z knihy Milostné hrátky ve staré Anglii od Nigela Cawthorna
Francouzi ji označovali jako „le vice Anglais”a v Itálii a Španělsku ji téměř neznali. Zdá se, že pouze Angličané našli zalíbení v bití. Ještě pozoruhodnější však je, že móda flagelace neboli bičování se mezi příslušníky středních a vyšších tříd dočkala největší obliby právě v době, kdy byla ve velké míře ukládána jako trest těm, kdo náleželi k nižší vrstvě.
Výprask děvčat
V 16. století popsal básník, dramatik a vyzvědač Christopher Marlowe (1564 — 1593) v následující básni, po čem on sám toužil:
Když se Francis přijde potěšit s jeho děvkou
Nahý poroučí přinést pruty a rákosky
Aby ukojil svou žádost
Bičuje pak svou děvku
A já mu nezávidím, jen chci mít tu moc
Stát se aspoň na okamžik tou děvkou.
Mrskač Tom
Ke konci 17. století znepokojovalo obyvatele Londýna individuum známé jako Mrskač Tom. Pohyboval se po městě a každou ženu, kterou potkal, svázal, zfackoval a zmrskal bičem. Obratně se vyhýbal všem pronásledovatelům a trvalo dlouhou dobu, než ho chytili, takže mezi obyvateli začaly pomalu kolovat řeči, že je obdařen nadpřirozenými schopnostmi.
V roce 1681 oněm vyšla kniha. Nesla název Whipping Tom Brought to light, and exposed to View: In an Account of several late Adventures of the pretended Whipping Spirit (Mrskač Tom odhalen: dobrodružství domnělého Mrskače Ducha).
„Mrskač Tom,“ psalo se v knize, „po dobu několika týdnů číhal v uličkách a dvorcích Fleet Street, Chancery-Lane, Shoe-lane, Fetter-lane, Strandu, Holbornu a na dalších místech na svou kořist, na kterou v nestřeženém okamžiku zaútočil. Pohyboval se hbitě jako úhoř a poté, co se se svou obětí vypořádal, zase nepozorovaně zmizel.“
Tom se údajně zmocnil také jedné služebné, která venku hledala svého pána, a „bleskurychle si ji přehnul přes koleno, nadzvedl jí plátěnou sukni a naložil jí pořádně na zadek. Nebohá dívka žalostně volala o pomoc, ale marně…“
Nakonec byl muž jménem Thomas Wallis zatčen a souzen „nejen za to, že svlékal ženy z šatů, prohlížel si je nahé a vystavoval jejich krásná pozadí chladnému, větrnému a deštivému počasí, ale také za to, že krutě a nelítostně bičoval jejich něžné zadečky, boky a stehna“.
Na svou obhajobu uvedl, že dotyčné ženy si zasloužily, aby „z nich vyprášil všechnu zlovolnost“, protože jinak by se muži stali jejich otroky. Nicméně speciálně vybraná porota, která sestávala ze samých žen, ho shledala vinným z „útisku a tyranie“. Byl nad ním vynesen neobvyklý rozsudek: „dvakrát týdně po dobu jednoho roku ho v Bridewellu budou dvě dívky bičovat březovými pruty, dokud mu nebudou záda krvácet alespoň na šesti místech“.
Také byl třikrát postaven na různých místech na pranýř — u Temple Bar, Royal Exchange a Margaret’s Hill v Southwarku. Když se lhůta jeho trestu chýlila ke konci, musel v Cheapside „čelit dvěma stovkám dívek, žen a stařen, zaručit se za své dobré chování na dalších sedm let a zaplatit 2 tisíce marek. Z vězení pak byl propuštěn teprve tehdy, až tuto částku zaplatil.“
Oběšenci od Bloody Assizes
Soudce Jeffreys, který odsoudil 320 lidí ke smrti oběšením u Bloody Assizes, byl známý pro své sadistické sklony. Obzvlášť velkou radost mu činilo, pokud mohl odsoudit lidi — a zejména ženy — k výprasku. Ve svém díle History of England(Dějiny Anglie) Macaulay píše: