Jmenuji se Roman a bydlím na vesnici společně s rodiči. Příběh, který budu vyprávět, se stal před několika lety, tenkrát mě bylo 22. Byl pátek, rodiče odjeli do Prahy, tak jsem musel po návratu z práce sám obstarat hospodářství, nakrmit prasata, králíky atd. Než jsem skončil, byla už skoro tma. V dáli byla slyšet hudba, konala se u myslivecké chaty nějaká zábava. Já jsem byl ale unaven a nechtělo se mi dnes na tu akci jít, i když původně jsem o tom přemýšlel.
Připozdilo se, najednou bylo už skoro deset hodin. Chtěl jsem jít spát, a jak jsem si v koupelně čistil zuby, uslyšel jsem ránu. Polekal jsem se a vyběhl před barák. A byl to šok, nějaké auto nabouralo mou škodu Favorit, která stála před domem. Ale řidič se s tím nepáral, chtěl odjet, dal tam zpátečku. Ovšem udělal to tak nešikovně, že naboural zadkem kupu tašek na střechu, které se s řinčivým zvukem sesypaly. Jak se řidič lekl, auto mu chcíplo.
Teprve teď jsem se vzpamatoval, přiběhl k tomu autu a vykřikl: „Co to děláte?“ Teprve teď jsem spatřil, že auto řídí žena. Už se nesnažila ujet a řekla: „Promiňte, já tu škodu uhradím.“ Načež vylezla z auta. Vytáhl jsem ze svého Favorita baterku a šli jsme omrknout škodu. Naštěstí nic vážného, jen promáčklý a odřený bok a rozbité levé zadní světlo. Ale na té dámě bylo na první pohled patrné, že střízlivá určitě není. Tak jsem řekl: „No, vidím, že jedete támhle ze zábavy a je vidět, že jste tam nepila jen limonádu! Proto bude nutné zavolat policajty.“ Dáma se ale snažila vykrucovat: „Ale prosím vás, jsme jenom lidi, tak se domluvíme, škodu zaplatím a je to. Nikdo se to nemusí dozvědět a policajti už vůbec ne. Prosím.“ No, začal jsem přemýšlet a pozval dámu do domu, že tam to vyřešíme. Jak jsme přišli domů, poznal jsem, že dotyčnou ženu znám. Byla to učitelka dějepisu a němčiny na gymnáziu v sousedním městě. A znal jsem jí samozřejmě dobře, neboť jsem u ní před čtyřmi lety maturoval z němčiny. Ona mě taky poznala: „Jé, to je překvapení, Romane, svět je malý.“
Já jsem neříkal nic, ale v hlavě se mně rodil ďábelský plán. Řekl jsem: „Jo, jo, svět je malý. Ovšem ty policajty asi raději zavoláme.“ Ale paní učitelka mě dál přemlouvala, že to dělat nebudeme, že to zaplatí atd. Tak jsem tedy nakonec souhlasil, že ty policajti se volat nebudou. Ale dodal jsem: „Já se vám tedy divím, paní učitelko. Tohle skončilo ještě dobře, ale víte, jaký z toho může být malér! Můžete přijít o řidičák, dostat pokutu v řádu desítek tisíc, ale co hlavně, dnes se nic moc nestalo, příště můžete někoho přejet a bude ještě větší průšvih.“ Paní učitelka se začervenala a řekla: Já vím, uznávám, udělala jsem hloupost. Každý holt někdy chybuje.“ Přemýšlel jsem, jak dál. Ztrácel jsem odvahu, ovšem pak jsem si uvědomil, že pokud nebudu odvážný, tak nic zajímavého nezažiju. Při nejhorším to nevyjde, ale naděje tu nějaká byla, protože paní učitelka, kdyby se volali policajti, tak by byla v pěkném průšvihu. Tak jsem nesměle pokračoval. „Já si vzpomínám, paní učitelko, že jste kdysi říkala, že úplná absence fyzických trestů je ve výchově chyba.“ Na to paní učitelka: „No jo, pak jsme bohužel svědkem, že máme rozmazlenou mládež, která si myslí, že si může dovolit vše. Já si nemyslím, že by se to mělo s výprasky přehánět, ale lepnout tu a tam dítěti pár na zadek, jak se to běžně dělalo, to dítěti neuškodí.“ Já jsem pokračoval v rozhovoru: „Ano, paní učitelko, mám podobný názor. Dobře, tak ty policajty volat nebudeme. Ovšem pod jednou podmínkou. Mrzí mě, že z toho zas tak lehce vyklouznete, protože musíte uznat, že to je průšvih velký. A příště to uděláte znovu a bude to třeba tragédie. Proto když už nebudete platit pokutu a řidičák vám zůstane, měla byste dostat jiný alternativní trest, abyste si to zapamatovala a příště už to neudělala.“ Učitelka se zamyslela a pak řekla. „No jo, Romane, souhlasím s vámi, ovšem netuším, co si pod takovým alternativním trestem představujete?“ Pro mě přišla těžká chvíle, neboť jsem musel vysvětlit, opatrně, jak to myslím. Váhal jsem, ale pak jsem si řekl „teď nebo nikdy“. „No jak jste to sama říkala. Je to velký průšvih, nemyslíte, že učitelka by měla jít osobním příkladem? A nemyslíte, že byste na zadek tentokrát místo zlobivého dítěte zasloužila vy?“
