Cestou z kabinetu jsem naštěstí žádného z učitelů nepotkala. Zbývající hodiny jsem byla myšlenkami úplně jinde, sotva jsem věděla, co máme za předmět. Zas a znova jsem probírala rozhovor s učitelem jazyků a děsila se, co mě po škole čeká. Nakonec mi to nedalo a o poslední přestávce jsem šla za Radkou s prosbou, jestli bych s ní mohla po škole o něčem důvěrně mluvit. Překvapilo jí to, ale kývla na souhlas. S Radkou jsme se málokdy bavili, ne proto, že bychom si nerozuměli, spíš jsme měla každá svoji partu kamarádů. Ale po stáži jsme si byli o dost blíž. Vzniklo u nás takové až sesterské pouto – měli jsme se rádi, ale nevyhledávali jsme se, jestli mi rozumíte. A já věděla, že se na ní mohu obrátit a nemusím se bát, že by moje problémy vytrubovala po škole.
Radka souhlasila, že se půjdeme cournout do parku u školy. Byl tam klid, všichni se ze školy rozutekli domů nebo za kamarády. Radka nevyzvídala, co se děje, prostě potichu šla a čekala, až začnu sama. Zatvářila se trochu dotčeně, když jsem se na úvod ujistila, že to, co jí povím, si nechá pro sebe. Tak jsem ji ve zkratce (a dost neurčitě) vylíčila, že jsem udělala velkou blbost (nemusí přece Radka vědět, jakou!), kterou za mě vyžehlil Adam (učitel nám na stáži sám nabídl, ať mu říkáme jménem. Ne, že bychom mu tykali, ale měl pravdu, že věčné oslovení „pane učiteli“ se na stáž v Itálii moc nehodilo. A my mu tak mezi sebou říkali doteď) a sám se nabídl, že se to škola nemusí dozvědět. Ale že z toho nevyjdu jen tak. A za hodinu mám být u něj, abychom se domluvili, jak to vyřešit.
„Adam je frajer, že ti pomohl a nechal si to pro sebe“ uznala Radka.
Kývla jsem na souhlas: „To teda. Už to, že se za mě postavil, bylo fajn. Ale dost se bojím, co mě čeká“
„Podle mě je jasný, jak to bude chtít řešit. Tak jako všechny průšvihy, co jsme vyvedli v Itálii, výpraskem“ Radka si byla s trestem jistá, musela jsem ji znovu dát za pravdu.
„Taky si myslím, a proto se tak bojím! Je to už dlouho, co jsem byla doma bitá, navíc když si vzpomenu, jak dal Adam výprask Romanovi! Pamatuješ si, jak ječel? Kluk jako hora!“oklepala jsem se při té vzpomínce děsem.
„Nojo, ale to byl Adam dost vytočený a jednal hned. A Roman všechno zveličuje. U nás to bylo jiný, sice jsme ho taky vytočily, ale byl už v klidu, když nás trestal.. Teda ne, že by to rákoskou nebolelo, ale myslím, že kdyby chtěl, mohl nás seřezat o dost víc. Aspoň po té scéně s Romanem jsem si uvědomila, že to mohlo být o dost horší.“
„Chceš mi říct, že i kdyby na mě vytáhl rákosku, že to nebude tak hrozný?“ chtěla jsem od Radky uklidnit.
Radka se na chvíli odmlčela, možná vzpomínala na svůj vlastní výprask. Pak zavrtěla hlavou a já už si chtěla oddychnout. Když řekla: „Nebudu ti lhát, bude to hrozný.“
Dlouho jsme šli jen tak mlčky, každá ponořená do svých myšlenek. Nakonec mi to nedalo a zeptala jsem se jí na další věc, které jsem se bála.
„Víš, Radko, asi to bude znít hloupě, ale já se bojím i toho, že budu u něj doma sama.“ přiznala jsem a začala se červenat.
„Proč by ses měla…?“ nestačila Radka dopovědět otázku, když jí to došlo. „Neblázni! Jako že by si na tebe něco zkusil? Adam?“ bylo vidět, že neví, jestli se má začít smát.. „Copak jsi měla za ten měsíc v Itálii pocit, že by na nás chtěl něco zkusit?“ nevěřila, že to myslím vážně.
Musela jsem jí to vysvětlit blíž. „Neměla, ale tam jsme věčně byli všichni pohromadě, málokdy s ním některá z nás byla o samotě víc než minutu!“
„Tak to prr, já s ním po výprasku nějakou chvíli sama v pokoji byla. Vy všichni jste byli pryč – teda měli jste být- a Alena s nadávkami utekla o dva pokoje dál od nás. Kdyby chtěl, tak měl šanci. A navíc, kdyby nám nařezal na holou, tak mu to projde a moc dobře to věděl, měl nás v šachu. Ale neudělal to. A popravdě, doteď mám pocit, že k nám má spíš otcovský vztah, když to přeženu. Už jen tím, že tě dnes chránil, abys neměla průšvih. Takže myslím, že se opravdu nemusíš bát ničeho jiného, než pořádného výprasku!“ zasmála se Radka a přátelsky mě bouchla do zad.
