AUTOR: joecole7
"Góóól!" ozvalo se napříč rozjásanou a do posledního místečka zaplněnou arénou.
V tu chvíli jsem věděl, že je to ona. Je to ta pravá, výsledek mé práce, budoucí superstar. Umě jedním rychlým chvatem rozpuštěné dlouhé zlaté vlasy vlály větrem při oslavném sprintu za rozjásaným kotlem domácích příznivců. Nezmohl jsem se na nic než blažený a hrdý úsměv a tupé zírání na slavící tým v nepopsatelné atmosféře bouřícího stadionu. Hrdinka okamžiku při chůzi zpět na polovinu hřiště po dokončení oslav věnovala jeden úsměv i mně do klubové lóže a hlavně muži vedle mě, který se třásl pýchou. Byl jsem pyšný, co jsem doslova vlastnoručně přivedl do světa ženského fotbalu a do svého týmu. Budu vám vyprávět neuvěřitelné příběh o zrození jedné hvězdy, ale nebojte, žádnou Lady GaGa tento příběh neobsahuje.
Jmenuji se Dallas Crowe. Ano, jsem to skutečně já, TEN Dallas. Od svých sedmnácti let jsem hrál anglickou Premier League, nejlepší fotbalovou soutěž světa, za Karamelky z Evertonu, týmu ze stejnojmenné oblasti města Liverpool. V Evertonu jsem i svou aktivní kariéru ve věku 39 let jako kapitán a opravdová legenda tohoto klubu ukončil, ne jako v dnešním fotbalovém světě, ve kterém jeden hráč stihne vystřídat i dvacet různých klubů, čest výjimkám. Nikdy jsem nepochopil, jak si takový hráč může ke svému týmu vytvořit opravdový vztah a tu správnout motivaci rvát se za své barvy, mně by k tomu jen peníze nestačily. Chápu, když fotbalově vyrůstáte v nekvalitní soutěži a tu správnou šanci si musíte teprve vybojovat a přestoupit jinam, ale všechno má své meze. Měl jsem to štěstí, že to byl právě Everton, který mě ve své akademii fotbalově vychoval, dal mi první příležitost nakouknout do velkých zápasů a já mu nikdy nepřestanu být vděčný a pakliže si to nebude sám přát, nikdy jej nadobro neopustím. Dosud si to nepřál a tak jsem se stal idolem a modlou místních fanoušků a i po zmíněném konci kariéry zůstávám zaměstnaný v Evertonu, nyní jako hlavní skaut, na britských ostrovech velmi důležité funkci. S Evertonem jsem v 80. letech dosáhl na zisk dvou titulů, což je v Anglii to nejvíc, čeho můžete dosáhnout. Evropské mezinárodní soutěže tehdy ještě neměly takový věhlas, váhu a finanční odměny jako mají dnes. Být mistrem Anglie znamenalo být ve společnosti nejlepších klubů světa a nikdo o tom nepochyboval i přes absenci většího počtu přímých srovnání. Několikrát jsme dokázali porazit i Liverpool FC, naše bohužel slavnější rivaly a přímé konkurenty z města, v nekompromisních zápasech zvaných "Merseyside Derby". Merseyside je hrabství v severozápadní Anglii, do kterého katastrálně spadá i okres Liverpoolu, který tvoří dominantu této oblasti. Tyto zápasy mají stejný náboj jako třeba North London Derby mezi Arsenalem a Tottenhamem v Londýně, El Clásico mezi Realem Madrid a Barcelonou ve Španělsku, Derby della Madonnina mezi Interem Milán a AC Milán v Itálii nebo třeba Derby pražských "S" mezi Slavií a Spartou v České republice. Snad rozumíte, že šlo prostě o všechno a i když sezóna nakonec nedopadla podle představ, nemohla být hodnocena jako neúspěšná, pokud se v jejím průběhu podařilo zdolat Liverpool. Nyní si tedy jako vysloužilý internacionál a starý ovdovělý muž užívám zápasů nové generace, nasávám odlišný moderní fotbal a pracuji ve svém milovaném klubu. A byla to právě práce, která mi přichystala velmi nevšední zážitek.
Fenoménem dnešního světa fotbalu je bezpochyby ženský fotbal. V podstatě neexistují ryze ženské kluby, takže kluby musí, pakliže chtějí mít svou značku spojenou i se ženskou odnoží, zakládat ženské týmy a alokovat jim část svých někde těžce vydřených, jinde bohatými majiteli darovaných rozpočtů. V anglickém prostředí se ženský fotbal těší značné popularitě a je v zájmu většiny klubů být konkurenceschopnými i mezi ženami. Angličankám se asi v blízké budoucnosti nepodaří výkonnostně přiblížit neporazitelným Američankám, kde má ženský fotbal nejbohatší historii, tam je fotbal sportem číslo jedna pro holky, zatímco chlapci se orientují spíše na americký fotbal, basketbal, baseball nebo tenis, tedy úplně jiné sporty. Přesto je v zájmu Anglie nezaostávat a do ženského fotbalu plují značné investice z řad klubů, ale i asociace a sponzorů, protože v dnešní rovnoprávné společnosti si takový sponzor podporou ženského sportu udělá snáze dobré jméno. Sice to z tohoto důvodu není vždy úplně upřímná podpora, ale každá penny se počítá. Přesto přeze všechno jsem byl velice překvapen, když jsem jako hlavní skaut, dosud objevující talenty z řad mužů, byl poslán na misi do Spojených států hledat tam mezi juniorkami posily pro nově vzniklý tým Evertonu. Možná byste s mými záznamy čekali, že budu staromilec odmítající tento fenomén, ale je to právě naopak, ženský fotbal mě fascinuje. Je velmi nepodobný mužské verzi, ale má něco magického do sebe. Misi jsem uvítal s nadšením.
Za svou kariéru skauta jsem získal spletitou síť konktaktů, je to v podstatě svět kompromisů a laskavostí a je na vašem dobrém úsudku, kdy si je vybrat ve svůj prospěch. Jakýsi vnitřní hlas mi radil, že je to právě nyní. Od kolegy z Francie, která v ženském fotbalu vládne Evropě, jsem získal tip na mládežnické turnaje juniorek v Kalifornii. Odcestoval jsem o týden dřív před začátkem turnaje, abych si holky prohlédl už v trénincích a pilování taktiky. Snadno se může stát, že vaší pozornosti unikne i velmi talentovaný fotbalista jen proto, že trenéři nezvládli taktiku a on nedostal šanci se prosadit. To jsem nechtěl riskovat, dal jsem si jasný úkol přivézt zpět na ostrovy novou Martu, brazilskou nejlepší fotbalistku všech dob.
Můj hotel byl přesně to co jsem potřeboval - žádný extra luxus (vždy jsem se cítil provinile při čerpání klubových prostředků, přestože je to pochopitelně zanedbatelný zlomek platu i jediného hráče, ale mě to vědomí zkrátka při práci svazovalo), ale nutně jsem potřeboval 4K širokoúhlou obrazovku. Nebylo vždy jednoduché nalézt hotel, který mi mohl vyhovět, taková bedna bývá součástí jen těch nejdražších prezidentských apartmá, ale moje osoba celebrity často stačila k přesvědčení majitelů, že by tu televizi mohli na pár týdnů přesunout, mít mě u sebe ubytovaného pro ně znamenalo skvělou reklamu na sociálních sítích. Má sláva sahala i do USA, bylo mi vyhověno a já se těšil na první kontakt s turnajem.
