Nikdo na světě nemohl říct, že by se život byl s Hubertem jakkoli mazal. Naopak.
Sourozenců bylo doma hodně – a peněz pramálo.
Rodičové byli sice řádní lidé a dřeli do úpadu, jmění ale neměli, co by se za nehet vlezlo.
Bylo to opravdu veliké štěstí, že on sám se ocitnul v učení u cukráře Wolfa. Ani to nebyl žádný med a selanka – Hubert ale poctivě dřel a pranic neošidil. Nikdy. Mistr byl sice machr, jinak ale hulvát, surovec a grobián, jakého svět neviděl. Den bez tuctu ran – to byly vánoce. Doslova. A navíc… Navíc se do mládence dala i smůla na holky. Zamiloval se do Lízy, dcery mydláře z domu za rohem, - o tu si však řekl syn pana radničního písaře. Tak – kampak nějaký učedník…! Hubert se nedal. Nedal se – a obměkčil mistra nakonec tak, že směl zdarma složit tovaryšskou zkoušku. To bylo dobré. Jenomže, smůla se držela. Zahleděl se do Rózy, vnučky staré vdovy z blízkého náměstíčka. Ta utekla s nějakým komediantem, či co to bylo zač. Hubert už byl zavedený pomocník – a pomáhal dílnu i vést. Tehdy mistr náhle zemřel, vztek ho dohnal k mrtvici. Nu – a stará mistrová, rázná a přímo obří žena, to postavila jasně. Pokud si ji vezme – zaplatí mu mistrovskou zkoušku a předá dílnu. Jinak – ať táhne! Starobylý – leč, platný obyčej. Hubert souhlasil – a tumáš čerte kropáč! Okamžitě mistrovou obtěžkal a ta, už starší žena – zemřela při porodu i s děckem.
Hubert byl náhle na vrcholu!
Ani rodina mu nedělala starosti.
Rodiče byli dávno mrtví, a sourozenci ve světě.
A on se vrhl po hlavě do podniku, který mu utvořil život!
Všechno, všecičko vsadil na jedinou kartu - a ona mu vyšla!
Zděděný dům předělal na kavárnu s cukrárnou i vinárnou – a přidal se k rozpoutání nové módy. Konečně – císařský dvůr právě podpořil módu všeho, co zrovna překonal Herr General Laudon!.
Hubert zbohatl na patricie.
A právě tehdy, mistr na prahu středních let, potřetí v životě propadl zamilovanosti!
Do oka mu padla mladičká Vilemína! Dcera vele-úspěšného obchodníka Hocha!
Ona tedy byla hezounká, jako obrázek. Měla i – dle platné mínky – léta tak akorát na vdávání!
Jenomže, jenže! – Hubertovi se doneslo,…!
(Jak už jsou všude hodní lidé…!)
Že prý je ta sličná panenka, inu – líná jak veš!
A že je i trucovitá tak, až ji vlastní rodičové odprošují!
A – a že prý hezounkou pusinku má jako šlajferničku! Že ji ni ve spaní nezavře! Nu, - že je kleveta pomlouvačná a drchta drbavá, jakou svět neviděl!
Že prý v loubích a u kašen tráví přes své mládí tucetkrát více času, než kdejaká tetkovitá babka – staropanensky ovdovělá.
A že to vše mistránkovi potvrdila i babička světoběžnice Rózy – co mu byla nakloněna, že jí po zvrznutých zásnubách nenadělal ostudu, tak Hubert od námluv málem i upustil.
Pak ovšem přišla i poslední zvěst!
Kde Hubert uspěl, tam se zas Bernardu Hochovi zrovinka nevedlo, a pán, který pomýšlel na titul, měl jít na žebráckou hůl!
Cukrářsko-kavárenského vinárníka to kupodivu neodradilo – a naopak, šel na věc útokem!
Z námluv hned do zásnub – a ohlášky najednou!
Hochovi mu málem kolenačky děkovali!
Lidé to viděli všelijak, ale – hlavně muži, to chápali.
Vilemína opravdu stála za to!
Na žádný pád nebyla tlustá, byla však velice malého vzrůstu – a celá jakoby kulatá.
Od kulaté hlavinky, jejíž tvářička se jaksi přirozeně a stále usmívala, přes útlá ramena, klenuté poprsí, překvapivě úzký pas a opět kulatě tvarované boky – přecházející do ladně líbivých nohou – s nevídaně drobnými kotníky a titěrnými nárty i chodidly. Zhruba totéž pak šlo říci i o jejích pažích. Ladné a zároveň baculatě plné, s nevídaně štíhlými zápěstími a sladkými prstíky.
