Psal se rok 2431

Psal se rok 2431, vše bylo jiné. My lidé jsme vypadali vcelku stejně, ale svět okolo nás už ne. Byli jsme obklopení stroji, technologií, i roboty. Žádná rasová, náboženská či genderová nesnášenlivost zde nebyla tolerována. Bylo tedy zcela přirozené, pokud dítě ze zkumavky vychovávaly dvě ženy, dva muži, či dva bezpohlavní jedinci.

Já jsem byla vychována dvěma ženami. Jako malá jsem byla velmi živé dítě, což mi vydrželo doteď. Neustálý magnet na průšvihy, dělání si, co chci, a i když jsem se snažila, někdy to prostě nevyšlo. Moje matky měly doma robota, též ženu. Inna se jmenovala. Dělala domácí práce, relativně se i starala o mne. Byla to umělá inteligence, takže jsem si s ní mohla povídat, pomáhala mi se učit a další věci. Matky na mne neměly čas, byly vědkyně v technologickém institutu na druhé straně města, takže se velmi často stávalo, že jsem doma zůstávala sama. Nevadilo mi to, ve věku 22 let jsem byla naopak ráda. Sem tam jsem si doma uspořádala malý večírek s pár přáteli, ale nic velikého a vždy o tom mamky věděly. Navíc jsem po sobě vše uklidila, tudíž s tím neměly problém.

V poslední době se mi ale vše sypalo pod rukama a to doslova. Ve škole mi to moc nešlo, dostávala jsem horší známky a nechtěla jsem to matkám říkat, a ani Inně. Chtěla jsem se s tím vypořádat sama a dokázat si, že jsem dospělý člověk, jako ony dvě. Byly pro mě obrovským vzorem. Známky nekontrolovaly, vždy jsem se jim svěřovala a věřily mi. S přibývajícím tlakem ve škole jsem se sama dostala do stresové smyčky. Přestala jsem raději chodit na přednášky, našla jsem si novou partu, též záškoláků a začali jsme chodit po barech, či jsme se flákali po městě, nebo mimo město. Byl to pro mě únik. Nemyslela jsem na problémy a snažila jsem se to vše vytlačit z hlavy pryč.

***

Jmenuji se Inna a jsem umělá inteligence v domácnosti u Walterových, kde jsou dvě ženy a jejich dcera. Mám zde na starost chod domácnosti a starání se o jejich dceru, když jsou její matky mimo domov. A to jsou velmi často. V poslední době jsem zaznamenala u jejich dcery změněný vzorec chování. Nebylo to poprvé, s čímž její matky počítaly. Jakožto vědkyně v technologickém institutu si mohly dovolit do mě přidat pár vylepšení, abych se mohla lépe starat o jejich dceru. Jedno z nich bylo i výchovné opatření při neobvyklých výkyvech. Jmenovalo se to „Výprask“. Tento protokol mohly spustit pouze její matky, já sama ne. Informovala jsem je každý den o novinkách, co se dělo doma. Dostala jsem povolení, abych se podívala na její školní výsledky, protože se od ní v poslední době nedostávalo odezvy. Bohužel pro ni, to, co jsem tam viděla a přeposlala jejím matkám, včetně zameškávání školy, nebylo vůbec hezké. Věděla jsem, že nás čeká všechny tři po jejím návratu nepěkný rozhovor. Její matky si vzaly speciální volno, aby to mohly probrat.

***

Dneska jsem se domů vůbec netěšila. Zase jsme byli v baru, ale jen na chvíli, měli jsme krátkou školu. Měla jsem nepříjemný pocit před návratem domů. Otevřela jsem dveře a čekalo mne překvapení. Obě matky byly doma, seděly u stolu, včetně Inny. To nebylo ale vůbec dobrý. Dostala jsem strach.

„Ahoj,“ pozdravila jsem tiše.
„Ahoj,“ pozdravily matky i Inna.
„Co se děje?“ zeptala jsem se, i když jsem zřejmě tušila, co se děje.
„Nějak se nám nezdálo v poslední době tvé chování, tak jsme poprosily Innu, aby se podívala na tvé školní výsledky. Nebyly jsme mile překvapeny. Navíc tvé zameškávání školy není vůbec v pořádku zlato.“ Odpověděla výřečnější matka.