Přivítal mě zmodernizovaný a prostorný areál, který se skládal hned z několik hřišť s přírodní ale i umělou trávou, která je v Americe běžná. Byl jsem zvědav, na jakém povrchu se bude hrát, způsob samotné hry se mu totiž musí přizpůsobit a zápasy na umělkách jsou spíše techničtějšího rázu. Pro anglické skauty to v minulosti znamenalo problém, protože na umělé trávě se v Anglii nehraje a skautovaní hráči, kteří nebyli zvyklí na přírodní trávu, měli s přechodem velké problémy. Dnes je to paradoxně spíše naopak, protože větší kluby se o svůj travnatý povrch starají na jedničku a ten nevykazuje znaky poškození jako jsou drny, sucho či plochy bahna v pokutových územích, což minimalizuje problémy se zvykáním si na nový povrch a dovoluje ryze technický styl hry. Brzy na umělou hrací plochu vyběhla sestava asi 15 mladých holek v rozlišovácích, od pohledu ve věku 14 - 16 let, tedy kategorie mladších dorostenek. Holky si z velkého pytle vytahaly míče a začaly si po celé ploše hřiště v běhu přihrávat, povětšinou v párech či trojičkách. Po dostatečném rozhýbání a seznámení se s povrchem a míči se objevil tým třech trenérek, z nichž jedna držela desky, pravděpodobně na malování nejrůznějších herních situací či na poznámky kdo jak pracuje a kde jsou slabiny. Opřel jsem se o zábradlí a se zájmem sledoval trénink, ne nepodobný tomu, jak trénují muži. Brzy mě velmi zaujala ona osudová slečna.
Měla dlouhé blonďaté vlasy spletené do pevného drdolu, modré velké oči, plné rty a k mému překvapení velmi nefotbalovou postavu. Byla menšího vzrůstu okolo 160 cm a její figura byla ryze ženská. Pod rozevlátým rozlišovákem byla oblečena do volného sportovního trička, pod nímž skrývala dvě veliká prsa. To je u sportovkyň vcelku neobvyklý pohled, i větší prsa většinou snadno lze schovat do sportovní podprsenky tak, aby tolik nepřekážely a nebyly moc vidět, ale u této slečny i přes to všechno bylo tričko i s rozliškou napínáno a strhávalo na sebe nejen mužské pohledy. Zadeček nasoukaný do bílých fotbalových šortek měla krásně oblý a poměrně velký, ovšem svým tvarem řádně vyběhaný a vysportovaný, byť ne naposilovaný do takového toho nepřirozeného nafouknutého fitness stylu. Pod šortkami prosvítaly tmavé kalhotky, mírně vykrojené ale ne moc, řezaly větší půlky zadku někde zhruba v polovině, což vyčnívající části zadku nepokryté v kalhotkách dodávalo na objemu. Okamžitě jsem si bězděčně vzpomněl na českou biatlonistku Gabrielu Koukalovou, která závodila výhradně v tanga kalhotkách, čehož si světový sportovní bulvár nejednou všiml. Trochu jsem zapochyboval o jejím pohodlí, ale snažil se přeměřit zbytek postavy, nejdůležitější částí těla fotbalistů jsou přeci nohy. Stehna měla vcelku velká, ale při sprintech byly krásně vidět naplno pracující svaly. V duchu jsem její nohy vynášel do nebes, sice se spíše po ženách chtějí dlouhé štíhlé nohy "až na zem", já jsem ale vždy obdivoval kratší a objemově větší nohy, které toho o sobě v klidovém stavu tolik neprozrazovaly, ale při výkonu odhalily pevné svalstvo. Je to zase takový kompromis jako u toho zadku, kdy máte nohy svalnatější, ale nejsou na první pohled vyrýsované jako na kulturistickou přehlídku a naopak se vyznačují tou ženskou jemností. Zauvažoval jsem, zda budou sametově hladké na dotek, jak by se u patnácti, možná šestnáctileté slečny slušelo. Lýtka šla ruku v ruce se zbytkem těla a při zátěži zatínala pěkné svaly, zatímco při stavu v klidu tvořila jemný oblouk.
Ač se mi jako dospívající žena zamlouvala moc, zrovna dvakrát fotbalové předpoklady neměla. Pochyboval jsem o její rychlosti a síle v osobních soubojích, o hlavičkách nemluvě. Abych citoval památný výrok Thorina Pavézy z trilogie Hobit, "přísahám, ještě nikdy v životě jsem se tak nemýlil." Ta holka měla prostě všechno. Hrála křídelnici, takže, jak se ve fotbalové hantýrce říká, brousila lajnu od začátku do konce tréninku, nadělovala svým proti(spolu)hráčkám ve sprintech i několik vteřin a především měla vytříbenou techniku, k čemuž jí pomáhalo velmi nízké těžiště. Přestože byla viditelně o parník lepší než zbytek týmu, nechovala se namyšleně nebo hamižně a poctivě přihrávala lépe postaveným hráčkám, přestože byla větší šance, že ty svou pozici zkazí. Ze stran si připsala během tréninkového zápasu hned několik gólových přihrávek a sama jednu branku vstřelila. Moc mě potěšilo, když jsem zjistil, že dokázala i velmi přesně rozehrávat standardní situace, které v moderním fotbale rozhodují zápasy. Musel jsem se pousmát, když ji spoluhráčky po vydařených akcích chválily jemným poplácáváním po jejích kulatých půlkách. Na ně byl pochopitelně skvělý pohled kdykoli byla hráčka v pohybu, zadek jí poskakoval snad do všech stran, ale vždy se rychle pružně vrátil do původního stavu; bylo vidět, že přestože toho na sobě nosí trošku víc, jedná se o relativně zpevněnou část těla. V soubojích byla samozřejmě slabší, v nich překvapit ani nemohla, ale prokazovala velké nasazení a i když měla vyhraných soubojů na kontě jen velmi málo, alespoň to soupeřkám znepříjemňovala a nenechala v klidu odehrát míče, z čehož pramenilo několik zbrklých chyb napadaných holek. Moje pracovní zlozvyky mě nutily přemýšlet, kterému otci nebo dědovi by mohla být podobná, nechtělo se mi totiž věřit, že by takový talent přišel odjinud, než od proesionálního fotbalisty z minulosti, nikdo mě ale nenapadl. Po každé akci se navíc rozzářil krásný mladý úsměv, fotbal byl její vášní.
Nemohl jsem se dočkat samotného turnaje, nevynechal jsem jediný trénink tohoto týmu a vždy odcházel okouzlený touto slečnou, především samozřejmě jejími fotbalovými schopnostmi, i když jsem si pohled na ni samotnou užíval jakbysmet, člověk by jí nedospělost nehádal, i když je pravdou, že obličej ji trochu provaloval. Na turnaji zářila, stala se hráčkou s největším počtem asistencí a její relativně slabší tým dokráčel až do semifinále, což bylo určitě nad ambice i možnosti zbytku týmu. Jestli potřebovala na něčem zapracovat, byla to maximálně komunikace na hřišti, přecijen působila mírně zakřiknutým dojmem, přitom by to měla být ona, kdo by tento tým měl vést. Může to ale být i vina trenérů. Nastala má role skauta. Počkal jsem u východu z šaten a hráčku si odchytil. Doufal jsem, že u toho nebudou rodiče, to je pak vždy těžší, málokdy rozumí tak, aby byli schopni čelit zájmu skauta o jejich ratolest, nota bene nějaký hrdý otec své holčičky. Trvalo to snad déle než jedno fotbalové utkání - holky...
