Mýlil jsem se, když jsem čekal klidný den. Už u oběda jsem si všiml, že po mně kluci, hlavně Roman, divně pokukují. Odpoledne jsem z nich dostal, proč tomu tak je.
„Podle nás nadržujete Radce. Dal jste ji míň nebo menší rány, než Aleně.“ řekl mi Roman přímo do očí.
„A můžu vědět, podle čeho tak usuzuješ?“ Chtěl jsem mít jasno, kde k tomuhle názoru přišel.
Roman chvíli váhal s odpovědí, pak ale řekl: „Protože Alena ječela už od první rány, Radka ani na konci“
Trvalo mi pár vteřin, než mi došel plný význam slov. Vyskočil jsem na nohy a popadl ho za ramena. Štěkl jsem na něj:
„Tys mě neposlech a šel jsi k sobě na pokoj, abys všechno slyšel!“ schválně jsem jednal rychle, abych ho zaskočil a dostal z něj pravdu. Ještě byla možnost, že si stěžovala Alena, ale kluci jí znají a vědí, že často přehání. Navíc by se asi s něčím takovým nechlubila. I když u ní člověk nikdy neví..
Každopádně se mi to povedlo a Roman přiznal, že byl vedle v pokoji, aby výprask slyšel. Měl jsem takovou chuť ho praštit! Ovládl jsem se a otočil se na ostatní. „A co vy, taky jste šmírovali?!“
Začali kroutit hlavami, že ne.
Miki po chvíli začal vysvětlovat: „Ne, my vás poslechli a šli jsme pryč. Nejdřív všichni, pak se Roman otočil, že si něco zapomněl, a vrátil se na pokoj. Že nás doběhne. Nenapadlo nás, že odešel schválně“,vysvětloval.
Pořád jsem na ně koukal výrazem, že jim nevěřím. Klára začala prohledávat kapsy a za chvíli mi podávala účtenku.
„Nevěděli jsme, kam v tuhle dobu jít, nakonec jsme šli naproti do baru“. Vrhl jsem na ní zlostný pohled. Pohlédl jsem na lístek a když jsem viděl, že na nich jsou napsané 3 džusy, kývl jsem na souhlas. Mohli si dát i něco na vedlejší lístek, chtěl jsem jim ale věřit. Navíc vrtat se v tom, těžko se doberu, jak to opravdu bylo.
Vrátil jsem se zpátky k Romanovi.
„Zasloužil by sis pár facek! Natáčel jsi to někam? Nebo jinak zaznamenával? Ale pravdu!“ stěží jsem ovládal svůj vztek.
„Ne, to by mě nenapadlo!“ odpověděl mi tak upřímným hlasem, že jsem mu musel uvěřil.
„I tak by sis jich pár zasloužil! Ale myslím, že už tu padlo dost ran. Za trest uklidíš všechny pokoje, skočím k uklízečce i pro povlečení, ať se moc nenudíš. A pak půjdeš nakoupit na večeři.“ Rozhodl jsem a bral věc za uzavřenou. Radka s Alenou na něj koukaly dost naštvaně. Roman měl alespoň tolik slušnosti, že k nim prohodil: “Omlouvám se, byl jsem prostě zvědavý“.
U večeře jsem stejně cítil, že původní rozepře, ta, jestli jsem Radce nenadržoval, zůstala viset ve vzduchu. Poprosil jsem holky, jestli by si mohly na chvíli vyhrnout sukně a ukázat ostatním, že obě dostaly stejně silný trest. Nebyly nadšené, ale stouply si vedle sebe a na chvíli nám ukázaly svoje zadečky v tangách. Jaké bylo pro mě překvapení, že ten Radčin je výrazně víc červený. Přestal jsem chvíli dýchat a přemýšlel jsem, jak se to mohlo stát. Byl jsem rozhodnutý dát jim oběma stejně. Kdybych chtěl někomu nadržovat, tak by to bylo Radce, ne naopak. Pak jsem si vybavil, jak u každé probíhal trest jinak. A jak jsem u Aleny vynaložil dost síly jen na to, abych ji udržel na klíně.
