Šel jsem po školní chodbě, když jsem zaslech naštvaný křik. Vycházel z kabinetu mého kolegy, starého a dost přísného učitele dějepisu. Nedalo mi, abych nenakoukl a nezjistil, co se děje.
„Co se stalo, pane kolego? Mohu vám nějak pomoc?“ ptal jsem se už ve dveřích. Věděl jsem, že kdyby si myslel, že jdu pomoc učni a ne jemu, že by mě rovnou ze dveří vyhodil.
Jak mě překvapilo, když jsem s ním v kabinetu našel i Kláru. Tak to mě tedy hodně zajímá, co se stalo, že zrovna na ní tak ječel!
Od školní stáže uběhl necelý rok. Za ten měsíc v Itálii jsme se tak sblížili, že mi dlouho po návratu dělalo problém brát stážisty jako ostatní studenty. I oni sami se někdy na chodbě zastavili, aby se mnou prohodili pár slov. Doteď jsem k nim měl blíž, ale myslím, že se mi povedlo je nějak neupřednostňovat či jim nenadržovat. Pořád jsem je bral ale jako své svěřence, proto jsem se nedal od dějepisáře jen tak odbýt. Nakonec spustil a já zjistil, co se stalo.
„Slečna Pospíšilová mi ukradla dva tisíce, to se stalo!“ křičel na celý kabinet.
„To je dost vážné, pane kolego! Ale také dost vážné obvinění. Copak jste ji při tom přistihl? Nebo se vám přiznala?“ ptal jsem se ho opatrně.
„Přistih, nepřistih. Je jediná, kdo je mohl vzít!“ trval na svém.
Během chvíle mi ujasnil, co se stalo. Pospíchal na hodinu dějepisu, už na ní měl být. Chtěl si po hodině zajít koupit stravenky na další měsíc, a jak popobíhal chodbou, dával si peníze do kapsy: „ A v tom fofru jsem je musel dát mimo kapsu a nevšimnout si toho. Protože pak už jsem je v kapse neměl, ani nikde ve třídě nebyly.“
„A proč si myslíte, že je vzala zrovna slečna Pospíšilová?“ nešlo mi na rozum.
„To je přeci jasné! Obešel jsem všechny učitele, co v tu dobu na patře učili, a ona byla jediná, kdo během hodiny opustil třídu! Šla na toaletu a cestou peníze jistě našla a vzala si je!“
Koukl jsem na Kláru, která dosud stála jako socha, jako by doufala, že se na ní zapomene.
„Slečno Pospíšilová, vzala jste panu učiteli ty peníze?“zeptal jsem se jí přímo.
„Ne, pane učiteli, nevzala!“ řekla rozhodně.
„Pane kolego, já tady slečnu znám víc a je to poctivá holka. Jestli tvrdí, že peníze nevzala, tak je opravdu nevzala. Můžu se za ní zaručit.“ řekl jsem nesmlouvavě. „Ale myslím si, že nebude nic namítat, když ji požádáme, aby nám ukázala svoji peněženku. Jistě takovou velkou částku do školy nenosí. Co vy na to, Kláro?“ Podle očekávání Klára kývla, chvíli se hrabala v baťohu, až našla peněženku, kterou nám hned podala. Otevřel jsem ji a ukázal svému kolegovi, že dvoutisícovka v peněžence opravdu není.
„A jak mi vysvětlíte, že ty peníze zmizely?“ nedal se jen tak.
„A ptal jste se uklízečky? Nebo v ředitelně, jestli je někdo nenašel a neodevzdal?“ hledal jsem jiné možnosti. Dějepisář se zarazil, bylo poznat, že tahle možnost jej nenapadla.
„Můžete jít, slečno.“ řekl Kláře, i když ne moc ochotně. Chvíli jsem počkal, uklidnil ho, že se peníze jistě najdou a vyšel na chodbu.
Během další vyučovací hodiny jsem na celou příhodu zapomněl. Neměl jsem jediný důvod si myslet, že by Klára ty peníze vzala. Spíš starý učitel vidí duchy tam, kde nejsou, peníze někam zastrčil a nemůže si teď vzpomenout kam.
Byl jsem zrovna u sebe v kabinetu, když na dveře zaklepala Klára.