Polil mě pot a začínala jsem cítit, jak se mi dělá špatně. „Můžu to vysvětlit!“
„No, to jsem zvědavá.“ Odpověděla Inna.
„Nějak, nějak mi to ve škole přestalo jít. A já jsem si myslela, že to vyřeším jako dospělá a proto, no, proto jsem vám a ani Inně nic nechtěla říkat.“ Odpověděla jsem, sklopila hlavu, položila tašku na zem a stoupla jsem si do rohu se sklopenýma očima.
„Zlato, tohle mi jako dospělé řešení vůbec nepřijde. Spíše jako dětinské. Navíc, kde jsi byla, když jsi nebyla ve škole? A prosím, nelži.“
Cítila jsem nejistotu, ale nechtěla jsem je ještě více naštvat. „Našla jsem si partu lidí, co taky chodili za školu a…“
„Povídej, hlavu ti neutrhneme.“
„No, chodili jsme po barech, jezdili po městě, a i za město.“

Jejich hlasitý povzdych a výrazy nenaznačovaly nic dobrého. Chtěla jsem být jinde, úplně jinde, než kde jsem byla právě teď. Cítila jsem se jako malá holka. Chtělo se mi brečet. Věděla jsem, že jsem to fakt pokazila. Jenže už nebylo cesty zpátky. Začaly si něco špitat mezi sebou. Připadala jsem si jako před porotou u soudu. Dokonce i Inna se s nimi bavila. Tohle bylo vážné.
Po pár chvílích se všechny otočily směrem ke mně. Propadla bych se v tu chvíli do země a měla jsem na krajíčku.

„Nerady to děláme, ale myslím, že už jsi nadělala tolik průšvihů, že zkusíme jinou metodu, která se ti bohužel nebude líbit, ale je to pro tvé dobro. Inno, spusť program 675 H za jednu minutu. My odcházíme. Nechceme být u toho.“
„Cože?! Počkat, co, co!!!“ Začala jsem křičet a utíkat od Inny. Matky odcházely na druhou stranu domu na zahrádku. Nechápala jsem, proč tu nemůžou být, a hlavně co se to kurva děje!

***

Opravdu ten protokol spustily. Dělala jsem to nerada, ač jsem jen umělá inteligence, mám vůči jejich dceři sympatie. Jenže rozkaz je rozkaz. Aktivovala jsem protokol „Výprask“. „Malá“, jak jí často její matky nazývaly, začala utíkat do svého pokoje, protože měla samozřejmě strach a netušila, co se bude dít dál. Bohužel pro ni, jsem přeci jen robot a jsem velmi rychlá. V mžiku jsem byla u ní a držela jsem jí za ruku. Začala na mě vřískat a dovolávat se svých matek. Přetahování se mnou bylo zcela zbytečné. Tahat za ruku jsem ji nechtěla, tak jsem si ji vzala do podpaždí, abych jí neublížila, a i ona sama sobě.

***

Viděla jsem, jak se ke mně Inna rozběhla. Snažila jsem se doběhnout ke svému pokoji, jenže jsem proti ní neměla sebemenší šanci. Chytla mě za zápěstí a vzala mě pod ruku, takže jsem nemohla dělat absolutně nic. Je to robot, tudíž má nadlidskou sílu. Vzala si židli od stolu a sedla si na ní. Mne si položila přes kolena a já tušila, co se bude dít. Ze začátku to bylo pohodlné, jenže roztáhla více nohy, mě si vyzdvihla, takže jsem měla zadek jako nejvyšší bod svého těla, nohama jsem máchala ve vzduchu a hlavu jsem měla skoro u země.

„Né, prosím né, já už to nikdy neudělám, jen prosím, neubližuj mi, mamíííí, mamíííí, pomoc, co mi to chce Inna udělat, já mám strach! Zachraňte mě!“ Křičela jsem, zatímco jsem se snažila dostat ze své potupné polohy.