Celá v sobě pojila svěžest se ženskostí – a dobré se zlým.
A…!
NEVĚDĚLA, ŽE TATÍK JE NA HUNTĚ – a Hubert je drží nad vodou.
Přesněji – živí je.
Celé své oddavky brala, co: MILOST PRO PLEBEJCE.
A bavilo ji to, neboť už viděla – jak bude v mužově domě hned plně vladařit…!
A Hubert…
Hubert pod svou střechou zaměstnal vdovu Rézu, Rózinu babičku.
Věděl proč!
Ta krásku Vilemínku perfektně znala…!
Přípravy k samotné svatbě byly v plném proudu, všichni už se běžně navštěvovali. Vilemínka se s nosánkem nahoru nosila celým „svým“ příštím domem – a poroučela, jak královna ze Sáby. Vcelku úspěšně namíchla a znepřátelila si všechnu domácí čeleď i zaměstnance podniku. Přesto nebyla hloupá, aby si cosi dovolila k Hubertovi. Hrála si na nové koště – a čekala na oddavky. To ovšem i Hubert – a rozehrál svou hru!
Jak už spolu často a volně hovořili, zmínil se, mezi řečí, ať raději nechodí do té-oné komůrky – a rozhodně nenakukuje do skříňky, visící mezi okny. Trucovitá krasavice tam ovšem hned, na just a na truc, vyrazila! Komůrka byla podstřešní spíše jen obyčejná, skříňka mezi jejími okénky tvarem i velikostí připomínala visící hodiny s kyvadlem, Vilemína ji otevřela – a spatřila visící…!
Rákosku!
A jakou!
Na malík silnou, snad na sáh dlouhou.
Opatřená koženou rukojetí a zápěstním řemínkem – na kterém visela. Jakoby v té skoro hodinové skříňce byla jakýmsi skoro kyvadlem. Krasavici až podivně zamrazilo.
Velkopanskou „slečénku“ okamžitě napadlo, že to všechno je na trestání služek – doma měli cosi podobného – a hned si i vyložila, že snoubenec chce zákazem šetřit její city. Usmála se a řekla si, že Huberta co nejdříve ujistí o své způsobilosti vědět – a okukovat – úplně všechno. Odešla, ale přece jí to jaksi nedalo. Cestou domů se stavila na pár osvědčených místech a chutě dala k lepšímu, jak je její nastávající rázný – a ona statečná, že ho, z vůle rodičů, vyslyší! Pitoreskní hříčkou osudu to vše byla skoro pravda. Hubert rázný byl, a přísný i nesmlouvavý taky. Jenže! Vše držel přísné diskrétnosti – a Vilemínina žvanivost namíchla služky i pomocnice, o kterých teď šla řeč, jak ve službě dostávají! Lež to nebyla – ale nebýt Vilemíny, nemuseli to vědět všichni. A se zvrhlou nadsázkou.
Svatba se valem blížila a nevěsta stále netušila, že je s rodiči na mizině. Předsvatební úmluva nařizovala to tajit. Hubert ze jmění příštího tchána něco i vyplatil. Jeden dům, jeden sadařský statek za městem, kde nechal zavést velkolepé včelařství, ale – to byly zlomky. Navíc pak náležely jemu. Vilemína tak postřehla, že budoucí choť je sice bohatý a elegantní, na pána že si ale nehraje. Stále něco dělal. Když podnik nevedl, procházel ho, a kde bylo potřeba, přiložil ruku k dílu. Sám například běžně servíroval, nebo si stoupl k cukrářskému pultu. To se jí nelíbilo a neváhala nastávajícímu manželovi důtklivě připomenout, že ona je dáma a od svého chotě podobné chování nečeká!
Rodiče trnuli, Hubert to však přešel, a to i s kamennou tváří.
Konečně nastal den slavnostních obřadů!
Všecičko klapalo, jedna radost a šlo jak na drátkách.
I sláva, i soukromí – a i pár příštích dnů.
Hubert byl mladičkou ženuškou přece jen, kterak náleží, nadšen, a byť své povinnosti pranic nezanedbával, od novomanželky nežádal prakticky nic a věnoval se jí způsobem, který jí nejenom plně vyhovoval, leč, - též ji i příjemně překvapoval.
