„Cože ?! Ale ano…. No… to je tedy nadělení.“ Pořádně naštvaná jsem praštila se sluchátkem zpátky do základny. Já, zastupitelka, místostarostka a vážená lékařka – mám sestru která se podílí na ničení obecního majetku ! Ta naše zpovykaná žába posprejovala několikero baráků, část viaduktu…. A samozřejmě ji chytila hlídka městské policie. No… tak tohle je ostuda ! Služebna „měšťáků“ je v budově obecního úřadu, kde mám i svoji kancelář. Byla jsem plná vzteku a tak jsem se briskně rozhodla. Sáhnula jsem do skříně, kde jsem si ze svých „hezkých cest“ po Francii s mým milovaným „Ex“ koupila martinet. Francouzskou obdobu důtek. Ex byl dávno pryč, kéž bych o něj ten martinet přerazila, pomyslila jsem si mnohokráte, ale konečně – pro jedno kvítí slunce nesvítí. A dneska se bude hodit ! Jen počkej juniorko !
Celá rozčilená jsem seběhla dolů, hodila jsem na sebe jen tričko a šortky, kterým juniorka říká „holoprdky“ nazula se do naboso do střevíčků, martinet hodila do velkého černého „crossobodyčka“ a rychle do garáže. Lomcoval mnou vztek. Tak moje malá ségra posprejuje obecní majetek ! Maturantka ! Ha ! Grázl je to ! Nevychovanej froc. Nemohu za to, že se oba naši rodiče zbláznili, našli si jiné partnery, založili s nimi novou rodinu, takže obě máme z každé strany ještě po čtyřech nevlastních sourozencích. Nechtěla jsem aby „malá“ vyrůstala mezi ne zrovna zodpovědnými lidmi, rodiče tomu nijak nebránili a tak jsem ji dostala do opatrovnické péče. Konečně – však to jsou tři roky, už ji tehdy bylo – šestnáct. Teď je ji devatenáct, je dospělá a...chová se jako třináctiletej puboš ! Ach jo ! Zmetek ! Fracek ! No počkej !“ zuřila jsem v duchu.
A to graffiti si sama omeje ! Nic nebudu platit ! Vlastně – doblesklo mi – nebudu ! Sakra, ona je dospělá ! Už má za sebe zodpovědnost ! Jsem z obliga ! Hurá ! Prdlajz“ hnulo se ve mně svědomí, nejsem. Je to ségra. Malá, blbá. No malá, už není, a blbá – mladá je ! A – něco mne napadlo. Ano ! Stavím se ještě v ordinaci. Těš se sestřičko ! Nasedla jsem do svého červeného „emelka“ a dupla pořádně na plyn. Motor zaduněl, zařval a auto vyrazilo z garáže jako blesk. Světlomety prořezávaly tmu noci když jsem jela potemnělou silnicí do města, neboť žijeme na samotě, u lesa...ne kecám. Žádná samota. Zámek je to ! Nebo spíše zámeček ! I když naši rodiče jsou trotli, tak to jsou bohatí trotli. Lidé ve městečku nám říkali „komtesky“ a teď jedna komtestka…. No počkej ! Obrovský motor duněl, masa kovu mého auta prořezávala vzduch. Byla jsem naštvaná – ale pak mi došlo že jsem už v obci, sakra – padesátka ! Ještě dostanu pokutu. Fuj. To by ještě scházelo. Za chvíli jsem dupla na brzdy (chudák auto) a zastavila před svoji soukromou praxí. Vyběhla jsem po schodech a něco si vzala ze skříňky s léky ! Počkej ty můj parchantíku !
