ale jestli už moc vyzvídám, tak se omlouvám.”
Chvilku bylo ticho. Tak asi dvě minuty, kdy znělo jen cvakání nůžek a Lenka na mě občas opatrně mrkla. Pak jsem se odhodlal k odpovědi.
“Jsem samozřejmě věrný.”
“To jsem si myslela.”
“Jenže... Myslím, že důvodů k tělesné korekci by se asi pár našlo.”
“Ale. Chodíte pozdě do práce, že?”, zasmála se Lenka.
“To snad ani ne.” Chvilka ticha. “Ale koukám se na ženy, asi trochu moc.”
“Tak pokud jim je aspoň sedmnáct, tak to je normální ne?”, trochu se začervenala. Tušil jsem proč.
Teď už jsem to nechtěl hloupě zahrát do autu a byl jsem si jistý, že to Lenka unese. “No hlavně teď v létě se koukám i trochu pod sukně, do výstřihu a tak.”
Teď bylo chvilku ticho na straně Lenky. Klidně to mohla zahrát do auto ona, třeba nějakým vtipem. Jenže se ukázalo, že Lenka nemá se směrem, který to nabralo, žádný velký problém a že se docela baví.
“Takže pod sukýnky se nám dívat se vám zalíbilo. Hmm. No, říkal jste důvody, takže co dalšího?”
Polknul jsem.
“No někdy večer se podívám i na internetu na takové ty hambaté fotky, nebo na povídky...”
“Jo, takže nic netušící holky někdo vyfotí ohnutý nebo se zvednutou sukní od větru a vy je potom v pohodlíčku šmírujete.” Ta věta zní výsměšně, ale Lenka zachovávala odstup a prostě jen pokračovala ve vtípcích.
Stříhání se nachýlilo ke konci a najednou se změnilo téma. Dolaďovali jsme sestřih, Lenka mi opláchla vlasy, takže se zdálo, že diskuse skončila.
Jenže po zaplacení, ještě pořád jsme byli sami dva, mi Lenka s úplnou samozřejmostí říká:
“Jestli stojíte o nápravu, tak bych vám uměla pomoct. Můžete přijít sem večer ve čtvrt na devět. Mám dnes na starosti úklid a budu tady sama.”
Zrychlil se mi tep a zastavil dech. Bylo to hrozně zvláštní, ale naprosto mě nenapadlo, že bych se z toho chtěl vykroutit. Jen jsem slyšel, jak ze mě vlastně samo vypadlo:
“Myslím, že to potřebuji. Večer se mnou můžete počítat.”
“Tak to se budu těšit,” zamrkala na mě šelmovsky Lenka. “A vezměte i nějakou tu nápravnou pomůcku. Asi víte, co tím myslím.”
Já jsem musel být červený jako rak: “Taky se těším, tak nashledanou.”
“Nashledanou. Teda večer, pokud souhlasíš, tak ti budu tykat. Abys nebyl překvapený.”
“Aha, no myslím, že budu mít jiné starosti,” pokusil jsem se o vtip.
“Taky si myslím,” opáčila moje kadeřnice se sladkým holčičím úsměvem.
---
Stav, ve kterém jsem se ten den nacházel, vám asi na tomto webu nemusím popisovat. Připadal jsem si jak ve snu a byl jsem jak na trní. Na jednu stranu jsem se těšil. Na to, jak teď zažiju na vlastní kůži to, co jsem si dříve jen prohlížel na obrazovce notebooku.
Na druhou stranu jsem neměl tušení, co se v Lence skrývá a co na mě chystá. Nejsem příznivcem násilí a o sadistický zážitek jsem nestál. Měl jsem ale někde hluboko uvnitř důvěru, že s Lenkou budu v dobrých rukou a že to zvládnu. Snad.