Když viděla, že mě to zas tak moc neuklidnilo, dodala: „Opravdu jsem si jistá nejen tím, že ti dá výprask, ale i tím, že to nebudou na holou. A rákoska je sice prevít, ale pětadvacet ran se dá vydržet“ snažila se mě teď už opravdu uklidnit.
„Proč si myslíš, že to nebude víc?“ divila jsem se.
„Protože to nebylo ani u nás a to nás opravdu mohl poslat domů. A stejně dal i Romanovi a to vypadal, že by ho nejradši stáhl z kůže.“
Radka byla hodná a byla se mnou celou hodinu. Chtěla jít se mnou až k Adamově bytu, ale to jsem s díky odmítla. Myslím, že by Adam nebyl rád, kdyby zjistil, že jsem se o tom někomu zmínila. A věděla jsem, jak učitelé tají své bydliště.. Ono se asi není v dnešní době čemu divit..
Byla za pět minut celá, kdy jsem se rozhodla, že čím dřív to budu mít za sebou, tím líp, a zazvonila jsem. Během minuty mi Adam otevřel a pozval mě dál. Snažila jsem se ho klasicky pozdravit, aby nepoznal, jak se bojím. Ani jsem nevnímala, kudy mě vede a už jsem seděla na sedačce. Adam se zeptal, jestli si dám čaj. Kývla jsem, ale pak si nadávala, že se to celé snažím jen oddálit.
Chtěla jsem něco říct, ale nic mě nenapadalo. Adam mi podal hrnek s čajem, chvíli mě pozoroval a pak začal sám.
„Peníze se mi povedlo vrátit s tím, že jsem je našel.“
„To je dobře. Děkuju“ řekla jsem a koukala na hrnek v rukách. Ani mě nenapadlo se zamýšlet nad tím, jak je vrátí a jestli se mu to vůbec povede! Kdyby tohle věděl, nebyl by moc nadšený.. Až teď mi došlo, že sám dost riskoval..
Naštěstí mu moje odpověď stačila a pokračoval:
„V kabinetě jsme se loučili s tím, že se u mě doma domluvíme, co s tebou dál. Máš nějaký nápad?“ zeptal se a čekal na odpověď.
„Nic určitého... byla bych ráda... kdyby to šlo celé mimo školu…. Vím, že se nad tím nedá mávnout rukou...Ale kdybyste mě mohl nějak potrestat vy...“ koktala jsem. Už se mi nevedlo předstírat klid, to brzo!
„Slíbil jsem, že to nenahlásím. A nechci do toho tahat ani nikoho dalšího. Takže ano, potrestám tě já. Jen jsem dlouho nevěděl, jak.“ uznal. Bylo ticho, tak jsem pochopila, že čeká na mojí reakci.
„Předpokládala jsem, že mě budete chtít potrestat stejně, jako jste trestal ostatní na stáži.. Tam jste si s námi moc hlavu nelámal.“ pousmála jsem se, aby poznal, že jeho způsob neodsuzuji. Už na stáži jsem na výprascích neviděla nic špatného (Já vím, tam nešlo o můj zadek!) a Radka měla pravdu, že lepší jeden výprask a za pár minut to mít odbytý...
„Ale kdyby jste vynechal rákosku, byla bych vám dost vděčná.“ dodala jsem pro jistotu.
„Té se bát nemusíš, tu jsem měl jen půjčenou“ zasmál se, dost mě těmi slovy zaskočil. Než jsem si začala něco domýšlet, začal vysvětlovat: „Ne, že bych si jí půjčoval schválně, ale kamarád mi ji vnutil se slovy, abych to s vámi nějak zvládl. Ani jsem si ji nechtěl brát. Nakonec se ale hodila, co říkáš?“ znovu se zasmál, tentokrát jsem se k němu přidala. V tom má určitě pravdu.
Po chvíli ticha se nadechl a přešel k tomu, proč tu vlastně jsem:
„Ať už to dál neprotahujeme. To, co jsi udělala, je o dost horší, než když se tvoje spolužačky na stáži popraly. A ty dostaly pětadvacet ran, navíc rákoskou. Nechtěl jsem na tebe vytahovat ani pásek, když jsem viděl Romana, jak u toho vyváděl. Nemusel tak přehánět, jak jsem ho původně podezíral. Každé Velikonoce si ale stěžuju, jak člověku za rok vypadne pletení pomlázky z ruky. Tak jsem si řekl, že se teď v tom procvičím.“ řekl a na chvíli odešel do vedlejší místnosti.
Dost jsem si oddychla, že nedostanu rákoskou, té jsem se opravdu bála. A pomlázka? Vždyť jí dostávám každé Velikonoce od víc kluků a taky to vydržím! Už jsem si chtěla skoro pískat, když se Adam vrátil. Když jsem viděla nachystanou pomlázku, přestalo mi být do smíchu. Tahle vypadá poctivěji než ty kupovaný, nebo udělaný narychlo, které na Velikonoce mívají kluci. Ale i tak, pětadvacet ran musím v pohodě vydržet.