Do služebny měšťáků jsem vešla jako bůh pomsty. Sloužící strážník, dobrácký strejda byl pohodlně rozvalen v křesle a koukal na nějaký seriál na netu. Jak mne ovšem uviděl, tak se ihned i přes svou tělnatost postavil do pozoru. „Áááá paní místostarostka, dobrýýý večííír… Zpražila jsem ho pohledem svých tmavých očí, takže servilní úsměv mu zmizel z tváře a jen na mě vyděšeně zíral jako tarbík na kobru. „Kde je ?“ zasyčela jsem jako ten had. „Ééé, hodil jsem ji do kanceláře k šéfíkovi, víte, já nějak nechtěl aby se to… no vyšetřovala u „státňáků“ když ona slečna sestra. „Tak slečna sestra jo ?“ Vrazila jsem do kanceláře a rozrazila dveře. Slečna sestra dostane na prdel a to fest - konstatovala jsem nezvratný fakt. Na židli tam seděla jako oukropek naše „juniorka“.Špinavá , trochu ubulená a od krve. Vlastně už to juniorka nebyla, když se tatíček i matinka rozhodli rozmnožit, ale pro mne to byl benjamínek, malá ségra, kterou jsem měla ráda… ale teď jsem na ni byla ultra naštvaná. „Ty malej parchante… zasyčela jsem a ohnala se po ní – cos to vyvedla ? Uhnula a koukla na mě těma svýma laníma očima - „Ségra nešil“….. Měla jsem sto chutí ji pořádně zfackovat a zpohlavkovat, ale – člověk nemá bít když je v ráži a navíc do hlavy… „Nešil ? Nešil ! Miki ! Je ti devatenáct. D e v a t e n á c t ! Chápeš ?! Nejsi malá holka, nejsi už ani puberťák, jsi dospělá ! Rok ! Rok ! Tentokrát si to holčičko odsereš celý sama ! Já tě z toho tahat nebudu !“ gestikulovala jsem teatrálně jako na národním. „Nebudeš ? Koukla na mě, schoulila se v židli a vypadala opravdu jako oukropeček. „Kurva, to se ví že budu ! Jsi moje ségra ! Akorát fakt nechápu…. Jako to se nemůžeš angažovat jinak ? Když von Ejleb…. Aha. Ejleb. Ejbleb je vůl a já s ním zatočím. Ejleb byl její přítel, Emil Bouchard, bohatej synáček z bohatý rodiny, rozmazlenej stejně jako Miki. Otec byl bývalý francouzský kariérní diplomat, matka bývalá modelka, nyní „zelená vdova“ a velká kamarádka naší „mamá“. Kluk byl rozmazlený a vymýšlel pitomosti a naše Miki se v něm viděla. Sice je ji papírově devatenáct, ale v hlavě to má někdy na šestnáct. „Dělej, zvedej se ! Jdem ! Kam ? Zeptala se ustrašeně ? Domů ?! Ne zlatíčko, ke mně ! Ale ten policajt říkal, že ještě sepíšeme protokol…. Ne, drahoušku, protokol sepíšeme my dvě, já ti sepíšu takovej protokol….Koukla na mě a polkla naprázdno. „Nee, já nechci,“ začala popotahovat. „Ty mě ségra nařežeš. Samozřejmě, že ti nařežu ! Chováš se jako malá holka, děláš mi vostudu a chytla jsem ji za ucho – ničíš o b e c n í majetek. A já tu jsem místostarostka. Komtesko ! Aby bylo jasný, to posraný grafiti si Miláčku umeješ ! Vlastníma rukama ! A proč jsi sakra špinavá a od krve ? Ty ses prala ? Ale hovno….“ fňukla, upadla sem, jak sem utíkala před polišema… a trochu se podřela… Trochu ...“ vzdychla jsem. „Ale neboj, já ti i s tímhle pomůžu, su doktorka, ne ? Tak my jdeme ! Děkujii“, usmála jsem se křečovitě na stážníka. Paní místostarostko a co protokol ? Ano...zítra ráno… buďte humanistou – jak říkával T.G.M. zítra ráno dorazíme a sepíšeme. Nebo…. Vlastně za chvíli. Já jen… budu u sebe v kanceláři ano ? Za chvíli protokol sepíšeme. Jen sestra – je trochu poraněná, víte ? Jo jo, to je, jak před náma utíkala tak spadla a docela se podřela. Já ji chtěl zavolat doktora, ale…. To je v pohodě,mávla jsem rukou, však jsem lékařka ne ? Já ji ošetříím, nejlíp. Zatím nashledanou. Pojď“ houkla jsem na Miki – jdem !“ Rázně jsme vykročili ze služebny směrem v výtahům.
