Pět pohledů - ještě jednou

Osoby:  Štefa      60

             Oldřich   27

             Karla      20

             Božena   36 

             Hubert    +

F/F, M/F, F/M

   Oba mí rodiče zahynuli při železničním neštěstí, když mi bylo sedm let. O výchovu malého sirotka se potom starala matčina starší sestra, teta Štěpánka, jíž všichni říkali Štefa. Pod pojmem výchova se obvykle chápe živit, šatit a vštěpovat zásady morálky. Teta Štefa toho pro mě dělala mnohem víc: vyprávěla mi pohádky, četla knihy, vodila mě do školy a po vyučování na mě čekala, dělala se mnou úkoly, chodila se do školy ptát na můj prospěch a žehlit mé průšvihy, zařídila, aby mě vzali do gymnázia, cvičila se mnou latinská a řecká slovíčka, pomáhala mi s úlohami s trigonometrie, byla za mě orodovat, aby mě neposadili do karceru a nenechali propadnout, o prázdninách se mnou jezdila na výlety po Čechách a jednou dokonce i do Vídně, podplatila přijímací komisi, aby mě přijali na techniku, na chodbách nervózně žmoulala mokré kapesníky vždycky, když jsem dělal nějakou zkoušku, opilého mě vodila z krčem a chystala mi obklady a léčivé čaje, najala chudého chytrého studenta, aby za mě napsal diplomovou práci a a probral se mnou všechny možné alternativy toho, na co se mě budou ptát při obhajobě, zařídila, abych nemusel jít na vojnu, obstarala mi luxusní byt na nábřeží, dala ho vymalovat a zbavit myší, švábů a jiné havěti, byt vybavila nádherným starožitným nábytkem, nakoupila mi krásné košile a ostatní prádlo, jakož i oblečení pro každou příležitost. Květinářku z Ovocného rynku, kterou jsem přivedl do jiného stavu, odvedla k andělíčkářce a  ještě jí zaplatila za mlčení. Nejen, že mě nikdy nebila, ale ani mě nikdy nekárala, třebaže, bohdá, bylo často za co. Velmi často. Štefu jsem nekonečně miloval, ale když jsem dospěl, její protektorství mi začalo poněkud vadit. Byl jsem jí neskonale vděčný, že mi sehnala  dobře placené zaměstnání u jedné slovutné c.k. firmy blízko Koňského trhu. Sám bych si takové zaměstnání nikdy nedokázal opatřit. Ale když začala chodit do mého úřadu, aby mi vymohla zvýšení platu a povýšení, a aby mě chránila před údajným šikanováním ze strany kolegů a nadřízených, cítil jsem se dost trapně. Jedna z věcí, v nichž jsme se se Štefou neshodli, byla otázka, zda mít, nebo nemít služku. Byl jsem rozhodně proti tomu, neboť jsem po létech strávených s milující a milovanou tetou nebyl ochoten zvykat si na cizí osobu, jakož nepochybně i na omezené soukromí. Několikrát jsem byl kvůli tomu na Štefu i dost zlý. Ale teta nakonec prosadila svou, jako ostatně vždycky. Jednoho podzimního dne přivedla kyprou a plachou venkovskou dívku jménem Karla. Ta byla asi dvacetiletá, a teta několikrát zdůraznila, že je to její, a tedy i moje vzdálená příbuzná. Podezíral jsem ji, že si to vymyslela, abych si na Karlu nedovoloval. Měl jsem s ní mít trpělivost, než si na svou novou práci zvykne.

    Nechal jsem Karlu, ať dělá, co umí. Nijak jsem ji ani neúkoloval, ani nekontroloval. Bylo jen otázkou času, že si Karla na dobré bydlo zvykla, a většinu času, který jsem trávil v úřadě, trávila štěbetáním s ostatními panskými služkami na zápraží pod pavlačemi. 

    Když k nám teta přijela na návštěvu, nechci-li rovnou říct že na inspekci, nebyla spokojená. Rozhlédla se po pokoji, přejela prstem vršek komody a nesouhlasně zakroutila hlavou. Pak se podívala za otoman, a to, co tam viděla, se jí zjevně nelíbilo. V parádní světnici došla k oknu s výhledem na nábřeží a rozhrnula záclonu. Pavučinu a šmouhy na skle jsem nepřehlédnul ani já, a to jsem stál od okna alespoň tři metry. Ve spíži nechráněné potraviny, po nichž lozily mouchy,  ztvrdlý chleba, v kuchyni špinavé nádobí, zamaštěná plotna. A to jsem ani neprozradil, že Karla mi chystá jen snídani, a ostatní jídla konzumuji v hospodě nedaleko mého úřadu.