Jak to tak u dívek tohoto věku bývá, všude se pohybují v houfu a ne jinak tomu bylo při východu ze šaten. Musel jsem vypadat jako úchyl, když jsem požádal o slovíčko, protože se ostatní holky rozchechtaly. Moje vyhlédlá hvězdička byla ale zdvořilá a ochotně souhlasila. Už z prvních slov nešlo přeslechnout zřetelný britský přízvuk, byť už mírně zabarvovaný do amerikánštiny. Bylo mi jasné, že se musela vyrůstat na ostrovech, tohle by nepochytila jen od rodičů. Na to bylo ale ještě dost času a její přízvuk jsem zdvořile ignoroval, přeci jen musela v Americe dostávat otázky na svůj původ často. Měla na sobě takový běžný dívčí outfit - černá áčková sukně nad kolena a bílou volnou halenku, kterou v oblasti hrudníku napínala její velká ňadra schovaná ve stejnobarevné podprsence prosvítající pod halenkou. Vlasy měla rozpuštěné někam po bedra a ještě nestačily uschnout ze sprchy.
Nestačil jsem se ani nadechnout a spustila.
"Panebože vy jste Dallas Crowe! Nedávno jsem viděla nějaké archaické záběry z anglické ligy, byl jste hvězda!" křičela na celé kolo plná nadšení a energie, jako kdyby právě neodehrála fotbalový turnaj. "Co tady děláte, určitě musíme zajít na čaj, musím toho o vás tolik vědět!"
Podobných vět přibývalo a já se stále nedostal ke slovu. Zaujalo mě, že se mnou chtěla zajít na čaj, to je hodně britský způsob setkání.
"Víš, já teď pracuju jako fotbalový agent pro Everton. Sháním tady posilu pro náš ženský tým!" Myslel jsem, že přináším radostné zprávy, ale její obličej se spíše protáhl. Velmi jí lichotilo, že se mi její hra líbila a že bych ji chtěl do Anglie přivézt ukázat na zkoušku, ale vypadala jinak sklesle. Zjistil jsem, že její matka už nežije, bydlí s otcem a svou babičkou právě z otcovy strany. Maminka byla Angličanka, dokonce pocházela přímo z Liverpoolu, kde taky tato rodinka žila, možná proto mě tak důvěrně okamžitě poznala. Její tatínek je Američan a když jí byly 4 roky, přestěhovali se všichni z Liverpoolu sem, do Kalifornie za prací. Chápal jsem to, v Anglii to přistěhovalci neměli jednoduché a smíšené rodiny velmi často volily směr pryč z Anglie. Bohužel matka zemřela při dopravní nehodě když jí bylo 11 let. Nyní je jí 16, jmenuje se Caroline Debra Harewood (žádné fotbalové předky doopravdy neměla) a studuje státní střední školu. Finančně na tom ale nejsou dobře, matčina životní pojistka byla minimální a otec nepříliš dobře placenou prací musí živit jak svou dospívající dceru, tak i nemocnou matku. Caroline ve volném čase mezi školou a fotbalem chodí obsluhovat do místní kavárny, aby si trochu přivydělala a mohla si dovolit hezké oblečení a nějakou tu zábavu s vrstevníky. Určitě byste znali horší případy, ale ideálně na tom nebyli. Brzy jsem pochopil, odkud vítr vane a bylo mi to vzápětí potvrzeno. Otec nebude chtít utrácet rodinné úspory za letenky a kapesné do Anglie na něco, co pravděpodobně nevyjde a nezavře tím Caroline dveře na univerzitu, které jsou ve Státech nákladnou záležitostí, koneckonců stejně jako v Anglii. Pro tyto případy mám pochopení. Možná vás napadá, že všechno přeci uhradí klub, ale bohužel to tak není. Everton nepatří k týmům, které by si mohly dovolit utrácet tisíce liber za potenciálního talenta ještě před tím, než si jej oficiálně natvrdo vyzkouší, nota bene ne za dívčí talent. Že bych dívce výlohy na zkoušky v Evertonu zaplatil já také nepřicházelo v úvahu. Fotbalisté v mých časech zdaleka nebrali takové peníze, přesto by se dalo říct, že jsem se měl velice velice dobře, z principu jsem ale nikdy za své talenty neutratil ani penny z osobních peněz, potom to totiž máte v hlavě a zkresluje to váš úsudek, máte zkrátka dojem, že jste něco investovali a nedíváte se na svět realisticky. Možná jste čekali srdceryvnou story, ve které jsem svými penězi připravil kariéru neznámé dívce z Ameriky, ale musím vás zklamat.
Caroline nakonec souhlasila, abych se s jejím otcem setkal a dokázali jsme se nakonec domluvit. Zaručil jsem mu, že poznám světový talent a že jeho dcera má ve fotbale obrovskou budoucnost a že pokud si svou šanci sama nezkazí, bude oblékat dres Evertonu v ženské Premier League už v 16 letech a klub se jí postará o bydlení, dálkové dokončení střední školy i stipendium na vysokou. To zas Everton umí být štědrý, potřebuje ale mít záruku určitých kvalit a loajality. Bylo štěstí, že ač Američan, měl pro fotbal velkou vášeň a pro rodné město své zesnulé manželky měl slabost. Dívce nakonec zdráhavě poslal veškeré úspory, které tak tak stačily na jednosměrnou letenku a nákup pořádných kopaček, které Caroline zoufale potřebovala. Cestou do Anglie jsme asi už posté někomu odvyprávěl svou kariéru včetně všech úspěchů, neúspěchů a nástrah. Říkal jsem si, že když už jsem za svou kariéru natropil nespočet chyb v úsudku coby fotbalista, mladí talenti ochotní naslouchat by se jim mohli vyvarovat. S Caroline mě ale rozhovor bavil, o fotbalovém dění toho věděla strašně moc a nemusel jsem vše vysvětlovat polopatě. Složil jsem komplimenty její kopací technice i rychlosti, zdůraznil jsem, že tyto přednosti musí na testech předvést co nejvíce, protože se nebude vedení pozdávat její figura. Asi reflexivně sklouzla pohledem na své velké prsy, musel jsem být první muž na světě, který jí vytkl její figuru, nereagovala na to ale nijak nevhodně. V duchu jsem se ale pousmál, bylo to od ní pohotové.