Vyjeli do nejvyššího patra. Vytáhla jsem bezpečnostní klíč a otevřela svou kancelář. Rozsvítila, zamkla a poručila sestře. „Tak Mikheilo, svlíkat ! Ne, ne, ne, já nechci, séégra, já už budu hodná ! Neboj se, zavrčela jsem. Sice ti napráskám co se do tebe vejde, ale s láskou ! Nicméně, drahoušku, nemůžu tě řezat, když jsi taková – špinavá. Jdi se umejt, poslala jsem ji do soukromé sprchy. Ach ta moje sprška, co už zažila… pomyslila jsem si se slastným povzdechnutím. Slyšela jsem syčení vody a tak jsem se připravila, Z kabelky vytáhla martinet a položila ho na stůl a překvapení ! V ordinaci jsem si totiž vzala – dvě injekce ! Tetanovku a déčko. Při posledním odběru krve jsem zjistila že mladá má nedostatek déčka, hodlala jsem ji napsat pilulky, ale když se dneska rozhodla chovat tak jak se chová, tak jsem se rozhodla na její averzi k injekcím píchaným do rozličných částí těla nereflektovat – a aplikovat jej injekčně a intramuskulárně. Tedy lidově řečeno – do zadku. A tetanovka se dává, když jsou velká povrchová zranění a Mikheila byla odřená dost. Vešla jsem do koupelny, se zaklepáním a podala ji čísté tílko, které jsem měla schované ve skříni. A kalhotky ?“ koukla na mě plačtivě. Ty teď nebudeš chvilku potřebovat miláčku. „Ségra...Marlois…. Néééé. Já nechcu ! Mar-lu. Oslovila mne mým domáckým jménem „Marlois“ tedy zkratkou od Marie Luisa, což dělala jen když o něco žebronila, protože jinak mi říkala buď ségra, nebo doktorko. „Marlois, ségra, doktorko ! Nech toho !!! Rozohnila jsem se. Brečíš jako malá. Sakra Miki, je ti devatenáct. Rok jsi dospělá. Musíš nést následky ! Ale já tě nebudu hned řezat, musím ti dát injekci. Injekci ? Oči se ji rozšířily hrůzou – kam ?! „Tam kde končí záda a začíná neslušný slovo ! Drahoušku, pěkně ses odřela ! Tak ti mlasknu jednu tetanovku. A navrch ještě déčko. Máš ho málo. Já vím.“ fňukla. „Ale slíbilas mi tabletky. Stejnak bys je nebrala“ ušklíbla jsem se připravujíce injekci. „Tohle…. Zabere hnedka a tabletky netřeba bráááti. A bude to bolet ?! Když se budeš bát a mít staženou prdku, tak to bolet bude. Komtesko, nebuď jako malá ! Myslíš, že mi dělá nějakou radost píchat vlastní ségře injekce ? Vždyť víš že to dělá Andy. Od injekcí jsou sestřičky, ne doktorky. Tak já příjdu v pondělí ráno – jo ? Za Andy !“ zkoušela mne umluvit a oddálit nepříjemné bodnutí do zadní části těla. „Nic nebude ! Koukej se mi támhle vyšpulit ! No ! Ať už máš prdel vysazenou ! Néé, ty mě nařežeš ! Miki neser ! Šup už ať to je !“ Sestra pochopila, že jsem opravdu naštvaná a tak rezignovaně přistoupila ke stolu, ohnula se a vysadila na mne zadek. Měla ho pěkný, velký, hezky tvarovaný, krásně prořízlý, ukázkovou broskvičku. Stejnou jako já a naše „mamá“ - pěkné zadky jsou zkrátka u nás rodovým znakem. Stála tam, fňukajíc, evidentně se bojíc, co bude. Špulila na mne své růžové půlky, trošku stažené strachem. Přistoupila jsem k ní s první injekcí a řekla -“No tak… neboj ! A koukej ten zadek uvolnit, nebo to bude bolet – zbytečně ! Šup – pleskla jsem ji. U v o l n i t ! P o v o l ! P o v o l ! Lupla jsem ji ještě jednou a uviděla že napětí v sedacích svalech povolilo – mladá už zkrátka byla rezignovaná, odevzdaná. „Táák to je správné – pozor teď to trošku – pííchne řekla jsem – napřáhla se – a – ďob ! Injekce se mihla vzduchem, jehlička si hladce proklestila cestu skrze tuk a svaly a uvelebila se v prdelce sexy devatenáctky. „Jej“ ! Vykvikla ségra „auky au, tlačííí… Tlačí ale nebolí, protože to je olejíček, ten drahoušku tlačí vždycky. A neboj já ti ji dám hezky pomalu… Už už už to bude ? Neboj ! Řekla jsem a pomalu tlačila píst stříkačky aby olejovitá emulze nebolela víc než je nutné. No vidíš, statečná holka“ řekla jsem a odložila stříkačku. „Bolelo ? No...spíš tlačilo, nebolí. Výborně. To byl vitamínek, takže teď budeš mít zásoby déčka a nyní – tetanovku ! Ach jooo, séégra ! Žádný ségra - tady se mi říká paní doktorko ! Vyšpulit myšpuli ! Tak je to pěkné ! To je nádherná prdelka – tam si mi to krásně píích...ne !