   "Je líná a nepořádná,"řekla teta.

   Namítl jsem, že mi sama Štefa nakazovala, abych měl s Karlou trpělivost. "Až se zapracuje, určitě se zlepší."

   Štefa pokrčila rameny a zatím to nechala tak, ale při její příští návštěvě se situace nejen nezlepšila, ale byla ještě horší. Kromě nepořádku v bytě se zhoršil i Karlin zevnějšek: neumyté vlasy, špinavá zástěrka, puštěné oko na punčoše. "Kdepak,"řekla Štefa, a jakoby navázala na dřívější rozhovor. "Kdepak, ta se sama od sebe nezlepší. Budeme jí muset pomoct. A jelikož ty to, jak vidím, neuděláš, budu to muset udělat já."

   "Podej mi rákosku!", křikla Štefa na Karlu. Nemohl jsem uvěřit svým uším. Ona ji snad chce bít! Kam se poděla ta hodná a tolerantní Štefa, která nikdy neuměla ani zvýšit hlas?

   "To nevedeme"řekla Karla, a v jejím hlase byl slyšet náznak vzdoru. Dříve pokorná a uctivá venkovanka už pochytila frivolní způsoby městských proletářek.

   "Tak tím se to vysvětluje," povzdechla si teta. "Teď nám uvaříš kafe a pak půjdeš k támhleté vrbě," ukázala prstem na dvůr mezi pavlačemi, "a ulomíš z ní několik proutků."

   Než se Karla vrátila, teta popíjela kávu a vyptávala se na novinky z mého úřadu. Karla donesla tři pruty. Štefa dopila kafe, otrhala z prutů listí a natáhla ruku směrem ke služce. 

   "Tak pojď a nachystej si zadek!"

   Karla odmlouvala a křičela na tetu, že se nedá bít, trochu se s tetou přetahovala, běhala kolem stolu, ale teta ji nakonec dohonila a přinutila ji přehnout se přes křeslo. Pokusil jsem se Štefě ve výprasku zabránit, ale ta byla pevně rozhodnuta. "Když jsi tak jemnocitný, jdi zatím do salonu. My dvě si tady poradíme samy." Mezi dveřmi jsem ještě zahlédl, jak teta služce vyhrnuje sukni. No toto, ona ji snad bude bít na holou. Nešlo mi to do hlavy. Za chvíli jsem i přes dveře slyšel služčino naříkání, které postupně přerůstalo v jekot. Bylo mi jí líto. Je sice nepořádná, ale výprask - ten si snad nezaslouží. Když mi teta dovolila vrátit se do pokoje, viděl jsem Karlu s očima červenýma od pláče, jak si rukama hladí sukni na zadnici, a na stole se povalující zbytky  vrbových prutů.

   "A teď se dej do práce!" poručila teta služce. "Zamést listí, pruty vyhodit do koše, všude utřít prach a umýt okna! Přijdu to zkontrolovat, a jestli nebudu spokojená, tak si mě nepřej!"

   A zatímco posmrkávající a odbojně se  tvářící služka pobíhala po pokoji s hadrem v ruce, teta pokračovala v načatém rozhovoru o poměrech v c.k. úřadě.

   Když teta odešla, vyšel jsem ven, a na lavičce na nábřeží jsem spatřil sedět dost mladou ženu, kterou jsem od vidění znal z našeho domu. Občas jsme se potkávali na schodech nebo na ulici, ale protože nás nikdo nepředstavil, dosud jsem si netroufal s ní promluvit. Třebaže se mi líbila, omezoval jsem se jen na zdvořilé zdravení. Dnes, jak mě spatřila, sama udělala první krok k seznámení: "Měl byste zavřít okno, než začnete trestat služku. Nemusí to všichni slyšet."

   "To ne já, to teta, to já bych ne…" vykoktal jsem.

   "Tak to je škoda, vaše teta k vám asi nechodí tak často, jak často by ta holka potřebovala seřezat. Věřte mi, než se naučí pořádku, ta vrba přijde o hodně větví. Měl byste si pořídit rákosku." Zvláštní! Odkud věděla, že moje služka je nepořádná. A odkud asi věděla o vrbových větvích?

