Jsem neskutečně vytočen a mám sto chutí někoho praštit. Nejenže mi předevčírem zkolabovalo auto a oprava si, dle slov mého kámoše automechanika, vyžádá pěkných pár tisícovek, a navrch mi nějaký zmetek v hospodě ukradl z peněženky litr, ale vše včera vyvrcholilo rozchodem s přítelkyní Kristýnou. Byli jsme spolu téměř pět let. Rozvedená matka tří dětí. Synů. Lukáš, David a nejmladší Elliot. Krásná, malá, blondýnka se silikonovým poprsím. Prý žádné kozy neměla a tak si je koupila, jak bezostyšně ráda vyprávěla. Jenže neutekla k žádnému chlapovi. Zdrhla mi k ženské. Lucce, zdravotní sestřičce z interny. Prý zjistila, že si to holky umí udělat lépe a lízání je lepší, než šoustání. Opravdu bych se potřeboval porvat. Na někom si vybít zlost. Do toho musím do práce. Pracuji jako revizor u Českých drah. Mým úkolem je dozorovat, zdali průvodčí ve vlacích dělají svoji práci kvalitně. Tedy jestli nosí firemní oblečení, chovají se slušně, důsledně kontrolují jízdenky a samozřejmě během pracovní doby nepožívají alkohol. Podaří-li se mi někoho vymáknout, sáhne se mu na peníze, a já naopak dostanu bonus. Dnes plánuji dát si jen takovou pohodičku – motoráček na trase Mladá Boleslav – město – Nymburk a zpět. Na nějaké delší štreky fakt nemám náladu a navíc v Nymburce na sídlišti miluji jednu hospodu. A po té Týnině zradě se chci alespoň dobře nabaštit, nehledě na to, že tanková Plzínka také neuškodí.
Vybral jsem si dobře. To vím hned po příjezdu motoráčku z Nymburka do Bolky na město, kde nabere opačný směr. Máme na drahách hodně hezkých průvodčích. Ta, co však vystoupila nyní, předčila veškerá očekávání. Ta by mohla z fleku nastoupit do kterékoliv soutěže Miss. Možná tedy by jí handicapovala malá výška. Může měřit tak stopětašedesát centimetrů, takže proti těm modelkám – žirafám – je to prcek. Ale krásný prcek. Hnědé vlasy má stažené do culíku, jemňounký obličej nemá chybu a postava. Boha. Nádhera. Zakulacená tak akorát, vše dokonale umocňované stejnokrojem. „Vršek“ a minisukýnka jsou Českých drah, tmavé punčochy a černé kozačky evidentně její „soukromé“. Od první chvíle z ní nemůžu spustit oči. Kontroluji, zdali mám v báglu vše potřebné. Mám. Jak tenoučkou rákosku, tak chirurgické rukavice a krabičku glycerinových čípků.
Vybral jsem si dobře. To vím hned po příjezdu motoráčku z Nymburka do Bolky na město, kde nabere opačný směr. Máme na drahách hodně hezkých průvodčích. Ta, co však vystoupila nyní, předčila veškerá očekávání. Ta by mohla z fleku nastoupit do kterékoliv soutěže Miss. Možná tedy by jí handicapovala malá výška. Může měřit tak stopětašedesát centimetrů, takže proti těm modelkám – žirafám – je to prcek. Ale krásný prcek. Hnědé vlasy má stažené do culíku, jemňounký obličej nemá chybu a postava. Boha. Nádhera. Zakulacená tak akorát, vše dokonale umocňované stejnokrojem. „Vršek“ a minisukýnka jsou Českých drah, tmavé punčochy a černé kozačky evidentně její „soukromé“. Od první chvíle z ní nemůžu spustit oči. Kontroluji, zdali mám v báglu vše potřebné. Mám. Jak tenoučkou rákosku, tak chirurgické rukavice a krabičku glycerinových čípků.
„Dobrý den. Přistoupili? Kontrola jízdenek,“ prochází uličkou a rozdává úsměvy na všechny strany. Začínám mít obavy. Tady žádný důvod k potrestání zřejmě nebude. Dobrovice. Zde se čeká na průjezd „spěšňáku“ od Kolína. A právě tady začínám dostávat do rukou své trumfy. Přistupuje pětice mladíků, jejichž oblečení jednoznačně nasvědčuje, že fandí fotbalistům FK Mladá Boleslav. Jasně – Bolka dnes hraje v Brně. Vedle dresů a šál jsou hoši vybaveni plechovkovými Plzněmi a dvěma lahvemi něčeho ostřejšího. Již nyní mají „dobrou náladu“ a rozhodně nejsou tišší.
„Nazdar kočko. Dáš si s námi prcka?,“ vybaluje jeden z nich na průvodčí.
„Já jsem v práci,“ odpovídá, ale to už druhý z „rowdies“ nalévá vrchovatý kalíšek a podává jí ho. A ona k mé radosti ho do sebe na „ex“ klopí.
„A ještě do druhé nohy,“ naplňuje mladík opět sklenku. „Mimochodem máš nádherný nohy. Celá jsi krásná.“
Kočička poslušně a zkušeně do sebe hází dalšího panáka a kontrolou jízdenek u fotbalu milovných frajírků se vůbec neobtěžuje. Paráda. Mám jí. Svoji „výbavičku“ tentokrát rozhodně zbytečně nevezu.