Stejně jsem ale chtěla trest aspoň o pár minut oddálit, tak jsem se zeptala, kolik mě čeká ran.
„Jak říkám, holky dostaly dvacet pět. Ty jsi se provinila víc, tak to vidím na padesát.“ zněla odpověď.
Byla jsem si tak jistá, že dostanu pětadvacet! Ale padesát? Padesát?!!
Ani jsem si neuvědomila, že jsem vyskočila ze sedačky a začala couvat dál od Adama. Zkoušela jsem smlouvat o mírnějším trestu, v duchu jsem ale nadávala. Já tu Radku přerazím! Tak mě ujišťovala, že jich víc určitě nedostanu! Káča jedna! Když jsem ale slyšela možnost, že by se o všem dozvěděli rodiče, poznala jsem, že s učitelem nehnu, že jinou možnost nemám.
Připomněla jsem si svoje heslo pro dnešní den „čím dřív to budu mít za sebou, tím líp“ a začala si sundavat kraťasy. Jen jsem se bála, že i v tomhle se Radka sekla a já dostanu na holou.
Radši jsem se neptala a položila se přes opěradlo sedačky, kam mi ukázal.
Až teď jsem si uvědomila, že mám na sobě růžové kalhotky s červenými srdíčky. Dost puběrťácký, možná až dětinský, ale kdo mohl vědět, kde dneska skončím! Rozhodně ale lepší, než ty s beruškami a mašličkami, co mám doma. Mohlo to být horší..
Slyšela jsem, jak Adam přešel k mému boku. Jestli mi ty kalhotky opravdu sundá…!
Nesundal. Ani je nijak nekomentoval. Už jsem mu chtěla v duchu děkovat, když na mém zadku přistála první rána. Ani ne tak silná, jako štiplavá. Sevřela jsem leknutím půlky, ale naštěstí jsem nevyjekla nahlas. Poměrně pomalu dopadala jedna štiplavá rána za druhou. Po pěti ranách Adam přešel na druhou stranu, aby mě vyplácel od tamtuď. Radka mi cestou sem radila, abych měla uvolněný zadek, ale nevedlo se mi to. Napětím jsem ho stahovala ještě předtím, než jsem slyšela švih pomlázky.
„Prvních deset máš za sebou“ řekl Adam a zase přešel na druhou stranu.
Jestli budou takové všechny rány, tak to snad vydržím bez trapasu, říkala jsem si v duchu. Rány sice štípaly, ale daly se vydržet potichu. Nechtěla jsem se před Adamem ztrapnit. Vím, že si z Aleny neutahoval, ale také vím, jak obdivoval Radku, že svůj trest zvládla v klidu.
Můj optimismus ale netrval dlouho. Už jedenáctá rána se mi zdála o něco silnější, ale to mu snad jen ujela ruka… ? Neujela, další dvě taky rozhodně nebyly slabé!
Pomlázka dopadala na můj zadek silněji, pořád jsem dokázala být potichu, už to ale dalo práci. Adam pořád zasahoval můj zadek v pravidelném, poměrně pomalém, rytmu. Byl potichu, asi se soustředil, kam dá další ránu. Pokojem se rozléhal jen švih pomlázky, mlaskavý zvuk, když dopadla na moje pozadí, a moje oddychování, jak jsem se snažila každou ránu rozdýchat.
Už jsem měla opravdu problém nekřičet. Zaryla jsem nehty do sedačky, doufala, že to pomůže.
„Pětadvacet“ ozvalo se za mnou po chvíli. „Půlku máš za sebou. Dáme si kratičkou pauzu, co říkáš? Ale zůstaň tak, jak jsi“, řekl Adam.
Co jen zamýšlí? Říkala jsem si, proč dával pauzu, když jsem musela zůstat v téhle nepohodlné pozici. Během minuty jsem zjistila, že mi chce promlouvat do duše. To si tedy mohl odpustit!
„Víš, proč jsem u tebe zvedl počet ran na padesát?“ zeptal se, a aniž by čekal na odpověď, pokračoval: „Ne proto, že jsi ty peníze vzala. Byla to hloupost, ale popravdě, peníze na prázdné chodbě by sebral snad každý druhý člověk. Něco jiného by bylo, kdybys je někomu vzala z kapsy, nebo z peněženky. Ne, mě vadilo to, jak jsi u mě v kabinetu dělala, že je to maličkost. No tak budou někomu chybět! Dva tisíce! Vím, že člověk si neváží peněz, dokud je sám nezačne vydělávat. Ale stejně, u tebe bych tohle nečekal. Ale ať ti nekřivdím, tak se tě zeptám. Měla jsi výčitky, že jsi ty peníze vzala, nebo jsi se bála, co by bylo, kdyby se dějepisář dozvěděl, žes mu je vzala opravdu ty?“ Adam se odmlčel. Chvíli jsem doufala, že je to jen další řečnická otázka a nečeká mojí odpověď. Ale nebyla. Co mu teď mám říct? Když mu povím, že jsem výčitky opravdu měla, třeba mi další rány odpustí… Pak jsem si uvědomila, proč jsem za ním dnes do kabinetu šla..