   Teta při příští návštěvě ani neskrývala, že její cesta je inspekční. Prošmejdila celý byt, vlezla i do Karlina pokojíku a hrabala se jí tam v prádle. Zkontrolovala i naše křídlo schodiště, ale nikde nenašla nejmenší závadu. Když, unavena inspekcí, zasedla ke kávě, pochválila Karlu i mě. "Vidíš, jakou kouzelnou moc má vrbový proutek, když se správně použije?" 

   V duchu jsem jí musel dát za pravdu. Napadlo mě, že vrba je vlastně velice užitečný strom. Z její kůry dělají apatykáři lék proti různým bolestem, a naopak bolestí způsobenou vrbovými proutky se zase léčí jiné neduhy, jako lenost, neposlušnost, odmlouvání… A nevychovanost. Zalitoval jsem, že proutky teta nepoužívala i při mé výchově. Předešlo by se mnoha problémům. Co mi kroužilo v hlavě, vyslovil jsem i nahlas. "S tím není nikdy pozdě začít,"řekla Štefa. Zdálo se, že se zaradovala. Obrátila se ke Karle, "Skoč na dvůr, a dones  nějaké pruty." Zamrazilo mě. Že jsem si raděj nekousl do jazyku. Karla poslušně vyběhla, ale bylo na ní vidět, že jí to není po chuti. Když se služka vrátila, teta řekla, "Oldřichu, sundej si kalhoty." Karla zbledla a pravila, "Tetičko, prosím, nebijte pana Oldřicha." Ale teta jí odsekla, ať se do toho neplete. Karla si klekla na zem a sepjala ruce, "Moc vás prosím, nebijte ho. To radši nařežte mně.""Ty dostaneš potom," odsekla teta, "ale teď musím napravit, co jsem za dvacet let zanedbala." Obrátila se ke mně, "Tak co bude s těmi kalhotami?" Udělalo se mi nevolno. Nejenže mě chce v mých sedmadvaceti letech nasekat, ale dokonce před Karlou. Loudavě jsem spustil kalhoty ke kolenům. "Neřekla jsem spustit, ale sundat!" Svlékl jsem si kalhoty, pomalu je poskládal na puky a přeložil přes židli. "Spodky taky," zavelela Štefa. Nijak se nechystala Karlu poslat pryč. Za dvacet let s tetou jsem poznal, že co si jednou umane, to taky udělá. Zřejmě to věděla i Karla, protože přestala za mě orodovat. Svlékl jsem si spodky a položil je ke kalhotům. Pokusil jsem se zakrýt nahotu rukama, ale oběma ženám stejně nic neuniklo. Musel jsem se přehnout přes křeslo a hlavu spustit až k sedadlu. Teta přichystala nejsilnější prut a začala mě švihat v rychlém sledu po vystrčeném zadku a stehnech. Štípalo to pořádně, ale předsevzal jsem si, že se k tomu postavím jako chlap, a nebudu křičet, ani prosit. Jen jsem zaťal zuby. Neměl jsem náladu šlehance počítat, ale soudím, že když se prut roztřepil a stal se nepoužitelným, jich bylo jistě přes padesát. Chtěl jsem vstát, ale teta mě zarazila. "Ještě není konec," pravila, a Karle přikázala, aby mi druhou půlku vysázela ona. "Jestli ho nevymrskáš pořádně, ty dostaneš o to víc," pohrozila jí. Karla se snažila, ale kupodivu mi druhá půlka výprasku už přestala vadit. Po zadku se mi rozlévalo dost příjemné teplo, a cítil jsem, že mi ptáček trochu ztvrdl. Že by to bylo tím, že mě mrská hezká mladá holka?