Prosté dny ovšem přece jen nakonec nastaly – a Vilemína postřehla, že choť ji jaksi, poněkud, neposlouchá. Pozorný, něžný, vitální byl a i zůstal. Stále však pracoval a též se nezdálo, že by svůj život snad směřoval do vyšších sfér panské společnosti. A to přece musel, když ona chtěla – a její otec to tak i dělával. O prvním dnu, kdy jejich dům musel mít zavřeno, se rozhodla. Hubert ji probudil polibky s laskáním – ona však nitečku něžností přetrhla a přímo v posteli i noční košili mu všechno přejasně řekla. Co musí, co nesmí, nu – a co bude a nebude dál! Stručně, jasně jednoznačně. A sáhla po zvonku, aby si zavolala služebnou ke vstávání.
Hubert mlčky vstal, upravil se, ustrojil a když služebná vešla – POSLAL JI PRYČ, - AŤ MÍSTO SEBE PŘIVEDE DRUHOU MAJORDOMU RÉZU!
Babička uprchlé snoubenky se dostavila hned.
Hubert se chopil slova a stručně, jasně, klidně i nekompromisně mladičké ženušce vyložil, co a jak. Dům povede nadále – ona má na vybranou. Buďto okamžité mateřství a to co nejpočetnější – nebo se do chodu domácnosti zapojí, jak každá způsobná měšťanka. A – nebo, obojí. Čtvrtá možnost – nebyla. Vilemína, která zatím aspoň sama vstala z postele, poslouchala s pusou dokořán. Ona a chovat?? Ona a pracovat??? Jen pantem zamlela, jak lapla po dechu – a spustila! Vychrlila na mužíčka notnou dávku řádně ostrých slovíček, procítěně dodala, co si o jeho řečech myslí, prohlásila, že ihned odchází zpět v „dům otcovský“ – a tam že mamince všecičko poví! A popadla první plášť, co jí pad do ruky a vyrazila z domu(!). Tak – bez paruky, oblečení, nebýt náhodně nazutých pantoflíčků, tak i bosa. Réza ji chtěla zadržet, to však Hubert nedovolil. Tajně jí i vysvětlil proč. Dávno tento zvrat předpokládal – a věděl, co bude!
Bylo!
Vilemína přerázovala pár ulic, (způsobeného pozdvižení všude kolem si ani nevšimla) a dorázovala k nejbližšímu otcovu domu – KTERÝ UŽ MĚL NOVÉHO MAJITELE! To byla krasavičce petarda! A tu na ni dopadlo i to, kterak je neoblečená! Rychle se rozběhla k dalšímu z otcových domů, TEN UŽ MU ALE TAKY NEPATŘIL – a mezitím zas „POBÍHÁNÍ KOŠILATÉ HANBÁŘKY“ vzbudilo tolik pohoršení, že to rozhýbalo i císařskou policii! Jenco i u druhého domu pochopila, že ani ten už není otcův, popadly ji rázem dvě modravé uniformy v černých čákách a LUP! Už byla hnědovláska v mřížovaném kočáře! Jej! Ta se hned dala do křiku! Ječela a řvala, co síly stačily! Vykřikovala, kdo je, co si to dovolují, ať ji hned pustí – a do pevných dveří bušila pěstičkami, až to dunělo. Stráž na to nedala nic, jen pátkrát třísnuli obuškovou holí přes mřížku okénka, ať je zticha. Jančila tím víc. Každopádně záhy byly u šatlavní stanice. Ona stále vyváděla, orace ale nebyly! Vyvlekli ji z vozu, protáhli kamenně klenutou chodbou, vroubenou mřížovými celami – a šup! Už byla strčená v jedné ze dvou na samém konci studené stavby. Mříž třeskla – a byla zavřená. Ihned se ovšem vrhla na kovové pruty a z posledních sil křičela, ať že ji pustí. Mříží lomcovala, jen to drnčelo. Vtom postřehla rázem tři věci.
První, z protější cely na ni až zuřivě mávala křiklavě oděná dívčina jejího věku.
Druhá – zrovna mezi posledními celami stála v chodbě jedinká pořádská lavice.
Třetí – někdo přicházel.
Někdo byl hromská žalářnice – Dora.
Ženská jak kyrysar – v šatech z přešité vojenské uniformy.
V levici džbán, v pravici – hůl.
Lískovici, jako hrom!
Tu napřáhla, zahrozila jí a prohlásila:
„Už jste máti Doru vyrušily od snídaně. Nechtějte ji ještě rozčílit!“
„Už jste máti Doru vyrušily od snídaně. Nechtějte ji ještě rozčílit!“
Vilemínu to tak vyděsilo, že zmlkla, - a když se obryně vzdálila, poslouchala sousedčinu řečnost jak ve snách.
