Tak, to žil kdysi kdesi jeden chasník, Jeník se jmenoval. Po mámě byl pometlářem, po tátovi košikářem – a po obou žebrákem. Na předaleké království, kde byli doma, padla totiž tak ukrutná bída, že i na soustečko suché placky musel každý krutě lopotit. Když staří zavřeli oči, nezbylo mu pranic. Jen ta líska za vesničkou, co mu z nouze zasadili místo stromu života. Jinoch šel smutně ze hřbitova – a jak byl sám, rostlině povídá:
„Šel bych do světa štěstí si vyzkoušet. Ale nechat tady tebe samotnou? Jediné živé, k čemu blízko mám??“ A tu líska zaševelila, jako lidským hlasem: „I běž! Krev ke krvi, míza k míze! Já jsem dík tobě, ty díky mně udělej svět kapičku lepší! Běž do světa, jak si se rozhodl a na cestu ulom si ze mne ten největší proutek! Nikdy ho neodlož – pak se ti ve světě moc dobře povede!“ A zmlkla. Jeník poslechl, proutek si ulomil – a hele! V ten ráz měl parádní hůl, radost pohledět! Nu, švihl si s ní – a hurá na cestu!
Šel vám daleko, tak daleko, že by byl zrníčkem za míli byl sýpku naplnil. Ale – šlo se mu dobře! Kde musel přes vodu, změnil se prouteček v kládu a sám ji přemostil. Kde se šlo smutně, změnil se v píšťalku a Jan si moh zahrát do kroku. Kde se naň obořili zlí nepoctivci, proměnil se na břinkovou sukovici – a deset jich na Jana nestačilo! Nakonec došel do krajů tak dálných a tajemných, že nelze povědět. Tam vprostřed velkého lesa bědoval na malém rozcestí kupec. Kolo na přetěžkém voze se zlámalo, a byť měl jiné, tucet chlapů neměl sílu vůz zvednout, aby ho vyměnili. A tma na krku. Jeník to uviděl a rozhod se pomoci. Tu hůl změnila v sochor, nu pravou hráz – a s tím už vozem přelehce pohli. Kupec se radoval a ptal se chasníka, jestli chce za pomoc zlato či radu. Něco však, že vzít musí, takový je v kupcově zemi mrav. Jan tedy kývl – a řek si o radu, ať kupec netratí.
A kupec povídá:
„Radím ti, abys šel do říše Oplatínské! Tamní král hledá ženicha pro svoji dceru, buď to kdo buď! Třeba bubák!! Ty s tím tvým šikovným uděláním určitě svedeš splnit tři úkoly, co musí každičký nápadník splnit!“ A už se tumloval i s vozem pryč. Jan tedy šel – a cestou se ptal. A lidé mu řekli! Královští manželé Oplatínští opravdu měli jen jedinkou spanilou ratolest, princeznu. Jenže! Oni tu svou holku švarnou tak pekelně rozmazlili, že byla k nesnesení!!! Však jí ne darmo vždy všude zovali – princezna Nezbedlína! Králové – knížata jí k svatbě nestačili! Na každého jiné úkoly měla – a kdo je nesplnil – na trápení skončil! Tohle se Jeníku nelíbilo, kroky však jinam už nestočil. Naopak. Přikvačil, aby byl další od trápení ušetřil. Však, to by bylo, aby na výmysly nějaké královské mazánky nestačil! Jak už se k té zemi Oplatínské blížil, potkával tu i tam mnohé jiné, co taktéž za princeznou šli, nebo se od ní vraceli. A ti co šli zpět, byli nešťastní! Jeden zbitý, druhý zedřený, třetí zlámaný. Janovi to nedalo. Prvnímu udělal obklad z listí, které mu na holi vyrostlo, druhému zábal ze šťávy, co z hole vytekla, když se jí vytáhl špuntík, co se dřevu náhle na konci ukázal, a se třetím se pozdržel tak dlouho, dokud mu zlomení nesrostlo pod dlahou, co ze sebe lísková haluze udělala. Ti tři – a byli to mudrc, kupec a princ, mu tuze děkovali – a též se odsloužili. Ten první prozradil, že princka má jisté kouzlo, co jí moc dává – a to že nepovolí, dokud ho peklo neuchvátí. Druhý mu daroval světem nevídaný koberec, zrobený z hebkého peří, co měl pro princeznu k zásnubám. Ten třetí prozradil, že dříve než neuspěl, tak stihl vyzvědět, že… Světe, div se! Že princka Nezbedlína je děsně lechtivá! Sám se musel smát, když na to vzpomínal! I Jan se pak rozžehnal a šel zas dál. To už skoro sám, protože ženichů ubylo – a jiní odešli od princky onačím směrem, než tím, co on přicházel. Když pak byl na místě, stráž po něm tak-tak že vzdechla. Však to už bylo pánů, co vpustili-vypustili! Sotva že na nohou stáli! Král s královnou se napůl radovali, napůl rmoutili, že zase nápadník přichází. Byla to naděje na šťastný konec, ale i hrozba na další soužení. Však staří týrané mládence litovali! A Nezbedlína by se už měla vdávat… On už by jim byl opravdu dobrý i bubák ze sklepa, aby už všecko to trápení konečně skončilo…! A tu hle, tenhle ten prostý, leč – urostlý junák!