“ A lup ! Druhá injekce vjela do Mikeiliny prdelky jako do harpuna do velryby. „Auuuuí ! Píchá ! Štííípe ! Bolííí ! Auuuu ! No no no“, řekla jsem, vytáhla stříkačku a otřela připraveným gázovým čtvercem pár kapek krve. „Podrž si to ! Zavelela jsem. Tahle paní doktorko bolela,“ řekla sestra trošku smutně ale se šibalským úsměvem, takže bylo vidět že trošku přehrávala. „Tak zlatí. Teď si na chvilku odpočiň – tak na pět minut a pak – posadila jsem se na stoličku a poplácala si kolena. „Ach jo“ pravila Miky, „nestačily by doktorko jako trest ty injekce ? Injekce nejsou trest, injekce jsou léčebný zákrok ! A vůbec nebuď jako malá !“ Řekla jsem a podala ji espresso. „Copak to je poprvý co ode mne dostaneš ? No...není…“ srkla si kávy. „Ale nechci dostat… Já to viděla, viděla sem koutkem oka co tam na mě máš ! Důtky ! To nejsou důtky, to je martinet. Ať je to co je to, vypadá to strašidelně. Bojííím. Séégra, doktorko, Marlois ! A dost ! Co si myslíš ? Že budeš rozhodovat o tom jak dostaneš, čím dostaneš ? Ale… Už ani muk Mikheilo ! Máš průser jako Brno ! Klidně můžeš skončit na obecně prospěšných pracích – nebo i v krimu ! Já to zařídím, aby to dopadlo dobře, ale ty teď dostaneš vejprask ! Rozumíš ?“ Popadla jsem ji za bradu – „Vejprask ! A abys z toho neměla trauuuma – tak teďka – hnedka ! Polož to kafe ! „Marlois…! Hned ho polož !!!“ Položila, popotáhla – a já ji popadla oběma rukama a než se stačila vzpamatovat, než stačila vykviknout – už jsem ji měla ohnutou přes koleno, vysoukala jsem ji tričko levačkou ji trošku přitiskla a pravačkou započala v exekuci. Napřažená dlaň krásně mlaskla o masité půlky Mikeilina zadečku, který se pěkně zavlnil, jako hladina když na ní dopadne oblázek. A nejenže mlaskla ale i štípla ! Tohle bylo něco jiného než injekce ! Stačily tři rány a Miky vřískala jako bych o ní hodlala minimálně přerazit rákosku.
„Hééérečko řveš jako na lesy, vždyť je to jen vejprask rukou ! Bolí bolí !“ Fňukala a kopala nohama. „Tak kdyby to nebolelo, tak by to nemělo efekt ne ?“ A schválně jsem ještě přidala na razanci, takže obě půlky Mikeilinina pozadí se vlnily od ďolíčků k nohám a otřásaly ještě více – a k tomu začínaly nabírat typicky růžovou a poté červenou barvu. Plesk jednu zprava, plesk jednu zleva, plesk jednu seshora a dvě rychlé přes stehna a boky – celá zadnička mého zlobivého sourozence začala připomínat barvou malinový puding (který Miky nemá ráda !) - „No vida – prdelka jako lusk, ale s barvou malinovýho pudinku – a pořádně vyplacená“ řekla jsem škodolibě a do posledních pěti lepanců z pětadvaceti jsem dala skutečně veškerou vřelost a srdečnost. Sestra sebou vrtěla a škubala a nepřestávala kopat zoufale nohama ve vzduchu, teď už nepřehrávala ale skutečně naříkala a plakala jako školačka dostávající za vysvědčení. „Tak milá Miky, tohle znamená dostat Pětadvacet na prdel ! A aby sis to pamatovala“ – řekla jsem – „Tady máš ještě bonus“ – a šup – chytila jsem martinet a třikrát s ním mávla nad sestřinými zadními líčky. Jeho řemínky se hezky ovinuly kolem vyplacené prdelky a zanechaly palčivý pozdrav. Pustila jsem sestru ze svého „trestajícího obětí“. Neplakala. Brečela. Fňukala. A popotahovala. „Fůůj, auuu, bolí, bolí...a ty tři rány tím karabáčem na konci... Štípalo...achich ouvej, peklo, moje prdel...“ kňourala polo ležíc na podlaze. „Tohle je teda protokol za všechny prachy. Ségra“ fňukla „Nikdy neměj děti, měly by peklo, takovejhle výprask, jau. Ale jo, su blbá kráva“ řekla sebekriticky a pozvedla oči ke stropu, utíraje si nos „Sem si to zasloužila. Auuu“, sykla když se dotkla zpráskané prdelky "Bolí… si nesednu. Ale sedneš ! Ale buď ráda že nebudeš sedět ! A teď se tu chvíli vybreč, uprav se a pak půjdeme za tím policajtem a sepíšem protokol tam ? Kapišto ?!“ Mlčky přikývla.
