Právě jsem chystala v kuchyni večeři, když jsem zaslechla lehké cvaknutí kliky od dětského pokoje. Že by už kluci byli zpátky z burzy? Proč šli ale tak potichu? Říkala jsem si v duchu.
Abych to vysvětlila, mám dva syny, Matěje a Štěpána. Oba milují zvířata a nevynechají jedinou burzu, která je v okolí. Donesli domů už spoustu havěti, všechno jim toleruju, ale moc dobře vědí, že hady pod střechou nestrpím. Nevadí mi ani pavouci, ale hadi? Brrr!
Poslouchám a je mi divné, že je v pokojíku takové ticho. Že by se mi to jen zdálo a ještě nebyli doma? Pokaždé je slyším na míle daleko, hlavně, když se vrací z burzy, jdou se hned pochlubit, co koupili nebo co zajímavého tam viděli. Hlavně starší Matěj, kterému táhne na osmnáct, dokáže nadšeně mluvit o zvířatech hodiny. Chvíli čekám, pak ztlumím vařič a jdu se k nim do pokoje podívat.
Měla jsem pravdu, jsou doma. A i jsem měla správné tušení, že se děje něco nekalého. Načapu oba kluky, jak se v koutě místnosti nad něčím sklání a nadšeně špitají. Ani si mě nevšimnou, potichu dojdu až za ně a nahlas pozdravím: „ ahoj kluci!“ Oba synové leknutím vyskočí metr do vzduchu, vrhnou na mě vyděšený pohled a snaží se svými těly zakrýt roh místnosti. Nemají šanci. Odsunu je a v tu chvíli mi padne pohled na nové terárium.. s čím jiným, než hadem!
„ To snad nemyslíte vážně! Jak vás to jen napadlo? Znáte pravidla, nebo ne?“ spustím na oba zhurta.
Pět minut na ně řvu, že to zvíře musí být do minuty z domu, že jim to nedaruju a tak. Snaží se něco říct, ale nedám jim šanci. Když se konečně vykřičím, naštvaně odejdu do kuchyně.
Oba synové za mnou po nějaké době přijdou, začnou se omlouvat, slibovat sedmé nebe, jen ať se na ně nezlobím. Byla to skvělá koupě, takové štěstí mít už v životě nebudou, navíc ho nemají komu vrátit, prodejce byl z ciziny a už je na cestě domů. A ať se nebojím, je neškodný, nikomu neublíží a určitě si na něj zvyknu.
Byla jsem na ně tak naštvaná, že jsem je chtěla pro změnu ignorovat, tím víc jsem jim ale dala času na smlouvání. A jako už tolikrát, i teď mě obměkčili.
„ Dobrá, ať je tedy po vašem, můžete si ho nechat. Ale jedině s pár podmínkami: budete si pokoj uklízet sami, protože nehodlám trávit každý den v jednom pokoji s tím plazem. Za druhé, nemyslete si, že když budete chtít někam odjet, že se o něj budu starat, natož ho krmit! A hlavně, jestli se dovím, že vám někdy utekla nějaká myš, nebo nedejbože ten had, tak vás oba přetrhnu!“
„ Já vím, mami, jako hada!“ skočil mi do řeči Štěpán. Chtě nechtě jsem se musela nad jeho pohotovostí pousmát.
„ přesně tak. Ale teď vážně. Oba bych vás nejradši ztřískala za to, že jste donesli jediné zvíře, které jsem vám zakázala. Když ale tak slibujete, že o něm nebudu ani vědět, dám vám šanci. Budete jakoby v podmínce.“
„ jak to myslíš, v podmínce?“ nechápal Matěj.
„ Z dneška u mě máte každý schovaný pětadvacet ran. Když se nic nestane, nedostanete je. Ale to vám povídám, jestli ten had uteče, přidám k tomu dalších pětadvacet!“
„ to jako, že každý dostaneme padesát ran?“ děsil se mladší syn.
„ myslela jsem, že si jste jistí, že se nic nestane, nebo ne?“
„ to jsme, mami,“zachraňoval honem situaci Matěj „ a s dohodou souhlasíme“.
Musím uznat, že se kluci o hada vzorně starali. A co víc, začali mi ( aspoň pár dní) pomáhat, aby mi dokázali, jak jsou rádi, že jsem je nevyrazila i s tím hadem. Brzo jsem se dozvěděla, že had je užovka, zbarvením albín. Už několik let stará, ale ochočená ( „ prosím tě, kdo by si chtěl takovýho tvora ochočit?“nechápala jsem) a že ji nechybí mnoho do jednoho metru. „ Tím jste mě teda potěšili!“ řekla jsem ironicky, ale už v legraci.
