Byli jsme na úžasné dovolené. Můj manžel mě vzal na druhé líbánky do země pohádky tisíce a jedné noci. A jako v pohádce jsem si celý týden připadala. Pětihvězdičkový hotel mi dával poznat, jak se žije ve světě luxusu.
Ze začátku mi některá omezení sice vadila, ale za krátký čas už bylo naprosto samozřejmé být oblečená v dlouhé sukni, volné košili dopnuté až ke krku a cupitat za svým mužem půl kroku pozadu.
Naše obvyklé vedení se za ruku bylo zapovězeno. Hrůza? Nikoliv. Plně se probudila moje submisivní stránka osobnosti. Při všech nákupech jsem se držela vzadu a v duchu se usmívala, když se mě můj drahý chodil neustále ptát, jakou kávu jsem to chtěla a jestli mi ty sušenky mají pocukrovat. Vidíte, vážení? Žena je ve skutečnosti tím krkem, který hýbe mužskou hlavou a celým jejich světem.
Celodenní frustrace z nedostatku byť i letmého fyzického kontaktu znamenala vášnivé večery, kdy jsme si v soukromí hotelového pokoje připomínali, jak skvěle k sobě naše těla pasují.
Původně se mi postel, která svou šířkou připomínala 3 evropská lůžka vedle sebe, zdála příliš velká. Na vyspání by nám stačila polovina. Během vášnivého sexu jsme ji však využili téměř beze zbytku.
I když přiznávám, že svůj háček to přeci jenom mělo. Do země pouštních obyvatel se nesmí dovážet žádné erotické pomůcky. A tak náš obvyklý arzenál musel zůstat doma pod postelí.
Bylo krásně, teď v dubnu je u nich příjemných 28 stupňů. Klimatizace nebyla potřeba, zato jsem si báječně užívala balkonu s výhledem na moře. Jenže, víte jak to je – hlasité plácání by někdo mohl zaslechnout, tiché hračky byly doma… Ale co, nejsem ten typ, co by ohrnoval nos nad starou dobrou vanilkou. Taky je slaďoučká. J
Pohádkový týden uplynul jako voda a my se chystali k návratu do rodné vlasti. Nakoupili jsme pár maličkostí. Datle pro mamku, kamarádka chtěla kamínek. Sakra – smí se odtud takové věci vůbec vyvážet? Není to tak dávno, co jsem doma ve zprávách vyslechla informace o zatčení turistů obviněných z pašování vzácných květin. Kytky nejsou kamínek, ale co když tu mají nějaká omezení?
To je nevýhoda, když se dovolenkujete bez cestovní kanceláře. Určité informace si musíte najít sami a tohle mě prostě nenapadlo zjišťovat. Já cizí jazyky moc neovládám, ale mám přeci svého anglicky mluvícího manžela, tak se na letišti zeptá.
Jenže můj úžasný muž se odmítl na cokoliv ptát, kamínek hodil do postranní kapsy batůžku a už mě táhnul k odbavení.
Než jsem se nadála, odkládala jsem své zavazadlo na pás před rentgenem u bezpečnostní kontroly. Muži šli napravo, ženy nalevo. Revizi mě i mého zavazadla prováděl ženský personál. Pěkně to tam mají zařízené. Ale co můj kamínek? Začala jsem vidět mlhavě…
Cože? Úřednice přede mnou na mě něco chrlí. Já jí nerozumím ani slovo. Je rozčilená, rozmáchle gestikuluje. Nechá si otevřít zip batůžku a podle rentgenové nápovědy z něho vyloví ten malý kousek země. Jejich země.
Dál mi něco vykládá, ale já na ní jen tupě zírám.
„Aj dont spík ingliš.“
Zmůžu se na jedinou větu, kterou jsem se naučila. To už se kolem nás sešel slušný dav lidí.
Než se stihnu úplně propadnout do země, postaví se vedle mě můj manžel. S přísným výrazem v obličeji na mě stejně jako ona úřednice spustí bandurskou, jenže na rozdíl od ní v mém rodném jazyce, takže mu moc dobře rozumím.
Takhle rozčileného jsem ho ještě nikdy neviděla a žasnu, když si uvědomím, že se dav kolem nás pomalu rozestupuje.
No aby ne! On si totiž vytahuje pásek z kalhot a zlostně se rozhlíží.
Přímo před námi je malá skleněná budka zatažená žaluziemi. Tam asi probíhá prohlídka žen, kterým bezpečnostní brána nad hlavou zapípá. No jak jinak by jejich tělo objeli detektorem kovu, když jsou celé zahalené od hlavy až k patě a ještě to na nich vlaje? Přeci se jich veřejně nikdo nesmí ani dotknout.
Tahle budka se mému muži zjevně zalíbila, protože mě k ní táhne, až zděšený letištní personál uskakuje.
„Pojď,“ zavelí a nacpe mě dovnitř. Zabouchne za námi dveře a ještě je zamkne na dva západy.
Je tohle vůbec můj manžel? Z jeho přísné tváře mi běhá mráz po zádech.
Než se stihnu rozkoukat, už mi vyhrnuje dlouhou sukni a ohýbá mě v pase.
Pásek sviští vzduchem a já vyjeknu překvapením nad nenadálým výpraskem. Po týdnu sladké romantiky mi trocha drsnějšího zacházení chyběla. Ale takhle? Žádné zahřívací kolo, rovnou pěkně zostra?
Ten zatracený pásek kouše jako tisíc čertů. Kabinka je malá, nemůžu nikam uhnout. Pevná ruka přidržující mě v pase by mi to stejně nedovolila. Tak si alespoň ulevuji usykáváním, které se brzy mění v uplakané kňourání.
Je to slyšet až ven? Z naší eskapády má nejspíš představení polovina letiště. Ale momentálně je mi to jedno. Zadeček bolí a déšť štiplavých ran ne a ne ustat. Pomalu se zkouším kroutit. Alespoň o kousíček. Rány dopadající na přechod mezi pozadím a stehny bolí nejvíc. Po každé takové sebou cuknu ke straně, za což jsem potrestána silnějším úderem.
Tohle už vážně nejde vydržet. Brečím na celé kolo a škemrám o slitování.
A pak je najednou po všem. Sotva si stihnu uhladit sukni a utřít nos, jsem z kabinky zase venku u letištní kontroly. Smím si vzít batoh. Paní kontrolorka počká, až si utřu uslzenou tvář a pak mi se spikleneckým mrknutím podá můj kamínek. Takže si ho smím vzít?
„Zlatíčko!“ Slyším jakoby z dálky hlas svého manžela. Mlha v mých očích pomalu mizí a já se vracím do přítomnosti.
„Pospěš si, ať nám to neuletí. Vypadáš zamyšlená, jsi v pohodě?“
Drží v ruce moje příruční zavazadlo a já se jako v mrákotách potácím za ním k nástupu do letadla. Potají si při tom vzadu uhlazuji sukni.