V sobotu odpoledne seděl František ve své kanceláři a pročítal účetní knihy. Tvářil se velice spokojeně. Obchody mu šly velmi dobře, byl představený cechu zlatníků, a dům na náměstí, ve kterém bydlel, budil závist u většiny obyvatel města. Jediné, co mu dělalo starosti, byla Zuzana, jeho o více než dvacet let mladší manželka a matka dvou malých dětí. V poslední době se o syna a dceru moc nestarala a péči o ně přenechávala stále častěji chůvě. Když si postěžoval jednou v krčmě, kam občas zašel s několika dobrými známými na pohár vína, jeden z jeho přátel se ho zeptal, zdali se jeho paní dobře sedí. Nechápal smysl jeho otázky, nicméně přisvědčil, že ano.
„A to je asi chyba, měl byste vzít alespoň jednou za měsíc lískovou hůl a postarat se, aby tomu tak nebylo,“ řekl přítel, který byl takovými žerty široko daleko znám, a objednal další džbánek loňského mělnického.
František sice pokládal za nutné občas připomenout služce a chůvě jejich povinnosti rákoskou, a když někdy kuchařka připálila nebo přesolila oběd, na její zadnici si pak s chutí zadováděla vařečka. Zuzanu ale pořád miloval, a i když ho její chladné chování k němu velice rmoutilo, neuhodil by jí ani květinou.
Z práce ho vyrušilo zaklepání na dveře. Zvolal „Dále!“ a vešla služka. Mírným poklesnutím v kolenou naznačila uctivý pozdrav a řekla, že by si s ním přála promluvit matka milostpaní. To bylo velmi neobvyklé, zřejmě se muselo stát něco velmi vážného. Jeho dojem potvrdila skutečnost, že tchýně měla od pláče zarudlé oči. Zuzaně se prý cestou na trh udělalo mdlo, a tak ji přivezli kočárem k nim. Asi by měla přespat dneska u nich a tak si přišla pro její noční košili. A opatrně se zeptala zetě, jestli snad náhodou není Zuzanka zase… František ji ujistil, že pokud ví, tak ne, a když služka košili přinesla, všeho nechal a spěchal s tchýní za manželkou.
Zuzaniny rodiče bydleli v malém domku na konci města. Žili prostě a byli rádi, že se jejich dcery dobře vdaly. Zuzana byla jejich nejmladší, a tak si manžela sama vybrat nemohla. Peníze na věno stačily jen pro její dvě starší sestry, a i když byla velice krásná, nezbylo jí, než vdát se za prvního, kdo si pro ni přijde. Na přepychový život si velmi rychle zvykla; žádné šaty dlouho nenosila a obsah její šperkovnice by jí záviděla mnohá šlechtična. Teď ale seděla jako hromádka neštěstí na židli a na čele měla studený obklad. Když spatřila manžela, vstala, a nechala se od něj obejmout. František ji politoval, řekl, ať si odpočine, a když jí zítra bude lépe, odveze si ji domů.
Večer, tak jako obvykle, zašel František do krčmy na džbánek vína. Dnes tam bylo neobvykle živo. Královský rychtář nařídil komisi cudnosti, aby provedla razii v jednom hostinci pochybné pověsti. Šest žen, které tam přistihli při mimomanželském obcování, bylo odvedeno do šatlavy, a zítra dopoledne je na nádvoří radnice čeká veřejný výprask. Místní doktor řekl, že musí být této exekuci přítomen, a všechny známé na ni zval; bude se prý na co dívat. Ženským budou nejprve ostříhány vlasy, a pak je žalářnice položí na lavici, zdvihne jim sukně, a našlehá na zadek metlou. Pak budou ještě týden zavřené v šatlavě. František se rozhodl, že si tu podívanou nemůže nechat ujít, a tak se ráno s ostatními vypravil na radnici.