Hodiny ubíhaly jako voda a najednou bylo 8:12 a já stál před kadeřnictvím. Uvnitř naprostý klid a světlo, spíš to vypadalo jako opatření proti zlodějům. Za dvě minutky ale zezadu najednou přiběhla Lenka. První věc, která mě překvapila bylo to, že absolutně nebyla překvapená nebo zaražená, že jsem přišel. Sebevědomě a vesele odemkla dveře a úplně mě odzbrojila otázkou: “Ahoj Romane, přišel jsi stáhnout kalhoty?”
Zastavila se ve dveřích a bylo jasné, že to není řečnická otázka. “Ano prosím,” zmohl jsem se na odpověď, a naprosto mi najednou došlo, v jaké jsem situaci.
“Tak teda pojď,” zasmála se Lenka.
---
Následoval jsem Lenku na patro, kde byly dvě stříhací židle se zrcadly.
“Počkej chviličku, jen se převléknu.” I když jsem přivřenýma dveřma nic neviděl, bylo slyšet Lenky převlékání. Za malou chvilku se vrátila v modré sukni a bílém tričku, které rozhodně nebylo neprůhledné a rýsovaly se pod ním černé košíčky.
“Uf, už jsem to musela shodit. Taky ti to bude víc vyhovovat, když už jseš na ty sukně, co myslíš?”
Jenom jsem se útrpně usmál. Takže hra začíná. A Lenka vzápětí přitvrdila.
“Ráda bych slyšela odpověď. Tak co šmíráčku, co nám hledáš pod sukněma?”
Vůbec jsem se k odpovědi neměl. Vnitřně sice vím, že to vlastně není nic divného a že je to normální a dělá to většina chlapů. Jenže něco jiného je na koberečku to popisovat stejně staré holce pěkně do očí.
“No já čekám Romane. A mám času dost. Ale abys to pak neměl horší.”
“Líbí se mi kalhotky.”
“Aha, takže jenom kalhotky. Moc pěkný. A to co je pod nima už ne, to tě nezajímá?”
“To taky, prosím.” Byla ve mě najednou malá dušička.
“Moc dobře. Potřebuješ na zadek jako sůl, chlapečku. Copak sis přinesl?”
Z tašky jsem vytáhl malou úzkou vařečku, pro kterou jsem se zastavil v mém bytě.
“Vypadá šikovně. Tvoje prdelka půjde do červena Romane. Tak si rovnou sundej boty, kalhoty a ponožky.”
“Ano prosím.”
Vůbec nebyl prostor na diskusi. Vlastně, přišel jsem dobrovolně a kvůli tomuhle. Nedávalo žádný smysl odmlouvat. A vůbec mě to ani nenapadlo. Kromě obav a stresu jsem totiž najednou pocítil jiný silný pocit. Hrozně jsem se těšil na tu úlevu, až dostanu za svoje šmírování na zadek.
“Nejdřív zahřívací kolo. Na hambatých stránkách jsi určitě jako doma, takže pro tebe určitě žádná novinka.” Hm, tedy Lenka se vyzná... Nevěděl jsem, jestli je to dobrá zpráva, nebo spíš horší.
Lenka odsunula židli od jednoho zrcadla stranou. “Pojď prosím k židli a opři se rukama o sedák.”
Když jsem se Lence ohnul, tak přistoupila za mě. Cítil jsem se naprosto “dole”. Lenka vzala klidně košili, vyhrnula ji a založila. Teď jsem měl od pasu dolů jen žíhané elastické trenky. Pak byla kousek nahá záda a až pak začínala založená košile. Stál jsem mimo zrcadla, takže jsem se neviděl. Zatím.
“Takže tebe zajímají ženské kalhotky.”
Chvilku bylo ticho.
“Neslyšela jsem.”
“Ano prosím, Lenko.”
Lenka se napřáhla a začala mě přes trenky vyplácet. Bylo poznat, že Lenka pracuje rukama. Rány byly přesné a zlověstně pleskaly. Po asi šesté ráně jsem začal sykat a vzdychat.