I Nezbedlína ho viděla – jenže když spatřila neurozeného jinocha – leda se na trůnu ušklíbla a sotva koutkem úst posupně prohodila:
„Ty, švarný prosťáčku, mé troje úkoly splníš, když mne roztancuješ! Rozesměješ – a prohru přiznat přinutíš!“
Rodiče zanaříkali! Jak by prostý hoch tu jejich panovačnou fůriji se zatvrdlým srdcem mohl byť jen pohnout?!
Jenže Honza se ani nezasmál!
Na tom místě hodil před trůn pírkatý koberec, z hůlky už píšťalka byla – a on na ni začal v cuku-letu tuze svižně hrát!
A hele! Kouzlo v píšťalce způsobilo, že kdo slyšel – musel křepce tancovat!
A to i čaromocná Nezbedlína!
Jenom co první tón zaslechla, už se tam na trůně zavrtěla – a hup z něho do skočna! Darmo si ouška svá dlaněmi pokrývala a tóny překřikovala. Dokud z nich vlásíček zaslechla, křepčit a trdlovat od země musila! A rovnou tím tanečním poskokem přímo až ke koberci. I její rodiče museli tancovat, ti se však museli tím více radovat! Chasník to první hnedle splnit dokázal!!!
Jej, to se vám Nezbedlína vztekala! Hupky-dupky-tanana! – Byť sama nechtěla! Jenomže – musila! Sukně pěkně do pěstiček – a do kolečka dokola! Ach ta vám prskala! Křičela a hubovala, až hanba! Rodiče ale jásali, a oba z kola volali, že první úkol ten mládenec vyplnit dokázal! A Jeník zahrával víc! Do trdlovatějšího poskoka! A jak hrál zrovna u princezny, ona nejvíc poskakovat musila! A musila a musila – až ze svých střevíčku docela vyskočila! A i svých punčošek vzápětí pozbyla! Nezbedlína tančila okolo koberce bosky bose bosa bosatá! A tu Jan zahrál a Nezbedlína zrovna na koberec vtrdlovat musela – a tam jen dál a dál tancovat! Ajajaja-jejejejejej!!! To vám to princeznu začalo šimrat a lochtat! A ona byla, jak víme, tuze moc lechtivá! Hned se tím heboučkým trápením začala zalykat, sykat a zajíkat, div z toho nevybuchla. A Honza hrál a hrál a svižný taneček trval! Tany-tany, dupky cupky, krok sem krok tam – pořád dál! Princezniny lechtivé patičky neušly jedinkému z těch hebounkých peříček! O každé se musely otřít či po něm smeknout, nu a co teprve, kdy se hudbou stavěla na špičky a sem tam přešlapovala! A to už princezna nevydržela – a začla se smát! A jak! Chechtat! Řehnit! Hýkat! A mohla se vším tím svým smíchem skoro i roztrhat! A-a-a-nemohla přestat! Ajta – jejte! To tančící rodiče jásali! Už i druhý úkol byl teď vyplněný!!! A Nezbedlína už tím trdlem a smíchem nemohla ani dech popadat!
Nu, a když Honza ještě víc přidal, že princka už celá nahatá lýtka ze zdvižené sukničky ukazovala – a nožky bosaté cela až nad hlavu v divokém tanečku vykopávala, tak už to nevydržela – a co jí zbylý dech stačil – naplno spustila…!
„Jahahahahahahahahááá…! Jjjééé…! Hehehehehehehééé…! Pře-pře-pře-přestáááááň…! Jahahahahahahahahááá…! J-j-já u-u-už nemůžu…! Úúúúú! Júúúú… Jééé…! Hehehehehééé…! J-j-j-já se uchechtááám…! Jahahahahahahahahááá…! J-j-j-já se utancujůúúú…! Juchuchuchuchúúú…! J-já se uskáčúúú…!!! Huhuhuhuhúúú…! Úúúúú! J-j-j-já už nemůžúúúúú…! J-j-já – JÁ SE VZDÁVÁÁÁM…! HAHAHAHAHAHÁÁÁ!!!“
A v ten ráz Janova píšťalka vyhrávat přestala, že princka uprostřed koberce hned na svůj zadeček kecla.
Jenomže, tím to neskončilo!
Ba – právě naopak!
Rodiče přestali s vesele křepčivým trdlováním a začali jásat, že mají se svým soužením konečně konec. Ale Nezbedlína ne! Ta vyskočila, šimry-nešimry a řádně spustila! Že to je podvod…! Že byla napadená…! Že nechce cizího nuzáka – A TO ŽE RADĚJI ČERTA!!!