   Když i druhý prut byl k ničemu, teta se obrátila ke Karle a řekla, "Teď ty. Ale jelikož jsi nic zvláštního neprovedla, až na to, že jsi byla dotěrná a odmlouvala jsi mi, si můžeš vybrat, jestli ti mám nasekat já, nebo Oldřich." Karla si vybrala mě. Vystřídala mě na křesle a vyhrnula si sukni i se spodničkou. Její prcka byla po tetině výprasku už vybledlá a hladká, a nevypadala tak tlustá, jako v šatech. Teta mi nedovolila se obléct, a tak moje teď už značná erekce se nedala nijak zakrýt. Teta se jen culila. Na Karlu zbyl nejtenší proutek. Mrskal jsem ji po těch hezkých bílých půlkách a pozoroval jsem, jak pěkně růžovějí. Karla křičela jak na lesy, ale podezíral jsem ji, že řve jen kvůli tomu, aby si snad teta nemyslela, že jí to dělá dobře. Když bylo po všem, konečně jsem se mohl obléct. Štefa přikázala Karle, aby uvařila kávu. Pro všechny tři. Nevěřil jsem svým očím. Seděli jsme u stolu,  popíjeli kávu a teta se rozhovořila. "Tak, děti, nemyslete si, že vám chci zle. Takový výprask v pravý čas, to je věc nanejvýš blahodárná. Můžu vás ujistit, že vím, jak to chutná. Výprasků jsem zažila požehnaně, a i když jsem je ze začátku snášela s nelibostí, teď jsem za ně vděčná. Vyrostla ze mě žena, která se umí chovat, a která se vyzná." Karla se zeptala, jestli tetička taky dostávala na holou, ale mě spíš zajímalo, jaké postoje k výpraskům zaujímala "ne ze začátku." Jistou představu jsem měl, ale raději jsem si ji nechal pro sebe. Na odchodu teta pravila, že až přijede příště, budeme pokračovat. A podivně se jí zalesklo v očích. 

   Ráno, když jsem odcházel do úřadu, si mě v průjezdu služky drze prohlížely, hihňaly se a něco si šeptaly. Karla jim asi vykdákala všechno o včerejším posezení s tetou. Jen ať se těší.

   Na podzim se má známost se sousedkou začala slibně rozvíjet. Jmenovala se Božena a byla vdovou po rytmistrovi od hulánů. Jistě nebylo náhodou, že jsme se potkávali mnohem častěji, než dříve, a že zřídka kdy zůstalo jen u pozdravu. Časem jsme se stali důvěrnými přáteli, kteří nemají před sebou žádné tajemství. Tedy, aspoň já jsem neměl. Vyprávěl jsem jí o všech průšvizích, které jsem měl ve školách všech stupňů, i mimo ně, o všech děvčatech na jednu noc, i o té květinářce z Ovocného trhu. Zatajil jsem - zatím - jen ten výprask od tety a od Karly. Netrvalo dlouho, a navrhla mi tykání.

   Před Vánocemi jsem sehnal lístky na premiéru jedné dlouho avizované módní opery, a jeden z nich jsem nabídl Boženě. Zajiskřilo se jí v očích a nabídku přijala.

   Když jsem se v sobotu večer oblékal do Národního, zjistil jsem, že nemám vykartáčovaný frak a lakýrky jsou samý prach. Dostal jsem zlost a zavolal na Karlu. Ušklíbla se, a  drze odsekla, že ona nemůže čuchat, co si já chci obléct. Nařídil jsem jí, aby to ihned dala do pořádku. A dodal jsem, že si to s ní vyřídím později. Stihla to jen tak tak; paní rytmistrová už na mě čekala. Postěžoval jsem si na Karlu, která mé zpoždění způsobila, a ona se zeptala: „Bylo by potřeba jí zase provětrat zadek. Už sis vůbec pořídil tu rákosku?“

    Po návratu z divadla jsem Karle vyčinil, a oznámil jí, že za frak a lakýrky dostane výprask. A taky za to, že vypráví cizím lidem o věcech, které by měly zůstat doma.  Ale abychom nerušili noční klid, odložíme to na ráno. Ještě před snídaní ať donese pořádný prut z té vrby na dvorku.