Do říjnové deštivé Anglie jsme dorazili nad ránem, panovalo tedy velmi chladné a sychravé počasí. Caroline to nijak nekomentovala, ani se neošívala, asi si něco ze svého dětství pamatovala a věděla, na co se připravit, byť bych její podzimní oblečení hodnotil jako nedostatečně teplé. Tou dobou jsem zjistil, kolik doopravdy peněz Caroline s sebou má a seznal, že na soukromé ubytování bude mít možná na dva týdny a to za předpokladu, že nebude jíst. Do zkoušek ale byly dva měsíce, které Caroline potřebovala využít k intenzivnímu tréninku s mým známým kolegou, který dříva také hrával velký fotbal a nyní poskytuje individuální tréninky zcela zdarma, prostě ho to baví a jeho velkým snem je trénovat nějakou tu hollywoodskou pohádku - talenta z chatrče, který nemá peníze na nic a je to on, kdo laskavě a zdarma investoval svůj drahocenný čas. Jeho pohnutky mi nevadily, byl to dobrý chlap, který zkrátka měl chlapecké sny. Znal jsem dva dobré hotely, jejichž majitelé mě naprosto zbožňují a kteří by rádi Caroline ubytovali zcela zdarma v nejluxusnějších pokojích, ale takového typu laskavostí jsem zneužívat nechtěl, jak bych asi vypadal, že za ni nejsem ochoten zaplatit? Bylo přede mnou těžké rozhodnutí, ale nakonec jsem se rozhodl Caroline vzít k sobě. Telefonoval jsem to jejímu otci, který mi děkoval snad pět minut v kuse a opakoval, že mi to nezůstane dlužen. Zdůraznil, že mi svěřuje veškerá rodičovská práva a že musím dohlédnout na Carolinino chování. Věděl jsem, že jsem porušil svá pravidla. Sice bylo levnější Caroline ubytovat u sebe než jí platit hotel, ale takto jsem přirozeně investoval emoce. Bude u mě bydlet, budu ji vídat denodenně a hrát si na jejího otce, nebo řekněme poručníka. Caroline ani neměla finance na zpáteční letenku, kdyby se její testy nepovedly. Měl jsem nyní osobní zodpovědnost za to, aby se prosadila, abych stvořil hvězdu. Neměl jsem se za porušení svých pravidel rád, ale byla to zajímavá výzva. Z ženské psychologie sportu vím, že hlavní centrum úspěchu a neúspěchu je u žen především v hlavě a emocích, chlap může na svůj vývoj v hlavě kašlat, ale stejně to jakžtakž půjde, vezměme si například Georga Besta nebo tenistu McEnroea. U žen je to jiné a bylo to celé na mě.
Caroline byla velmi skromné a milé děvče, na svůj věk nejen fyzicky, ale hlavně mentálně velmi vyspělé. Dlouhé večery jsme strávili povídáním, hlavně o fotbale, došlo ale i na jiná témata. Měl jsem dojem, že jsme se opravdu sblížili, během pár dnů jsem se považoval spíše za jejího moudrého a hodného dědečka, jehož figuru ve svém životě velice postrádala. U sebe doma jsem jí nachystal pokoj pro hosty a dal k dispozici cokoli jen bude potřebovat, od koupelny po ledničku, jako doma. Měla velmi mírný režim, požadoval jsem akorát včasný návrat domů před setměním, jinak jsem věřil jejímu zdravému úsudku, co bude dělat se svým časem. Byl jsem velmi potěšen, že jeho drtivou většinu trávila na tréninkových hřištích Evertonu s kolegou trenérem, ke kterým jsem jim zapůjčil klíče a fakt makala, přála si získat smlouvu víc než cokoli jiného. Víte, získat smlouvu ve velkém týmu jako šestnáctiletý dorostenec není vůbec jednoduché. Je jen několik málo výjimek fotbalistů, kteří už od tak útlého věku začali nastupovat za první tým a skutečně prorazili, většina se snaží prorazit přes dlouhé působení v rezervních týmech a na hostováních v nižších soutěžích, a to je prosím pěkně pořád velmi úspěšná varianta. Drtivá většina náborníků svou šanci nikdy nedostane. Caroline ale měla na velký fotbal, byl jsem si tím jistý, možná že i Everton jí už byl malý, to se ale samozřejmě nemohla dozvědět takhle brzy. Seznával jsem, že jsem na Caroline opravdu upjatý a odkláněla pozornost od mé práce, která u ní samozřejmě nekončila, přesně jak jsem se bál. Pořád jsem si ale říkal, že za to tahle holka stojí. Do zkoušek v prvním týmu zbýval už jen měsíc a prvotní elán a nadšení začaly upadat. Do tréninků sice pořád dávala vše, ale už si poté moc nepřidávala a ráda trávila volné chvíle po kavárnách na internetu. Až tak moc jsem jí to nezazlíval, je to pořád ještě mladá holka, čerstvě odrostlá z puberty, musím počítat s nějakými mladickými excesy. Vždy jsem si přál dceru, kterou jsem nikdy neměl a Caroline tu pozici začala zaplňovat.
Pohrozil jsem jí, že chce-li bydlet pod mou střechou, bude muset dodržovat nějaká pravidla. Bál jsem se o její úspěch, který tolik potřebovala nejen ona, ale i já a její rodina. Nikdy bych po ní nechtěl, aby u mě doma uklízela nebo dělala jakékoli domácí práce, stačilo mi, že ze své iniciativy uklízí sama po sobě, přece nejde, aby mi cizí šestnáctka prala trenky a ponožky. Na její volný čas a pohyb mimo domov jsem ale začal více dohlížet. Liverpoolská část Everton není zas tak velkou oblastí a přes dobré kontakty se dá v zastoupení monitorovat skoro každý. Doneslo se ke mně, že tráví dost času s chlapcem, který neměl v okolí vůbec dobrou pověst. Slušné holky by se s ním nezadaly, protože už o něm věděly, Caroline měla smůlu, že byla ve městě nová. Dokázal být vlídný a milý, ale byl to nebetyčný hajzl. Nebyla to jen jeho vina, byl "vychován" v dětském domově, ale to neznamenalo, že by mi jeho kontakt s Caroline nevadil, jak jsem psal, psychologie je pro úspěch žen klíčová a poslední co před testy potřebuje je, aby jí ublížil nějaký kluk, navíc v tomto věku, kdy by to pro ní byla životní tragédie. Nedělalo se mi to snadno, ale zakázal jsem jí vídat s tím klukem. Trochu rebelovala, ale nakonec se podvolila.
Bohužel jsem i v dalších dnech dostával zprávy o tom, že se s ním pořád vídá. Zatlačil jsem na ni, ale zalhala, že s ním přerušila kontakt. Pozval jsem ji do obýváku, kde jsem na stůl připravil něco, co jsem si ten den pořídil. Ležela na něm ratanová rákoska, 10 mm široká a 100 cm dlouhá. Sám jsem rákoskou v mládí mockrát dostal ve škole, vždy mi pomohla udržet správný kurz a směr ve svém mladém nerozvážném životě. I mně dokázala vykouzlit pořádná jelita, natož ženskému zranitelnému zadečku. Prohlížela si ten nástroj se zájmem, evidentně nikdy v životě nic takového neviděla.
"Pane Dallasi, co to je za klacek?" zeptala se zvědavě.
"Tohle je rákoska, Caroline. Je to tradiční trestný nástroj, který se především v Anglii používal ve školách na ruce nebo zadky neposlušných studentů a studentek," vysvětlil jsem.
"Tímhle se dává výprask? Nikdy jsem nic takového neviděla, rákosku znám akorát jako kytku."
Musel jsem se pousmát, v angličtině se pro rákosku používá slovo "cane", stejně jako pro pevné stonky některých travin, jako třeba bambusu, odtud ten anglický název a její nepřesné vysvětlení.
"Ano, v podstatě to z kytky, nebo přesněji typu liány, vyrobené je. Věř mi ale, že neexistuje jiný relativně bezpečný bicí nástroj, který by byl vhodný k trestání dětí a zároveň způsoboval takovou bolest jako právě rákoska. Dostala jsi někdy výprask?"