Cizí dívka se jmenovala Emilie a byla členkou nejstaršího sesterstva na světě! Nad ránem ji lapli cestou ze štrychu – a že se pranýře pozvolna rušily, měla si odtrpět výplatu lískovkou! Teď bude hůř, když Doře přetrhly slinu – ale, chce prý „Košilandě“ co začátečnici, odpustit! Rozverně hned přidala otázku, jak chytli jí??
Vilemíně se vytratil sluch do ztracena.
Dlaně se jí samy přimkly k místům, kde se jí plášť dmul kulatým zadečkem.
Oni… Ji tu… Chtěli… BÍT???
CO ŽIVA VÝPRASK NEDOSTALA A…
Bystrá Emilie viděla její šok a pochopila, že cosi je jinak. Zkusila se ptát, ale když viděla, kterak je hnědovlasá sousedka vedle, začala jí spíše litovat. To už si i všimla fajnovosti košile s pláštěm – a začla být ještě více zvědavá… Přišly však na ni onačí starosti!
Dora byla po snídani – přicházela konat!
Nalíčená zrzka už věděla, že nejlíp bude držet a nevzdorovat – dobře to znala.
Nalíčená zrzka už věděla, že nejlíp bude držet a nevzdorovat – dobře to znala.
Žalářnice si ji nosem dolů natáhnula na lavici, spíš pro formu upoutala zápěstí s kotníky i pas, vyhrnula přebarvené sukně – bez prádla – až vysoko na záda – a vysázela jí příslovečných pětadvacet, až se hory zelenaly! A dá rozum, že na holou! Jak jinak.
Emilie křičela, až se v klenbě rozléhalo!
Přes všechen zvyk a i řemeslo trpěla jak zvíře a trvalo drahnou chvíli, než se vzpamatovala.
A žalářnice už se chystala k další práci…!
Jen co zrzka popadnula dech, odvázala jí – a strčila zpátky do cely.
Pak řinknula klíči – a vykročila k mříži Emiliině!
Hnědovlasá krasavice třeštila jen oči jako ihranitá!
Šla – pro ni…
Šla – s lískovkou…
Šla – ji bít…
Ne…!!!
Ve vteřince, kdy klecová dvířka zavrznula – kráska vyletěla!
S táhlým vřísknutím se vthla do mezery v železných prutech a zkusila prorazit mezi veřejí a kolem žalářnice. Ta ji ovšem tím lehčeji lapla, a že byla ostřílenou veteránkou, celou si ji přitisknula jejími zády k vlastnímu tělu, přičemž jí svou paží pevně obemkla a k pasu přitiskla oba dva hnědovlásčiny lokte. Ta se dala do běsného ječení a volnýma nožkama kopala ve vzduchu tak, až jí v tom marném běhu ulítly pantoflíčky.
S táhlým vřísknutím se vthla do mezery v železných prutech a zkusila prorazit mezi veřejí a kolem žalářnice. Ta ji ovšem tím lehčeji lapla, a že byla ostřílenou veteránkou, celou si ji přitisknula jejími zády k vlastnímu tělu, přičemž jí svou paží pevně obemkla a k pasu přitiskla oba dva hnědovlásčiny lokte. Ta se dala do běsného ječení a volnýma nožkama kopala ve vzduchu tak, až jí v tom marném běhu ulítly pantoflíčky.
(Mnohem později se měla dozvědět, jaké bylo štěstí, že jí Dořin hmat nedovolil škrábat a kousat!)
Jak v příšerné noční můře vnímala, kterak jenesená k lavici!
Volala mámu, táti, Huberta i Rézu…! Jen ať ji spasí z těch horoucích pekel…!
Přitisknuta nosem dolů na tvrdé dřevo, vnímala, kterak z ní padá plášť, jak je natažena, obě dvě předloktí má upoutána v zápěstích i loktech k předním nohám trestné lavice, na níž ležela. Křičným voláním vzývala nebe i peklo, aby se z té lavice dostala…!!
Vzpírala se chycenýma rukama – že ani nepostřehla, jak ji veležena poutá v pase.