    Ráno, když jsem vstal, na stole v pokoji jsem našel dva pruty, vzorně zbavené listí a součků. Zavolal jsem Karlu z kuchyně a přikázal jí, aby se přehnula přes křeslo. Očekával jsem, že bude dělat cirkus, jako když ji vyplácela Štefa. Ale byl jsem překvapen. Karla poslušně zaujala výpraskovou polohu a sama si vyhrnula sukni i spodničku, a vystrčila na mě svou panenskou prdelku. Dost silně jsem ji švihl jedním z prutů a udělal jí na zadku růžovou linku. Karla ani nehlesla. Jen zadnici ještě víc vystrčila. Pokračoval jsem ve výprasku trochu mírněji, ale služka jen tiše předla. Levou rukou se opírala o podloketník křesla, pravou ruku jsem něviděl. Bůhví, kde ji měla, a co tam s ní dělala. Mé podezření, že její křik při minulých výprascích bylo jen divadýlko, se potvrdilo. Zašeptal jsem jí, "Ječ, ty náno, ječ. V domě se šušká, že si s tebou neumím poradit. Tak ječ!""Kdo to šušká?" zavrčela Karla s nevolí. "Jistě ta tlustá   ochechule, co bydlí nad námi." Boženku nebude přede mnou nikdo urážet. Švihl jsem Karlu celou silou. Sykla, ale hned se zase začala vlnit rozkoší. "Nestarej se, a hlavně ječ", pravil jsem. Ječení, to byla činnost, v níž se Karla vyznala ze všech nejlíp. Spustila takový křik, že byl slyšet nejen pod pavlačemi, ale i na nábřeží. Po výprasku si Karla dala na čas, než si zmrskané pozadí zakryla. Zdálo se, že mi ho vystavuje na odiv. Byl to opravdu pěkný pohled. Nebylo divu, že jsem neodolal, a plácl jí po něm ještě rukou. Když se postavila a natřásla si sukni, zeptala se, "Co uděláme s tím druhým prutem?" Nestydatě se při tom dívala na bouli v mém poklopci. To je ale mrcha, pomyslel jsem si. Ona si snad myslí, že je tady paní domu. Zatvářil jsem se hrozivě a pohrozil jí už značně opotřebovaným prutem, ale pochopil jsem, že je jen otázkou času, kdy si vyměníme úlohy.

   Při našem příštím setkání se Božena ptala, jestli jsem služce nasekal. Při vyprávění jsem se neomezil jen na to, co se stalo po divadle,  ale vyklopil jsem jí se všemi podrobnostmi i to, k čemu došlo, když tady byla naposledy teta. Když jsem se přiznal, že po nepříjemném začátku se mi výprask docela líbil, a jak působil na mého ptáčka, a že se docela těším na další, který mi teta slíbila, Božena se srdečně zasmála. "Tak to máme dost podobné pocity. Dosud se mi s tebou hezky povídalo, ale celkově jsem tě považovala za rozmazleného spratka z bohaté rodiny, který všechno může a nic nemusí. Ale teď tě začínám mít opravdu ráda. I já jsem ti zatajila některé pikantní podrobnosti z mého života. Někdy ti budu o nich vyprávět" Políbila mě na tvář. 

    Karla měla každé třetí pondělí volný den, a když jednou odjela k matce na venkov, někam ke Kouřimi, Boženka přišla ke mně domů. Uvařili jsme si víno s cukrem a se skořicí, a Božena začala vyprávět. 

    Vyrostla mezi spodinou na Žižkaperku, a když jí bylo sedmnáct let, padla do oka rytmistrovi od hulánů, který v Karlíně u tunelu cvičil odvedené nováčky. Byla tehdy krásná a kyprá, prostě holka krev a mlíko. Když jí po krátkém dvoření nabídl manželství, jejímu tátovi se trochu ulevilo. O jeden hladový krk míň. Rytmistrovi nevadilo, že holka nemá žádné vychování a slovník má jak dlaždič. Věřil, že když ji přivede do panského stavu, ji brzy převychová. To, že je nepořádná a líná mu až tak nevadilo, a ze začátku přivíral oči i nad tím, že mluví jako proletářka z periférie, ale když ho párkrát poslala do prdele a oslovovala ho tituly, které pochytila na ulici, ztratil trpělivost, a odepjal si řemen. Božena ho zpražila nenávistným pohledem, ale výprask pomohl. Aspoň na pár dní. Ale netrvalo dlouho, a ve spíži to opět smrdělo shnilou zeleninou, v předsíni se povaloval myší trus, přes začaděný cylindr petrolejky nebylo vidět plamen, a její vyjadřování znovu sklouzlo do starých kolejí. A tak se při prvním sprostém slově vždycky odepínal pásek, a ona byla přehnuta přes kolena dřív, než by řekl švec. A tak musel následovat další výprask. Období, kdy sekala dobrotu, se sice po výprascích prodlužovala, ale nakonec to nikdy nevydržela a vrátila se ke starým zvykům. Výprasky byly čímdál citelnější. Zatímco ze začátku stačily dvě-tři šlehy, po roce jich bylo už padesát, a později ještě víc. Jako nástroj se používal řemen, jako poprvé, ale po čase manžel koupil rákosku od jednoho staršího důstojníka, kterému žena zemřela, a on výchovný nástroj už nepotřeboval. Asi po dvou letech rytmistrova výchova přinesla plody. Z Boženy se stala distinguovaná dáma z lepší společnosti, jakou ji znám dnes. Odnaučila se mluvit sprostě, a jejich domov byl jako klícka. Lenost ji sice úplně nepřešla, ale když manžel viděl, jak se snaží, na hrubší práce najal služku. Pro výprasky najednou přestal být důvod. Zato služky - dost často se u nich střídaly - musely být občas bity. Boženka tomu někdy přihlížela. Výprasky služek ale byly mnohem méně přísné, než její. Aspoň jí to tak připadalo. Paradoxně  na ty služky začala žárlit a závidět jim. Jak to, že ony můžou, a ona ne. Zalekla se vlastních myšlenek, a snažila se je zahnat. Ale vracely se jí při každém dalším sledovaném výprasku, a sice čímdál naléhavěji. Před spaním si v duchu a pod duchnou přehrávala výprasky, nejprve viděné, ale potom častěji a častěji i zažité. Přišla na to, že se jí výprasky vlastně líbí.