Téma ji velice zaujalo a asi jí přiliš nedocházelo, že právě výpraskem rákoskou jí právě hrozím.
"Ne, nikdy. V Americe se tohle moc nejede, za to by šel dospělý sedět," vysvětlovala.
Došlo mi, že bydlela v Kalifornii, tam výprasky ve školách už nedávno neexistují a evidentně to byl druh trestu, ve který by doma věřili. Ne že by dělali špatně, Caroline byla velmi dobře vychované děvče. Občas ale potřebuje umravnit každý a tato situace si žádala rychlé řešení, když nepomáhala komunikace.
"No, tak tady v Anglii je to v domácnostech stále běžné," lhal jsem jako když tiskne. Ne že by některé anglické rodiny stále nesahaly k výpraskům, ale když už se vzácně objevují, byla by to spíš ruka nebo sandál, určitě ne rákoska. "Tvůj otec mi tě svěřil, nemůžu tě nechat zkazit si slibnou kariéru. Takové selhání bych mu nevysvětlil."
"Dallasi.. Vy.. vy mi tím chcete našvihat na ruce?" zeptala se vystrašeně a bezděčně si promnula dlaně.
"Ale kdepak, to je hodně nešťastný přístup k rákosce, který byl provozován ve školách. Mysleli, že výpraskem přes ruce způsobí stejnou nebo vyšší bolest než výpraskem přes zadek a zároveň dívce zachrání její čest a neuvedou ji do takových rozpaků jako při odhalování spodního prádla." V tom mě přerušila překvapivým vytřeštěním očí.
"Oni dřív bili holky přes kalhotky touhle kytkou? U nás jsem viděla párkrát ve zprávách, že v jižanských státech bijou kluky pádlem, ale holky jen přes kalhotky? To je barbarství," durdila se. Nemohl jsem se ubránit úšklebkům nad tím jejím americkým výrazem pro kalhotky "panties", v Anglii používáme výraz "knickers". Sám jsem předtím použil výraz běžný pro oba národy, a sice "underwear". Také mě bavilo, jak rákosku nazývala kytkou. Pomyslel jsem si, že to asi zrovna není ten typ kytky, které by dívky rády dostávaly.
"Ano, ve výjimečných případech se udílely i výprasky na holý zadek. Ale to už saháme do hlubší historie. Výprasky přes zadek se dívkám udílet přestaly, nyní už samozřejmě ani přes ty ruce."
"A proč kluci na zadek dostávali? Copak jejich čest se nebránila?" Byla to dobrá otázka, které jsem sám nikdy moc nerozuměl.
"Myslím, že to bylo proto, že kluci nosili delší spodní prádlo, které neodkrývalo nebo nekopírovalo intimní partie, vykrojené slipy nebyly součástí školní uniformy. A taky se možná tak obecně věřilo, že kluci zkrátka potřebují dostávat na zadek se vším všudy, zatímco holkám stačí jen bolest. Ale opravdu neznám detaily."
"A proč vlastně říkáte, že je to přes ruce nešťastné?" zeptala se se zájmem.
"Upřímně nechápu, kdo takovou hloupost vymyslel. Na rukou máme velmi tenké kůstky a při jediném mírně nepřesném zásahu nebo uhnutí ruky lze velmi snadno vážně zranit. Výprask sice má zanechat fyzické stopy, nikdy by ale neměly příjemce výprasku doopravdu zranit. Udál se nejeden případ zlomených kůstek v prstech, navíc holky pak často nemohly ani psát, což nebylo ke studijním účelům velmi šťastné."
"No vždyť to říkám, že je to barbarství. A copak zadek se nezraní?"
"Samozřejmě po důraznějším výprasku zůstanou po rákosce velké pruhy, které snadno natečou a vytvoří docela velká jelita, která mění barvu a hojí se až měsíc, kromě razance záleží i na tloušťce rákosky, i když paradoxně ty tlustší nebolí tak intenzivně a štípavě jako tenčí varianty, zanechávají ale větší škodu. Můžeš si být jista, že výprask rákoskou ucítíš ještě dlouhé týdny. I proto to vždy mělo velmi rychlý výchovný efekt. Rozhodně tě ale seřezaná zadnice nelimituje od další práce nebo jakéhokoli každodenního života, se zraněnýma rukama se i špatně jí. Nic z toho by nemělo být zájmem školství ani rodičů. Zadek je jediná část těla vhodná k udílení výprasků, a to především jeho spodnější část, kde jsou půlky největší a tudíž poskytují největší ochranu."
"Mluvíte nějak zkušeně, vy už jste rákosku používal?"
"No zatím jsem neměl důvod, děti nemám a nikoho z mých talentů jsem si domů nebral. Mám ale od tvého otce svolení a cítím za tebe zodpovědnost, proto se ji nebudu bát použít," pohrozil jsem konečně.
"Tomu rozumím, ale jaktože ji tedy máte? Koupil jste si ji na mě preventivně, nebo je ještě z vašeho dětství? Dostával jste doma výprasky?" téma ji velice zaujalo.
"Rákoska z dětství by asi nevydržela, pokud se jí nedostává péče, tak přeci každá kytka zvadne," prohodil jsem napůl v žertu. "Ale ano, dostával jsem především ve škole, doma od otce jen jednou a to na holou, když jsem se opil ve svých sedmnácti letech. Dostal jsem 50 ran na holou, nikdy na to nezapomenu, v tu chvíli jsem chtěl zemřít a totéž jsem přál svému otci. Dnes můžu říct, že mu jsem vděčný."
"Woow, Dallas Superstar dostával doma výprasky," zasmála se Caroline. Mám vyvinutý smysl pro humor a nijak mě to neurazilo, bylo ale načase nastolit trochu přísnější atmosféru.
"Caroline, tohle je tvoje poslední varování. Jestli tě ještě někdy uvidím poblíž Franka nebo uslyším, že tě s ním viděl někdo jiný, dostaneš touhle rákoskou důkladný výprask na holý zadek jako jsem dostal já od svého otce, aby mi zachránil kariéru. Myslím to vážně, navíc tady jde o víc. Frank by ti mohl vážně ublížit, nebyla bys první. Ve skutečnosti můj zákaz platí na kteréhokoli kluka dokud neprojdeš testy, nemůžeme si dovolit žádné chyby. Až budeš přijatá do Evertonu, dostaneš vlastní bydlení a stipendium, svou práci a slib otci splním a nebudu ti stát ve štěstí, pokud tvým štěstím je Frank, byť by mě to mrzelo. Do té doby ale hrozí pořádný nářez. Rozumíme si?"
Caroline pochopila, že tohle dělám pro ní a ne z jakýchsi perverzních pohnutek a pokývala hlavou. Dokonce se omluvila, že mi lhala a slíbila, že se s Frankem už nikdy nesejde, ani s žádným jiným klukem a vše dá jen do přípravy na testy. Uznala, že je to její životní sen.
Svůj slib dodržela jen částečně. O Frankovi už jsem ve svém životě nikdy neslyšel, zato se objevil někdo jiný. Tentokrát si dávali pozor, asi Caroline pochopila, že se dozvím o všem, co se v Evertonu šustne, a tak se rozhodla pro chyré řešení - pod lampou je největší tma. Vracel jsem se z několikadenního pobytu v Asii, kde jsem v japonské Urawě sledoval tradiční juniorský turnaj ve futsale. Rozhodl jsem se ale vrátit o den dřív, abych stihl mistrovský zápas mužského áčka Evertonu proti Liverpoolu, to jsem si nemohl nechat ujít. Chtěl jsem vzít i Caroline, která se mnou na zápasy samozřejmě chodila, ale Merseyside Derby, to je úplně jinačí fotbalový zážitek.
