Katka ve svých jednadvaceti letech byla zkušená služebná a měla v tomto směru výbornou pověst. Není proto divu, že o její služby byl velký zájem a nedávno nastoupila jako panská do zámožné rodiny Záhorských.
K jejím běžným povinnostem panské patřila ještě jedna zvláštní věc. Tak trochu zastupovala vychovatelku čtrnáctiletého Arnošta, k čemuž ji zmocnila sama paní Záhorská. A jak taková věc vypadala v praxi? V celku jednoduše.
Bylo příjemné odpoledne a Katka právě postavila na stůl v salonu kávu a dva šálky. Paní Záhorská se usmála a pravila: „Děkuji vám Katy. Běžte nyní za Arnoštem do jeho pokoje a domluvte mu, prosím. Byl neuctivý tady k paní radové Konečné.“
„Samozřejmě madam,“ odvětila Katy a poté co naplnila oba šálky kávou zanechala paní Záhorskou a paní Konečnou samotné v salonu. Věděla přesně co dělat. V předsíni sundala z věšáku rákosku a odebrala se do pokoje mladého Arnošta. Jakmile vstoupila seděl Arnošt na své posteli a zbystřil neboť mu neunikla rákoska v ruce Katy. Patrně již věděl co bude následovat.
„Arnošte, nevhodně jsi se choval k návštěvě tvé maminky. Doufám, že si uvědomuješ své provinění. Nyní si stáhni kalhoty i spodky a ohni se přes postel,“ nařídila naučenou formulací Katy. Arnošt věděl, že není kam couvnout. Panská Katy plnila vůli jeho matky a nebylo to poprvé. Pomalu si rozepnul kalhoty a stáhl je ke kotníkům, vzápětí na to si stáhl i spodky a ohnul se jak měl nařízeno. Katčiným očím se tak ukázal Arnoštův bílý zadek v celé parádě.
„Jsem připraven slečno Katy,“ prohodil Arnošt.
„Arnošte, nyní dostaneš plný tucet ran rákoskou na holou zadnici. A nezapomeň počítat!“
Katka zvedla ruku s rákoskou a pořádně švihla. Arnošt zaječel prakticky ve stejný okamžik, když rákoska dopadla na jeho zadek a nahlas oznámil jedna. Ještě jedenáctkrát se opakovala stejná scéna. Arnošt počítal, brečel a ječel. Po dovršení tuctu ran Katka chvíli počkala, než Arnošta aspoň trochu přejde pláč.
„Nyní můžeš vstát a obléknout se. Doufám, že ti dnešní domluva pomůže k tomu, abys byl hodným a zdvořilým mladým mužem, kterým se pomalu stáváš. Už je ti přece 14 let,“ promluvila Katka chlácholivě, nicméně přísně, na stále plačícího hocha.
„Děkuji Katy a slibuji, že se polepším,“ odpověděl Arnošt.
Katka se poté otočila a vyšla z Arnoštova pokoje. V předsíni pověsila rákosku zpět na věšák a zamířila do kuchyně. Tam nachystala zákusky a vypravila se do salonu, kde spolu čile konverzovaly paní Záhorská a paní Konečná.
„Zde jsou vaše zákusky madam. Arnoštovi jsem již domluvila, můžete být bez starostí,“ prohodila s úsměvem Katy k paní Záhorské.
„Děkuji Katy. Vím moc dobře, že je na vás spolehnutí. Můžete jít,“ podotkla spokojeně paní Záhorská.
Jakmile za sebou Katka zavřela dveře salonu a ocitla se v předsíni pomyslela si v duchu: „Takové domluvy mám ráda. Arnošt brzy zase něco vyvede a já se už postarám o jeho nápravu. Tahle služba je k nezaplacení.“