A to je vlastně vše. Miky se přiznala, a opravdu vlastníma rukama (a za vlastní peníze) – odstranila nechutné grafiti všude kde jej načmárala. Emil dostal taky svůj díl, protože sestra měla moji výbušnou povahu a tak jej druhý den pořádně zfackovala, že viděl všechny svaté – a samozřejmě se s ním rozešla. Úspěšně odmaturovala a šla studovat práva. Nyní je v předposledním ročníku, píše diplomovou práci a ničeho protizákonného se už nikdy nedopustila. Aspoň co je mi známo...
Celá rozčilená jsem seběhla dolů, hodila jsem na sebe jen tričko a šortky, kterým juniorka říká „holoprdky“ nazula se do naboso do střevíčků, martinet hodila do velkého černého „crossobodyčka“ a rychle do garáže. Lomcoval mnou vztek. Tak moje malá ségra posprejuje obecní majetek ! Maturantka ! Ha ! Grázl je to ! Nevychovanej froc. Nemohu za to, že se oba naši rodiče zbláznili, našli si jiné partnery, založili s nimi novou rodinu, takže obě máme z každé strany ještě po čtyřech nevlastních sourozencích. Nechtěla jsem aby „malá“ vyrůstala mezi ne zrovna zodpovědnými lidmi, rodiče tomu nijak nebránili a tak jsem ji dostala do opatrovnické péče. Konečně – však to jsou tři roky, už ji tehdy bylo – šestnáct. Teď je ji devatenáct, je dospělá a...chová se jako třináctiletej puboš ! Ach jo ! Zmetek ! Fracek ! No počkej !“ zuřila jsem v duchu.
A to graffiti si sama omeje ! Nic nebudu platit ! Vlastně – doblesklo mi – nebudu ! Sakra, ona je dospělá ! Už má za sebe zodpovědnost ! Jsem z obliga ! Hurá ! Prdlajz“ hnulo se ve mně svědomí, nejsem. Je to ségra. Malá, blbá. No malá, už není, a blbá – mladá je ! A – něco mne napadlo. Ano ! Stavím se ještě v ordinaci. Těš se sestřičko ! Nasedla jsem do svého červeného „emelka“ a dupla pořádně na plyn. Motor zaduněl, zařval a auto vyrazilo z garáže jako blesk. Světlomety prořezávaly tmu noci když jsem jela potemnělou silnicí do města, neboť žijeme na samotě, u lesa...ne kecám. Žádná samota. Zámek je to ! Nebo spíše zámeček ! I když naši rodiče jsou trotli, tak to jsou bohatí trotli. Lidé ve městečku nám říkali „komtesky“ a teď jedna komtestka…. No počkej ! Obrovský motor duněl, masa kovu mého auta prořezávala vzduch. Byla jsem naštvaná – ale pak mi došlo že jsem už v obci, sakra – padesátka ! Ještě dostanu pokutu. Fuj. To by ještě scházelo. Za chvíli jsem dupla na brzdy (chudák auto) a zastavila před svoji soukromou praxí. Vyběhla jsem po schodech a něco si vzala ze skříňky s léky ! Počkej ty můj parchantíku !
Do služebny měšťáků jsem vešla jako bůh pomsty. Sloužící strážník, dobrácký strejda byl pohodlně rozvalen v křesle a koukal na nějaký seriál na netu. Jak mne ovšem uviděl, tak se ihned i přes svou tělnatost postavil do pozoru. „Áááá paní místostarostka, dobrýýý večííír… Zpražila jsem ho pohledem svých tmavých očí, takže servilní úsměv mu zmizel z tváře a jen na mě vyděšeně zíral jako tarbík na kobru. „Kde je ?“ zasyčela jsem jako ten had. „Ééé, hodil jsem ji do kanceláře k šéfíkovi, víte, já nějak nechtěl aby se to… no vyšetřovala u „státňáků“ když ona slečna sestra. „Tak slečna sestra jo ?“ Vrazila jsem do kanceláře a rozrazila dveře. Slečna sestra dostane na prdel a to fest - konstatovala jsem nezvratný fakt. Na židli tam seděla jako oukropek naše „juniorka“.