Jmenuji se Dáša a je mi dvacet let. Pracuji jako servírka v prosperující country restauraci. Práce s lidmi mě velmi baví. Přímo však nesnáším, když mě oplzlí, povětšinou alkoholem posilnění, zákazníci plácají po zadku, nedejbože do něj štípou. Asi za to může i skutečnost, že jsem byla v mládí často tělesně trestána. Povětšinou mamkou vařečkou přes oblečení. V případě závažnějších provinění se o mě „postaral“ otec – rákoskou na holou. To bylo vždy proseb, slibů, že už budu hodná, a poté při exekuci křiku a pláče. Musím každopádně přiznat, že jsem byla hodně živé, neposlušné dítě a pokaždé se jednalo o potrestání oprávněné. Přes ta častá jelita na zadnici oba rodiče miluji a jejich nedávný rozvod mě strašně vzal. Bydlím už s přítelem v garsonce a jsem samostatná, takže mi výprask nehrozí. Tím více lituji svoji sedmnáctiletou sestru Štěpánku. Je ve střídavé péči, a když jsem byla nedávno u otce na návštěvě, zrovna jí kontroloval školní prospěch.
„Štěpánko, dvě nedostatečné???,“ zněl jeho hlas zlověstně. Mě z toho naskočila husí kůže a Štěpánce se zaleskly oči.
„Tatínku, já se polepším,“ špitla.
„To se polepšíš. To každopádně. Budeš mít dost času o tom přemýšlet,“ konstatoval a jeho kývnutí hlavy směrem doprava hovořilo za vše. Pamatuji, bylo mi také sedmnáct, jako dnes moji sestřičce, když tahle naposledy kývl na mě. Tehdy jsem jaksi zapomněla na čas a přitáhla z diskotéky o hodinu později, než jsem měla povoleno. Nic naplat mi nebyly hrozby, že už jsem skoro dospělá, marné byly i následné omluvy a sliby. Jako dodnes si pamatuji, kterak jsem musela přinést rákosku. Houby mi pomohly i námitky, že na výprask na holou jsem už velká. No prostě minisukně i tanga musely dolů, táta si mě ohnul přes koleno a… dostala jsem pětadvacet…
„Tatínku, ne, to ne. Prosím,“ klesá nyní Štěpánka na kolena a zoufale sepíná ruce. „Prosím, udělám všechno, ale já nechci být bita…“
„Vstaň a přines rákosku. Nedostatečné nehodlám tolerovat,“ dostává se jí odpovědi a ona plačky odchází. Za chvilku se vrací a mlčky předává otci ten příšerný nástroj. Opět se mi hlavou vrací myšlenky na ten pozdní návrat z dýzy. Jak jsem nocovala na břiše a pak se druhý den vrtěla na židli během oběda. A když můj „ex“ odpoledne viděl to nadělení… Prostě „zážitek na celý život“.
„Dášo, běž do kuchyně a udělej si tam čaj nebo kafe. My tady budeme se Štěpánkou mít takovou menší výchovnou konzultaci,“ obrací se otec na mě. Jasně, v tomhle je férovej. Mě také nikdy neseřezal za přítomnosti dalších lidí. Jak říkal, tohle se řeší mezi „čtyřma očima“, či spíše „holou zadnicí trestané a jeho rákoskou“. Odcházím ve chvíli, kdy Štěpánka opět klesá na kolena snažíc se zabránit „pohromě“.
Usedám v kuchyni a nemám chuť dělat si kafe ani čaj. Soucítím se sestřičkou. Je mi jí strašně líto. Ona je hrozně hodná holka. Neublížila by ani mouše. Sice to nevidím, ale slyšet je vše docela zřetelně.
„Džínsy dolů.“
„Ne, prosím…“
„Okamžitě stáhni ty džínsy.“
Slyším srdceryvné vzlyknutí.
„Kalhotky taky.“
„Ne. To ne. Vždyť mi bude za půl roku osmnáct…“
„Bude. Ještě není. Kaťata dolů.“
Teď už je to nepřetržitý pláč.
„Tak pojď. Hezky přes koleno a přemýšlej, jak se příště vyvarovat nedostatečných. Tolerovat budu maximálně dvojky. Chci, aby z tebe něco bylo. Ber tedy, že naše následující debata je jen a pouze pro tvoje dobro.“
Tyhle průpovídky mě vždy dokázaly totálně vytočit. Vždy jsem chtěla mít vše co nejrychleji za sebou. Otec se však přímo vyžíval v tom protahování a kázání. Jako tehdy rovněž za nedostatečnou. To mi bylo patnáct. Už cestou ze školy jsem bulela. Snažila jsem se uprosit mamku, aby taťku přesvědčila k nějakému snesitelnějšímu trestu. Třeba celotýdennímu umývání nádobí. Nebo i zarachu či zákazu televize. Samozřejmě mé snahy byly zcela marné a rákoska měla pré…
Do reality mě vrací Štěpánčin křik. Minuty běží a křik neustává. Otec si jí evidentně „dává“ dokonale. Chuděra. Následuje nečekané hrobové ticho. Mám nutkání jít zkontrolovat situaci. Užuž mířím ke dveřím do obýváku, když se otevírají a vchází otec.
„Udělej mi kafe,“ poroučí mi.
„Co Štěpánka?,“ ptám se.
„Půlhodinku si poklečí. Aby mohla rozjímat.“
„Tati, myslíš, že bylo nutné jí potrestat až takhle tvrdě?,“ snažím se jí zastat, zatímco chystám kávu.
„Tvrdě? Po zásluze,“ odpovídá suše táta a pak mě totálně odzbrojuje. „Mimochodem, abych nezapomněl. Nedávno si stěžoval kamarád, že jsi na něj byla v restauraci nepříjemná a drzá. Takže ještě jednou, a zapomenu na to, že jsi již plnoletá. Pořád jsem tvůj otec a chci mít z obou dcer vzorné občanky, na které budu moci být hrdý já i naše republika. To jen aby sis nemyslela, že bys nemohla také dostat pořádně nařezáno.“
No jo, vlastenec každým coulem, musím se pousmát při představě, že by snad mě – dvacetileté slečně – hodlal dát na holou jako malé.
KONEC