Život je mnohdy plný překvapení a jak se říká, cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Nemusíme být zrovna věřící, aby nám osud nepřihrál do cesty události, které by nás nikdy nenapadly. Ovšem, dějí se, a to byl nejspíš případ i můj a Pavly.
Pavla byla moje kamarádka už dlouho. Znali jsme se od dětství a často spolu podnikali různé akce. Nevím, zda by se náš „vztah“ dal nazvat jako chození nebo jen dobré kamarádství. Rozuměli jsme si, o tom nebylo pochyb a nic na tom neměnil fakt, že Pavla byla o dva roky starší.
Událost, která nás možná ještě více stmelila se stala, když mi bylo 17 a jí 19 let. Já v té době ještě doma běžně dostával na zadek. Když to máma uznala za žádoucí, zmalovala mi zadek vařečkou bez váhání. A o tom to nakonec všechno bylo.
„Dneska dostaneš výprask za tu pětku ze včerejška,“ oznámila mi máma, když se vrátila z práce. Věděl jsem, že nemá cenu smlouvat. Jednak by to nepomohlo a pak taky, dostal bych ještě víc. Máma rány nepočítala, prostě vyplácela tak dlouho, dokud neuznala, že už to stačí (což poznala nejen podle zmalovaného zadku, ale i podle mého řevu a pláče). Výprask však po oznámení nebyl nikdy ihned. Musel jsem počkat až bude mít máma čas.
Asi za hodinu zazvonil zvonek a přišla Pavla. Chvíli jsme si povídali co je nového a ona pak navrhla: „Co kdybychom se šli podívat na tu výstavu Neprakty?Asi za dvě hodiny začíná vernisáž a tam se neplatí vstupné. Ušetříme.“
„Jasně, to je dobrý nápad. Musíme ale ještě počkat. Mám slíbený výprask a dokud ho nedostanu, tak mne máma nepustí,“ odpověděl jsem.
„Zatím je čas, tak počkáme,“ řekla Pavla a dál jsme se bavili jaká ta výstava asi bude.
Čas běžel a máma se stále k ničemu neměla. Nezbývalo, než se jí prostě zeptat.
„Mami, mohla bys mi dát ten výprask, ať můžeme jít s Pavlou na tu vernisáž?“ prohodil jsem nesměle k mámě, která měla dost práce s přípravou jídla na večer.
Pohladila mne po vlasech a odvětila: „Teď ještě nemám čas, musíš počkat. Však se dočkáš.“
„Jestli budeme čekat ještě tak 45 minut, tak to přijdeme pozdě,“ zhodnotila situaci Pavla.
„Já vím, ale co chceš dělat?U nás to prostě jinak nejde,“ odpověděl jsem.
Pavla chvíli přemýšlela a pak se jí rozsvítily oči, neklamná známka toho, že má nápad. Ovšem, co mohla vymyslet jsem netušil.
„Tak já ti nařežu v zastoupení tvé mámy. Budeš to mít za sebou a všechno krásně stihneme,“ vyhrkla s nadšeným tónem Pavla.
Tohle jsem opravdu nečekal a chvíli na ni zíral s otevřenou pusou. Měla pravdu, že bych takto měl trest vyřízený, máma by asi byla spokojená a my hladce viděli vernisáž Neprakty od zahájení. Než jsem stačil cokoliv odpovědět, Pavla jako dívka činu, přednesla toto řešení mámě. Máma nedala překvapení moc najevo, jen pokývala hlavou a pak vytáhla ze šuplíku vařečku a podala ji Pavle se slovy: „A ať pěkně tancuje na zadečku.“
Vzápětí přišla Pavla z kuchyně s vařečkou v ruce a hned si věděla rady: „Svlíkej se.“
Bylo jasné, že tento vlak se již rozjel a vystoupit nelze. Svlékl jsem kalhoty a trenýrky.
„Myslela jsem do naha,“ řekla Pavla a posadila se na židli.
Už jsem se ničemu nedivil a sundal i tričko a ponožky. Chvíli na to jsem se ohnul Pavle přes koleno, která mne levou rukou chytila pevně v pase. Cítil jsem, že jsem nervózní a vlastně mám větší strach, než když bývám ve stejné pozici u mámy. Úplně nahý jsem přehnutý přes kamarádčino koleno a jaké to bude dál je jen v její ruce a na jejím rozhodnutí.
„Tak začneme, ať to máme vyřízené,“ hlesla s klidem v hlase Pavla. Skoro zároveň s koncem věty dopadla poprvé vařečka na můj zadek. Zaštípalo to jako vždycky, ale byl to teprve začátek. Po několika ranách a mých prvních hlasitých projevech Pavla zvýšila uchopení a zintenzivnila rány. Dopadaly nyní rychleji za sebou a s mnohem větší silou. Už to nešlo vydržet a já brečel a křičel. Máma výprask nepřerušila, takže asi byla s výkonem Pavly spokojená. Ta se do své „vychovatelské“ role vžila s vervou a dávala mi co proto. Ani nevím, jak dlouho výprask trval, ale v určité chvíli přestala vařečka tancovat a bylo slyšet, jak ji Pavla odložila a uvolnila sevření. Rukama naznačila ať se zvednu. To už měla přichystaný kapesník a posadila si mne na svůj klín. Jednou rukou mi kapesníkem utírala tvář a druhou mne hladila po vlasech.
„Tak vidíš a máš to za sebou,“ řekla chlácholivě.
„Běžte na tu výstavu,“ bylo slyšet mámu, která stála ve dveřích pokoje.
Teprve nyní jsem mohl vstát z klína Pavly a jít se obléknout. Zadek bolel hodně a při zběžném pohledu byl zmalovaný jedna radost. Brzy na to jsme opouštěli byt a já na chodbě ještě zaslechl mámu: „Pavlo a přijď k nám častěji.“
Co si o tom mám asi myslet...