„Nekřič tolik! Strháš si krk a bude tě víc pálit!“, zkoušela soudružsky radit Emilie, ale marně. Vilemína se krom křiku tak vzpírala, až jí na košili povolila tkanička límečku, volánkovitě nabírané kraječky povolily – a že byla lavice zrobena tak, že měla hruď skoro za jejím horním okrajem – málem se jí celé poprsí z látky vydralo! Ta hanba! Na chvilečku ji to vyvedlo z míry tak, že zapomněla kopat bosými patami – a už je měla taky v poutech u druhého konce lavicové desky! V tu chviličku ucítila, jak jí žalářnice bere za lem košile u kotníků a s poděšeným jeknutím sebou začala ze všech sil mlít, vrtět i pohazovat, aby zabránila jejímu vyhrnutí. Bylo to zbytečné, spousta látky dělala košili tolik moc širokou, že by to šlo tak jako tak – ale to nakrucování Doře vše ještě usnadňovalo.
Záhy byla hnědovlasá krasavice nejenom uvázaná ale i nahatá – ne sice od hlavy, zato však – do paty. A to od zad – včetně zadničky. Nu, spíše – zadnice. Jak svrchu zmíněno, neměla daleko do oblé, či aspoň, lepé – boubelky. Trošinku baculaté. A tak se na lavce s křikem hanbatila – a Dora sahala po svojí lískovce…!
Vtom se ozval strážný od fortny – kdosi přicházel!
Obryně si zrovna odměřovala první šlohanec pozvolným přiložením!
Jej!
To ale Vilemínce důkladně zježené chloupečky „husí kůže“ naskočily!
To ale Vilemínce důkladně zježené chloupečky „husí kůže“ naskočily!
Ať to byl kdokoli – pro ni byl vítaný jak anděl nebeský!!!
(Ne, že by nebrala i pekelného čerta!)
Ale…! Byla ro Réza!!
Nikdo jiný, než Hubertova majordoma.
Jej!
To Vilemína spustila!!!
To Vilemína spustila!!!
„Rézo…! Rézinko…!! Rézinečko…!!!“
„Zachraň…! Pomoz…!! Spas…!!!“
„Já…! Já…!! Já tě…!!! Já budu…!!!“ – málem až slíbila hvězdu z nebe – a že se polepší.
Jenomže, - nedořekla, nepřislovila.
Réza po ní ani nemrkla a jen a jen k Doře. Důrazně, leč – šeptmo s ní vyjednala – a touhy Vilemíniny se začaly plnit!
(Na chvíli.)
Byla odpoutána, byla zdvižena, (sama by nevstala) byl jí vrácen plášť – a byla, bosky, odváděna. Na pantofle ani nevzpomněla.
Hnedlinko za branou je čekal kočár. Réza nemusela mladičkou paninku ani postrkovat.
Jen uvnitř ji šoupla na „nečestné“ místo – seděla na předním sedadle.
(koukala dozadu.)
Réza se beze slova usadila – a jeli.
Od první vteřinky bylo jasné, že domů to není.
Vytrvale mířili k m ěstským hradbám – a branou do polí.
Vilemína se po úlevě z výpraskové spásy zas trochu ulekla. Chce ji snad Hubert vyhnat? Poslat do kláštera?? Do káznice??? Směl by.
Troufla si přeptat se.
Leč – jediná odpověď byla poťukání Réziny hůlky.
Nikdy dřív si jí nevšimla.
Záhy však sama i poznala – kam jedou.
Na sadařský statek!
A už zastavovali.
Ne před stavením.
Před domečkem správce.
Réza ji vyvedla – a zašly dovnitř.
Tam – v hlavní a jediné světnici, stáli rodiče – a seděl Hubert.
Vyjukaná hnědovláska zkusila promluvit, na rameno jí ale dopadla stařenina dlaň.
Ostrá a pevná byla jako pařát.
Hubert vstal.
„Vzal jsem si za ženu vaši dceru, Vilemínu.“, pronesl s hlasitou věcností.
Rodiče ani muk.
„Je hezká i milá,… Žel je to i holka nevychovaná, rozmazlená a neposlušná.
Nechme stranou vše ostatní – jako je neexistence věna a podobně.
O to teď nejde.
Jde o zodpovězení následující otázky.
Buď vaši dceru na místě vyženu, vy si ji tady rovnou nechte – a hledejte jí ženicha, jako pro dceru šafářových na mém včelařském statku…!“
Vilemína myslela, že padne!
Leč!
Réza držela.
Leč!
Réza držela.
„Nebo, mi teď hned a tady budete nápomocni při prvním manželském kroku ku její nápravě!“
Mluvil, jak by tam nebyla.