„Máte pravdu, bála jsem se, že to učitel nějak zjistí a budu mít problémy“, řekla jsem mu popravdě.
Chvíli bylo ticho, bála jsem se, jak mojí odpověď vezme.
„Jsem rád, že jsi mi řekla pravdu. Zeptám se tě ještě na jednu otázku a věřím, že zase odpovíš popravdě. Přišla jsi dnes za mnou opravdu hlavně proto, že jsi mi nechtěla lhát, anebo proto, že jsi spoléhala, že ti z toho nějak pomůžu?“
Nad touhle odpovědí jsem nemusela přemýšlet.
„Nechtěla jsem vám lhát. Až u vás v kabinetu mě napadlo, jestli byste mi nemohl nějak pomoc.“
„Toho si cením. Slíbil jsem ti, že ti pomůžu a taky jsem to dodržel. Tak tě asi nepřekvapí, že i dodržím svůj druhý slib. Že dostaneš padesát ran. Ale opravdu si vážím toho, že jsi mi dnes nelhala.“ ukončil svůj proslov, vzal proutky a postavil se ke mně zase z boku. Dopadla rána. Nevím, jestli začal dávat zase o něco silnější, nebo jestli už jsem měla zadek tak citlivý a bolavý, že mě to bolelo víc. Možná i zapůsobilo, co mi řekl. Nedopadla ani pátá rána a já už začala brečet. Ne nijak nahlas, ale musel to slyšet. Dál jsem zarývala nehty do sedačky, abych se ovládla a nesnažila si krýt bolavý zadek. Slzy mi tekly proudem a zadek na opěradle sedačky poskakoval… Už musí být přeci konec.. Už to dlouho nevydržím. Modlila jsem se v duchu, ale nahlas neprosila. Věděla jsem, že by mě zradil hlas a já se rozkřičela naplno. A taky jsem věděla, že má Adam pravdu a že si těch padesát ran opravdu zasloužím…
„Čtyřicet“ zazněl za mnou učitelův hlas. Dal o trochu delší pauzu, která se mi hodila, mohla jsem se vydýchat.
„Budeme pokračovat, co ty na to?“ zeptal se mě. Jen jsem kývla mlčky hlavou. To už musím zvládnout! Byla jsem ráda, že Adam nepřidal na síle. Ale zdálo se mi, že ještě víc zpomalil. Bylo to schválně, nebo si to ani neuvědomoval? Nebo už toho měl taky dost? Hlavu jsem už měla zabořenou co nejvíc do sedačky, abych aspoň trochu utlumila svůj brek. Ještě čtyři rány… To musím dát! Ještě tři.. To zvládnu!… Už jen dvě… Poslední!!
Opravdu jsem se dočkala, dopadla poslední rána. Až teď jsem si uvědomila, jak jsem měla celou dobu napjatý zadek.. Vlastně jsem byla napjatá celá. Snažila jsem se utišit, přestat brečet, ale nešlo to.
„Nechám tě tu chvíli v klidu. Kdybys chtěla do koupelny, je na chodbě vlevo. Budu vedle v kuchyni.“ řekl Adam a odešel. Místo, abych se uklidnila, rozbrečela jsem se naplno. Byla to taková bolest! Zadek jsem měla citlivý, bála jsem se ho jen dotknout. Když jsem se vybrečela a uklidnila, šla jsem do koupelny. Původně jsem si chtěla jen opláchnout obličej a dát se do kupy. Když jsem si ale lehce šáhla na zadek, tak mě tak moc bolel…! Viděla jsem na háčku malý ručník, namočila ho ve studené vodě a dala si ho na zadek. Dlouho jsem si ho chladila, bolest ustupovala, ale úplně nezmizela. Vrátila jsem se do obýváku, abych se oblékla. Au! Přišla jsem blíž ke skleněné vitríně, zrcadlo asi v obýváku nenajdu.. Se strachem jsem se prohlédla, jestli pod kraťoučkými šortkami nejsou vidět šlince. To, že mám červený zadek mi bylo jasný, ale ten se schová. Šlince bych musela kdekomu vysvětlovat… Uf, naštěstí ne. Že by Adam myslel i na tohle a schválně se trefoval jen na zadek?
Nakoukla jsem do kuchyně. Adam seděl u stolu, pil čaj a četl si noviny. „Pojď si taky dopít čaj, donesl jsem ti ho sem“ řekl, jako by uteklo pět minut od doby, kdy mi ho uvařil. Jako by se nic nestalo. Ale tím asi líp.
Poděkovala jsem a vzala si hrnek. Netroufla jsem si sednout. Nekomentoval to.