Paní učitelka se začervenala, jak jsem na ní hodil přímý pohled. Byla to dáma středního věku, tak kolem 40 let, ale vypadala mladší. Měla dlouhé rezavě blond vlasy a brýle, postavu měla na svůj věk pěknou. Po krátké odmlce paní učitelka odpověděla. „No to máte asi Romane pravdu, že bych zasloužila. Ale pořád vás nějak nechápu.“ Tak jsem musel postoupit o krok dál. „No, neurazte se paní učitelko, ale jak jste sama řekla. Abyste si to pamatovala, měla byste dostat na zadek, rozhodně pro vás výhodný alternativní trest, než policajti, pokuta a přijít o řidičák.“ Uf, bylo to venku. Bušilo mě srdce, jako kdybych vyběhl do čtvrtého patra a napjatě sledoval, co na to paní učitelka řekne. Dočkal jsem se: „No Romane, počkejte, to si teď děláte legraci, ne.“ Ale já jsem řekl, že ne, že to myslím vážně. Učitelka se zamyslela a řekla: „Tak tedy dobře, Romane, tak mi tedy dejte na zadek, asi si to zasloužím. Jak byste si to představoval?“ Na to jsem řekl: „No, stačí vás jen přehnout přes koleno a rukou naplácat na zadek. Nebo by byl lepší řemen či vařečka? Asi účinnější, to jo. Přes ty vaše rifle byste ruku ani necítila.“ Na to paní učitelka „Ach jo, no tak dobře, snad stačí rukou ne. I když máte pravdu, že zasloužím a že bych si to měla pamatovat. Ale řemenem nebo vařečkou jsem nikdy nedostala a to se bojím. Tak co s tím? Ale slibte mi Romane, bude to jen mezi námi.“
To jsem paní učitelce ochotně slíbil. Mohli jsme jít na věc, ale pořád jsme ještě nevyřešili, zda rukou, nebo nějakým nástrojem. Já jsem nějak ztrácel odvahu pokračovat v této konverzaci. Ale učitelka dál přemýšlela: „Tak jak to uděláme. No, mohli bychom udělat nějaký kompromis, ale nevím, jestli máte tolik odvahy, Romane?“ Teď jsem zas nechápal já, jak to paní učitelka myslí. „No, myslím, to tak, že řemene nebo prutu či vařečky se obávám. Tak snad stačí ruka. Ale na druhou stranu máte pravdu, že bych si to měla pamatovat. No, trochu se ostýchám. Chtěla jsem říct, že pokud Romane máte dost odvahy, můžete mi dát na holou!“
Já jsem proti takovému návrhu samozřejmě nic neměl, tak jsem souhlasil, že tento kompromis mezi naplácáním rukou přes rifle a výprask nějakým nástrojem mi přijde celkem rozumný. Tak jsme šli na to. Byl jsem trochu nervózní, ale překonal jsem to a sednul jsem si na gauč. Paní učitelka si rozepnula rifle, stáhla si je zhruba po kolena a lehla si mě přes kolena. Já jsem jí dal levou ruku za záda, jen lehce, ne aby ji to bolelo. Před očima jsem měl její zadeček krytý bílými kalhotkami. Ale dál jsem nějak neměl odvahu, ale paní učitelka mě pomohla. „No, kdybych byla vaše učitelka a vy můj žák nyní, mohlo by to být nějaké „ohrožování dobrých mravů mládeže“ či tak nějak se to jmenuje. Ale jelikož já už nejsem vaše učitelka a jako dospělí lidé jsme se tak dohodli, tak pokračujte. Tedy chci tím říct, že když teď uvidíte zblízka holý zadek učitelky středního věku, vašim mravům už to nijak neublíží.“
Já jsem překonal obavy, i když mě opět srdce tlouklo jako bych vyběhl nějaký kopec. Vzal jsem za lem kalhotek, paní učitelka se mírně nadzvedla a já jsem jí kalhotky stáhnul. Před očima jsem měl krásný ženský klenutý zadeček. Krásně bílý a hladký, klidně by to mohl být zadeček dvacetileté slečny. Nedalo mě to a pohladil jsem ho. Ovšem musel jsem jednat, měl jsem za úkol teď dát učitelce výprask na holou za její jízdu. Pustil jsem se do toho a docela intenzivně přes ten zadeček plesknul. Paní učitelka sebou trhnula a lehce vyjekla. Ale já pokračoval a přes její vyšpulený zadeček pleskal. Paní učitelka do rytmu kopala nohama a už nahlas ječela „jau, jaúúú“. Ovšem já jsem na to nedbal, držel jsem ji v ohnuté poloze s vyšpuleným zadečkem a pokračoval ve výprasku i za situace, když pak křičela aůůůůů, dóóst, to bolí. Ale když jsem vycítil, že by to mohlo stačit, tak jsem přestal a rozehřátý zadeček jsem už jen hladil. Paní učitelka řekla: „uf to jste mi tedy dal, Romane. Na to jsem nemohl říct nic jiného než: „Nezlobte se paní učitelko, ale výprask na holou musí alespoň trochu bolet, jinak by neměl smysl.“
Paní učitelka se zvedla a lehla si na gauč, pořád s odhaleným zadečkem. Já jsem jí ho stále hladil. Pak jsem se neudržel a začal jí rozbolavělý zadeček intenzivně líbat. Nevynechal jsem žádné místo, včetně horní části stehen a paní učitelka začala lehce vzdychat, už ovšem ne od bolesti. Bylo mi jasné, že se jí asi ten výprask i trochu líbil, jinak by mě to nikdy nedovolila.
Dál asi každý tuší jak to pokračovalo. Skončilo to divokou jízdou, která trvala celou noc. Ráno paní učitelka odjela, neboť už bylo jisté, že vystřízlivěla. Před cestou jsem jí ještě uvařil kafe, aby za volantem neusnula a dal jsem jí dlouhý a vášnivý polibek.