Tak se ve zlosti zapomenula, že tohle ze rtíků vypustila. A peklo přivolala! V ten ráz zrovinka z koberce vyskočil čechmant, princeznu popadl – a už se zase do podzemí propadal. Jenomže! Líska tu díru na chviličku zaklínila – a Jan se přidal. Jen jeden ráz – a už se i on do pekla propadal – lískový prouteček však svírat nepřestal. A tak ho křídlatý belzebub předehnal!
O pořádnou chvíli dřív do pekla přichvátal!
A hned se s rarachy do princky dal!
Kouzlo jí sebrali – a hned i spočetli všecičky hříchy na ztýraných námluvčích – i utrápených rodičích! A nežli se Nezbedlína nadála, už tam na ni měli ocelovou lavici – na kterou byla natažená! A čerti chystali ocelovou metlu, která byla pekelnickým ohněm i rozpálená!! Do zažehnuta! A vrchlíček všeho soužení! Sama čertí babička si vymohla, že má být princezka na holou bitá – a všecky sukně i spodničky jí rázem stáhla!
Aj! To byla Nezbedlínce notně perná chvilka!
Čechmantům svou holou zadnici ukazovala!
A ještě tou metlou plamennou dostati měla!
Jenomže – on tu Honza!
Líska se mu v ruce křížem dělala, takže čerty rozehnala, a že za kyj vydala – tak i ta pekelná baba hned zdrhala!
Jej, to vám Nezbedlínka zajásala!
A že si po vzatém kouzlu pár špetek čertovitosti nechala, hnedlinko falešně spustila!
Jak je ráda, že je zachráněná…!
Jen ať ji pan chasník nahonem šupy-šup odpoutá…!
A ať jí zpět domů pomáhá…!
Že se mu troufalost omlouvá…!
No, a tak dál.
Jenomže Honza věděl, co viděl.
A viděl, co znal!
Móc dobře rozpoznal, jaký by konec vzal, kdyby dle princezny, hnedlinko všecičko udělal!
A co že kouzelná líska??
Nu, z té se tím jejím čarem udělala…
POŘÁDNÁ – LÍSKOVKA!
A že Jeník nezaváhal – a Nezbedlína už i tak byla tak pěkně natažená i nahatá – začala vzápětí dostávat to, co dávno potřebovala!
DŮKLADNY – VÝPRASK…!!!
A – jaký…!!!
Ajajajaj!
To byl tanec!
Větší, než nahoře na světě!
Větší, než nahoře na světě!
Hotová pekelná výplata!
Jen místo muziky byl zpěv!
Lískovka si tancovala, princeznička prozpěvovala!
Á – jak…!
Nejprve vztekle!
Na Jeníka létaly hromy blesky! Posílalo se na něj deset rytířů! Sto vojáků! Tisíc katů! A celé tři psí smečky…!
Jenomže!
Potom už ani zlostění nezahnalo bolení!
Ze křiku se stalo naříkání!
A bědování!
A ouvej!
Spustilo se bolně!
A Honzovi se začalo slibovat! A čím dál víc, panečku! Deset grošů…! Měšec peněz…! Veliký statek…! Pytel zlata…! Panství…! Půl království…!! Jenom už dóóóst…!!!
Přestááát!!!
Ale kdepak!
Lískovka byla dál lískovkou – a pořád vyplácela! Až blesky létaly!
A Nezbedlíně se do křiku s naříkáním vkradlo za bědováním i zoufání!
Prosila a žebronila! Přísahala, zapřísahala! Poslušností i s polepšením se svatosvatě dušovala! Napravit křivdy prohlašovala! Navždycky dobrou být si pevně umiňovala, a – a – a…
A byl Konec!
Konečně!
Však už princka na půlky, stehna i lýtka dostala!
Jan Nezbedlínku odpoutal, vyplacenou vzal – a na vzrostlém lískovém svém proutku s ní z pekla vystoupal. A zas zrovna tam, kde byl jejích rodičů trůnní sál! Královský pár se tuze radoval a Jana rovnou ku trůnu postrkoval. A Nezbedlínka? Byť na zbitém zadečku sukně jenom tak-tak snesla, už sama od sebe do kouta na hanbu chvátala, aby si čarovná lískovka nepomyslila. Aby ji nenapadlo, že ve slibech s polepšením k ní upřímná nebyla. A ani sbíráním střevíčků se nezdržovala! Znovu dostat nechtěla! To nejlíp – nikdy.
A co že kouzelná líska?
Ta se na dřevěné žezlo proměnila – a navždy s králem Janem už na trůně zůstala! Staří královští manželé byli spokojeni, země šťastná. Polepšená Nezbedlínka se k Janovi moc ráda připojila i měla – a provždy dávala pozor, aby se čarovná líska už na proutek nikdy víc proměnit nemusela…!
Ale…!
To je zas jinačí pohádka!
Třeba i ta bude snad někdy vyprávěná…!
Kdož ví?!
KONEC