Špinavá , trochu ubulená a od krve. Vlastně už to juniorka nebyla, když se tatíček i matinka rozhodli rozmnožit, ale pro mne to byl benjamínek, malá ségra, kterou jsem měla ráda… ale teď jsem na ni byla ultra naštvaná. „Ty malej parchante… zasyčela jsem a ohnala se po ní – cos to vyvedla ? Uhnula a koukla na mě těma svýma laníma očima - „Ségra nešil“….. Měla jsem sto chutí ji pořádně zfackovat a zpohlavkovat, ale – člověk nemá bít když je v ráži a navíc do hlavy… „Nešil ? Nešil ! Miki ! Je ti devatenáct. D e v a t e n á c t ! Chápeš ?! Nejsi malá holka, nejsi už ani puberťák, jsi dospělá ! Rok ! Rok ! Tentokrát si to holčičko odsereš celý sama ! Já tě z toho tahat nebudu !“ gestikulovala jsem teatrálně jako na národním. „Nebudeš ? Koukla na mě, schoulila se v židli a vypadala opravdu jako oukropeček. „Kurva, to se ví že budu ! Jsi moje ségra ! Akorát fakt nechápu…. Jako to se nemůžeš angažovat jinak ? Když von Ejleb…. Aha. Ejleb. Ejbleb je vůl a já s ním zatočím. Ejleb byl její přítel, Emil Bouchard, bohatej synáček z bohatý rodiny, rozmazlenej stejně jako Miki. Otec byl bývalý francouzský kariérní diplomat, matka bývalá modelka, nyní „zelená vdova“ a velká kamarádka naší „mamá“. Kluk byl rozmazlený a vymýšlel pitomosti a naše Miki se v něm viděla. Sice je ji papírově devatenáct, ale v hlavě to má někdy na šestnáct. „Dělej, zvedej se ! Jdem ! Kam ? Zeptala se ustrašeně ? Domů ?! Ne zlatíčko, ke mně ! Ale ten policajt říkal, že ještě sepíšeme protokol…. Ne, drahoušku, protokol sepíšeme my dvě, já ti sepíšu takovej protokol….Koukla na mě a polkla naprázdno. „Nee, já nechci,“ začala popotahovat. „Ty mě ségra nařežeš. Samozřejmě, že ti nařežu ! Chováš se jako malá holka, děláš mi vostudu a chytla jsem ji za ucho – ničíš o b e c n í majetek. A já tu jsem místostarostka. Komtesko ! Aby bylo jasný, to posraný grafiti si Miláčku umeješ ! Vlastníma rukama ! A proč jsi sakra špinavá a od krve ? Ty ses prala ? Ale hovno….“ fňukla, upadla sem, jak sem utíkala před polišema… a trochu se podřela… Trochu ...“ vzdychla jsem. „Ale neboj, já ti i s tímhle pomůžu, su doktorka, ne ? Tak my jdeme ! Děkujii“, usmála jsem se křečovitě na stážníka. Paní místostarostko a co protokol ? Ano...zítra ráno… buďte humanistou – jak říkával T.G.M. zítra ráno dorazíme a sepíšeme. Nebo…. Vlastně za chvíli. Já jen… budu u sebe v kanceláři ano ? Za chvíli protokol sepíšeme. Jen sestra – je trochu poraněná, víte ? Jo jo, to je, jak před náma utíkala tak spadla a docela se podřela. Já ji chtěl zavolat doktora, ale…. To je v pohodě,mávla jsem rukou, však jsem lékařka ne ? Já ji ošetříím, nejlíp. Zatím nashledanou. Pojď“ houkla jsem na Miki – jdem !“ Rázně jsme vykročili ze služebny směrem v výtahům.
Vyjeli do nejvyššího patra. Vytáhla jsem bezpečnostní klíč a otevřela svou kancelář. Rozsvítila, zamkla a poručila sestře. „Tak Mikheilo, svlíkat ! Ne, ne, ne, já nechci, séégra, já už budu hodná ! Neboj se, zavrčela jsem. Sice ti napráskám co se do tebe vejde, ale s láskou ! Nicméně, drahoušku, nemůžu tě řezat, když jsi taková – špinavá. Jdi se umejt, poslala jsem ji do soukromé sprchy. Ach ta moje sprška, co už zažila… pomyslila jsem si se slastným povzdechnutím. Slyšela jsem syčení vody a tak jsem se připravila, Z kabelky vytáhla martinet a položila ho na stůl a překvapení ! V ordinaci jsem si totiž vzala – dvě injekce ! Tetanovku a déčko. Při posledním odběru krve jsem zjistila že mladá má nedostatek déčka, hodlala jsem ji napsat pilulky, ale když se dneska rozhodla chovat tak jak se chová, tak jsem se rozhodla na její averzi k injekcím píchaným do rozličných částí těla nereflektovat – a aplikovat jej injekčně a intramuskulárně. Tedy lidově řečeno – do zadku. A tetanovka se dává, když jsou velká povrchová zranění a Mikheila byla odřená dost. Vešla jsem do koupelny, se zaklepáním a podala ji čísté tílko, které jsem měla schované ve skříni. A kalhotky ?