Když kostelní zvon ohlásil desátou hodinu, žalářnice přivedla na nádvoří šest žen. Všechny byly hezké a některé i hodně mladé a ruce měly svázané za zády. Jedna po druhé usedaly na židli, a bez protestů si nechaly ostříhat vlasy. František mezi nimi poznal ženu mistra košíkáře, Markétu. Ten na ní bude jistě netrpělivě čekat s čerstvě uříznutým vrbovým prutem v ruce, a přivítání, kterého se jí od něj po návratu domů dostane, bude moc a moc bolet. Pak následoval zlatý hřeb dnešního představení. Ženy postupně ulehaly na lavici, žalářnice jim zvedla sukně a březovou metlou každé vysázela na holý zadek pětadvacet. Všechny při tom zoufale naříkaly, ale svůj trest přijaly poslušně. Věděly, že žalářnice bude mít dost času, aby si to s nimi pak v šatlavě vyřídila, kdyby se při výprasku vzpouzely.
„Mohlo by jich být sedm, jenže jedna z nich byla v pokoji sama a oblečená; říkala, že se jí cestou na trh udělal mdlo, a tak ji museli pustit. Opravdu nevypadala moc zdravě, a tak ji nechali odvézt kočárem k jejím rodičům. Asi to byla nějaká služka, prý byla oblečená ve velice jednoduchých šatech, jaké by si žádná měštka na sebe nikdy nevzala.“
Do Františka jako by hrom udeřil. Včera si toho nevšimnul, ale zrovna tak byla oblečená i Zuzana. A když ji, aby ji politoval, vzal do náruče, zdála se mu příliš měkká. Žádný korzet, žádné spodničky… Jako kdyby věděla, že se bude muset sama bez pomoci služky obléknout. To by se ale předtím musela svléknout… A ty hnědé šaty, co měla na sobě. Ty přece nedávno viděl na jejich služce. Zeptal se ještě, jak se jmenoval ten hostinec, ve kterém ty necudné ženy přistihli, a když se to dozvěděl, rychle se rozloučil a vyšel na náměstí. Posadil se v parku na lavičku a chvilku přemýšlel. To přece nemůže být pravda! Jeho Zuzanka mu určitě nevěrná není. Potřeboval ale mít jistotu, a tak šel do toho hostince. Po včerejší razii byl skoro prázdný. Položil na pult před hostinského pět zlatek.
„Řekněte mi něco o ženě, kterou od vás včera mravnostní policie neodvedla.“
Hostinský chvíli váhal, ale tak snadno vydělané peníze ho nakonec zlákaly.
„Měla štěstí,“ řekl. „Její milý se opozdil, a to jí zachránilo, husu jednu hloupou. Jinak by se dnes její vrkoče povalovaly na radničním dvorku a pak si na ní smlsla metla.“
„Proč jste řekl: „husa hloupá“?“ zeptal se František.
„Když tu byla poprvé, přišla vymóděná jako do kostela, a pak si nedokázala sama obléci korzet. Tak ho tady nechala, a poslala pro něj služku. A tu, náhodou, znám, pan cechmistr,“ řekl hostinský, a v očích se mu zlověstně zablesklo. „Byla to vaše Andula. Poradil jsem jí, ať příště své paní půjčí svoje šaty; nebude tak nápadná.“
A ještě škodolibě poskytl Františkovi radu:
„Když čas od času pořádně zmalujete paničce zadnici řemenem, nebudete muset nosit parohy.“
František ztěžka usedl na židli, a vděčně přijal skleničku pálenky, kterou hostinský odněkud vykouzlil. Rychle jí vypil a rozhodl se, že nařeže Zuzaně tak, že na to do smrti nezapomene. Už viděl, jak na její zadek dopadá… Ale co? Lískový prut, jak mu nedávno radil jeho přítel, anebo řemen, který mu doporučil hostinský. Doma trestal chůvu a služku rákoskou a kuchařku vařečkou. Nebo má vzít na nevěrnou manželku metlu, jakou dnes dostávaly na radnici výprask cizoložné ženy? Na rozhodnutí bude mít ještě čas. Teď musí jít domů a ujistit se, že mu hostinský nelhal.
František nebyl jen prvotřídní zlatník, ale i znamenitý obchodník. Nikdy se nenechal ošidit; naopak. Zpravidla to byl on, kdo měl z kšeftu větší prospěch. Nepochyboval, že se od Anduly dozví pravdu.
„Kolikrát si tvoje paní vzala ty tvoje hnědé šaty?“ zeptal se zatím nic netušící dívky.
„Proč by to dělala, pane, má přece mnohem hezčí,“ řekla služka, v jejích očích ale zahlédl strach.