A že přitom vstal, najednou viděla, že v jeho pravé ruce je…
RÁKOSKA!
A jaká!
Zrovinka taková, a možná ta, co v skříňce visela!
Zrovinka taková, a možná ta, co v skříňce visela!
Krasavice jen po dechu zalapala. Hubert se na ni samotnou ani nepodíval.
Zato však rodiče se pohli!
Hlavy spíš skloněné, leč – konali rozhodně!
Vzali ji za ruce, Réza vzala plášť – a oni ji odvedli ke kratší hraně stolu. Než se po nich oněmělá boubelka alespoň rozhlédla, přehnuli ji přes tvrdou hranu!
Jak byla drobná, octla se jí drobná chodidla o chloupek výše, než byla podlaha.
Hlavy spíš skloněné, leč – konali rozhodně!
Vzali ji za ruce, Réza vzala plášť – a oni ji odvedli ke kratší hraně stolu. Než se po nich oněmělá boubelka alespoň rozhlédla, přehnuli ji přes tvrdou hranu!
Jak byla drobná, octla se jí drobná chodidla o chloupek výše, než byla podlaha.
Réza zastírala okna.
Vilemína vyjeveně zasténala!
Po bocích stojící rodičové jí tiskli široce upažená zápěstí – a také zátylek – a pevně utáhlý „chmoust“ z plátna košile, stáhnutý na bedrech ležících zad.
Hubert jen pozvolna přistoupil blíž.
Rézina si stoupla na stráž před dveře.
Po dechu lapající kráska začala překotným breptáním chrlit prosby i sliby.
K její smůle si neporučila – a tirádu proložila i mnoha hrozbami.
Vážně pokyvující Hubert jen naposled přetřel ratanovou haluz čisťounkým šátečkem.
Včelí vosk voněl.
„Snad bych i zvážil nějakou shovívavost…“
Shýbl se a vyhrnul-vykasal manželce košili, až na něj úplně špulila nahatou sedinku, „Ne však při skandálu, hodném tak nevěstky…“, poodstoup a velmi pečlivě přiložil stvol.
„A ne při takové hubatosti!“
Dodal – a začal.
Hubert začal svou ženu švihat a řezat a bít… Jak dávno zasloužila – a hromsky potřebovala!
Sličná hnědovláska spustila takový řev, rykot a vřískot, že to bylo k neuvěření!
Sličná hnědovláska spustila takový řev, rykot a vřískot, že to bylo k neuvěření!
Holaté nožky jí začly tak běsně kopat, že je až Rézina musela v kmitavých kotnících chytit a přidržovat!
Dáminka tak byla jako natažená – a bitá kůže se divoce vlnila!
Jej!
To byl výprask!
Však si s tím šatlavním nijak moc nezadal!
Dva tucty – a jedna!
Jen od muže namísto žalářnice – a z lískovky rákoska.
Jen od muže namísto žalářnice – a z lískovky rákoska.
I tak si pak Vilemína přišla víc mrtvá než živá.
Nicméně – s mužem zpět do města kočárem odjela.
Už i vzpamatovaná.
Jela vstříc novému životu, co ženka poslušná.
Však to hned poznala!
Réza jí už cestou v kočáře – DALA KLEČET NA HRÁCH!
I po návratu domů bylo vše jinak – to už ale čekala.
Přes všechnu zhýčkanost nebyla hloupá.
Nejprve nastalo domácí vězení.
Zamčená v ložnici, pod Réziným dozorem, přičinlivě pomáhala na hojení svých jelit.
Hned poté se stala pilnou pomocnicí nejnižších služtiček-kuchtiček.
Opět pod dohledem. Za chyby a nehody bita nebyla, za lenost a odmlouvání ano.
Tak postupně prošla celý dům – až se ho naučila vést.
Ne že by Hubert při tom všem slevil ze svých manželských práv!
Naopak!
Naopak!
Ať byla Vilemína po sebetěžší práci sebe-více unavena, mužova náruč ji nikdy neminula!
A tak se stalo, že když už se opravdu mohla stát pravou paní velkého domu, nastala změna!
Žít kráska v jiném století, řeklo by se, že zažila to nejhorší.
Její muž ji už ten rok přinutil… Chovat.
A pak ještě sedmkrát.
A tak se stalo, že svět byl bohatší o osm nositelů jména, které se napravené krasavici zprvu tak ošklivilo, že se do něj málem neprovdala.
Hubertovo rodinné jméno.
Panovnicí právě zavedeno.
Tak jako její jméno - Hochová.
Zach.