Poslední možnost

"Karle!" zaječela manželka. "Tvoje dcera si nějak moc dovoluje!"
Odložil jsem noviny a povzdechl jsem si. Copak ani v neděli nemůže mít člověk klid?
"Co se děje?" zeptal jsem se nevrle. A samozřejmě, že je to "moje" dcera, i když pokud bych ji tak kdy označil já, manželka by mi okamžitě připomněla, že i ona na ní měla svůj podíl.
Jenže dcera je v pubertě. A to manželku nebetyčně vytáčí. Tvrdí, že je drzá a sprostá a že jí soustavně dělá naschvály. Tedy, to tvrdí manželka, ne dcera -- i když ta si, jak mi občas přiznává, myslí něco podobného. Pravda je jako obvykle někde uprostřed. Naše dcera je totiž, aspoň podle mého názoru, dokonalým obrazem své maminky. Já s oběma vycházím dobře, ale ty dvě mezi sebou? Každá vidí v té druhé vlastnosti, které ji štvou na ní samotné, a to vede k dost nepěkným hádkám.
"Tak co se zase stalo?" zahartusil jsem. Ve skutečnosti mě to zas tak moc nezajímá. Mám svůj vlastní názor a to, co tady slyším, ho nijak nemění. Blbosti, nic víc! Problémy ve škole na straně dcery (nic velkého, spíš ji to jen stresuje, než že by jí hrozilo něco vážného), problémy v práci na straně manželky. Dva kohouti -- nebo v tomhle případě slepice -- na jednom smetišti.
"Je drzá a hubatá!" ječí manželka.
"Že mi to říkáš zrovna ty!" odsekne dcera a v tu ránu se zarazí, protože jí dojde, že přešlápla. Má naprostou pravdu, ale o to je její faux pas horší. Manželka přejde do poslední fáze.
Poslední fáze znamená, že se na dceru ani nedívá. Jako by byla vzduch. Místo toho se otočí ke mně.
"Karle, ty ji necháš, aby se mnou takhle mluvila?"
Povzdechnu si. "A co myslíš, že mám dělat?"
"No ještě se ptej! Buď taky konečně trochu táta a dej jí pořádně na zadek!"
Dcera sebou při těch slovech kapánek trhne, ale mlčí. V tuhle chvíli už nemůže vzít zpátky to, co řekla. Už vzhledem k tomu, že jsme ji vždycky vychovávali k pravdomluvnosti.
"Ty chceš," opakuju pomalu, "abych jí nařezal?"
"Jo! Protože to potřebuje jako sůl! Je to tak těžké pochopit?"
"Víš, jak jsme se dohodli. Výprask je poslední možnost. Vážně se to nedá vyřešit nějak jinak?"
"Ne! Jen ji pěkně ohni přes koleno a seřež ji jako žito!"
A tak se otočím k dcerce a předvedu klasické tatínkovské pokrčení rameny. "No, Věrko, slyšela jsi verdikt. Půjdeme do pracovny."
"No... ale..."
Je to už dlouho, co Věrka dostala na zadek, většina z vás by asi řekla, že moc dlouho, ale já nesouhlasím. Jak říkám, u nás je to poslední možnost, Věrka nebo manželka většinou ustoupí předtím, než se to tak vyhrotí.