Když jsem se přiblížil k domovním dveřím, krve by se ve mně nedořezal. Dveře nebyly dovřené. Hlava se mi zaplnila všemožnými katastrofálními scénáři, od běžného vykradení až po vraždu Caroline. Tak horké to nakonec nebylo, ale stejně jsem byl svědkem nečeho, co mě velmi zklamalo. Uslyšel jsem mírné vzdechy z Carolinina pokoje, nezněly ovšem jako Caroline. Pomalu jsem se přiblížil k pokoji a nahlédl do pootevřených dveří.
Uviděl jsem přímo z profilu scénu jako z těch videí na internetu, Caroline klečela na koberci na zemi, levou ruku měla položenou na holé půlce chlapce, který stál před ní. Pravou svírala jeho ztopořený penis, který poměrně svižným tempem, a řekl bych docela šikovně, honila a dráždila jazykem na špičce. Musím uznat, že jsem dorazil úplně načas, protože ty vzdechy, které tedy pravděpodobně patřily onomu mladíkovi předznamenaly jediné - chlapec zatnul půlky a z jeho penisu se vyrojilo sperma, které hustě pokrylo většinu obličeje Caroline, která nepřestávala se svými pohyby rukou, byť trošku zpomalila. Musel být opravdu velice vzrušený, tak mohutný výstřik jsem ani v nejlepších letech nikdy nezažil. Vzhledem k těm prsům se ale asi nebylo čemu divit. Zůstal jsem zkoprněle stát a sledoval co se bude dít, teď už si mě musejí všimnout. Byla to Carolina, která bezděčně pootočila hlavu a chtěla si utřít zamazaný obličej, když si mě všimla. Následoval hlasitý výkřik, tak moc se mě lekla a reflexivně si začala zakrývat svá nahá prsa, jež nemohla svými drobnými dlaněmi nikdy zakrýt. Hoch se rychle nasoukat do kalhot a utekl z bytu, hrdina. Nechal jsem ho, neudělal nic špatného, tahle holka byla výhra. Ona si ale pozvala cizího kluka do mého bytu i přes jasný zákaz a dokonce zde provozovali bůhvíco, co končilo tak, jak jsem viděl. Došel jsem vztekle za Caroline, uchopil jsem ji za ruku a vedl z pokoje. Nestačila na sebe hodit žádný kus oblečení, měla štěstí, že na sobě měla kalhotky, už když jsem přišel. Její prsa ale poskakovala jak jsem ji vedl do obýváku a musím říct, že byla ještě daleko krásnější, než jak jsem očekával. Přeci jen už jsem starší člověk a už si tolik nepamatuju, jak vypadají krásná mladá prsa. Můžu bezpečně prohlásit, že jsem nikdy nic nádhernějšího neviděl. Byl opravdu velká, ale vysoko posazená, ještě bez známek působení gravitace a měla velké světlé dvorce, velké asi jako dva puky.
Okamžitě měla v očích slzy, které jsem bezpečně rozeznal od zbytků nesetřeného semene a nadechovala se k prvním omluvám.
"Nechci nic slyšet," zarazil jsem ji, "teď mi přineseš z támhleté skříně rákosku, dáš sem doprostřed místnosti židili opěradlem k sobě a ohneš se přes ni tak, že se budeš opírat dlaněmi sedáku. Natočíš se tak, že budeš koukat do zrcadla támhle. Dostaneš pořádných 25 ran na holou, budeš počítat každou ránu a máš zakázáno se jakkoli hnout z pozice, uhýbat ranám nebo si krýt či hladit zadek. Jakmile cokoli z toho porušíš, poslední rána se bude opakovat. Po skončení se omluvíš, slíbíš že už nikdy nic neprovedeš a půjdeš si dát sprinty na hřiště, 25x od tyče k tyči, budu kontrolovat dalekoholedem. Budeš-li to flákat, nebo jich neuděláš celých 25, výprask zopakujeme. Jestli tě ještě někdy u ničeho přistihnu, nekompromisně tě odsud vyhodím a v Evertonu se ti zavřou dveře. Je to dostatečně jasné?"
"Ano, já se opravdu omlouvám, já.. Byla to chyba."
"To byla, tvůj zadek ti za moment nepoděkuje. Teď udělej co jsem říkal."
Donesla mi rákosku, kterou nesla jako novorozeně nebo jako nejkřehčí skleněnou ozdobu. Měla velký respekt a asi ji překvapilo, jak tlustá rákoska je, není to zas tak bezvýznamný stoneček kytky. Židli nastavila jak měla a ohýbala se přes opěradlo. Během těchto příprav jsem nemohl spustit oči z jejích fantastických prsou zepředu, a kulatého velkého zadku škrceného v černých kalhotkách zezadu. Obě části těla jí krásně poskakovaly a třásly se.
Když byla připravená v pozici, nařídil jsem ji, aby si stáhla její vykrojené kalhotky. Učinila tak a já měl čas prohlédnout si ji v klidu. Její zadeček vypadal naprosto božsky, byl andělsky bílý, na pohled hladký a jemný, žádné nedokonalosti. Půlky měla kulaté a plné. V místě, kde se půlky překlápí ve stehna měla takový otlačený pruh, tedy přesně to místo, kde půlky ve stoje překrývají stehna. Mírné otlačky jsem zpozoroval i v oblasti lemu kalhotek, které byly asi relativně jemné, ale trošku ji musely řezat. Protože měla půlky tolik plné, ani v řádném předklonu moc neodkrývala to, co se skrývá mezi nimi. Její mladý pohlavní orgán, kterému se možná bylo v uplynulých minutách řádně věnováno, se leskl a nabízel na odiv. Chtěl jsem jí udělit skutečně řádnou lekci, i proto jsem ji nenechal zakrýt prsa nebo smýt z obličeje sperma a též jsem teď vyžadoval, aby o výprask poprosila.
"Prosím, pane Dallasi.. Dejte mi pořádný výprask na holou tou kytkou, nic jiného si nezaloužím. Mým snem je hrát profesionální fotbal za Everton a nedělala jsem pro to vše."
To vzala fakt zodpovědně, říkal jsem si, ale bylo hezké tohle uvědomění slyšet. Bylo vidět, že svůj trest hodlá přijmout jako pravý profesionál, ostatně nic jiného jí nezbývá.
Jako pravák jsem si stoupl po její levici a rákosku přiložil k jejím vystrčeným čekajícím půlkám, které se po dotyku mírně zachvěly, ale k mému překvapení nestáhla svaly, já to dělal vždycky. Odměřil jsem si vzdálenost a zkusmo mírně švihl tak, abych ránu na její zadek nedokončil, jen abych si zaměřil potenciální místo dopadu. Byl jsem spokojen a připrav začít. Bez varování jsem se napřáhl a švihl zápěstím.
ŠVIH! Rákoska prořízla vzduch a silně se zakouskla do nejplnější části dívčiny zadnice. Neexistuje asi nic tak šokujícího, jako první obdržená rána rákoskou na holý zadek. Hlasitě zařvala bolestí a překvapením, obě ruce jí vylítly k půlkám a napřímila se.
