Nu, tak, to byl jednou jeden pohádkový kraj, - a do toho kraje přišli královští verbíři. Brali na vojnu. A žádné okolky! Pan král se chystal do války! V jedné chalupě tam žila vdova se třemi syny. Nejstarší do války chtěl, nejmladší nemusel, zato ten prostřední, Honza, do žádné vojančiny nešel! Jak po něm profousi vyrukovali – už skočil ze síně do komory, oknem do zahrady – a přes sad pryč! Oni – to se ví, za ním! Přes louku, pole a háj až do lesa. Honza utíkal, verbíři pořád za ním. Tam v lese byl blízko pomezní kámen sousedního království – a ten kdyby mládenec přeskočil, na vojnu by nemusil. Jenže! V lese byla též hranice do čarovných knížectví a černokněžných vévodství. Tam to bylo, panečku, horší, než vojančení! A tak Jeník musel dávat pozor i v nejprudším prchání, protože černokněžné pomezí bylo blíže, než sousední království. Tak se stalo, že ho vojáčtí chytači už-už dobíhali – a on musel k hranici v místě, kde se vedlejší říše stýkala s černými zeměmi. Bez dechu, uřícen, myslel už jen a jen na to, aby byl v bezpečí – a tak se stala nehoda! Jak skákal přes kámen se dvěma erby – ze všech sil vrazil do mládence, vrhajícího se taktéž zoufale opačným směrem. Žďuchli do se tak, až se převalili přes hranici čarodějných krajů – a že tam byl příkrý svah do propastné hlubiny, zřítili se tam, jak objímající se bratři. To vyděsilo verbíře i cizincovi pronásledovatele – a všichni utekli. Mládenci se v rokli rozpletli, omluvili jeden druhému – a jména si vzájemně prozradili. A vida! Ten druhý byl kralevic sousední říše, princ Malvín! Když se ho Honza ptal, kdo a proč ho honil, poctivě – upřímně prozradil:
„Váš pan král a můj otec se kdysi dohodli, že se mám oženit s vaší princeznou, královou dědičkou, spanilou Marlánou. Té ale vzápětí zemřela maminka – a jak šel čas, váš král ji rozmazlil. Když jsem jel na námluvy – hnedle jsem nepochodil. Že pro ni nejsem dost bohatý. Rok jsem se snažil – a poklad našeho království zvětšil. Zas jsem šel s dvorností, jenže jsem prý nebyl dost a dost slavný a statečný. Další rok jsem tak podnikal odvážné výpravy a smělým činěním ukončil přemnohé války. Zas jsem se potom byl Marláně poklonit – a ona poroučí, že prý mám na nebe vystoupit, zbraně tam nakoupit – a peklo porazit! Takový rouhavý podnik jsem odmítl zkusit! Vrátil jsem se domů, jenomže dcerunky Marlánky poslušný váš pan král teď chce s mým otcem zlou vojnu započít. Tomu chce tatínek předejít – a začal mne ku hříšné výpravě nutit. Nu – a to bylo to mé prchání. Chtěl jsem se raději u vás dát popravit, než vojnu zavinit. A tak jsem tady!
Honza se rozčertil!
„A heleme, darebnici! Nic jí nestačí, trápení druhých jí nepřekáží! Nu hrome! Tu by měli chvilku nechat u naší maminky! Ta by jí, panečku, vyhnala zhýčkanost z hlavy…! Nu, ale – my máme onačí starosti!
A měli! Byli v černočerném lese, kde jen mrtvé stromy mastnou mízu plakaly. Vyšli tam onam, cestou do šedé mlhy, aby se z lesa dostali – jenže cestu nevěděli. Ať se ploužili jakkoli chtěli, nikam se nedostali. Jen a jen další mrtvé stromy a mlha. Ani den od noci nerozeznali. Dál a dál se táhli, ploužili, až vůbec nemohli. Ani krok další nesvedli. Už se jen vzájemně podpírali – a vtom – hele! Jak kouzlem, najednou palouček, na něm strom bez mízy suchý – a na něm renety! A na světě nej-nej-nejpěknější! A i nejvoňavější! To se ví, že ti dva znavenci neodolali, natrhali si – a jedli. A hrom do kopřivy! V ten ráz jim narostly uši, jak truhlíky! Do každého by si mohli holínku vstrčit! Toť se ví, že se hrůzou div neutrápili! Jenže, hlad zahnali – a tak se rozhodli přece se, i jako netvoři, z lesa přec zachránit. Šli a šli, až zase od hladu a žízně zeslábli, když zurčení potůčku uslyšeli! Nemohouc odolat, přiklekli, řádně se napili – a hele! Najednou na kraji lesa byli, - a uší se zbavili! Vyhlíželi, jako kdy předtím! Jej! Ti se radovali! A co víc! Byli u hranice zakletých území! Mohli hned odejít, ale – přece se zarazili. Na něco jakoby potajmu vzpomněli!