To ale nic nezměnilo, a ani nevyvolalo žádnou ztrapňující poznámku. Lenka úplně samozřejmě pokračovala dál, jako by s projevy bolesti počítala. Úplně stejně samozřejmě, jako mi před půl hodinkou otevřela a pustila mě pro výprask.
Asi po patnácti pleskancích přestala. Těžce jsem dýchal a vzhlédl jsem za sebe. Lenka byla trochu červená od námahy, svůj pohled stočila z mého pozadí a přímo se mi podívala do očí. V tom pohledu z ní sálal klid a samozřejmost. V mém pohledu byl stud, ale zároveň jsem vůči Lence pociťoval autoritu a poslušnost.
“Jak se ti to líbí?”
“Bolí to, Lenko.” Všiml jsem si, že v odpovědích najednou automaticky přidávám oslovení.
“Tak to ráda slyším. To má bolet.”
Lenka ke mě bez průtahů přikročila, levou ruku mi položila na okraj košile. Následovala druhá série vyplácení rukou. Sykal jsem průběžně, ale myslím že trochu míň. Taky jsem se hodně uvolnil a můj stres opadnul. Taky opadnul stud. Cítil jsem, že vůči Lence vlastně nemám co skrývat. Že stejně jako si můžu dovolit otevřenost co se týče mého šmírování, tak sem patří i otevřenost co do pocitů a bolesti.
Druhá série obnášela asi dvacet pleskanců přes trenky. Ke konci už mě začala kůže pěkně pálit. Začal jsem litovat holky z fotek, které dostávají na holou. A napadlo mě, připraví mě Lenka snad i o moji poslední tenkou ochranu zadečku i soukromí?
Odpověď jsem se dozvěděl vzápětí. A nebyla to Lenka, kdo mě o ni připravila:
“Romane, chci si zkontrolovat, jak ti červenají zadní tvářičky. Stáhneš si prosím trenky?”
Po sérii příkazů najednou prosba. Jenže Lenka asi dobře věděla, co dělá. O to to bylo ještě horší. Zčervenal jsem ještě trochu víc, zavřel jsem oči a skrz mi prošly dvě malé slzičky:
“Ano prosím, Lenko.”
V předklonu jsem dal ruce dozadu, nahmatal jsem lem a stáhnul jsem si prádlo do půlky stehen. Byl jsem předtím mírně rozkročený. Lenka však neřekla jinak, neodvážil jsem si postoj změnit. Aspoň mi takhle trenky nepadaly níž.
“Máš pěkné trenky. Mám vlastně doma podobné kalhotky.”
Ohlédl jsem se a způsobně se usmál.
Lenka ale neztrácela čas. “Fajn, tady jsme hotoví.” Rukou mě začala promasírovávat půlky. “Je už pěkně horká, prdelka.” Pořád jsem byl cudně otočen zády.
“Romane, teď k tvému prohřešku. Protože ti očumování nedělá problémy, tak z tvých tajných místeček nebudeme taky dělat vědu, co říkáš?”
S odpovědí už jsem nechtěl otálet. “Ano prosím Lenko.”
“Aspoň si zkusíš, jaké to je. Nebudu tě nějak šetřit. Takže si rovnou ty svoje veselé “kalhotky” stáhni úplně a přidej je ke kalhotám.”
Stáhnout si “kalhotky” nebyl takový problém, ani přechod k mým věcem. Cesta zpět, čelem k Lence, ale byla hrozná. Najednou jsem nevěděl, kam s rukama, samy mě šly dopředu. Lenka tomu udělala krátký proces.
“Tak, teď si zahrajeme na ty tvoje stránky,” pokračovala Lenka. Pojď k zrcadlu a postav se rovně, ruce podél těla. Přisunula si židli a posadila se přede mě s vařečkou v ruce. “Takže kvůli téhle tvojí chloubě si komplikuješ život? To asi večer nezůstává jen u prohlížení, viď?”