"Okamžitě se vrať do pozice, nebo začínáme znovu, pravidla znáš."
Omluvila se a vysvětlila mi, že to strašně bolí. "Má to bolet. Pokračujeme."
Napřáhl jsem se znovu a zasadil další přísnou ránu, jen kousek pod tu první. Následoval další hlasitý výkřik, který tentokrát pokračoval v souvislý pláč a naříkání. Zvládla ale vydržet v pozici.
Sledoval jsem, jak se na těch sněhobílých půlkách objevují pruhy způsobené mou rákoskou a k mému překvapení velice rychle tmavly a natékaly. Je pravdou, že netknutý zadeček natéká daleko snadněji než častěji vyplácená sedýnka, ale i tak to bylo dost. Asi byla ten typ, co má modřinu z každého hrubšího doteku. Krátce jsem si představil, jak by její zadeček mohl vypadat po klasickém výprasku rukou, ten by musel být úplně rudý a svítit do okolí na jinak neopáleném těle jako semafor. Rákoskou pochopitelně také dosáhnu značného zarudnutí, ale ne tolik souvislého, spíše se bude jednat o jelita z jednolivých ran. I to má ale pochopitelně kouzlo. Ovšem nešlo o mou spokojenost se stavem zadku po výprasku, jde o záchranu její kariéry.
Další ránu se mi podařilo opět zasadit kousíček pod druhou, takže jsem tvořil rovnoběžné pruhy. Moje rákoska je skutečně poměrně tlustá, těch 10 mm už není úplně málo a nenaskakovaly červené proužky jako u štípavých malých rákosek, byla to pořádná široká jelita už od začátku. Jak jsem se blížil konci zadečku, bylo těžší a těžší trefovat rány pod sebe a osmá mi už ujela a trefil jsem přímo přes sedmou ránu. To vyvolalo ještě hysteričtější reakci a další porušení pravidel - ruka sama od sebe vystřelila k dvojitému jelitu, které vypadalo opravdu hluboce. Myslím, že by sneslo už jen jednu, maximálně dvě rány před rozthnutím napuchliny ke krvavému zranění, což jsem neměl v úmyslu dopustit. I tento prohřešek jsem jí dalším napomenutím odpustil.
Dalším ranami jsem se věnoval od první rány nahoru, tedy přes střed zadečku směrem k jeho vrchnímu začátku. Maloval jsem jeden fialovějící pruh za druhým a Caroline hlasitě vřískala a mezi ranami plakala. U dvacáté rány jsem seznal, že už všechny rány byly překryté druhou vrstvou a neměl jsem žádnou nepoškozenou plochu na celé velké zadnici, která byla zkrátka pokryta tmavnoucími pruhy. Z dětských let jsem si pamatoval, že nejvíce ran (a také nejsilnějších) jsem dostával na sedací část půlek. Samozřejmě i tam už Caroline dostala dvě rány přes sebe, stále ale její zadeček mohl snést jednu další ránu. Napřáhl jsem se k jednadvacáté ráně a nemilosrdně překřížil už dvě jelita v této části zadku. Hlasitost reakcí není třeba popisovat, to byl zkrátka souvislý ryk. Potěšilo mě ale, že stále nějakým způsobem dokázala držet a poctivě, byť málo srozumitelně, počítala rány. Ke konci jí počítání trvalo daleko déle, ale vždy dokázala číslo vyslovit. Už tak od patnácté souvisle skáče půlkami, aby pocitově setřásla bolest, což se jí samozřejmě nedařilo. Chtěl jsem ji napomínat, ale byl to nebeský pohled. I přes takový výprask a takové pokrytí ranami rákoskou si zadek zachovával perfektní tvar. Poslední čtyři rány jsem už doopravdy neměl kam usadit, abych si mohl být jistý, že se neobjeví krvavé zranění, takže jsem se musek zaměřit na horní část stehen pod zadkem. Zasadil jsem dvě silné rychle za sebou a nečekal na její počítání, což šokovalo a v zoufalství se sesunula na kolena a zákaz nezákaz, hladila si zadek. Chvíli jsem ji nechal a prohlížel si scénu před sebou, potom jsem vykročil směrem k ní. Laskavě jsem jí pomohl na nohy, ohnul zpět přes židli a rukou jemně studoval výsledky výprasku. Zadek byl skutečně tak jemný jak vypadal, ovšem mnou způsobená jelita zapříčinila značnou hrbolatost. S každým dotekem sykla, přesto si myslím, že to bylo méně nepříjemné, než pokračování ve výprasku. Řekl jsem si, že už má opravdu dost a další 3 rány na tak zbitou zadnici by už neudělaly s výjimkou možného zranění žádný výchovný účinek.
"Můžeš se postavit a jít k zrcadlu, u kterého budeš stát čelem. Dáš ruce za hlavu a budeš se na sebe koukat. Chci, aby sis uvědomila, že v této pozici už nikdy nechceš být a jak nedůstojně vypadáš, jako malá zlobivá ubrečená holka, ne jako budoucnost ženského fotbalu. Až ti řeknu, tak se otočíš k zrcadlu zadkem a pořádně si prohlédneš, jakou ozdobu ti tvoje chování vyneslo."
Několikrát mi poděkovala, asi za odpuštěné rány, a šla si stoupnout, jak jsem chtěl. Myslím, že to na ni opravdu dolehlo, protože propukla v další vlnu pláče, přestože měla výprask za sebou. Mezitím jsem ji doneslo balíček kapesníčků, aby si mohla otřít stále spermatem potřísněný obličej, nyní už v mixu se slzami. Nebyl to hezký pohled na dospívající slečnu, ale přesně to potřebovala. Já si zatím sedl do svého ušáku a prohlížel si rákoskou zbitý zadek. Bylo to opravdu nádherné, nemohu nalézt slova. Asi po deseti minutách jsem jí nařídil změnit postavení a fialovou nateklou prdel nahradila netknutá plná prsa. Propukla v další vlnu pláče, když viděla svou vlnitou prdelku. Sahala si na jelita a plakala.
"Takže nějak takto vypadá řádný výprask rákoskou. Na to co se stalo zapomeneme a nikomu o tom neřekneme, můžu ti to slíbit. Odteď ale budeš sekat latinu, do testů máš týden. Běž trénovat."
Tím Carolinin výprask skončil. Ještě naposledy jsem se ohlédl za odcházející zmalovanou zadnicí a věnoval se přípravám na derby.
Testy dopadly fantasticky! Caroline předčila ostatní uchazečky úplně ve všem, snad až na silové souboje, které se ale stejně nejsou v ženském fotbale dominantní a už vůbec ne pro křídelní hráčky. Samozřejmě měla výhodu mého doporučení, ale vše si musela vybojovat sama. Trenérky z ní měly radost a pochvalovy si, jaký talent se jim v klubu ukázal. Caroline opravdu udělala obrovský kus práce, že byla výjimečná v podprůměrném juniorském týmu v Americe nebylo překvapivé, ale první ženský tým Evertonu je přecijen trošku jiná úroveň a Caroline se svou tvrdou dřinou v posledních dvou měsících vypracovala na výjimečnou hráčku i na poměry Evertonu.