„Lžeš!“ vykřikl František a hlasem nepřipouštějícím odmluvy dodal: „Přines rákosku!“
Služka pro ni poslušně odběhla do komory, a když se vrátila a podala mu ji, tak, jako před každým výpraskem, se ohnula přes stůl a vykasala si sukni.
„Vím, že jsi lhala kvůli své paní, a tak nebudeš bita moc,“ řekl František. „Dobře si ale rozmysli, co mi odpovíš, až se tě zeptám znovu!“
Vyzdobil její zadek několika jelity, chvilku počkal, až přestala brečet, a položil jí stejnou otázku.
„Dvakrát,“ vzlykla služka. „Jednou minulý měsíc, a podruhé včera.“
„Víš, k čemu je potřebuje?“ zeptal se František.
Když služka dlouho neodpovídala, povzbudil ji zase rákoskou.
„Prosím, pane, už mě nebijte, všechno vám povím,“ vzlykala služka.
A František se dozvěděl, že Zuzana má milence a schází se s ním v hostinci „U zeleného stromu“. Poprvé tam nechala korzet a Andula pro něj musela zajít, a od té doby si její šaty bere proto, aby se pak dokázala obléci sama. Kdo je její amant, služka nevěděla.
František jí ještě pár ran přidal, nechal ji, tak jako po každém výprasku, políbit rákosku a zakázal jí o tom s kýmkoli mluvit. Protože jinak…
Teď už věděl všechno. Musel se rozhodnout, co s nevěrnou ženou udělá.
Když došel do domu jejích rodičů, přivítala ho Zuzana oblečená do matčiných šatů. Nebyly sice tak honosné, na jaké si během manželství zvykla, ale ty, které sebrala Andule, se s nimi nedaly srovnat. Tentokrát ji neobjal, ale hned se jí zeptal, co dělala včera v tom hostinci. Je přece na druhém konci města, než je trh. Zuzana zrudla a ruce se jí začaly třást. František chvilku počkal, a pak se zeptal:
„Měla jsi tam dostaveníčko s milencem?“
Zuzana začala horlivě kroutit hlavou, jako že ne.
„Že jsi mě podvedla, to bych ti možná časem prominul, ale když ještě lžeš…“
Zuzana padla před ním na kolena, dala se do pláče, a prosila o odpuštění.
„Tak jak to bylo,“ zeptal se František.
A jeho žena se přiznala. Před nedávnem potkala na trhu moc hezkého studenta a ten ji svedl.
„Kolikrát se s ním sešla?“ zeptal se František.
„Včera by to bylo potřetí, jenže nepřišel…“ a znova prosila o odpuštění.
„O tom si promluvíme později, teď přijde trest, Buď tě vyženu z domu, nebo dostaneš na zadek.“ řekl jí manžel a obrátil se k tchánovi. „Co bude lepší?“
Tchán rozhodně nechtěl, aby se mu nezdárná dcera vrátila domů - patrně navždy, a tak byl pro výprask. Tchýně věděla, že Zuzana bude bita tak jako tak. Když ne od manžela, tak potom od otce. A dostat na zadek si zaslouží. A když František uchopil manželku za vlasy a přiměl ji tak, aby se mu podívala do očí, a zeptal se jí, co si vybere ona, vzlykla:
„Na zadek.“
Stejně jako její matka už věděla, že nebude trvat dlouho, a bude přehnuta přes koleno, a bylo jí jedno, jestli bude manželovo nebo otcovo.
„Dobře,“ řekl František. „Pětadvacet a na holou, stejně jako dostaly ty ženské na radnici.“
Ještě ale bylo třeba rozhodnout, čím bude Zuzana bita.
František se zeptal tchána, čím dostávala na zadek, když něco provedla.
„Metlou, všechny holky i…“ zarazil se, a podíval se na svoji ženu, která při vzpomínce na to zrudla a mimoděk si pohladila vzadu sukni. „Všechny holky dostávaly výprask metlou nebo vařečkou., Co jsou holky pryč, metlu doma nemáme. Bude stačit vařečka?“
„Bude,“ řekl František. Vzpomněl si, jak kuchařka vždycky kvílela, když s ní dostávala.
Poslali Zuzanu pro vařečku.
