pohádka s poučením
Inspirováno románem Roarka Bradforda - Černošský Pán Bůh a páni Izraelité, Starej zákon a proroci
Když Pán Bůh stvořil Zemi, byl velmi unaven. To víte, nebylo to jednoduché, nesměl na nic zapomenout; na moře, řeky a jezera, na lesy a pouště, na oblohu plnou hvězdiček, na déšť, na hromy a blesky, ale i na takové maličkosti, jako je hlína jednak vhodná na pěstování obilí, ale také na pálení cihel a hrnců. A právě hrouda takové hlíny ležela vedle kamene, na který se posadil, aby si po téměř šestidenní namáhavé práci trochu odpočinul. Vzal ten mazlavý kus do rukou a bezmyšlenkovitě ho hnětl. A ejhle! Když se pak na něj podíval, tvarem se trochu podobal Andělům. Ta figurka (oproti němu malá, měřila ale něco přes šest nebeských stop), měla dvě nohy, dvě ruce, krk a hlavu, na kterou se přilepily kousky trávy, kterou spálil blesk, když ho Pán Bůh zkoušel, takže to vypadalo, že má na rozdíl od Andělů černé vlasy. A také neměla jako Andělé křídla. A kousek pod břichem se jí zapíchl trn. Pán Bůh je vševědoucí, a co činí, vše dobré jest, a tak ho z hlíny nevytahoval. Naopak, docela se mu hodil, protože ještě dnes chtěl stvořit lidstvo. A to, co uhnětl z hlíny, se mu tak líbilo, a tak té figurce vdechl život. A první člověk byl na světě. Proč ho nazval Adam, si už později nevzpomněl. Snad proto, že byl velmi systematický, a A je první písmeno abecedy.
Adam byl velice pohledný mladík, jen jedno žebro navíc na levém boku ho trochu hyzdilo. Pán Bůh mu sice slíbil, že ho opraví, ale zatím mu na to nezbyl čas. I tak se měl Adam čile k světu. Všechno hned prozkoumal, nebylo toho ale mnoho, a tak se brzy začal nudit. Pořád se na něco vyptával, takže netrvalo dlouho, a Pán Bůh ho měl plné zuby. A tak vzal dřevěnou palici a Adama uspal - v narkóze od něj bude chvíli pokoj - a vyjmul mu přebytečné žebro. Bylo mu ale líto ho vyhodit, žeber tenkrát nebylo mnoho, a také si vzpomněl, že chtěl Adamovi stvořit nějaké povyražení. Původně měl sice v úmyslu naučit ho vařit pivo, to ale musel odložit, protože ječmen a chmel stvořil teprve nedávno, a nebyly ještě dostatečně vyzrálé, a tak z toho žebra vyřezal Evu. Jen s vlasy byl problém. Spálenou trávu spláchl déšť a nová už zežloutla. Nedalo se nic dělat; první žena musela být blondýna.
Když Pán Bůh Adama z dřevěné narkózy probudil, očekával veliké díky. Adam se ale na Evu podíval, pak vstal, několikrát ji obešel, a vydal se k blízkému rybníčku, v jehož zrcadlově lesklé hladině se dlouho a ze všech stran prohlížel. Nemýlil se. Eva byla trochu jiná než on. Vrátil se a ukázal na dva půvabné hrbolky na její hrudi.
„K čemu má tohle?“ zeptal se.
Pán Bůh se pousmál, řekl mu to a dodal:
„Dá se to použít ještě jinak, ale na to budeš muset přijít sám.“
„A co má pod tím fíkovým listem?“
Pán Bůh mu řekl, že teď má jiné starosti, protože lenochodi stojí v předprodeji frontu na jízdenky na poznávací zájezdy, raci odmítají chodit pozpátku a želvy prý dokonce porazily v běhu na sto metrů klokany, a tudíž si Adam bude muset lámat hlavu sám. A byl už na odchodu, když se Adam ještě zeptal:
„A proč má ty dvě polokoule vzadu jiné než já?“
Pán Bůh už na něj jen z dálky zavolal, že to se dozví v pravý čas.
Adam se dál nevyptával, a Evu si velice důkladně prohlédl nad i pod fíkovým listem. Brzy přišel na to, co mu Pán Bůh naznačil, a velmi často mu pak v duchu i nahlas za svou družku děkoval. Jen proč je Eva vzadu trochu jiná než on, pro něj zůstávalo tajemstvím. Dlouho si s tím ale hlavu nelámal. Život se mu teď velmi líbil, a tak místu kde s Evou žili, začal říkat Ráj, i když mu Eva občas lezla na nervy. Všude bylo hojně zvěře, takže jídla měli pořád dost, a kolem byla spousta keřů a stromů, na kterých rostlo velmi chutné ovoce. Jen jedno nesměli. Na jediné jabloni vyrostlo jediné jablko, a na to si museli nechat zajít chuť. Jenže znáte ženské…a blondýny k tomu. Eva k jabloni neustále chodila a prosila Adama, aby ji to jablko utrhnul, protože sama si to netroufala. Marně. Až jednou u ní potkala malého čerta. Brzy se spřátelili. Prozradil jí, v čem chodí oblečené čertice, a protože potom Evě už připadal fíkový list nemoderní, přivedl z pekla rohatého kamaráda, a pomohli Evě ušít sukénku z mývalí kůže. Eva si ji hned oblékla a pyšně se v ní před Adamem nakrucovala. A když jí pak čert sliboval hory a doly, když půjde s ním do pekla, řekla si mu o to jablko. Čert se chvíli ošíval, nakonec ho přece jen utrhnul. Než ji v tom Adam stačil zabránit, Eva se do něj zakousla. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál před nimi Pán Bůh. Čerta pokropil svěcenou vodou, utrhl si z té jabloně proutek, zvedl Evě sukni…a první výprask byl na světě. Jak při něm Eva ječela a poskakovala, Adam se nejenže konečně dozvěděl poslední tajemství jejího těla, ale viděl i první lidový tanec. A protože je pak Pán Bůh z toho Ráje vyhnal, plyne z toho poučení:
Když začnou se ženou čerti šít, nechce-li muž, aby se mu život změnil v peklo, musí utrhnout proutek, a udělat s ním to a tam, co a kde tenkrát Pán Bůh.