„Mohu s vámi na chvíli mluvit, pane učiteli?“ zeptala se opatrně. Asi si oddychla, když viděla, že jsem v místnosti sám. Kolega, s kterým sdílím těch pár metrů, měl zrovna službu na chodbě.
„Jistě, pojď dál.“ vyzval jsem ji a ukázal na volnou židli u stolu. Zavřela za sebou dveře, ale nesedla si, zůstala stát u dveří.
„Jen jsem vám chtěla poděkovat, jak jste se mě dnes zastal. Bylo to od vás moc pěkné.“ začala a já už mával rukou na znamení, že to nestojí za řeč.
„Nemáš za co děkovat, vím, že jsi ty peníze nevzala.“
Klára, která se mi od začátku zdála nesvá, ještě víc znervózněla. Začala očima studovat něco na zemi, po chvíli ale ze sebe dostala: „Víte, zrovna vám nechci lhát, navíc po tom, co jste dnes byl na mojí straně... Já ty peníze opravdu vzala“. Chvíli jsem na ní koukal, jestli to myslí vážně. Nebyl jsem schopný cokoliv říct, nakonec jsem si dal hlavu do dlaní a zadržel zaúpění. Co teď mám dělat? Zaručil jsem se za ní, navíc určitě za mnou nepřišla proto, abych ji šel udat. Ale tajit něco takového?
Chvíli jsem si zakrýval hlavu, jako bych doufal, že se mi to zdá, ale ničemu to nepomáhalo. Když jsem vzhlédl, Klára tam pořád stála a provinile koukala na zem.
„To myslíš vážně?“ ujišťoval jsem se, i když jsem předem znal odpověď. Jen kývla.
„Muselo to být hodně těžký sem přijít a říct mi pravdu.“ řekl jsem, aby věděla, že ji hned neodsuzuju. „Můžeš mi říct, co tě k tomu vedlo? Máš nějaké problémy?“
„Ještě minulý měsíc bych je odevzdala, ale dostala jsem se do finančních problémů. Neodolala jsem.. Kdybych věděla, že ty peníze jsou pana učitele, ani by mě nenapadlo je vzít! Myslela jsem, že vypadly nějakému Frajírkovi. Znáte ty kluky, myslím ty, co jezdí do školy na motorkách a chvástají se, že maj kapsy plné peněz. Uznejte, že ti by si ani nevšimli, kdyby jim něco vypadlo z kapsy.“ snažila se svůj čin omluvit.
„Vypadnout jim něco, tak si toho asi nevšimnou. Tady jde ale o dva tisíce! Kdyby se to zjistilo, máš jistou dvojku z chování, jestli ne hůř!“ zdůraznil jsem.
„Vím a mrzí mě to. Nevím ale, jak z toho teď ven. Pomůžete mi, prosím?“ koukla na mě s tak prosebným a smutným výrazem, že jsem nemohl odmítnout. Nahlásit to, tak se to s ní nese nejen do konce školy, ale v případě, že by škola zavolala policii, i do konce života. A doteď byla vzorná studentka, něco takového by si nezasloužila.
„Pomůžu, ale nemysli si, že z toho vyvázneš jen tak!“ chtěl jsem, aby věděla, že to, co udělala, nijak neschvaluji.
„Máš u sebe ty peníze?“ zeptal jsem se. Kývla a začala hledat peněženku. Schválně jsem ji sledoval, zajímalo mě, kde měla bankovku schovanou. Až teď jsem si všiml, že má peněženka z boku kapsu, která není na první pohled vidět. Během chvilky mi podávala přeloženou dvoutisícovku.
„Dobře. Já to nějak vymyslím, jak ji panu učiteli vrátit, aniž by podezříval tebe. Měla bys odtuď teď ale nenápadně zmizet. Kdyby tě tu někdo viděl a pak zjistil, že jsem peníze „našel“ já, mohl by si to spojit dohromady“ vysvětloval jsem a narychlo něco psal na kus papíru, který jsem ji podával.
„Tohle je moje adresa domů. Neměl bych to dělat, ale jiný nápad teď nemám. Dostav se tam kolem páté hodiny a domluvíme se, co s tebou dál. A teď už zmiz, ať tě tu nikdo nevidí.“
Klára špitla „díky“ , vzala papír s adresou a mizela ve dveřích. A já měl zbytek vyučování plnou hlavu toho, co bude, až se ke mně dostaví. A co by bylo, kdyby se o tom všem vedení školy dozvědělo.