A tak přejdu o dvoje dveře vedle do pracovny a Věrku přitom postrkávám před sebou, protože se jí tam pochopitelně zrovna dvakrát nechce. Nedivím se jí.
Jakmile jsme uvnitř, vezmu židli zastrčenou v koutě místnosti a přitáhnu ji doprostřed. Potom otevřu skříň. Kam já jsem ji dal? Tady leží, v zásuvce pod ponožkami -- malovaná vařečka po babičce. Je už léty trochu oprýskaná a samozřejmě, že na vaření se se vším tím lakem nehodí, ale našel jsem pro ni využití. Malovaná vařečka na zmalování pozadí.
Věrka zatím stojí, natahuje, a oběma rukama si drží zadek. S vykulenýma očima sleduje, jak s nástrojem zkázy v ruce usedám na židli.
"Věrko, kdy jsme tohleto dělali naposled?" zeptám se.
"Před třemi měsíci," hlesne.
"Před třemi měsíci. A měla jsi to tehdy zapotřebí?"
Pokrčí rameny.
"Tak džíny dolů."
"Ale mně už je patnáct," ozve se ublíženě.
"Minule jsi říkala, že už ti je čtrnáct -- a pomohlo to? Ne, Věrko, když už se to musí udělat, tak důkladně."
Pomalu se začne soukat z těsných kalhot. Ze zkušenosti oba víme, že už si je dneska natahovat nebude, a tak je stáhne úplně a odloží. Stojí tam a snaží se stáhnout si tričko co možná nejníž.
"Tak nástup," zavelím.
Věrka se pomalu vydá k židli, kde na ni čekám s vařečkou. A když říkám pomalu, myslím tím pomalu -- ty dva metry jí trvají skoro minutu. Jakmile je na dosah, popadnu ji za ruku a přitáhnu. To už skoro brečí.
Ve chvíli, kdy ji konečně přehnu přes otcovské koleno, se otevřou dveře a v nich se objeví manželka. Já i Věrka se na ni podíváme.
"Chceš něco?" zeptám se.
"Podívej, Karle, já jsem to asi trochu přehnala, Věrka byla hubatá, ale možná, že tohle není nutné..."
"Jo, třeba to vůbec není nutný!" přisvědčuje rychle Věrka a přitom mrská nohama. Když ale ucítí ruku na gumě od kalhotek, zakňučí.
"Milado, tohle je to, co jsi chtěla,"řeknu s povzdechem a stáhnu Věrce kalhotky pod zadek. "Ty jsi řekla, že se to nedá vyřešit jinak, a víš ty co? Souhlasím."
Přiložím vařečku k Věrčině zadku, a to už se oprvdu rozbrečí, protože ví, že dneska se žádná milost udělovat nebude.
Rozpřáhnu se a zasadím pořádnou ránu, což Věrce zvedne hlasitost. Když to Milada vidí, zbledne -- i když dokáže takovou věc poručit, dívat se na to nechce. Rychle zavře dveře, ale já vím, že za nimi zůstane stát a bude poslouchat. Ale to není důležité, důležité je vykonat, co je potřeba, a tak držím Věrku na místě a řežu ji, dokud neprojde hysterickým řevem a neskončí u setrvalého vzlykání a bulení. Což, nutno říct, netrvá zas tak dlouho, celé použití práva útrpného je omezené tak na dvě minuty.
Jakmile Věrku pustím, okamžitě se vymrští a pevně se chytí za obě půlky zadku, což se samozřejmě dalo čekat. Poskakuje po pokoji a pořád ještě řve jako tur. Já zatím dojdu ke dveřím a tiše je otevřu. Opravdu -- Milada tam pořád stojí a snaží se neúspěšně předstírat, že tam nebyla celou dobu.
Jenom tiše ukážu a ona se otočí a odejde. A po pár minutách se Věrka uklidní natolik, aby mohla sbalit svoje džíny a utéct do svého pokoje, kde se nepochybně se svým zážitkem bude chlubit všem svým kamarádkám.
Ne, vážně, ona tohle dělá. Puberťáci jsou v tom mistři, dokonce i seřezaný zadek je něco, čím se můžou chlubit před ostatními. Dneska je to koneckonců vzácnost, a tak jí to přinese spoustu vyjádření lítosti i nefalšovaný puberťácký obdiv za to, že to "ustála".
A já budu v tom příběhu samozřejmě figurovat jako padouch, ale ve kterém puberťáckém příběhu je táta kladný hrdina?

Tady bychom mohli skončit, ale ono to má ještě dohru. Druhý den ráno vstanu dřív a udělám Věrce snídani. Nemluví se mnou, ale sní ji, a než vyjde ze dveří, aby zamířila do školy, obejme mě. Vím, že na jedné provni je mi vděčná za to, co jsem udělal, i když by to nikdy neřekla nahlas. Pohladím ji po hlavě, ale taky nic neřeknu.
Potom, co je pryč, vezmu z pracovny vařečku a zamířím do ložnice. Milada dělá, že spí, ale to na mě neplatí. Stáhnu z ní deku a mám tu vzácnou příležitost uvidět svou manželku ve stavu naprosté zkroušenosti.
Protože výprask je v naší rodině opravdu až poslední možnost a Milada ví, že když ho nařídí, nebude to jenom Věrčin zadek, který tím utrpí. Proto ty její vachrlaté pokusy rozmyslet si to.
"Karle," začne, "víš, já..."
"Dojdi si do koupelny," utnu ji, "a potom to probereme."
Jemně vařečku přitisknu k jejímu zadku, zatím ještě zahalenému noční košilí, a ona sebou trhne a zakňučí, úplně stejně jako to dělá Věrka.
"A věř mi, že to probereme opravdu důkladně," dodám.