Ahoj, jmenuji se Šarlotka a mám ráda výprasky. Tak nějak by to mohlo začít, ale všechno pěkně popořádku. Moji rodiče mi dali jméno Charlotte (fakt nevím na co mysleli při výběru), ale nikdy mi nikdo jinak neřekl, než Šarlotka. Nezměnilo se to ani v dospělosti a já už to vnímám nejen jako oficiální jméno, nýbrž i celkem pěknou přezdívku.
Od dětství jsem byla neposedné děvče, víc kluk než holka. Prostě takové kvítko z čertovy zahrádky, jak se pěkně lidově praví. Není proto žádný div, že moji prima rodiče mi museli chtě nechtě čas od času nasekat na zadek. Jako malé pár plácnutí rukou a později menším pravítkem, malou vařečkou, velkou vařechou, řemenem a nakonec došlo i na tu rákosku. Už jsem to znala. Co jsi zase provedla? Podej mi vařečku (rákosku apod.) a kalhotky dolů! Výmluvy a prosby nepomohly a já pak s vystrčenou nahou zadnicí řvala a brečela. Výprask se stal běžnou součástí mého života a čím jsem byla starší, tím častěji jsem měla zmalovaný zadek. Rodiče chápu, chtěli ze mne vychovat slušné děvče a já zlobila a zlobila. Mám je ráda a zpětně jsem jim vděčná, že mi neváhali nařezat na holou dokud jsem s nimi bydlela.
Jakmile jsem začala bydlet sama, přišlo nové období mého života. Kromě praktických věcí, jsem si musela zvyknout ještě na jednu věc. Tak například, když jsem se někde zdržela s kamarádkami a domů dorazila pozdě večer, nikdo ne mne nečekal s vařečkou v ruce. Když jsem týden neumyla nádobí, zase mne nikdo vařečkou nepopoháněl atd atd. Pomalu, ale jistě jsem si uvědomila, že mi to chybí. Zlobím a není po ruce nikdo, kdo by mi za to neporučil stáhnout kalhotky a nastavit zadek k výprasku. Klidně bych se před výpraskem svlékla i donaha.
Jít si pro zasloužený nářez k rodičům mi připadalo divné a proto jsem začala hledat na internetu. Nejdřív mi všichni připadali jako totální magoři a už jsem to chtěla vzdát. Až jsem narazila na člověka s přezdívkou Lucifer. Ten působil dominantně a přitom i inteligentně. Je to osud, já, kvítko z čertovy zahrádky a Lucifer, říkala jsem si a těšila se na další a další konverzaci. Po dvou měsících jsem se odvážila a navrhla setkání na živo. Těšila jsem se a duchu si vzpomínala na všechny své prohřešky a na to, že můj krásný zadeček už dlouho neměl jinou barvu, než bílou. Ostatně, byl čas posunout ten „vztah“ dál.
Lucifer nejprve souhlasil a dokonce mi napsal tři scénáře, které bychom mohli uskutečnit. Výborně, radovala jsem se. Patrně však předčasně a jak praví lidové přísloví: Nechval dne před večerem. Postupně jsem navrhla několik termínů osobní schůzky, ale Lucifer měl vždy nějakou výmluvu. Jednou musel nečekaně do práce, jindy dostal horečku nebo jel na služební cestu apod. Sliby chyby milé děvče, řekla jsem si. Kvítko z čertovy zahrádky Lucifera nikdy na živo nepotká. Ach jo, do prdele práce. Pardon, začínám klít a zasloužila bych za to pětadvacet vařečkou na holou.
Když už se zdá, že se nic nestane, tak se často něco stane. V celkovém špatném rozpoložení jsem v práci omylem vylila kávu kolegovi Martinovi na kalhoty. Je to sympatický mladý kluk a já mu v duchu říkám Čertík, protože má věčně rozcuchané vlasy. Tenhle Čertík stačil sice ucuknout, takže káva nezasáhla partie v rozkroku, ale i tak ho to muselo bolet. Horká káva, je horká káva. Ty bys zasloužila, vypadlo z něj mimoděk a já úplně okřála. Když není Lucifer, tak proč by nemohl být Čertík? Asi stokrát jsem se mu omluvila, všechno uklidila a sdělila ať mi ty kalhoty přinese domů, že je vyperu. Chvíli poté jsem si dodala odvahu a se slovy: Máš pravdu, zasloužila bych, jsem se ohnula přes stůl. Jsme v kanceláři sami dva, takže jsem diváky řešit nemusela. Čertík se překvapeně podíval, ale s úsměvem vstal a asi třikrát mne plácl přes vyšpulený zadek. Bral to nejspíš jako legraci, já však pokračovala v náznacích. Pomalu jsem si vyhrnula sukni a čekala. Čertík nezklamal. Několikrát mne plácl přes kalhotky. Ještě jsem nechtěla skončit a proto jsem si stáhla kalhotky pod zadek. Čertík viděl poprvé moji holou zadničku a asi pookřál i on. Dostala jsem dvacet silnějších ran rukou. Pokračovat dál už by v kanceláři nešlo. Mohl kdokoliv přijít. Narovnala jsem se, svlékla kalhotky úplně a spustila sukni. Proč mu nedopřát trochu té fantazie, když bude vědět, že ještě tři hodiny pracovní doby bude sedět oproti kolegyně, která má pod sukní holý zadek. Když jsme končili, podívala jsem se na něj zpříma a řekla: Tak nezapomeň, večer přines ty kalhoty. Vařečku doma mám. Doufám, že to pochopil a přijde. Co myslíte vy? Kvítko z čertovy zahrádky Šarlotka žádného Lucifera vlastně nepotřebuje. Čertík je lepší.