Naštěstí se mi povedlo vrátit peníze učiteli dějepisu tak, aby neměl podezření. Napadlo mě, že ve svém věku se špatně ohýbá, určitě nelezl po chodbě po čtyřech, aby se ujistil, že bankovka nikde není. Takže mi uvěřil, že jsem se trochu porozhlédl a našel peníze zapadlé pod lavičkou na chodbě. Hlavně si tak oddych, že se našly, že v té radosti sám uznal, že tam musely odlétnout, jak chvátal na hodinu. A já si zas oddych, že aspoň tuhle část plánu mám z krku.
Šel jsem si do kabinetu pro věci, že půjdu pomalu domů. Vyučování jsem měl za sebou a do domluvené schůzky zbývaly skoro ještě dvě hodiny, tak jsem se rozhodl jít domů pěšky. Aspoň vymyslím, jak tu darebačku potrestat. Ať jsem se na to koukal z jakékoliv strany, vždy jsem došel k názoru, že výprask bude nejlepší. Jak jsem ji také mohl potrestat jinak, když jsem chtěl, aby se to ve škole nikdo nedověděl? A aby z toho nevyšla lacino? Dát ji nějakou práci navíc? Nechat ji stokrát opsat, že už si nikdy nenechá nic, co není její? Ne, jediný opravdu účinný trest se mi zdál výprask. Ještě mě napadla možnost jít za jejími rodiči a vysvětlit jim situaci. Ujistit je, že to nenahlásím, ale ať dceru potrestají. Tahle možnost mě dost lákala, mohl bych nechat rozhodnutí o trestu na někom jiném. Ale nechtěl jsem to Kláře udělat. Co kdyby měla doma peklo? Nebo naopak, co kdyby jí dali za trest umýt nádobí a tím by to haslo? Čím dál víc jsem si byl jistý, že budu muset zase šáhnout.. Po čem vlastně? Rákosku jsem už dávno vrátil (a poslouchal kamaráda, který se smál, když slyšel, že jsem ji opravdu využil), sám jsem neměl důvod si pořídit vlastní. Vařečku jsem hned odmítl, měla by modřiny ještě hodně dlouho. Že bych zase šáhl po pásku? Minule prokázal dobrou službu.
Jak jsem si s tím lámal hlavu, došel jsem až k potoku, který se linul kus od mého domu. Ani jsem nevnímal, kam jdu. Většinou jezdím domů autobusem, je to rychlejší. A sem chodím hlavně na jaře na proutky.. na pomlázku! To je nápad! Rychle jsem koukl po vrbách, co rostou podél vody. Už bylo sice dávno po Velikonocích, proutky nebudou tak mladé, ale stejně by svůj účel splnily! Na nic jsem nečekal, vyndal z tašky nůž (starý skautský zvyk, nosit vždy aspoň jeden u sebe) a dal se do řezání proutků. Chtěl jsem si sednout na břeh a rovnou svázat pomlázku, ale pak mi došlo, jak by na mě případní kolemjdoucí koukali.. Rychle jsem schoval vrbové větve do tašky a mazal domů. Naštěstí dnes doma až do večera nikdo nebude. Hodil jsem věci do kouta a hned se pustil do splétání „korbáče“. Natrhal jsem víc proutí, až teď jsem zkoumal, jak jsou pružné. Nebylo to jak začátkem jara, proto jsem vybral ty nejtenčí, které byly i nejpružnější. A nejštiplavější.
Byla za pět minut celá, když se domem rozezněl zvonek. Aspoň, že je dochvilná, pomyslil jsem si a šel jsem Kláře otevřít. Byla pobledlá, ale pozdravila a statečně vešla dovnitř. Zavedl jsem ji do obývacího pokoje, nabídl ji čaj. Posadili jsme se. Chvíli bylo ticho, čekal jsem, jestli začne mluvit ona, ale byla nezvykle tichá. Rozhodl jsem se to neprotahovat.
„Peníze se mi povedlo vrátit s tím, že jsem je našel.“ začal jsem.
„To je dobře. Děkuju“, řekla a koukala na hrnek, který držela v ruce.
„V kabinetě jsme se loučili s tím, že se u mě doma domluvíme, co s tebou dál. Máš nějaký nápad?“ ptal jsem se, ale nečekal jsem nijak konkrétní odpověď.