Všichni na mě zaraženě koukali, pak i holky, protože netušily, co ostatní tak zaskočilo.
„Omlouvám se vám, hlavně tobě, Radko. Chtěl jsem vám oběma dát stejný trest, ale vypadá to, že jak jsi byla první, tak jsem měl víc síly, než u Aleny. Odpusť mi to, prosím.“ řekl jsem upřímně.
Radka vypadala překvapeně, pak kývla na souhlas a dodala: „ Alena měla pravdu, já začala rvačku. Asi jsem si větší trest zasloužila.“ Ocenil jsem to, nic mi nevyčítala, ještě se snažila, abych z toho vyšel líp, než bych měl. Chtěl jsem jí tohle oplatit. „ Obdivuji, jak jsi zvládla výprask v klidu. Máš skvělé ovládání. Navíc u tebe by se nikdo nedivil, kdybys ječela od první rány.“
„Cože, ty jsi fakt ječela od první rány?! Já myslel, jak přeháním!“ otočil se Roman na Alenu se smíchem.
„To stačí. Od teď tady nepadne o výprasku jediné slovo, jasný?!“ zarazil jsem další rozpory. Kupodivu mě poslechli.
Další dny probíhaly v klidu, vše se zajelo do starých kolejí, jen Alena se držela a nenavážela se do Radky. Bylo hezky, odpoledne jsme se vydali vykoupat se v moři. Holky vzaly míč, že si ve vlnách budou pinkat. Chvíli jsem plaval, pak jsem si dal ručník na písek dál od nich, aby neměli pocit, že jim věčně funím za krkem, a lehl si. Poslouchal jsem zvuk vln, do toho lehké ťukání do míče a častý hlasitý smích. Vzpomínal jsem na svoje mládí, kdy jsem se svojí partou dováděl v rybníce, provokoval holky a předváděl se před nimi.
Když mě ze snění vytrhlo… ticho. A pak nečekaně silný chechot, ale takový zákeřný. Nadzvedl jsem se, abych zjistil, co se děje. Viděl jsem zrovna Romana, jak utíká od Radky a něco červeného drží v ruce. Pak to přihrál Mikimu, ten to chytil a hodil dál. Netrvalo mi dlouho, abych pochopil, že mají vrchní díl plavek Radky. Nevím, jak se mu to povedlo jí je sebrat, ale to bylo vedlejší. Vyskočil jsem, že je zarazím, byl jsem ale dál od nich a dovádění pokračovalo. I když dvě holky se odtrhly, asi to braly jako hloupý vtip. S kluky zůstala jen Alena, jak jinak. Zrovna měl Radčiny plavky Miki, když Radka opět překvapila. Místo, aby se snažila ukrýt pod vodou, tak k němu v klidu šla a natáhla k němu ruku, aby jí plavky vrátil. Jako kdyby vůbec nebyla nahoře bez. Všechny to tak zarazilo, že strnuli. Miki jí je podal, ona si je v klidu oblékla a šla si zaplavat, jako by se nic nestalo. To už jsem byl u nich a na zbývající tři křikl, ať jdou z vody.
„Čí to byl nápad?!“ spustil jsem zhurta. Neměli se k odpovědi, tak jsem to zkusil jinak: „ Copak je mezi vámi takový srab, že se nepřizná?!“ U nikoho jiného by to asi hned nezabralo, ale tušil jsem, že tuhle lumpárnu vymyslel Radek.
„Byl můj. Ale byl to jen takový žertík“ řekl rozhodně.
„Žertík to možná byl, ale pro vás, ne pro ni. Víš, jak jsi ji tím mohl ponížit? Kdyby se ti líbila, tak věřím, že nevíš, jak na sebe upoutat pozornost. Ale tys ji chtěl jen ublížit. Shodit ji. Ještě, že má tolik rozumu a nenechala se!“
Byl jsem dost vytočený. Proč ji jen nenechají být? Kdyby to udělali Kláře, tak mě to asi nerozlítí tolik.