¨
Tak jako na ostatní „havěť“ , co kluci za celý život domů přitáhli, jsem si i na terárko s Žofkou, jak ji originálně pojmenovali, zvykla. Každý den jsem jim chodila vyvětrat pokoj a přitom zkontrolovat,jestli dodržují slib a mají uklizeno. Museli mít z hada opravdu radost, protože, svět se div se, rozeznala jsem, kde mají stůl a kde postel. A to je u nich co říct.
Ale tím, že jsem si zvykla, myslím to, že mi užovka nevadila, když byla v teráriu. Spíš jsem se na ní šla každý den kouknout, ujistit se, jestli neutekla, a přitom jsem zjištovala, že není vůbec ošklivá. Aspoň takhle přes sklo. Kluci mě lákali, ať si ji pohladím, že mi ji dají do ruky, to jsem se ale už při té představě odporem otřásala.
Netušila jsem, že jim už párkrát utekla, vždy to bylo v době, kdy byl někdo z kluků doma a hned ji chytli. A měli dost rozumu, aby se mi o tom nezmiňovali. Jen začali zavírat dveře do pokojíku, aby měli jistotu, že když uteče, nedostane se z pokoje.
To jsem ale netušila. A tak jednou, když jsem jim šla vyvětrat, jsem nechala otevřeno, že se vyvětrá celý pokoj a rychleji. Když jsem šla okno zavřít, automaticky jsem koukla do rohu místnosti.. A ztuhla jsem. Terárko bylo prázdné! Odskočila jsem a letěla do kuchyně, kde si zrovna Matěj natáčel pití. „ Matěji, ona utekla!“ vybafla jsem na něj.
„Kdo?“, nechápal. „ No had!“ pištěla jsem.
„ To je blbost, kudy by utekla? Ještě před půl hoďkou jsem ji tam viděl, jen se asi zahrabala do substrátu“, řekl v klidu a odešel ven za partou.
Zírala jsem na dveře, kterými odešel. To hada nemohl aspoň zkontrolovat? Pak jsem si dodala odvahu a šla zpátky k teráriu. Z velké dálky jsem zkoumala, jestli jsou pootevřený dvířka. Nebyly. Ani pletivo u nich (spodní větrání, jak mi kluci vysvětlili) nebylo porušené. No, snad měl Matěj pravdu, uklidňovala jsem se a šla pracovat na zahradu. Za zbytek dne jsem udělala tolik práce, že mi užovka úplně vypadla z hlavy. Kluky jsem viděla jen u večeře, jinak celou neděli strávili někde venku, taky bylo po delší době hezky.
Večer, celá utahaná, jsem si šla lehnout. Zrovna jsem poslepu dávala mobil s budíkem pod polštář, jak bylo mým zvykem. Když jsem měla pocit, že jsem se o něco zvláštního otřela rukou. Co to jen může být? Že by zatoulaný kapesník? Sáhla jsem po tom znovu, že to vyndám. Když jsem tu věc chtěla chytit, projela mi přes dlaň. Jako ve zpomaleném záběru mi před očima bliklo prázdné terárium. Ve vteřině jsem s křikem vylítla z postele. Ne, to přeci nemůže být…! Rychle jsem popadla polštář a nadzvedla ho. A opravdu, na posteli, tam, kde ještě před chvílí byla moje hlava, se plazil had. S hrůzou v hlase a s nadávkami nejvyššího kalibru jsem běžela ke klukům do pokoje. Koukali na mě jak na zjevení.
Trvalo, než pochopili, co na ně ječím. Najednou oba vyskočili na nohy, Matěj běžel k terárku, Štěpán do ložnice.
Netrvalo dlouho a vrátil se s užovkou v ruce. Matěj na něj nevěřícně koukal, pak otevřel dvířka, aby mohl Štěpán hada vrátit zpátky.
„ Netvrdili jste náhodou, že nemůže utéct? Že o něm ani nebudu vědět? Co kdybych ho nenašla a celou noc by byl u mě v posteli?!!!“ Vřískala jsem na ně.
Kluci mlčeli, asi nevěděli, jestli se mají bránit,nebo by to zhoršili. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, pak jim už klidněji, ale pevně řekla.
„ Víte, jaká byla domluva. Had vám utekl, takže dostanete výprask.“
Matěj na prázdno polkl, Štěpán se snažil zachránit situaci, ale vůbec se mu to nepovedlo“ Ale mamko, dohoda byla, že když nám ten had uteče. Ale on neutekl, vždyť nemá nohy! Takže domluva je ne…“ Plesk! Na Štěpánově tváři přistála facka. Ohromeně na mě zíral. V tu chvíli si oba kluci uvědomili, jak moc jsem vytočená.