Odložil noviny a řekl mi:
„Jsem rád, že jsme to vyřešili. Za mě je to smazané. Chyby dělá každý a ty jsi za ni svůj trest přijala. Navíc jsi ho zvládla skvěle. Doufám, že je všechno v pohodě i z tvojí strany..?“ ujišťoval se.
„Myslíte až na ten bolavý zadek?“ zeptala jsem se ho a zkřivila útrpně tvář. Když jsem viděla jeho výraz, nedalo mi to a musela jsem se pousmát a uklidnit ho „až na něj je všechno v pohodě“.
Radka souhlasila, že se půjdeme cournout do parku u školy. Byl tam klid, všichni se ze školy rozutekli domů nebo za kamarády. Radka nevyzvídala, co se děje, prostě potichu šla a čekala, až začnu sama. Zatvářila se trochu dotčeně, když jsem se na úvod ujistila, že to, co jí povím, si nechá pro sebe. Tak jsem ji ve zkratce (a dost neurčitě) vylíčila, že jsem udělala velkou blbost (nemusí přece Radka vědět, jakou!), kterou za mě vyžehlil Adam (učitel nám na stáži sám nabídl, ať mu říkáme jménem. Ne, že bychom mu tykali, ale měl pravdu, že věčné oslovení „pane učiteli“ se na stáž v Itálii moc nehodilo. A my mu tak mezi sebou říkali doteď) a sám se nabídl, že se to škola nemusí dozvědět. Ale že z toho nevyjdu jen tak. A za hodinu mám být u něj, abychom se domluvili, jak to vyřešit.
„Adam je frajer, že ti pomohl a nechal si to pro sebe“ uznala Radka.
Kývla jsem na souhlas: „To teda. Už to, že se za mě postavil, bylo fajn. Ale dost se bojím, co mě čeká“
„Podle mě je jasný, jak to bude chtít řešit. Tak jako všechny průšvihy, co jsme vyvedli v Itálii, výpraskem“ Radka si byla s trestem jistá, musela jsem ji znovu dát za pravdu.
„Taky si myslím, a proto se tak bojím! Je to už dlouho, co jsem byla doma bitá, navíc když si vzpomenu, jak dal Adam výprask Romanovi! Pamatuješ si, jak ječel? Kluk jako hora!“oklepala jsem se při té vzpomínce děsem.
„Nojo, ale to byl Adam dost vytočený a jednal hned. A Roman všechno zveličuje. U nás to bylo jiný, sice jsme ho taky vytočily, ale byl už v klidu, když nás trestal.. Teda ne, že by to rákoskou nebolelo, ale myslím, že kdyby chtěl, mohl nás seřezat o dost víc. Aspoň po té scéně s Romanem jsem si uvědomila, že to mohlo být o dost horší.“
„Chceš mi říct, že i kdyby na mě vytáhl rákosku, že to nebude tak hrozný?“ chtěla jsem od Radky uklidnit.
Radka se na chvíli odmlčela, možná vzpomínala na svůj vlastní výprask. Pak zavrtěla hlavou a já už si chtěla oddychnout. Když řekla: „Nebudu ti lhát, bude to hrozný.“
Dlouho jsme šli jen tak mlčky, každá ponořená do svých myšlenek. Nakonec mi to nedalo a zeptala jsem se jí na další věc, které jsem se bála.
„Víš, Radko, asi to bude znít hloupě, ale já se bojím i toho, že budu u něj doma sama.“ přiznala jsem a začala se červenat.
„Proč by ses měla…?“ nestačila Radka dopovědět otázku, když jí to došlo. „Neblázni! Jako že by si na tebe něco zkusil? Adam?“ bylo vidět, že neví, jestli se má začít smát.. „Copak jsi měla za ten měsíc v Itálii pocit, že by na nás chtěl něco zkusit?“ nevěřila, že to myslím vážně.
Musela jsem jí to vysvětlit blíž. „Neměla, ale tam jsme věčně byli všichni pohromadě, málokdy s ním některá z nás byla o samotě víc než minutu!“
„Tak to prr, já s ním po výprasku nějakou chvíli sama v pokoji byla. Vy všichni jste byli pryč – teda měli jste být- a Alena s nadávkami utekla o dva pokoje dál od nás. Kdyby chtěl, tak měl šanci. A navíc, kdyby nám nařezal na holou, tak mu to projde a moc dobře to věděl, měl nás v šachu. Ale neudělal to. A popravdě, doteď mám pocit, že k nám má spíš otcovský vztah, když to přeženu. Už jen tím, že tě dnes chránil, abys neměla průšvih. Takže myslím, že se opravdu nemusíš bát ničeho jiného, než pořádného výprasku!“ zasmála se Radka a přátelsky mě bouchla do zad.
Když viděla, že mě to zas tak moc neuklidnilo, dodala: „Opravdu jsem si jistá nejen tím, že ti dá výprask, ale i tím, že to nebudou na holou. A rákoska je sice prevít, ale pětadvacet ran se dá vydržet“ snažila se mě teď už opravdu uklidnit.
„Proč si myslíš, že to nebude víc?“ divila jsem se.