„Nic určitého... byla bych ráda, kdyby to šlo celé mimo školu…. Vím, že se nad tím nedá mávnout rukou...Ale kdybyste mě mohl nějak potrestat vy...“ soukala ze sebe potichu.
„Slíbil jsem, že to nenahlásím. A nechci do toho tahat ani nikoho dalšího. Takže ano, potrestám tě já. Jen jsem si dlouho lámal hlavu, jak.“
„Předpokládala jsem, že mě budete chtít potrestat stejně, jako jste trestal ostatní na stáži.. Tam jste si s námi moc hlavu nelámal.“ snažila se pousmát. „ Ale kdyby jste vynechal rákosku, byla bych vám dost vděčná.“
„Té se bát nemusíš, tu jsem měl jen půjčenou“ zasmál jsem se, ale když jsem viděl její překvapený výraz, vysvětlil jsem: „ Ne, že bych si jí půjčoval schválně, ale kamarád mi ji vnutil se slovy, abych to s vámi nějak zvládl. Ani jsem si ji nechtěl brát. Nakonec se ale hodila, co říkáš?“ zasmál jsem se, naštěstí se ke mně přidala.
„Ať už to dál neprotahujeme. To, co jsi udělala, je o dost horší, než když se tvoje spolužačky na stáži porvaly. A ty dostaly pětadvacet ran, navíc rákoskou. Nechtěl jsem na tebe vytahovat ani pásek, když jsem viděl Romana, jak u toho vyváděl. Nemusel tak přehánět, jak jsem ho původně podezíral. Každé Velikonoce si ale stěžuju, jak člověku za rok vypadne pletení pomlázky z ruky. Tak jsem si řekl, že se teď v tom procvičím.“ řekl jsem a došel do vedlejšího pokoje pro nachystanou, ne nijak malou, pomlázku. Uměl jsem uplést poctivou, která i poctivě štípe. Ne jako ty ploché atrapy, které jsou teď často k vidění.
Kláře se pomlázka viditelně nelíbila, ale byla rozumná a jen se zeptala, kolik jí čeká ran.
„Jak říkám, holky dostaly dvacet pět. Ty jsi se provinila víc, tak to vidím na padesát.“
Kláru to číslo tak vyděsilo, že vyskočila ze sedačky a couvla. „To nemyslíte vážně, tolik ran! Určitě se půjde domluvit jinak..“ Začala smlouvat, ale takovým tonem, že kdybych ji nechal pokračovat, tak mi snad začne nadávat! Dost mě tím vytočila.
„Jde se domluvit jinak. Že půjdem za ředitelem a povíme, jak to bylo. Třeba ho usmlouváš, aby to nehlásil policii a dal ti jen dvojku z mravů! Nebo se ti víc líbí možnost, že půjdem za tvými rodiči, ať si to s tebou vyřídí oni?“ bylo poznat, jak ji obě možnosti děsí. Nakonec se uklidnila, kývla a začala si sundavat kraťasy. Ukázal jsem ji na opěradlo sedačky. Pochopila a přehnula se přes ní. Vyšpulila na mě svůj pěkný, mladý zadek. Měl jsem nutkání ji sundat kalhotky, pak jsem se ale zarazil. Nesmím se nechat unést, navíc padesát ran ji i přes kalhotky bude bolet až až.
Stoupl jsem si k ní z boku a začal pomalu dávat první rány. Sledoval jsem Klářin zadek, jak se střídavě stahuje očekáváním a po dopadu proutků nadskakuje. V duchu jsem se ptal, kdy se mi výprasky holek začaly tak líbit. Opravdu jsem si ten pohled užíval. Budu to muset nějak udělat, abych někdy mohl dát výprask i své ženě. Poslední dobou často mluví o zpestření.. Třeba by byla pro.. Teď se tím ale nemůžu zabývat.
Zrovna jsem dal desátou ránu, Klára rychle oddechuje, ale ještě se drží. Jak dlouho ještě bude? A bude pak brečet? Smlouvat? Nebo nadávat? Jak bude vypadat její zadek po dokončení trestu? I teď se sem tam objevil šlinc, když pomlázka dopadla víc z boku.
Zbývá čtyřicet ran. A já jsem odhodlaný si vychutnat každou z nich...
Zbývá čtyřicet ran. A já jsem odhodlaný si vychutnat každou z nich...