„ tak pánové, aby bylo jasno, tak jsem vám slíbila padesát ran. Ale za to, že ty, Štěpáne, jsi ještě drzý, a hlavně za to, Matěji, že jsi mávl rukou, když jsem ti říkala, že ten had utekl, za to dostanete víc.“
„ To nemyslíš vážně! To ne“ bránili se unisono.
Odešla jsem, nechala je chvíli vydusit. Pak jsem se vrátila, že zůstaneme u padesáti ran, ale že jsem změnila nástroj. A ať jdou do ložnice, že v jedné místnosti s hadem nebudu.
Popohnala jsem je, a když byli v ložnici, vešla jsem za nimi a zamkla dveře. Klíček jsem si dala do kapsy. A věděla jsem proč. Když viděli, jakou jsem na ně donesla vařečku, chtěli se dát oba na útěk.
Na peřině totiž ležela největší vařečka, kterou doma máme, kterou se kdysi míchalo prádlo.
„ To nemůžeš, mami! Vždyť je velká jako můj zadek!“
„ Tím nás přerazíš!“
„ A to jsem vám taky slibovala, nebo ne??“ nedala jsem se obměkčit.
„Ať to nezdržujeme. Kalhoty a slipy dolů a lehnout každý z jedný strany postele. Matěj do čela, Štěpán z boku.“ Schválně jsem je takhle rozmístila. Za prvé se k oběma dostanu z obou stran, za druhé na sebe budou vidět.
„ střídavě budete dostávat po deseti ranách. A jestli se některý z vás bude bránit nebo dělat jiný blbosti, tak vám to oběma zvednu na stovku. A myslím to vážně!“
Kluci, bledý jako stěna, si lehli a vyšpulili na mě bílé zadky. Měli pravdu, vařečka jim pokryje celou jednu půlku. Přistoupila jsem k Matějovi a začala udílet rány. Svižně, ale ne nijak tvrdě. Nejdřív pět na jednu půlku, pak pět na druhou. Viděla jsem do obličeje Štěpána, jak s hrůzou sleduje bratrovu tvář. Na nic jsem nečekala a po desáté ráně jsem začala vyplácet jeho. Stejný postup, taky ne nijak silně.
Vrátila jsem se k Matějovi, nechala jsem rychlost, ale přidala sílu. Už při první silnější ráně zavýskal bolestí. Nereagovala jsem na to a dál jsem rozdávala rány. Zadnice se mu začínala červenat. Pohnul rukama, myslela jsem, že si jimi zakryje zadek. Dal je ale před sebe a Štěpán je oběma rukama pevně stiskl. Byl bledý strachem.
I Štěpánovi netrvalo dlouho a dal najevo, jak ho to bolí. Nevřískal jako brácha, zato začal brečet. Když měl i on svých dvacet za sebou, přešla jsem k Matějovi. Zpomalila jsem tempo, přeci jen jsem rozdala už čtyřicet ran obrovskou vařečkou. Zato jsem ale o dost přitlačila. Pomalé tempo oba užíralo, pokojem se ozývalo bolestivý křik. Nejdřív od jednoho, pak od druhého. Byl to Štěpán, který jako první začal prosit o milost. Matěj zase jako první začal nadávat. Ne mně, ale Štěpánovi, že to byl jeho nápad, donést hada. Dlouho jsem ho ale nenechala spílat, byl totiž na řadě on s dalšími ránami. Protože to bylo posledních deset, opravdu jsem do nich dala všechnu sílu, co jsem měla. Vařečka dopadala už tak na rudé půlky. A Matějův zadek lítal po posteli sem a tam. Měl štěstí, že ho Štěpán držel, jinak by vyskočil na nohy a vykoledoval si tím dalších padesát.
Byla jsem vysílená, jak jsem dávala rány plnou silou. A to mě čekalo ještě deset u Štěpána. Chvíli jsem si odpočinula, abych nabrala síly. Věděla jsem, že Štěpán nedostane tak silné rány jako Matěj. Ale byla jsem si jistá, že to vyrovnalo to, že byl druhý. Že celou dobu viděl, co ho čeká a jak jeho bratr trpí. A teď mu jistě záviděl, že už to má za sebou. Když jsem se vydýchala, přistoupila jsem k němu a rány začaly dopadat. Kvůli velikosti vařečky každá rána dopadlo na stejné místo, jen střídala půlky. I podle barvy bylo poznat, že má Štěpán zadek v jednom ohni. I on se zadkem tancoval, aby se vyhnul nelítostné vařečce. Konečně dopadla poslední. „ padesát“ řekla jsem nahlas a šla dát vařečku na skříňku u okna. Oba kluci leželi, tváře zabořené do peřin, aby aspoň zčásti zakryl jejich vzlyky. Odešla jsem pro mokré ručníky. Když jsem se po pár minutách vrátila, nic se nezměnilo. Dokonce se dosud pevně drželi za ruce.