“ koukla na mě plačtivě. Ty teď nebudeš chvilku potřebovat miláčku. „Ségra...Marlois…. Néééé. Já nechcu ! Mar-lu. Oslovila mne mým domáckým jménem „Marlois“ tedy zkratkou od Marie Luisa, což dělala jen když o něco žebronila, protože jinak mi říkala buď ségra, nebo doktorko. „Marlois, ségra, doktorko ! Nech toho !!! Rozohnila jsem se. Brečíš jako malá. Sakra Miki, je ti devatenáct. Rok jsi dospělá. Musíš nést následky ! Ale já tě nebudu hned řezat, musím ti dát injekci. Injekci ? Oči se ji rozšířily hrůzou – kam ?! „Tam kde končí záda a začíná neslušný slovo ! Drahoušku, pěkně ses odřela ! Tak ti mlasknu jednu tetanovku. A navrch ještě déčko. Máš ho málo. Já vím.“ fňukla. „Ale slíbilas mi tabletky. Stejnak bys je nebrala“ ušklíbla jsem se připravujíce injekci. „Tohle…. Zabere hnedka a tabletky netřeba bráááti. A bude to bolet ?! Když se budeš bát a mít staženou prdku, tak to bolet bude. Komtesko, nebuď jako malá ! Myslíš, že mi dělá nějakou radost píchat vlastní ségře injekce ? Vždyť víš že to dělá Andy. Od injekcí jsou sestřičky, ne doktorky. Tak já příjdu v pondělí ráno – jo ? Za Andy !“ zkoušela mne umluvit a oddálit nepříjemné bodnutí do zadní části těla. „Nic nebude ! Koukej se mi támhle vyšpulit ! No ! Ať už máš prdel vysazenou ! Néé, ty mě nařežeš ! Miki neser ! Šup už ať to je !“ Sestra pochopila, že jsem opravdu naštvaná a tak rezignovaně přistoupila ke stolu, ohnula se a vysadila na mne zadek. Měla ho pěkný, velký, hezky tvarovaný, krásně prořízlý, ukázkovou broskvičku. Stejnou jako já a naše „mamá“ - pěkné zadky jsou zkrátka u nás rodovým znakem. Stála tam, fňukajíc, evidentně se bojíc, co bude. Špulila na mne své růžové půlky, trošku stažené strachem. Přistoupila jsem k ní s první injekcí a řekla -“No tak… neboj ! A koukej ten zadek uvolnit, nebo to bude bolet – zbytečně ! Šup – pleskla jsem ji. U v o l n i t ! P o v o l ! P o v o l ! Lupla jsem ji ještě jednou a uviděla že napětí v sedacích svalech povolilo – mladá už zkrátka byla rezignovaná, odevzdaná. „Táák to je správné – pozor teď to trošku – pííchne řekla jsem – napřáhla se – a – ďob ! Injekce se mihla vzduchem, jehlička si hladce proklestila cestu skrze tuk a svaly a uvelebila se v prdelce sexy devatenáctky. „Jej“ ! Vykvikla ségra „auky au, tlačííí… Tlačí ale nebolí, protože to je olejíček, ten drahoušku tlačí vždycky. A neboj já ti ji dám hezky pomalu… Už už už to bude ? Neboj ! Řekla jsem a pomalu tlačila píst stříkačky aby olejovitá emulze nebolela víc než je nutné. No vidíš, statečná holka“ řekla jsem a odložila stříkačku. „Bolelo ? No...spíš tlačilo, nebolí. Výborně. To byl vitamínek, takže teď budeš mít zásoby déčka a nyní – tetanovku ! Ach jooo, séégra ! Žádný ségra - tady se mi říká paní doktorko ! Vyšpulit myšpuli ! Tak je to pěkné ! To je nádherná prdelka – tam si mi to krásně píích...ne !“ A lup ! Druhá injekce vjela do Mikeiliny prdelky jako do harpuna do velryby. „Auuuuí ! Píchá ! Štííípe ! Bolííí ! Auuuu ! No no no“, řekla jsem, vytáhla stříkačku a otřela připraveným gázovým čtvercem pár kapek krve. „Podrž si to ! Zavelela jsem. Tahle paní doktorko bolela,“ řekla sestra trošku smutně ale se šibalským úsměvem, takže bylo vidět že trošku přehrávala. „Tak zlatí. Teď si na chvilku odpočiň – tak na pět minut a pak – posadila jsem se na stoličku a poplácala si kolena. „Ach jo“ pravila Miky, „nestačily by doktorko jako trest ty injekce ? Injekce nejsou trest, injekce jsou léčebný zákrok ! A vůbec nebuď jako malá !