Drobná epizoda ze soužití jedné dvojice, aneb můj první literární pokus.
Výprasky jako takové byly součástí našeho intimního života, prováděné ať už rukou nebo různými nástroji z domácí provenience, které jistě není třeba zvlášť popisovat. Zvědavost člověka je jednou z jeho přirozených vlastností, a tak se jednoho dne u nás objevil balíček s prvním pořízeným nástrojem ke zpestření postelových radovánek s přítelkyní.
Byl to jezdecký bičík. Nebyl důvod nijak šetřit, takže dorazil kvalitně zpracovaný nástroj o délce přes 70 cm opletený černou kůží s elegantní plácačkou na konci. Padl hezky do ruky a pružnost, kterou oplýval, naznačovala, že na zážitky s touto pomůckou jen tak nezapomeneme.
Na svoji premiéru si ale musel chvíli počkat. Doba je hektická a člověk se bohužel nejednou místo postelových radovánek raději vyspí. Navíc výprask u nás prakticky nikdy neprobíhal jako samoúčelné potěšení, ale byl téměř vždy vyústěním prohřešku jednoho z nás. Šlo samozřejmě o vnitřní hru cílených provokací a nedávajících druhému jinou možnost než svého drahého partnera potrestat.
Příležitost ale tak nějak najednou přišla sama. Byla zrovna sezona, takže jsem se z kanceláře dostal i do terénu. Pokud člověk celý den pobíhá v prachu a vedru, tak je sprcha asi prvním na co se těší. Měli jsme doma moderní koupelnu, kde součástí vybavení byl i sprchový s masážními tryskami. Každému je asi jasné, že první voda je ledová a co se stane, když si někdo hraje s přepínačem mezi sprchou a tryskami.
„Vááááá. Do p…. (část těla si každý může doplnit ale svého vkusu). Vyskočil jsem v šoku ze sprchy. Bože…
Hlasitý smích z kuchyně byl jasným důkazem, kdo si nimi hrál naposledy. No fajn. Umyl jsem se a šel do kuchyně, kde jsem nalezl svojí, stále se ještě uculující drahou polovičku.
„Mohla mě ranit mrtvice… Zasloužila bys…“
„Seřezat?“
„Jo a pořádně. Bude na čase vyzkoušet naši novou hračku“
Následoval trochu nejistý a zároveň šibalský úsměv a tím konverzace o sprše skončila. Celý večer pak proběhl v klidu i-když se ve vzduchu přeci jen nesl nádech zvláštního napětí a nervozity, až nastal čas jít spát. No spát…
Uléhali jsme do postele jakoby nic, a vypadalo to, že snad opravdu budeme spát.
„Nezapomněla jsi na něco?“
„Hm nevím snad ne…“ Přitulí se jako kočka.
„Měla by sis vzpomenout. Uznání viny je polehčující okolnost.“
„Jooo za tu sprchu… Sliboval si, že mě… To…
„Co?“
„Sešviháš bičíkem…“ Bylo jasně znát, jak se jí mírně prohlubuje dech.
„Tak tak, sliby se mají plnit. Připrav se.“ V očích se jí objeví malá jiskřička, když od sebe odtrhujeme pohledy.
Vstal jsem, vyndal ze skříně náš nový nástroj. Věděla moc dobře co dělat. Lehla si na okraj postele. Boky si podložila polštářem a krásně vystavila svojí pevnou prdelku. Přiléhavá noční košilka jen dokreslovala její krásné tvary.
„Leží se Ti dobře?
„Ano.“
Dostaneš na pamětnou, abys příště vtípky jako přenastavování sprchy vypustila z hlavy. Připravená miláčku?“
„Ano.“ Poslední letmý polibek a začínáme.
Beru bičík a pomalu jí přejíždím po zádech dolů. S malou zastávkou na zadečku pokračuji až dolů ke kotníku, jemně poklepávám a po druhé noze zpět nahoru. Když jsem dorazil zpět na zadeček, zastavuji a čekám.
Mlask. První rána.
Mlask, mlask, mlask…. Začal jsem zasypávat její prdelku lehkými údery. Nejeví žádné větší známky bolesti, což mě těší. Začátek rozhodně nebylo třeba přepálit.
Bičík byl krásně ovladatelný, takže se dá velmi dobře dávkovat síla.
Mlask, mlask, MLASK… MLASK… „Uff.“ MLASK… „Uff.“
Je vidět, že poslední údery byly již docela cítit. Přihmuřování očí a drobné problémy s udržením mimiky o tom dávaly jasnou zprávu. Na chvíli přestávám.
Duše provokatérky se projevila…: „To je vše? Tos tomu moc nedal… chichi…“
„Neboj se, všechno teprve přijde.“ Je na čase přitvrdit. Položil jsem bičík, a vyhrnuji jí košilku. Vyšpulená ničím nechráněná již mírně zarudlá prdelka je připravena a skutečný výprask může začít.
MLASK… MLASK… PRÁSK… MLASK…. Začala se pomalu kroutit a zakusovat do rtu. Trošku přitvrzuji a pokračuji ve střídavém vyplácení vystrčených půlek.
PRÁSK… PRÁSK… PRÁSK… Nepolevoval jsem v nasazením tempu. Prdelka již krásně zrudla. Statečně držela a oddychovala. Musí to štípat jako čert. Nechtěl jsem jí napoprvé tolik trápit, takže byl čas jít do finále.
Naklonil jsem se k ní a pošeptal do ucha: „Budeš si už pamatovat, s čím si nemáš hrát?“
„NE.“
„Jak chceš, pokračujeme.“ Přitlačil jsem pořádně, bičík už pěkně sviští vzduchem za stále hlasitějšího doprovodu mé trestané drahé polovičky.
PRÁSK… PRÁSK… PRÁSK…
FjuPRÁSK!! „Aááááách.“ FjuPRÁSK!! „Jáááá.“ Chytla se hrany postele a zabořila hlavu do polštáře.
FjuPRÁSK!! „Mmmm.“ Tře si zaťatá chodidla o sebe.
FjuPRÁSK!! „Aáááááááááá.“ Trýzněná prdelka se začíná barvit do nachové.
FjuPRÁSK!! „Jááááááááááá.“ Svištivé práskání se rozléhá po pokoji, až tuhne krev v žilách…
FjuPRÁSK!! „Mmmm.“ Utrpení pokračuje, bičík se nemilosrdně zakusuje do nádherných zmrskaných půlek…
FjuPRÁSK!! „Aáááááááááá.“ Bolest už evidentně přestává být snesitelná. První vzlyk…
KONEC…. Odkládám bičík a sleduji, jak se uvolňuje. Najednou je po všem, leží tam zhluboka oddychující se zvláštním úsměvem, moje moc statečná zlobilka. Pohladil jsem jí rozpálenou a začal s první pomocí a ošetřováním. První pomoc se samozřejmě postupně přelila v další daleko intenzivnější vzájemnou péči zahrnující i další části těla a v několika kolech protáhla skoro až do rána.
„Už si pamatuješ, co nemáš dělat?“ Ptal jsem se, když jsme společně usínali.
„Teď jo, ale na moc dlouho to asi nebude.“ Zněla odpověď, co hovořila za vše.