„Protože to nebylo ani u nás a to nás opravdu mohl poslat domů. A stejně dal i Romanovi a to vypadal, že by ho nejradši stáhl z kůže.“
Radka byla hodná a byla se mnou celou hodinu. Chtěla jít se mnou až k Adamově bytu, ale to jsem s díky odmítla. Myslím, že by Adam nebyl rád, kdyby zjistil, že jsem se o tom někomu zmínila. A věděla jsem, jak učitelé tají své bydliště.. Ono se asi není v dnešní době čemu divit..
Byla za pět minut celá, kdy jsem se rozhodla, že čím dřív to budu mít za sebou, tím líp, a zazvonila jsem. Během minuty mi Adam otevřel a pozval mě dál. Snažila jsem se ho klasicky pozdravit, aby nepoznal, jak se bojím. Ani jsem nevnímala, kudy mě vede a už jsem seděla na sedačce. Adam se zeptal, jestli si dám čaj. Kývla jsem, ale pak si nadávala, že se to celé snažím jen oddálit.
Chtěla jsem něco říct, ale nic mě nenapadalo. Adam mi podal hrnek s čajem, chvíli mě pozoroval a pak začal sám.
„Peníze se mi povedlo vrátit s tím, že jsem je našel.“
„To je dobře. Děkuju“ řekla jsem a koukala na hrnek v rukách. Ani mě nenapadlo se zamýšlet nad tím, jak je vrátí a jestli se mu to vůbec povede! Kdyby tohle věděl, nebyl by moc nadšený.. Až teď mi došlo, že sám dost riskoval..
Naštěstí mu moje odpověď stačila a pokračoval:
„V kabinetě jsme se loučili s tím, že se u mě doma domluvíme, co s tebou dál. Máš nějaký nápad?“ zeptal se a čekal na odpověď.
„Nic určitého... byla bych ráda... kdyby to šlo celé mimo školu…. Vím, že se nad tím nedá mávnout rukou...Ale kdybyste mě mohl nějak potrestat vy...“ koktala jsem. Už se mi nevedlo předstírat klid, to brzo!
„Slíbil jsem, že to nenahlásím. A nechci do toho tahat ani nikoho dalšího. Takže ano, potrestám tě já. Jen jsem dlouho nevěděl, jak.“ uznal. Bylo ticho, tak jsem pochopila, že čeká na mojí reakci.
„Předpokládala jsem, že mě budete chtít potrestat stejně, jako jste trestal ostatní na stáži.. Tam jste si s námi moc hlavu nelámal.“ pousmála jsem se, aby poznal, že jeho způsob neodsuzuji. Už na stáži jsem na výprascích neviděla nic špatného (Já vím, tam nešlo o můj zadek!) a Radka měla pravdu, že lepší jeden výprask a za pár minut to mít odbytý...
„Ale kdyby jste vynechal rákosku, byla bych vám dost vděčná.“ dodala jsem pro jistotu.
„Té se bát nemusíš, tu jsem měl jen půjčenou“ zasmál se, dost mě těmi slovy zaskočil. Než jsem si začala něco domýšlet, začal vysvětlovat: „Ne, že bych si jí půjčoval schválně, ale kamarád mi ji vnutil se slovy, abych to s vámi nějak zvládl. Ani jsem si ji nechtěl brát. Nakonec se ale hodila, co říkáš?“ znovu se zasmál, tentokrát jsem se k němu přidala. V tom má určitě pravdu.
Po chvíli ticha se nadechl a přešel k tomu, proč tu vlastně jsem:
„Ať už to dál neprotahujeme. To, co jsi udělala, je o dost horší, než když se tvoje spolužačky na stáži popraly. A ty dostaly pětadvacet ran, navíc rákoskou. Nechtěl jsem na tebe vytahovat ani pásek, když jsem viděl Romana, jak u toho vyváděl. Nemusel tak přehánět, jak jsem ho původně podezíral. Každé Velikonoce si ale stěžuju, jak člověku za rok vypadne pletení pomlázky z ruky. Tak jsem si řekl, že se teď v tom procvičím.“ řekl a na chvíli odešel do vedlejší místnosti.
Dost jsem si oddychla, že nedostanu rákoskou, té jsem se opravdu bála. A pomlázka? Vždyť jí dostávám každé Velikonoce od víc kluků a taky to vydržím! Už jsem si chtěla skoro pískat, když se Adam vrátil. Když jsem viděla nachystanou pomlázku, přestalo mi být do smíchu. Tahle vypadá poctivěji než ty kupovaný, nebo udělaný narychlo, které na Velikonoce mívají kluci. Ale i tak, pětadvacet ran musím v pohodě vydržet.
Stejně jsem ale chtěla trest aspoň o pár minut oddálit, tak jsem se zeptala, kolik mě čeká ran.
„Jak říkám, holky dostaly dvacet pět. Ty jsi se provinila víc, tak to vidím na padesát.“ zněla odpověď.