“Ne prosím,” špitl jsem. Díval jsem se pod sebe. V místnosti bylo hrobové ticho. Cítil jsem na sobě Lenky klidný pohled. Nedívala se na mě vůbec trapně, prostě jen výchovně. V jejím nerušeném pohledu na moje cudné partie byla výchovnost a spravedlivá odveta.
Najednou Lenka udělala něco, co jsem nečekal. Chytla si lem trička a elegantně si ho vyhrnula ke krku. “Takže tohle si představuješ?” K odpovědi jsem se neměl.
“Víš co? Tak já si to triko sundám. Vyrůstala jsem s mladším bráchou a s prsama problém nemám. A taky vím, že kluci jsou v tomhle věčně nevybouření. Teď tvůj zadek zaplatí za to, co si dopřáváš vepředu, Romane. A aspoň se budeš víc stydět a pohled pod naše šaty nebudeš mít spojený jen s příjemným.”
Lenka si přetáhla tričko přes hlavu a složila ho na opěradlo židle. Pak se ke mě otočila a dala ruce v bok. Z její postavy v sukni a černé podprsence vyzařovala jemnost, ale taky dívčí nadhled a sebedůvěra.”
“Tak Románku, otoč se, opři se o zrcadlo, odstup nohama dozadu, rozkroč se a vyšpul na mě zadek.”
“Ano prosím.” Udělal jsem, jak mi Lenka řekla.
“Podívej se do zrcadla.” Podíval jsem se před sebe. Stál jsem přímo zády proti Lence, která mě měla jak na podnosu. “Takových fotek jsi pár viděl že? Tak dopřej počestné kadeřnici, ať ti to za holky vrátí. Můžu tě ujistit, že v tuhle chvíli přede mnou nemáš žádné tajnosti,” pronesla vesele. “Souhlasíš že jsi tady dobrovolně?”
“Lenko, prosím tě o potrestání, jak to uznáš za vhodné. Moc mě mrzí, jak se chovám.”
Neodpověděla, ale jen se tlumeně zasmála, tak hluboce. Bylo v tom její vědomí kontroly nad situací. Přistoupila ke mě, pořád se mi dívala do očí a pravou mi přejížděla zadek. Levou si mě přidržela zepředu a zjistila, co zjistit musela. Ještě jednou se na mě krátce podívala a bylo vidět, že ji to nevyvádí z konceptu.
“Romane, teď vařečka souhlasíš?” Pokýval jsem souhlasně hlavou a čekal.
Lenka si vzala vařečku, přistoupila ke mě a chvilku varečkou jezdila po levé i pravé půlce. Pak mě lehce pleskla napravo, pak nalevo. Chvilku nic. Pak zase plesknutí napravo a nalevo. Nebyla v tom žádná síla, jen švihání.
Určitě bych to vydržel bez hlasových vzdechů. Ale nemohl jsem si pomoci, a po každé ráně jsem potichu dechem vzdychl “Jau.”
Lenka asi po deseti plesknutích na chvilku přestala. Klekla si za mě a věcně mi přejela po kůži. Pak se postavila bokem, naše pohledy se zase potkaly v zrcadle. Zase to byla ta samozřejmá Lenka a bylo jasné, že teď to pojede. Lenka mě začala střídavě a v podstatě strojově vyplácet, a tentokrát přidala sílu. Já jsem z tichého “Jau” přešel na holčičí jaukání.
“Hezky se rozkroč a vyšpul na mě zadek Romane, aby jsi můj výprask ocenil,” zadýchaně mě poučila Lenka. Vůbec mě nenapadlo vzdorovat, prostě jsem to udělal tak, jak to nejvíc šlo.
“Takhle vyšpulený jsi asi ještě nebyl viď?” zeptala se. Jenom jsem se na ní přes zrcadlo podíval a nemusel jsem nic říkat.