Pořádně mě zaskočilo, když za mnou po testech zamířila jedna z fyzioterapeutek. Byla viditelně rozzlobená a já se bál nejhoršího. "Můžete mi vysvětlit, co to má Caroline na prdeli?" křičela naštvaně. "Vy jste ji zbil?" Samozřejmě se provalilo, že Caroline bydlela u mě. Tato fyzioteraputka je přesně ten typ ženy, co si myslí, že feminismus znamená nadřazenost a nedotknutelnost žen. Neměla by těžké zkazit mi kariéru, navíc bulvár by na tohle pochopitelně slyšel. Neměl jsem na výběr a hrál hloupého.
"O čem to mluvíte? Jak mohu vědět co má na svých zadních partiích?"
"Viděla jsem ji ve sprše, tu holku někdo pořádně seřezal rákoskou, to já moc dobře poznám, má jelito na jelitu! A pokud vím, bydlela u vás, takže jste to byl vy, že?"
V duchu jsem byl rád, že má tato žena s rákoskou nějaké zkušenosti, ale situace byla vážná. Zapíral jsem a nakonec se zeptal: "A zeptala jste se Caroline, odkud to má? Nebo je vaším jediným cílem mě za každou cenu zdiskreditovat?" Ve fotbale i v životě platí, že nejlepší obranou je útok.
"No, já.. totiž.. vždyť je to jasné! Jste prostě saďour, jako každej chlap!" Pochopil jsem, že bych mohl mít šanci a odchytil rozzářenou Caroline. Chtěla se se mnou poradit o radost po úspěšných testech a nechápala scénu fyzioterapeutky. "Caroline, tobě někdo dal na zadek?" zeptal jsem se nápadně.
Carolina pochopila bystře o co jde. "Já.. no.. já jsem doma trochu zlobila.. Babička mi dala výprask rákoskou,"řekla jako desetiletá holčička. Fyzioterapeutka samozřejmě neznala podrobnosti o její rodině.
"Aha, no .. tak.. To mě mrzí," zamumlala a odešla zpět do útrob areálu.
"Děkuji, Caroline. Tahle ženská by mě rozcupovala v médiích, se tvým svědectvím bych šel i sedět."
"Já vím, ale to bych přeci nikdy neudělala. Přivedl jste mě do Evertonu, dostanu smlouvu, budu tady hrát, studovat a vydělávat si tím, co na světě miluju nejvíc! A nebýt vás a vašich několika zákroků, tréninku bych tolik nedala a možná zapadla do průměru. Jsem vám moc vděčná, že jste mi nasekal na holou, už chápu to, co jste říkal o vašem otci."
Tohle slyšet byl balzám na duši. Trochu se mi teď zpětně Caroline zželelo, že sem ji seřezal až tolik, ale asi to skutečně udělalo jen dobrotu. Na druhou stranu, ještě pár minut před tím si užívala, tak to měla vykrácené. Je to sice trochu zvrácené, ale dodnes si při pohledu na Caroline vybavím její rákoskou počastovanou zadnici nebo její velká ňadra nebo scénu jak z pornofilmu. Zvláštní co vše jsem zažil se šestnáctiletou slečnou, kterou jsem měl na starosti pouhé dva měsíce.
"Co ostatní holky, nevšimly si taky tvých stop?"
"No všimly.. Ten výprask cítím ještě teď, ale nějak mi v té euforii nedošlo, že mám ještě viditelná jelita a utíkala jsem do sprchy nahá bez ručníku. Nějak jsem to zamluvila, asi si moc holky nedokáží představit, jak vypadá zadek po výprasku rákoskou s týdenním odstupem. Já bych to taky dřív nepoznala. Navíc je pak začala zajímat spíš moje prsa, klasika." zasmála se Caroline.
Pak už to šlo rychle, klub jí sehnal studentský byt, poskytl podpisový bonus její čerstvě podepsané profesionální smlouvy a stipendium na univerzitě, která s Evertonem spolupracuje a mladým hráčům umožňuje sestavit rozvrhy tak, aby jim vyhovovaly. Carolinin otec byl samozřejmě v sedmém nebi a netrvalo dlouho a byl tu první ostrý zápas v ženské Premier League. Zajistil jsem u vedení VIP lístky pro mě a Carolinina otce a zpáteční letenky z Kalifornie. S chválou, které se Caroline od trenérek dostávalo, klub vydával své prostředky velice rád. Co osud nechtěl, holky hrály zrovna s Liverpoolem, čekalo je tedy derby! Liverpool byl před zápasem obrovským favoritem, jeho ženský tým je zformovaný už několik let a získal několik zvučných jmen. Ve fotbale je ale někdy být outsiderem výhodné, nic se od vás nečeká a srdnatým výkonem můžete potrápit favorita. A proti komu jinému se snažit než proti Liverpoolu?
Carolinin otec nasával atmosféru stadionu s názvem Goodison Park, velký stadion prvního týmu, kam se vedení rozhodlo přesunout tento velký zápas z tréninkového areálu, kde hrají mladé výběry a právě ženský tým. Budete se divit, ale přišel plný stadion, derby je derby a je v podstatě jedno, jestli hrají muži nebo ženy. Fotbalistky Liverpoolu takové bouřlivé přivítání rozhodně nečekaly, i ony hrají na hřištích s malými ochozy, musely se jim rozklepat kolena. Caroline na svou šanci čekala na lavičce, přecijen první ženský tým Evertonu už měl několik velice kvalitních hráček, které byly s Caroline vyrovnané. I tak by se do výběru mohla vejít, ale nestihla se ještě dobře sehrát.
Stav byl vyrovnaný 0:0, evertonské ženy sice neměly žádnou zajímavou šanci, ale vzadu bránily v bloku a srdnatě, Liverpoolu se i přes územní převahu nedařilo nalézt na obranu recept. V 75. minutě utkání přišel velký moment, Caroline měla střídat do hry. Za zvučného aplausu vyběhla poprvé na svatý trávník a její otec vedle mě plakal dojetím.
Psala se 91. minuta utkání, které mělo každým okamžikem skončit, když Caroline vybojovala vysokým presinkem míč na obránkyni Liverpoolu. Celý stadion okamžitě hnal Caroline za zakončením, měla ve svůj prospěch moment překvapení po nečekané chybě zkušené stoperky. Na nic nečekala a nastartovala svoje rychlé svalnaté nohy a mířila si to na branku. Druhá obránkyně Liverpoolu začala Caroline křižovat a vykrývala prostor pro přihrávku na nabíhající spoluhráčku Caroline, nic lepšího nemůže obránce čelící přečíslení dělat. Caroline se podívala na svou spoluhráčku a naznačila vyslání přihrávky. Celý stadion jen zasyčel, protože se obával, aby Caroline tuhle chybu neudělala, zkušené oko fotbalového fanouška vědělo, že přesně na tohle spoléhala liverpoolská zkušené obránkyně. Okamžitě vystrčila nohu proti přihrávce.. Jenže ta nepřišla. Caroline ji jen naznačila a místo kopu do míče směrem ke spoluhráčce a čekající noze obránkyně provedla zásek na druhou stranu, čímž si připravila ideální pozici ke střele bez otravné obránkyně, která byla ze hry. Caroline zamířila a nechytatelnou střelou uklizenou přímo k tyči podél stojné nohy brankářky nedala žádnou šanci na zákrok.
"Góóól!" ozvalo se napříč rozjásanou a do posledního místečka zaplněnou arénou.