„Však víš kterou,“ řekl její otec. „A přines také stoličku,“ poručil. Zuzana zbledla, ale poslušně odešla do kuchyně.
Když odešla, zeptal se František tchána, který byl jen o pár let starší než on, kdo Zuzaně nařeže.
„Je to vaše žena, na zadek jí musíte nasekat sám. Jedině tak si bude jistá, že bude bita pokaždé, když vás neposlechne. A to byste měl odteď důsledně dodržovat.“
Přesně to měl František v úmyslu.
Zuzana byla naposledy bita před svatbou a ještě včera by ji ani nenapadlo, že by se jí mohlo stát, to, co nepořádným služkám. Hrozně se styděla. Nejen že dostane nařezáno jako ty služky, ale ještě hůř. Ty si musely nachystat zadek na výprask sami, ona bude bita jako malá holka, kterou když zlobila, si tatínek ohnul přes koleno a pak z její vyšpulené zadnice odstranil vše, co by jí mohlo alespoň trochu před vařečkou chránit.. Než ale k tomu došlo, František řekl:
„Nejdřív ti matka ustřihne copy stejně jako žalářnice těm hanebnicím.“
Zuzana si na vrkočích nesmírně zakládala, a tak padla před ním na kolena a dala se do hlasitého pláče. Se sepjatýma rukama zoufale prosila, aby se nad ní slitoval, a copy ji ponechal. Nechal ji chvilku brečet, a pak jí dal na vybranou. Buď jí teď copy matka ustřihne, anebo bude Zuzana měsíc chodit jen v těch šatech, které jí půjčila matka. Bez šperků a bez korzetu a spodniček. Je léto, zima ji nebude. Andula bude na ni dohlížet. Dneska už kvůli své paní bita byla, a jistě nebude chtít, aby se jí rákoska do zadnice zařezávala znova. A když se ten měsíc bude chovat jako vzorná manželka, na jeho konci ty šaty přijde matce vrátit. Pak dostane ještě jeden výprask, tentokrát metlou, a teprve potom jí František odpustí a přijme zpátky do svého lože. Když ale nebude poslušná, bude se dělit s kuchařkou o vařečku. S tím všichni souhlasili a výprask nevěrné ženy mohl začít. Zuzana se přehnula manželovi přes koleno. Na slabý protest se zmohla, když jí vyhrnoval šaty. Odhalení své zadnice se snažila rukou zabránit. Současně vrhla na matku prosebný pohled. Zatím vždycky, když si na ni nebo na její sestry vzal otec metlu nebo vařečku, matka ho prosila, aby nebyl moc přísný. Jenže tentokrát tomu bylo jinak. Matka ji plácla přes pusu, posadila se před ní a uchopila ji za ruce. Teď byla Zuzana bezmocná. Bylo jí slabou útěchou, že na zadek dostane od manžela a uvidí to jen její rodiče a ne skoro celé město, jak by se stalo, kdyby komise cudnosti přišla do toho hostince o chvilku později. Výprask je výprask, a bolí, ať ho dostává od kohokoliv.
A bylo to hodně zlé. Po několika plácnutích jí zadek bolel tak, že sebou mrskala jako ryba v síti, a ječela, až se hory zelenaly. Františkovi to nevadilo. Tchyně byla na svou dceru tak nazlobená, že mu řekla, ať jí nařeže pořádně. Že bude Zuzanin nářek slyšet až na ulici, nevadí; když se pak někdo bude ptát, proč bylo od nich slyšet takový křik, řekne, že rozzlobila manžela, který jí pak zmaloval zadnici, a vůbec mu nevadilo, že je u nich na návštěvě dcera se zetěm. A ženské se dál vyptávat nebudou; skoro každá občas dostane od manžela výprask. A tak Zuzanu nešetřil, a mrskal jí zadek, až ho ruka bolela. Ze slíbených pětadvaceti jí neodpustil ani jednu. Když se Zuzana dostatečně vybrečela, matka íi napudrovala pláčem opuchlý obličej, služčiny šaty si sbalila do uzlíčku, a František ji odvedl domů.