Lenka se zasmála. “Mám mladšího bráchu a ŘekNu Ti: VšiChni Jste Stejný.” Lenka přešla do rytmu říkanky a velká písmena značí, kdy přišla rána.
Teď už mě ale zadek hodně bolel. “Jau Lenko, Jau prosím, Jau dost, Jau Lenko, Jau prosím, Jau prosím prosím prosím.”
Lenka se tím nenechala rušit, bylo jasné, že to považuje za součást celé věci. Prsa i s podprsenkou jí poskakovaly a když si všimla, že i přes sténání jí na ně koukám, tak se jen pousmála. Nebylo v tom absolutně žádné svádění, prostě jen samozřejmost “starší sestry”.
---
Výprask najednou skončil. “Tak, jsme hotovi.”
Udýchaně jsem zvednul hlavu, stále ještě v předklonu a rozkroku.
“Můžeš se postavit a podívat se na svůj zadek.”
Postavil jsem se a natočil se šikmo zadem k zrcadlu. Bylo to šílené, zadek byl temně rudý. Lenka mě klidně a pobaveně pozorovala. Stál jsem vlastně čelem k ní bez jakéhokoliv zakrytí. Jenže. Atmosféra byla plná naprosto zvláštní důvěrnosti, vůbec jsem vůči Lence necítil stud. Bylo to v pořádku.
“Romane, doufám, že si to budeš pamatovat. Cestou si kup mast proti bolesti. Nebudu ti říkat značku, pěkně paní lékárnici řekni, co potřebuješ ošetřit, ano?”
“Ano prosím, Leni.”
“Obleč si trenko-kalhotky a pojď k zrcadlu.” Natáhl jsem si prádlo a šel za Lenkou. Ta stála u zrcadla a přes něj se na mě dívala. Stál jsem před zrcadlem a skrz trenky mi “to” evidentně vyčuhovalo. Prostě elasťáky.
“Dej si ruce za záda,” řekla Lenka, a já si dal ruce dozadu jakoby v bok.
Lenka mě levou rukou chytla za ruku, do pravévzala vařečku a začala mi přejíždět pomalu nahoru a dolu vzadu po “kalhotkách”, ale hrozně jemňounce a hrozně pomalu. Občas mě ještě pleskla. Dívala se na to, co dělá, a chvílema mrkla s úsměvem do zrcadla. Pak se zasmála, řekla něco jako celej brácha, a šla si vzít tričko.
Když mě vyprovázela, tak mi ještě řekla: “Doufám, že si to budeš pamatovat. Zase přijď na stříhání. A počítej s tím, že se tě zeptám.”
“Ano Lenko.”
---
Pomalu jsem dojel do noční lékárny. Bylo už skoro deset a byla tam jen lékárnice. Poprosil jsem o mast na bolestivou kůži.
“Jaký přesně ale druh bolesti?”
Bylo mi jasné, co jsem slíbil Lence.
“Dostal jsem od kamarádky vařečkou.”
Paní se najednou začala starat. “To je ale víc možností. Musela bych to vidět. Pojď sem.” Přistoupil jsem za závěs. Bylo chvilku ticho a paní si prostě počkala. Takže moje ruce nakonec zamířily k zapínání kalhot. Otočil jsem se a stáhnul jsem si je rovnou s trenkama.
“Hm, to je pěkný,” přejela mi paní jemně po zadku. “Rovnou ti to namažu.” Zašla dopředu a já tam zůstal s kalhotama u kolen a ohnutý.
Paní se vrátila, nanesla nějaký krém a pomalu ho roztírala. Potil jsem se a zadek byl v jednom ohni. “Ještě si to večer namaž”, poučila mě. Pak vzala za trenky a opatrně je nasadila na zadek. Než jsem si stačil natáhnout kalhoty, tak zavtipkovala: “Hezký trenky. Nejsou to náhodou kalhotky, zlobivko?”
Plaše jsem se ohlédl, natáhnul kalhoty a odtušil jsem: “Tak něco mezi.”