„Ty, Honzo!“, říká princ. „Co jsi to pravil, že by si hezounkou Marlánkou spravil? K mamince svojí dopravil? Tak jsi to prohlásil? Proč? Že by to od její rozhýčkanosti pomohlo? Jak?“
Honza si neporučil a musel se dát do chechtání. „To proto…!“, opáčil, „…že by od maminky dostala proutečkem nasekání! Oj! To by ji Zhýčkáncí, běsové, překotně opustili!“, smál se té nemožnosti… A vtom se oba dva zarazili! Na renety po kapsách se rozpomněli, do vlnek potůčku koukli – no a už nápad měli! A hned ho i páchavě provedli!
---
Pod okny princezny Marlány už stáli vojáci, jen s válkou započít! Dívka krasavice nechtěla pláč jejich milovaných do svých uší vpustit! Jen otci kladla na srdce, že se má sousední království i s pány podřídit…! Vtom jí však větříček zanesl k nosíku náramnou vůni! A taktéž volání! Nějací dědové nosili s halasem po městě renety, aby je prodali. Že je však tuze moc drahé měli, nikoho ke koupi nezlákali. To jenom zhýčkanou Marlánu vidiny náramných výdajů neodradily! Hned dala rozkaz – a už jí ty plody služtičky nesly. A tři hromy do trojvěží! To náhle narostly princezně uši! Jak vlajky na věži! Ach jeje! To bylo všude hned božího dopuštění! Místo války hledat dědky, místo bitev shánět doktory! Jenomže – ať dal král cokoli – pomoci nemohl žádný! V zastřeném loži uložená kráska nevěděla co, jak, kterak, a její otec, pan král, zas vůbec netušil, kudy kam dál. Co počít? Co dělat?
Až přišli najednou doktoři dva! Jeden letitý, druhý věkovitý. Ten šeredný onen zas ohyzdný. Pomoci však mohli, jen prý musí býti s princezničkou chvilku sami! Aby svých slov podpořili – sami pár soust z oněch renet snědli, a když potom uši měli, vzájemně se uhodili, čehosi složitě míchaného se napili – a hned se těch uší zprostili! Jej! To princezna s králem jásali! Ihned, první poslední, podle nich činili! Všechny pryč poslali! Okno s vojáky pod balkonem otevřeli! Krále do něj postavili! Princeznu z postele na nohy a zpříma zvedli! Potom jí od brady do pasu celičkou pokrývkou ovili – a když ji takto spoutali – poznat se dali! Malvín s Honzou to byli!
„Tak!“, povídali! „Panenku princezničku jsme tuhle uzdravit – napravit přišli! Však už bylo na pováženou, pane králi, nechat ji pro chtivou neskromnost chystati tolikeré trápení! A stůjte v těch dveřích, sice ji každičký vojáček uvidí! A ty, Marlánko… Hajdy zpátky do postýlky – ale – na nos! Na pyšné sobectví je nejlíp kapinka bolného trápení od proutků do metličky! Tak jen chvilka přidržení – a pěkně bez košilečky!“
A už milou princezničku položenou, přidrženou, na nahatou vypláceli! Jej! To se jí ty trošičky medicínky nelíbily! Jenomže – nebylo zbytí! Sluhové nebyli! Jedny ruce držely, pouta z pokrývky svazovaly, zdvižené košilky prouteček nezastavily, a druhé ruce ji poctivě švihaly! A pan král opravdu nemohl ze dveří ustoupit, by páni vojáci výprasku princezny ušaté skutečně nespatřili. Tak aspoň přidržel závěsy, by ani pískotu jejího i s nářkem neslyšeli.
Nu, a tak schytala princezna pořádné nasekání! Jej! Ale bylo to, panečku, nářků a pištění!
Ke konci jí místo zlobení už ani bědy a prosbičky nestačily! Už jenom zbytečky křiku a kvílení. Pak teprve dostala trošinku vody a zbavila se svých náramných uší. Mládenci ji pak jen oblékli – a přivolaní sluhové už svatbu s Malvínem chystali. Král pustil závěsy a byl šťastný, že se říše válkou neničí a lidé netrpí. Honza si ponechal peníze za renety, vrátil se domů a koupil si své vlastní hospodářství.
A Malvín?
Nu, inu, ten si ten prouteček pečlivě uložil!
Protože…
Protože…
CO KDYBY?!
Ale – o Tom až jindy!!
KONEC