  Ztratila náladu, upadala do melancholie a začala celkově chřadnout. Manžel se jí vyptával, co jí je, a jak jí může pomoct. Párkrát ho stroze odbyla, ale když na ni naléhal, nakonec mu to vyzvonila: "Chtěla bych, abys mi občas nařezal na zadek, jako dřív."

  "Hubert se zasmál," pokračovala Božena, "a pravil, že se chovám naprosto bezchybně, a není důvod, aby mě vyplácel. Ale když má melancholie ani po pár týdnech nepolevila, řekl si, co když opravdu potřebuji provětrat hýždě. Vyndal ze skříně rákosku, už dlouho nepoužívanou, ohnul si mě přes křeslo, a řekl, že jelikož je to na mou žádost, a ne z trestu, můžu to kdykoliv zastavit. Srdíčko mi poskočilo radostí. Zastavila jsem to asi po padesáti ranách, ale ještě bych bývala snesla. Nechtěla jsem Huberta příliš vysílit. S každou ránou dopadající na můj zadek jsem totiž víc a víc začala toužit po milování. A k čemu by mi byl v posteli unavený manžel, že?"

  "V dalších letech se výprasky - páskem, rákoskou, ale i důtkami, a když jsme si v létě zajeli do přírody, různými pruty - staly standardní předehrou před sexuálními hrátkami. To bylo nejšťastnější období mého života. Ale když je člověk šťastný, zákonitě musí přijít nějaká pohroma: Po sedmi letech manželství Huberta zastřelil žárlivý manžel kulovnicí, když ho přistihl in flagranti se svou paní."

  "První, co mě napadlo, když mi to přišli říct, bylo, že je konec s výprasky. To mi bylo líto nejvíc. Až na druhém místě jsem pomyslela na to, že je konec i se sexem. Ale, no co. Na to si určitě někoho najdu. Byla jsem mladá, kyprá, dobře stavěná, díky Hubertovi dobře vychovaná, v posteli nápaditá a tvořivá. To by bylo, abych  nenalákala někoho, kdo by mi prošťáral dírku. To s výprasky, to bylo horší. Kdepak najdu někoho, komu bych se mohla přiznat, že to mám ráda. Až úplně nakonec jsem si uvědomila, že Hubert byl vlastně sviňák, který mě podváděl s nějakou čuchtou. Možná už léta. Pomyšlení na manželovu nevěru ale rychle vyprchalo. Bylo mi to zkrátka fuk. Ale ty výprasky, ty mě moc mrzely."