Byla jsem si tak jistá, že dostanu pětadvacet! Ale padesát? Padesát?!!
Ani jsem si neuvědomila, že jsem vyskočila ze sedačky a začala couvat dál od Adama. Zkoušela jsem smlouvat o mírnějším trestu, v duchu jsem ale nadávala. Já tu Radku přerazím! Tak mě ujišťovala, že jich víc určitě nedostanu! Káča jedna! Když jsem ale slyšela možnost, že by se o všem dozvěděli rodiče, poznala jsem, že s učitelem nehnu, že jinou možnost nemám.
Připomněla jsem si svoje heslo pro dnešní den „čím dřív to budu mít za sebou, tím líp“ a začala si sundavat kraťasy. Jen jsem se bála, že i v tomhle se Radka sekla a já dostanu na holou.
Radši jsem se neptala a položila se přes opěradlo sedačky, kam mi ukázal.
Až teď jsem si uvědomila, že mám na sobě růžové kalhotky s červenými srdíčky. Dost puběrťácký, možná až dětinský, ale kdo mohl vědět, kde dneska skončím! Rozhodně ale lepší, než ty s beruškami a mašličkami, co mám doma. Mohlo to být horší..
Slyšela jsem, jak Adam přešel k mému boku. Jestli mi ty kalhotky opravdu sundá…!
Nesundal. Ani je nijak nekomentoval. Už jsem mu chtěla v duchu děkovat, když na mém zadku přistála první rána. Ani ne tak silná, jako štiplavá. Sevřela jsem leknutím půlky, ale naštěstí jsem nevyjekla nahlas. Poměrně pomalu dopadala jedna štiplavá rána za druhou. Po pěti ranách Adam přešel na druhou stranu, aby mě vyplácel od tamtuď. Radka mi cestou sem radila, abych měla uvolněný zadek, ale nevedlo se mi to. Napětím jsem ho stahovala ještě předtím, než jsem slyšela švih pomlázky.
„Prvních deset máš za sebou“ řekl Adam a zase přešel na druhou stranu.
Jestli budou takové všechny rány, tak to snad vydržím bez trapasu, říkala jsem si v duchu. Rány sice štípaly, ale daly se vydržet potichu. Nechtěla jsem se před Adamem ztrapnit. Vím, že si z Aleny neutahoval, ale také vím, jak obdivoval Radku, že svůj trest zvládla v klidu.
Můj optimismus ale netrval dlouho. Už jedenáctá rána se mi zdála o něco silnější, ale to mu snad jen ujela ruka… ? Neujela, další dvě taky rozhodně nebyly slabé!
Pomlázka dopadala na můj zadek silněji, pořád jsem dokázala být potichu, už to ale dalo práci. Adam pořád zasahoval můj zadek v pravidelném, poměrně pomalém, rytmu. Byl potichu, asi se soustředil, kam dá další ránu. Pokojem se rozléhal jen švih pomlázky, mlaskavý zvuk, když dopadla na moje pozadí, a moje oddychování, jak jsem se snažila každou ránu rozdýchat.
Už jsem měla opravdu problém nekřičet. Zaryla jsem nehty do sedačky, doufala, že to pomůže.
„Pětadvacet“ ozvalo se za mnou po chvíli. „Půlku máš za sebou. Dáme si kratičkou pauzu, co říkáš? Ale zůstaň tak, jak jsi“, řekl Adam.
Co jen zamýšlí? Říkala jsem si, proč dával pauzu, když jsem musela zůstat v téhle nepohodlné pozici. Během minuty jsem zjistila, že mi chce promlouvat do duše. To si tedy mohl odpustit!
„Víš, proč jsem u tebe zvedl počet ran na padesát?“ zeptal se, a aniž by čekal na odpověď, pokračoval: „Ne proto, že jsi ty peníze vzala. Byla to hloupost, ale popravdě, peníze na prázdné chodbě by sebral snad každý druhý člověk. Něco jiného by bylo, kdybys je někomu vzala z kapsy, nebo z peněženky. Ne, mě vadilo to, jak jsi u mě v kabinetu dělala, že je to maličkost. No tak budou někomu chybět! Dva tisíce! Vím, že člověk si neváží peněz, dokud je sám nezačne vydělávat. Ale stejně, u tebe bych tohle nečekal. Ale ať ti nekřivdím, tak se tě zeptám. Měla jsi výčitky, že jsi ty peníze vzala, nebo jsi se bála, co by bylo, kdyby se dějepisář dozvěděl, žes mu je vzala opravdu ty?“ Adam se odmlčel. Chvíli jsem doufala, že je to jen další řečnická otázka a nečeká mojí odpověď. Ale nebyla. Co mu teď mám říct? Když mu povím, že jsem výčitky opravdu měla, třeba mi další rány odpustí… Pak jsem si uvědomila, proč jsem za ním dnes do kabinetu šla..
„Máte pravdu, bála jsem se, že to učitel nějak zjistí a budu mít problémy“, řekla jsem mu popravdě.