František s úžasem sledoval proměnu své ženy. Zuzana se pečlivě starala o děti a o domácnost, a když jí něco poručil, ihned ho poslechla. Zdálo se, že jak jeho přítel, tak i hostinský věděli, o čem mluví, když mu radili, aby své ženě občas zmydlil zadek. Rozhodl se, že se bude jejich radou řídit, a když v pátek viděl, že se Zuzana už druhý den může bez problémů posadit, usoudil, že její je zadnice zralá pro rákosku. Jenže byl spravedlivý, a nařezat ji, aniž by si to zasloužila, nechtěl. Možná by stačilo, kdyby viděla, jak je bita některá ze služek; ty ale jako by tušili, že nebezpečí výprasku je teď mnohem větší, než jindy, a ani jedna nechtěla být ta, která ho dostane. Naštěstí ale den na to měli ze šatlavy propustit doroty, které komise cudnosti přistihla při cizoložství, a tak se František rozhodl, že se na tu „slávu“ půjde podívat, a Zuzanu vezme sebou, aby ji připomněl, čeho se dopustila.
Když se v sobotu odpoledne otevřela vrata šatlavy, nejdříve z nich vyběhly čtyři nevěstky, které dráb s metlou v ruce hnal před sebou k městské bráně, a pak z nich pomalu a nejistě vyšla manželka mistra košíkáře a mladá dívka; tu si hned odváděl domů starší muž, zřejmě její otec. Asi nebydleli daleko, protože si již cestou začal rozepínat řemen. Markéta musela jít domů sama. Doprovázel ji ale dav zvědavců, dychtivých zhlédnout, jak jí doma manžel přivítá. Nešťastná žena nepospíchala. Dokonce se uprostřed mostu zastavila a dlouho hleděla do řeky, jako by do ní chtěla skočit a uniknout tak výprasku, který ji doma čeká. Nakonec si to ale rozmyslela, a loudala se dál. František vedl Zuzanu za ruku a šli za ní. Zuzaně se vůbec nechtělo, František ale poručil, a tak musela. Když celý průvod došel ke košíkářovu domku, otevřely se v něm dveře a statná ruka vtáhla Markétu dovnitř. A hned začal křik. Nejprve košíkář příliš hlasitě a do nejmenších podrobností své manželce oznámil, co se teď chystá s její zadnicí udělat, a pak jeho slova vystřídal zoufalý ženský pláč; to když svůj úmysl začal provádět. Když nářek trestané košíkářky už trval dlouho a okolo stojící ženy si libovaly, jak pěkný výprask dostává jejich nemravná sousedka, a vzájemně se ujišťovaly, že si to ta nestyda zaslouží, Zuzana to nevydržela. Ne že by jí bylo Markéty líto, doma se ráda dívala, jak její muž mrská služebným zadnici, když něco provedly a někdy jim tak nařezala i sama. Jenže nechybělo mnoho, a stejný dav pomstychtivých lidí mohl jít za ní i k jejich domu a pak škodolibě poslouchat, jak při výprasku naříká a pláče ona. Vysmekla se manželovi a bez jeho dovolení utíkala domů. František ji nechal. Byl rád, že má konečně pádný důvod seřezat jí zadek za neposlušnost. A když přišel domů, poslal chůvu s dětmi na procházku a služku pro něco na trh, a hned, jak ženské odešly, vzal rákosku, přehnul si manželku přes koleno, vyhrnul jí sukni… a zmydlil zadek tak, že Zuzana zase několik dní spávala s nosem zabořeným do polštáře.
Když uplynul měsíc, František se vydal s manželkou k jejím rodičům. Už je očekávali. Na stole ležela březová metla, a uprostřed pokoje stolička. František na nic nečekal, a vysázel manželce na holou zadnici pětadvacet. Jako posledně se to neobešlo bez pláče a křiku, tentokrát se ale Zuzana trestu nebránila, a matka ji držet ruce nemusela. Když výprask skončil, František utřel své ženě slzičky a políbil ji. Zuzana se mu vrhla do náruče.
„Odpustils mi?“ zeptala se, a František řekl, že ano.
A doma na ni čekal dárek, zbrusu nová rákoska.
„To aby sis ji nemusela půjčovat od Anduly, když ti budu muset zase nasekat,“ řekl František, a opatrně pohladil manželce zadek. „Snaž se, abych to nemuselo být často."
A to, především sobě, Zuzana velmi ráda slíbila.
A to, především sobě, Zuzana velmi ráda slíbila.