   "Vdovská léta probíhala přesně podle scénáře, který mi probleskl hlavou, když Huberta zabili. Na souložení jsem občas, ne moc často, našla některého z manželových mladých hulánů. Ale s masážemi zadnice byl opravdu konec. Snažila jsem se s tím vyrovnat, a už už se mi to skoro podařilo. Ale když jsem z pavlače pozorovala tvou služku, jak jde na dvůr pro pruty, a když jsem potom slyšela, jak pruty mlaskavě dopadají na její prcku, a jak služka ječí, mé vzpomínky se vrátily, a po večerech jsem si barvitě představovala sebe na jejím místě. A když jsem jednou  tvou služku karála, a řekla jí, že by častěji potřebovala dostat na zadek, jako když tady byla tvoje teta,odsekla mi, že bych i já potřebovala dostat na zadek, ale že nemám nikoho, kdo by to udělal. Myslela to jako urážku, ale ve skutečnosti udeřila na mou citlivou strunu. Opravdu nikoho takového nemám, a potřebovala bych. Dlouhá léta jsem se ostýchala někoho požádat o údržbu svého zadku, ale když jsi mi teď prozradil, jak to s tebou je", tlumeně se zahihňala, "jsem přišla na to, že jsme spřízněné duše, a že tu rákosku, kterou doma ještě mám, a která už dlouho leží ladem, musíme spolu vyzkoušet. Nebudeš muset aspoň čekat na tetu."

   Měl jsem z jejího návrhu smíšené pocity. Na jedné straně mě lákala možnost příjemných hrátek se zkušenou, ale přitom ještě dost mladou paničkou, ale na druhé straně jsem si byl vědom společenských rozdílů mezi námi. Ale po kratším váhání klady toho návrhu převážily, a já jsem přikývl.

   Sešli jsme se zase když měla Karla volno. Božena přišla s rákoskou, kterou měla schovanou pod sukní, aby nebudila pozornost, kdyby ji někdo na schodech nebo na pavlači potkal. Byla tak vzrušená, že odmítla občerstvení, které jsem ve vlastní režii připravil. Nevěděla, jak budu chystanou akci snášet, a tak pro jistotu zavřela a utěsnila okna, a zatáhla záclony. Potom jsme si hodili mincí, kdo půjde první. Vyhrál jsem já. Vlastně nevím, jestli to byla výhra. Zkrátka, měl jsem jít první. Boženka si poklepala rákoskou po ruce a řekla, "Tak pojď". Trochu se mi klepaly nohy. Opřel jsem se na křeslo. "Jestli se nemýlím,"řekla Božena, "tak jsi mi vyprávěl, že od tety a od Karly jsi dostal na holou. Myslíš, že já jsem horší?" Když jsem si rozepínal knoflíky a stahoval si kalhoty, roztřásly se mi i ruce. Svlékl jsem si i spodky a zůstal jsem v košili. Jemně mě klepla rákoskou po zadku, a pravila, "Všechno!" Svlékl jsem tedy zbytek textilu. Zřejmě už dlouho neviděla nahého muže, neboť si mě se zájmem prohlížela. Když jsem se položil na křeslo, pravila, "Nevím, kolik sneseš, tak začneme mírně. Pro začátek dvacet. Souhlasíš?" Jen jsem něco zachrčel, co mělo znamenat souhlas. A už mi rákoska poprvé přistála na zadku. Docela to štíplo, ale dalo se to snést. Božena mě pohladila a prstem naznačila, kudy vede první linka. Potom udělila pět ran v rychlém sledu, a opět mě pohladila. "Zkouším teplotu," poznamenala.

  "A co jsi zjistila?" zeptal jsem se. "Že za chvíli to bude horší," zasmála se. A měla pravdu. Každá další rána byla silnější než ta předchozí. Celkově byl výprask dost nepříjemný. Nepříjemnější, než vrbovým prutem od tety. Ale dal jsem se na to dobrovolně, přece nemůžu teď couvnout. Po dvacáté ráně přišlo zase hlazení, tentokrát i v žlábku mezi hýžděmi. Jedno dost silné plesknutí rukou mělo znamenat pochvalu za statečnost. Teď mi Božena dovolila se postavit, ale nikoliv se obléct. Úd mi docela slušně stál. Božena ho jemně nadzdvihla rákoskou a řekla, "Vidím, že jsi nelhal, když jsi vyprávěl, jak na tebe  výprask od tety působil."

   Teď byla na řadě Boženka. Opřela se o křeslo, a sukni a spodničky si vyhrnula na záda. Zpod spodniček na mě svítila bílá, hladká zadnička s hlubokým žlábkem mezi půlkami, a na jeho dně dvě dírky rozkoše, kolem nichž se otáčí svět. Postavil jsem se z boku, pohladil ty bledé polokoule a hranou ruky jsem přejel žlábkem mezi nimi, shora až docela dolů. Na polokoulích se objevila husí kůže. 