Chvíli bylo ticho, bála jsem se, jak mojí odpověď vezme.
„Jsem rád, že jsi mi řekla pravdu. Zeptám se tě ještě na jednu otázku a věřím, že zase odpovíš popravdě. Přišla jsi dnes za mnou opravdu hlavně proto, že jsi mi nechtěla lhát, anebo proto, že jsi spoléhala, že ti z toho nějak pomůžu?“
Nad touhle odpovědí jsem nemusela přemýšlet.
„Nechtěla jsem vám lhát. Až u vás v kabinetu mě napadlo, jestli byste mi nemohl nějak pomoc.“
„Toho si cením. Slíbil jsem ti, že ti pomůžu a taky jsem to dodržel. Tak tě asi nepřekvapí, že i dodržím svůj druhý slib. Že dostaneš padesát ran. Ale opravdu si vážím toho, že jsi mi dnes nelhala.“ ukončil svůj proslov, vzal proutky a postavil se ke mně zase z boku. Dopadla rána. Nevím, jestli začal dávat zase o něco silnější, nebo jestli už jsem měla zadek tak citlivý a bolavý, že mě to bolelo víc. Možná i zapůsobilo, co mi řekl. Nedopadla ani pátá rána a já už začala brečet. Ne nijak nahlas, ale musel to slyšet. Dál jsem zarývala nehty do sedačky, abych se ovládla a nesnažila si krýt bolavý zadek. Slzy mi tekly proudem a zadek na opěradle sedačky poskakoval… Už musí být přeci konec.. Už to dlouho nevydržím. Modlila jsem se v duchu, ale nahlas neprosila. Věděla jsem, že by mě zradil hlas a já se rozkřičela naplno. A taky jsem věděla, že má Adam pravdu a že si těch padesát ran opravdu zasloužím…
„Čtyřicet“ zazněl za mnou učitelův hlas. Dal o trochu delší pauzu, která se mi hodila, mohla jsem se vydýchat.
„Budeme pokračovat, co ty na to?“ zeptal se mě. Jen jsem kývla mlčky hlavou. To už musím zvládnout! Byla jsem ráda, že Adam nepřidal na síle. Ale zdálo se mi, že ještě víc zpomalil. Bylo to schválně, nebo si to ani neuvědomoval? Nebo už toho měl taky dost? Hlavu jsem už měla zabořenou co nejvíc do sedačky, abych aspoň trochu utlumila svůj brek. Ještě čtyři rány… To musím dát! Ještě tři.. To zvládnu!… Už jen dvě… Poslední!!
Opravdu jsem se dočkala, dopadla poslední rána. Až teď jsem si uvědomila, jak jsem měla celou dobu napjatý zadek.. Vlastně jsem byla napjatá celá. Snažila jsem se utišit, přestat brečet, ale nešlo to.
„Nechám tě tu chvíli v klidu. Kdybys chtěla do koupelny, je na chodbě vlevo. Budu vedle v kuchyni.“ řekl Adam a odešel. Místo, abych se uklidnila, rozbrečela jsem se naplno. Byla to taková bolest! Zadek jsem měla citlivý, bála jsem se ho jen dotknout. Když jsem se vybrečela a uklidnila, šla jsem do koupelny. Původně jsem si chtěla jen opláchnout obličej a dát se do kupy. Když jsem si ale lehce šáhla na zadek, tak mě tak moc bolel…! Viděla jsem na háčku malý ručník, namočila ho ve studené vodě a dala si ho na zadek. Dlouho jsem si ho chladila, bolest ustupovala, ale úplně nezmizela. Vrátila jsem se do obýváku, abych se oblékla. Au! Přišla jsem blíž ke skleněné vitríně, zrcadlo asi v obýváku nenajdu.. Se strachem jsem se prohlédla, jestli pod kraťoučkými šortkami nejsou vidět šlince. To, že mám červený zadek mi bylo jasný, ale ten se schová. Šlince bych musela kdekomu vysvětlovat… Uf, naštěstí ne. Že by Adam myslel i na tohle a schválně se trefoval jen na zadek?
Nakoukla jsem do kuchyně. Adam seděl u stolu, pil čaj a četl si noviny. „Pojď si taky dopít čaj, donesl jsem ti ho sem“ řekl, jako by uteklo pět minut od doby, kdy mi ho uvařil. Jako by se nic nestalo. Ale tím asi líp.
Poděkovala jsem a vzala si hrnek. Netroufla jsem si sednout. Nekomentoval to.
Odložil noviny a řekl mi:
„Jsem rád, že jsme to vyřešili. Za mě je to smazané. Chyby dělá každý a ty jsi za ni svůj trest přijala. Navíc jsi ho zvládla skvěle. Doufám, že je všechno v pohodě i z tvojí strany..?“ ujišťoval se.
„Myslíte až na ten bolavý zadek?“ zeptala jsem se ho a zkřivila útrpně tvář. Když jsem viděla jeho výraz, nedalo mi to a musela jsem se pousmát a uklidnit ho „až na něj je všechno v pohodě“.