Nic nebylo platné. Inna se napřáhla a zasadila mi ránu na můj zadek. První rána a taková bolest! Pane bože! Počala mne systematicky bít na můj zadek. Nikdy jsem nic podobného nezažila, takže jsem byla v obrovském šoku a snažila jsem se bránit. Nic nebylo naplat, mohla jsem jen máchat nohama či se snažit bránit rukou svůj ubohý zadek. Inna mi ruku v klidu chytla a zkroutila mi ji za záda. Nic neříkala, jen mě bila a já s přicházející bolestí netušila, co mám dělat. Cítila jsem, že za chvíli budu mít slzy na krajíčku, pokud nepřestane. Její ruka byla jako lidská, věřím, že by uměla dát o dost větší ránu, ale nedala. Zasadila mi 25 ran a zastavila. Říkala jsem si, že už bude konec, jenže nebyl.

***

Musela jsem s ní dojít k židli, abych mohla provést, co mi protokol přikazuje. Posadit se, položit dítě přes kolena, upravit si ji tak, aby její zadek pro mě byl co nejlepší cíl a zároveň aby to pro ni nebylo pohodlné. V protokolu nebylo povídat si s ní, věděla, za co dostává. Měla jsem určenou sílu a intenzitu ran, a tak jsem počala. První rána a malá se lekla. Bylo mi jasné, že nic takového v životě nezažila. Cítila bolest, což já nevím, co je, ale bylo vidět, že se jí to nelíbí. Bylo mi určeno na první fázi 25 ran. Ze začátku jsem dávala malé a poté jsem přidávala na síle, ale jen trochu, přeci jen bych jí mohla ublížit se svojí silou. Bránila se, rukama, nohama. Ruku jsem jí dala za záda a loktem přitlačila k zemi, tudíž na mě vystrčila zadek ještě více, než chtěla a pokračovala jsem v bití. Nic nebyly platné vzlyky. Musela jsem dělat, co mi bylo přikázáno. Došla jsem k číslovce 25.

***

Inna mi v téhle potupné poloze začala sundávat kalhoty. Začala jsem nadávat, protože tohle bylo ještě potupnější než předtím. Nic nedbala, sundala mi je a pokračovala v mém bití s větší intenzitou a silou než předtím. „Plác, plác, plác, plác, plác“. Pět ran a já věděla, že budu brečet. „Plác“. Zasadila mi tuto ránu a já jsem se rozbrečela. Něco tak strašně bolestivého jsem v životě nezažila. Nepočítala jsem rány, soustředila jsem se na svoji bolest, na potupu jsem kašlala, to bylo to poslední, co mě v této chvíli trápilo. Celou dobu jsem se snažila vykroutit, prosit, volat matky, cokoliv, jen aby mé utrpení přestalo. Nic nepomohlo.

***

Musela jsem přejít k fázi dvě. Sundání kalhot u ní vyvolalo pro mě překvapivou reakci agrese. V druhé fázi jsem měla zadáno větší rány a intenzitu. Počala jsem tedy svůj úkol. Malá se stále bránila, což jí nebylo ničemu platné. Po několikáté ráně se dokonce rozbrečela. Bylo mi jí líto, ale musela jsem pokračovat. Plakala, prosila mě, svoje matky, ale nic jí platné nebylo. Trest je trest a musela si ho vytrpět do konce.

***

Přestala, zase přestala. Sundala mi rychle i kalhotky. Ani jsem se už nesnažila protestovat, jen jsem brečela a brečela. Zadek mě bolel tak strašně moc, jako nic v mém dosavadním životě. Tak strašně jsem chtěla utéct, aby byl už konec. Jen aby mé utrpení skončilo. Bití pokračovalo ve stejné intenzitě, bohužel pro mě nekonečně dlouho. Inna má schopnost měnit tvar svého těla a jednotlivé části nezávisle na sobě. Najednou svoji ruku změnila na dlouhou tyčku. Zděsila jsem se ve chvíli, kdy s tím švihla ve vzduchu na nečisto.