“ Řekla jsem a podala ji espresso. „Copak to je poprvý co ode mne dostaneš ? No...není…“ srkla si kávy. „Ale nechci dostat… Já to viděla, viděla sem koutkem oka co tam na mě máš ! Důtky ! To nejsou důtky, to je martinet. Ať je to co je to, vypadá to strašidelně. Bojííím. Séégra, doktorko, Marlois ! A dost ! Co si myslíš ? Že budeš rozhodovat o tom jak dostaneš, čím dostaneš ? Ale… Už ani muk Mikheilo ! Máš průser jako Brno ! Klidně můžeš skončit na obecně prospěšných pracích – nebo i v krimu ! Já to zařídím, aby to dopadlo dobře, ale ty teď dostaneš vejprask ! Rozumíš ?“ Popadla jsem ji za bradu – „Vejprask ! A abys z toho neměla trauuuma – tak teďka – hnedka ! Polož to kafe ! „Marlois…! Hned ho polož !!!“ Položila, popotáhla – a já ji popadla oběma rukama a než se stačila vzpamatovat, než stačila vykviknout – už jsem ji měla ohnutou přes koleno, vysoukala jsem ji tričko levačkou ji trošku přitiskla a pravačkou započala v exekuci. Napřažená dlaň krásně mlaskla o masité půlky Mikeilina zadečku, který se pěkně zavlnil, jako hladina když na ní dopadne oblázek. A nejenže mlaskla ale i štípla ! Tohle bylo něco jiného než injekce ! Stačily tři rány a Miky vřískala jako bych o ní hodlala minimálně přerazit rákosku.
„Hééérečko řveš jako na lesy, vždyť je to jen vejprask rukou ! Bolí bolí !“ Fňukala a kopala nohama. „Tak kdyby to nebolelo, tak by to nemělo efekt ne ?“ A schválně jsem ještě přidala na razanci, takže obě půlky Mikeilinina pozadí se vlnily od ďolíčků k nohám a otřásaly ještě více – a k tomu začínaly nabírat typicky růžovou a poté červenou barvu. Plesk jednu zprava, plesk jednu zleva, plesk jednu seshora a dvě rychlé přes stehna a boky – celá zadnička mého zlobivého sourozence začala připomínat barvou malinový puding (který Miky nemá ráda !) - „No vida – prdelka jako lusk, ale s barvou malinovýho pudinku – a pořádně vyplacená“ řekla jsem škodolibě a do posledních pěti lepanců z pětadvaceti jsem dala skutečně veškerou vřelost a srdečnost. Sestra sebou vrtěla a škubala a nepřestávala kopat zoufale nohama ve vzduchu, teď už nepřehrávala ale skutečně naříkala a plakala jako školačka dostávající za vysvědčení. „Tak milá Miky, tohle znamená dostat Pětadvacet na prdel ! A aby sis to pamatovala“ – řekla jsem – „Tady máš ještě bonus“ – a šup – chytila jsem martinet a třikrát s ním mávla nad sestřinými zadními líčky. Jeho řemínky se hezky ovinuly kolem vyplacené prdelky a zanechaly palčivý pozdrav. Pustila jsem sestru ze svého „trestajícího obětí“. Neplakala. Brečela. Fňukala. A popotahovala. „Fůůj, auuu, bolí, bolí...a ty tři rány tím karabáčem na konci... Štípalo...achich ouvej, peklo, moje prdel...“ kňourala polo ležíc na podlaze. „Tohle je teda protokol za všechny prachy. Ségra“ fňukla „Nikdy neměj děti, měly by peklo, takovejhle výprask, jau. Ale jo, su blbá kráva“ řekla sebekriticky a pozvedla oči ke stropu, utíraje si nos „Sem si to zasloužila. Auuu“, sykla když se dotkla zpráskané prdelky "Bolí… si nesednu. Ale sedneš ! Ale buď ráda že nebudeš sedět ! A teď se tu chvíli vybreč, uprav se a pak půjdeme za tím policajtem a sepíšem protokol tam ? Kapišto ?!“ Mlčky přikývla.
A to je vlastně vše. Miky se přiznala, a opravdu vlastníma rukama (a za vlastní peníze) – odstranila nechutné grafiti všude kde jej načmárala. Emil dostal taky svůj díl, protože sestra měla moji výbušnou povahu a tak jej druhý den pořádně zfackovala, že viděl všechny svaté – a samozřejmě se s ním rozešla. Úspěšně odmaturovala a šla studovat práva. Nyní je v předposledním ročníku, píše diplomovou práci a ničeho protizákonného se už nikdy nedopustila. Aspoň co je mi známo...