Protože nebyla sezona, tak na pláži touhle dobou nikdo mimo nás nebyl. Hodilo se mi to, potřeboval jsem hned jednat. „Ať to neprotahujeme. Máš stejné možnosti, jako měly holky. Buď tě pošlu domů, nebo dostaneš výprask!“ ani jsem si nevšiml Radky, která doplavala ke břehu a přišla k nám. „To nedělejte, přeci se nic nestalo“ ještě se za Romana přimlouvala, kroutil jsem v duchu nechápavě hlavou.
„Nestalo?! Copak ty ses dobře bavila?“ ptal jsem se jí. Uznala, že ne.
Otočil jsem se zpátky na Romana: „Tak co sis vybral?“
„Výprask“ zašeptal a koukal na svoje nohy, které měl od písku.
„To jsem si myslel. Ale protože jsi minule šmíroval holky a pak se jim smál, tak jim dáme možnost, aby se přesvědčily, jak jsi statečný ty. Ale máš kliku, mám sebou jen pásek a nechci to protahovat, tak to vyřídíme tady a teď.“
Roman začal protestovat, když ale slyšel druhou možnost, že se vrátíme na pokoj a po večeři dostane rákoskou, svěsil hlavu a poraženě přikývl. Došel jsem si pro kraťasy, kde jsem měl opasek. Vyndal jsem ho a cestou zpátky k nim jsem jím schválně lehce klepal do druhé dlaně, abych Romana znervozněl. Byli jsme blízko mola, kývl jsem na něj, že jdeme tam. Ostatní bez vyzvání šli s námi. Zapřel jsem nohu o molo, stáhl Romana přes nohu a začal ho hned vyplácet. Plavky jsem mu nechal, tak moc ponížit jsem ho nechtěl. Jak byl ale ještě mokrý z moře, tak pro něj byly rány výraznější, než by byly normálně. A od první rány jsem ho nešetřil. Byl jsem u páté, když začal křičet bolestí. Čím víc ran dostával, tím ječel víc a víc. Nebyli jsme ani v polovině, když začal prosit o milost.
„Holky měly teda větší výdrž! Nemysli si ale, že ti prošení pomůže“ Schválně jsem ještě přidal na síle. Vyplácel jsem ho silně a rychle. Bylo mi jedno, jestli rány dopadají na stejné místo, nebo ne. Sem tam šla nějaká na záda, jiná zase pod zadek. Roman se zmítal bolestí. Schválně jsem udělal krátkou pauzu, aby si myslel, že má trest za sebou. Když se začal uklidňovat, dal jsem mu silný tři rány. Rychle za sebou a schválně na stejné místo. Až teď byl trest u konce. Pustil jsem ho, hned se jednou rukou chytil za zadek a druhou se snažil setřít slzy. Ostatní kolem přešlapovali na místě, nevěděli, kam s očima. Aspoň měli tolik taktu a nesmáli se mu. Trvalo celou cestu zpátky, než se Roman tak nějak uklidnil. Pak všichni chtěli zalézt do svých pokojů, ale zadržel jsem je.
„Počkejte ještě chvíli. Ať to uzavřeme a nemusíme se k tomu vracet. Doufám, Romane, že uznáváš, že jsi udělal chybu a výprask sis zasloužil?“ zeptal jsem se ho klidně.
Koukl na mě a přikývl.
„A nemyslíš si, že Radce něco dlužíš?“ napověděl jsem mu.
Chvíli to trvalo, pak ale Roman udělal pár kroků k Radce. „Promiň Radko, byl to ode mě hloupý vtip“ řekl. Radce to stačilo, přátelsky ho objala. „To víš, že ti to prominu. Znám tě a vím, jak máš někdy hloupý nápady!“ popíchla ho. Byl jsem rád, že to spolu smazali a dal jsem všem rozchod. A doufal jsem, že už za tenhle pobyt nedám jedinou ránu.