***

Poslední část mého protokolu mi zadávala změnit svoji ruku na nástroj jménem rákoska. Zkusmo jsem s tím švihla do vzduchu. Malá se s děsem a slzami otočila a začala se opět bránit. Bylo opravdu vidět, že se strašně bojí. S tímhle jí čekalo posledních 25 ran, ale neměla jsem jí šetřit. Musela jsem tedy začít dle algoritmu. Prvních 10 pomalu a postupně od první až po desátou přidávat na intenzitě. Dalších 5 mělo být vysázeno s velikou intenzitou v pomalých intervalech a posledních 10 v rychlém sledu též s velikou intenzitou. Tohle bude velmi bolet.

***

Krve by se ve mně nedořezali, když jsem viděla, co na mě má nachystáno. Zasadila první ránu. Prohnula jsem se v zádech a zařvala bolestní na celý dům. „Swist, swist, swist, swist, swist, swist, swist, swist, swist“. S každou ránou jsem cítila, jak přidává. Už jsem se ani nebránila, jen jsem ležela a brečela. Chtěla jsem umřít. Jako by se mého pozadí dotklo něco žhavého po každém dopadu. Nejhorší byly místa, kde se rány překrývaly. Poté mi zasadila další, strašně silnou, že jsem měla pocit, že mám zadek na dvě půlky. Další 4. Stále jsem brečela. Cítila jsem, že se za chvíli počůrám, tak moc to bolelo. A pak mi zasadila 10 rychlých za sebou se silou mě snad neúměrnou. Tak tak jsem se udržela, abych se opravdu nepočůrala. Řvala jsem jak malá, křičela, soply mi visely z nosu, neviděla jsem přes slzy, ale bylo mi to jedno. Vypadalo to, že skončila.

***

Chudák to vše vydržela. Doufám, že toto už nebudu muset nikdy dělat znova. Byla celá ubrečená, klepala se, byla zpocená, měla nudle u nosu. Pustila jsem ji ruku a utřela nos kapesníkem. Už se chtěla zvedat, ale musela jsem jí v této poloze ještě udržet, než se uklidnila. Trvalo to asi 30 minut. Mezitím jsem jí na zadeček namazala hojivou mast, aby se rychleji zahojila a necítila už tolik bolest. Postavila jsem jí na nohy, stála přede mnou od pasu dolu nahá a vypadala jako malá holka. Objala jsem jí. Byla úplně bez síly. Poslala jsem jí se vykoupat. Přišly její matky. Vše viděly skrze mé oči. Bylo jim jejich dcery líto, ale věděly, že si to zasloužila, protože opravdu zlobila a nechovala se jako vysokoškolačka. Nemohly se na to dívat přímo, byly na to moc citlivé, ale malou si nenechají přerůst přes hlavu. Ukončily můj protokol, ale nechaly ho ve mně, protože u ní nikdy člověk netuší, co zase vyvede.

***

Inna skončila. Cítila jsem se slabá, zpocená, unavená. Stále jsem brečela. Chtěla jsem se zvednout, ale nepustila mě. Ležela jsem jí na nohách ještě 30 minut, během kterých mi vmasírovala nějakou mast do zadečku. Jakýkoliv pohyb, který udělala, mě neskutečně bolel. Po 30 minutách mě pustila se umýt. Sotva jsem se tam doplahočila. Teplá sprcha mě velmi bolela na mém pozadí. Trvalo mi dlouho, než jsem vylezla z vany. V kuchyni byly mé matky. Nedokázala jsem se jim podívat do očí.

„Pojď sem, malá“, řekly mi a objaly mne.
„Nechtěly jsme to udělat, ale nesmíš tohle už nikdy udělat, slib nám to zlatíčko, prosím.“
„Slibuji,“ odpověděla jsem se vzlyky v hlasu. Byla jsem ráda, že na mě nejsou naštvané.
„Ale upozorňuji tě, že tento protokol je v Inně stále, a i kdybychom byly mimo domov, můžeme ho kdykoliv spustit.“
„Jo, dobře,“ odpověděla jsem se respektem v hlase a odešla jsem potichu do svého pokoje.

KONEC.