Od dětství jsem byla neposedné děvče, víc kluk než holka. Prostě takové kvítko z čertovy zahrádky, jak se pěkně lidově praví. Není proto žádný div, že moji prima rodiče mi museli chtě nechtě čas od času nasekat na zadek. Jako malé pár plácnutí rukou a později menším pravítkem, malou vařečkou, velkou vařechou, řemenem a nakonec došlo i na tu rákosku. Už jsem to znala. Co jsi zase provedla? Podej mi vařečku (rákosku apod.) a kalhotky dolů! Výmluvy a prosby nepomohly a já pak s vystrčenou nahou zadnicí řvala a brečela. Výprask se stal běžnou součástí mého života a čím jsem byla starší, tím častěji jsem měla zmalovaný zadek. Rodiče chápu, chtěli ze mne vychovat slušné děvče a já zlobila a zlobila. Mám je ráda a zpětně jsem jim vděčná, že mi neváhali nařezat na holou dokud jsem s nimi bydlela.
Jakmile jsem začala bydlet sama, přišlo nové období mého života. Kromě praktických věcí, jsem si musela zvyknout ještě na jednu věc. Tak například, když jsem se někde zdržela s kamarádkami a domů dorazila pozdě večer, nikdo ne mne nečekal s vařečkou v ruce. Když jsem týden neumyla nádobí, zase mne nikdo vařečkou nepopoháněl atd atd. Pomalu, ale jistě jsem si uvědomila, že mi to chybí. Zlobím a není po ruce nikdo, kdo by mi za to neporučil stáhnout kalhotky a nastavit zadek k výprasku. Klidně bych se před výpraskem svlékla i donaha.
Jít si pro zasloužený nářez k rodičům mi připadalo divné a proto jsem začala hledat na internetu. Nejdřív mi všichni připadali jako totální magoři a už jsem to chtěla vzdát. Až jsem narazila na člověka s přezdívkou Lucifer. Ten působil dominantně a přitom i inteligentně. Je to osud, já, kvítko z čertovy zahrádky a Lucifer, říkala jsem si a těšila se na další a další konverzaci. Po dvou měsících jsem se odvážila a navrhla setkání na živo. Těšila jsem se a duchu si vzpomínala na všechny své prohřešky a na to, že můj krásný zadeček už dlouho neměl jinou barvu, než bílou. Ostatně, byl čas posunout ten „vztah“ dál.
Lucifer nejprve souhlasil a dokonce mi napsal tři scénáře, které bychom mohli uskutečnit. Výborně, radovala jsem se. Patrně však předčasně a jak praví lidové přísloví: Nechval dne před večerem. Postupně jsem navrhla několik termínů osobní schůzky, ale Lucifer měl vždy nějakou výmluvu. Jednou musel nečekaně do práce, jindy dostal horečku nebo jel na služební cestu apod. Sliby chyby milé děvče, řekla jsem si. Kvítko z čertovy zahrádky Lucifera nikdy na živo nepotká. Ach jo, do prdele práce. Pardon, začínám klít a zasloužila bych za to pětadvacet vařečkou na holou.
Když už se zdá, že se nic nestane, tak se často něco stane. V celkovém špatném rozpoložení jsem v práci omylem vylila kávu kolegovi Martinovi na kalhoty. Je to sympatický mladý kluk a já mu v duchu říkám Čertík, protože má věčně rozcuchané vlasy. Tenhle Čertík stačil sice ucuknout, takže káva nezasáhla partie v rozkroku, ale i tak ho to muselo bolet. Horká káva, je horká káva. Ty bys zasloužila, vypadlo z něj mimoděk a já úplně okřála. Když není Lucifer, tak proč by nemohl být Čertík? Asi stokrát jsem se mu omluvila, všechno uklidila a sdělila ať mi ty kalhoty přinese domů, že je vyperu. Chvíli poté jsem si dodala odvahu a se slovy: Máš pravdu, zasloužila bych, jsem se ohnula přes stůl. Jsme v kanceláři sami dva, takže jsem diváky řešit nemusela. Čertík se překvapeně podíval, ale s úsměvem vstal a asi třikrát mne plácl přes vyšpulený zadek. Bral to nejspíš jako legraci, já však pokračovala v náznacích. Pomalu jsem si vyhrnula sukni a čekala. Čertík nezklamal. Několikrát mne plácl přes kalhotky. Ještě jsem nechtěla skončit a proto jsem si stáhla kalhotky pod zadek. Čertík viděl poprvé moji holou zadničku a asi pookřál i on. Dostala jsem dvacet silnějších ran rukou. Pokračovat dál už by v kanceláři nešlo. Mohl kdokoliv přijít. Narovnala jsem se, svlékla kalhotky úplně a spustila sukni. Proč mu nedopřát trochu té fantazie, když bude vědět, že ještě tři hodiny pracovní doby bude sedět oproti kolegyně, která má pod sukní holý zadek. Když jsme končili, podívala jsem se na něj zpříma a řekla: Tak nezapomeň, večer přines ty kalhoty. Vařečku doma mám. Doufám, že to pochopil a přijde. Co myslíte vy? Kvítko z čertovy zahrádky Šarlotka žádného Lucifera vlastně nepotřebuje. Čertík je lepší.