   Začal jsem na té bělobě vyrábět růžové proužky. Když jich bylo deset - Boženka zřejmě v duchu počítala - řekla, že zatím stačí.  Zatímco jsem Boženu vyplácel, pominuly nepříjemné pocity z mého výprasku, a pánev se mi prokrvovala čímdál víc. Brzy jsem byl připraven přijmout další výprask, kterého se mi vzápětí mělo dostat. Když jsem zaujal své místo na křesle, rákoska dopadala s ještě větší razancí, než předtím. Štípnutí byla opravdu citelná, ale pocity mezi jednotlivými švihy byly čímdál libější. Po dvaceti Božena chtěla skončit, ale já jsem řekl, že ještě může přidat. Trochu zvolnila a pokračovala asi do šedesáti. Zadnici jsem měl v jednom ohni, ale bylo mi nádherně.

   Teď byla na řadě opět ona. Tentokrát se svlékla donaha, takže jsem měl možnost prohlédnout si její mohutné poprsí a blonďatý klín. Všimla si, že si ji prohlížím - v tomto jsou ženy naprosto neomylné - tak se chvíli producírovala po pokoji, abych si ji mohl prohlídnout ze všech stran. Byla to opravdu pěkná podívaná. Pruhy na prdelce jí mezitím zčervenaly. Postavil jsem se za ni, a příčné pruhování jsem podélně doplnil na pěknou mřížku. Aniž jsem byl vyzván, skončil jsem po deseti ranách, a začal se věnovat laskání. Dlouho jsem jemně hladil zmrskané hýždě.

   Pak se Božena postavila, a pravila: "Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěla o tom prvním výprasku, který jsem dostala od Huberta na vlastní žádost?" Pamatoval jsem si to moc dobře, ale chtěl jsem to slyšet znovu. "Inu, strašně se mi tehdy zachtělo milování." Na okamžik se odmlčela, a pak dodala: "A představ si, že teď se mi to stalo znova!" Třebaže jsem tak trochu očekával, ba i doufal, že dojde k milování, poněkud jsem zaváhal, ale na případné námitky jsem neměl dost času ani prostoru. Boženka mě totiž levou rukou objala kolem krku, svá ústa přiložila k mým ústům, svůj jazyk k mému jazyku, svým mohutným poprsím se přitiskla k mé sokolské hrudi, a pravou rukou se jala masírovat postavený úd. Když byl připravený k akci, svalila mě do křesla, pomohla mi ho zavést do pochvy a pomilovala mě vsedě. Když se vydýchala, odvedla mě k pohovce a nabídla se mi v klasické misionářské poloze. Vidouc, že ještě nemám dost, klekla si ke mně, vzala penis do úst, a udělala mě potřetí. Toto mé jednodenní společnice neovládaly, takže jsem to zažil poprvé.

   Boženka zašla do koupelny, aby se opláchla. Když se vrátila, pomalu se oblékla. Dala mi dlouhou pusu a pravila: "Pamatuj si, že já nejsem holka na jednu noc. Očekávám, že mě takhle uspokojíš aspoň dvakrát týdně. Jinak dostaneš na prdel." Tsss, Božka si připomněla svou žižkovskou minulost.

   Rozloučila se, a odebrala se do svých komnat. Bylo načase, neboť jen co dozněl klapot jejích podpatků po dřevěném schodišti, vrátila se Karla z Kouřimi.

   V tom spěchu jsem nestihl uklidit Boženinu rákosku. Přesněji, mě ani nenapadlo, že bych měl. Karla, ještě dřív, než vybalila kabelu s proviantem, který jí dala matka, si té rákosky všimla. "Jé, my máme novou rákosku?" Ta holka je čímdál oprsklejší. "Ne máme, ale mám," opravil jsem ji. "A hádej, na koho asi ji mám?" Karla se koketně usmála a řekla: "Dostanu výprask?""Ne,"řekl jsem. "Nic jsi neprovedla, takže teď nedostaneš. Teď ne.""Ale já tady už čtyři neděle neuklízím, nevšiml jste si?"

   Povzdechl jsem si. Uchopil jsem rákosku a pravil, "Tak jo. Vystrč zadek." Ale Karla, místo toho, aby se přehnula přes křeslo, jako minule, se svlékla donaha a klekla si na všechny čtyři na koberec.  Šibalsky se na mě usmála a zeptala se, "Mám ječet?"