Zbytek cesty do Nymburka mi připadá věčností. Nemohu se dočkat, až si tu krasavici vychutnám. Fandové FK, každou minutou a nárůstem alkoholu hlasitější a otrlejší, se s průvodčí loučí polibky. Jeden z nich jí štípe do zadku. Potom mizí v podchodu přestoupit na rychlík směr Kolín a Brno. Kráska má evidentně po šichtě a míří směr budova personálu, zřejmě aby se převlékla do civilu. Ideální situace. Lépe to načasovat ani nešlo. V klidu kráčím za ni. Nemám důvod chvátat. Teď už mi neuteče. Prohlížím si to skvostné tělo. Ach – to je prdelka. Zrychluji až ve chvíli, kdy odemyká dveře a chytá za kliku nádražního domku. Suše jí zdravím, představuji se a svoji totožnost dokladuji revizorskou legitimací. Bledne a moci se propadnout, zřejmě by se vynořila až u protinožců.
„Slečno, vaše pracovní morálka mezi stanicemi Dobrovice – Nymburk hlavní nádraží je zralá na odchod paragrafem třiapadesát ef,“ sděluji jí a její oči se lesknou slzami.
„Nešlo by to dohodou?,“ evidentně počítá, že její dny u Českých drah se naplňují.
„No… určitou dohodu bych pro vás měl, slečno,“ nastiňuji zatím nekonkrétně. „Běžte dovnitř, zamkněte a popovídáme si o tom.“
Nemá daleko k pláči. Místnost je zařízena skromně a jak už to u drah často bývá, jako by se zde zastavil čas v osmdesátých letech. Poroučím jí, aby si sedla na jednu z dřevěných židlí a dívala se mi do očí, když s ní mluvím.
„Kolik vám je let?“
„Dvacet dva.“
„Jak mi vysvětlíte vaše počínání. Alkohol v pracovní době, nekontrolování jízdenek, obscénní scény?“
„Já…,“ krčí rameny. „Já… stalo se to poprvé…“
„Všechno je jednou poprvé, slečno.“
„Dejte mi to dohodou. Prosím,“ zkouší znovu.
„Jste mladá holka. Hodně atraktivní holka. Paragraf třiapadesát ef by vás nasměroval do pěkného průšvihu. Mohla byste taky vydělávat tak na nějakém privátu či v erotickém klubu,“ drtím jí. „Tam by zákazníci neřešili, jakým způsobem jste byla odejita. Ale seriózní firma, po přečtení posudku, který bych vám měl správně napsat, no nevím, nevím…“
„Prosím, nedělejte mi to. Omlouvám se. Byl to úlet…“
Cítím, že je čas zahájit frontální útok. „Slečno, jak se vlastně jmenujete?“
„Hana.“
„Takže Hano, předpokládám, že nejsme moc let od časů, kdy rodiče řešili vaše prohřešky starou dobrou metodou, a když bylo třeba, pořádně vám nařezali na zadek.“
„Ne. Maminka mě nikdy nebila.“
„A otec?“
„Opustil maminku ještě před mým narozením…“
„To je mi líto,“ musím vyjádřit politování. „Takže mi tvrdíte, že jste nikdy tělesně trestána nebyla?“
„Ne.“
„Rozvázat pracovní poměr dohodou za vaše prohřešky nemohu,“ sděluji. „Ovšem jak jsem již naznačil, určitou dohodu pro vás mám. A dokonce budete moci pokračovat u Českých drah. Ovšem jistě chápete, že potrestána být musíte,“ kývu hlavou a ona také souhlasně přikyvuje. V jejích vlhkých očích vnímám naději. „Pokud mi dáte písemný souhlas, že souhlasíte s tělesným potrestáním, na celou věc zapomenu. Prostě to vyřešíme mezi sebou postaru a účinně. Předem vás však upozorňuji, že trest absolvujete celý a jeho případné předčasné ukončení zajistí, že třiapadesátku dostanete a jelita na vašem pozadí tudíž budou zbytečná.“
„Jelita… Jéžiši…“
„Já vás nenutím. Vše je na vás. Nechám vám nyní pět minut na rozmyšlenou a jdu si zapálit, ať můžete v klidu rozjímat. A tady máte prohlášení. Pokud chcete dohodu, stačí jen podepsat,“ podávám jí lejstro. Vozím jich sebou vždy předtištěných několik, aby to holčiny měly jednoduché. Stačí jen doplnit jméno, příjmení, datum narození a podpis.
Tak mi cigaretka dlouho nechutnala. Doufám jen, že vše klapne. Z třiapadesátky má evidentně hrůzu. Nikdy nebyla bita. Premiéra. Bude mi ctí jí zmalovat ten skvostný zadek. Modlím se, ať podepíše. Naposledy vyfukuji kouř a napjatý jako struna mířím zpět dovnitř. Jen silou vůle zadržuji jásot. Podává mi vzorově vyplněný a podepsaný papír. Písmo má krásné, úhledné. Nicméně několikrát je znát, že při psaní byla nervózní, ruka se třásla.
„Takže vidím, že práce u drah je pro vás důležitá. To je dobře. Jsem rád, když zaměstnankyně jsou ochotny se pro zaměstnavatele obětovat,“ vychutnávám si jí a ona sedí na židli jako hromádka neštěstí. „Jelikož výprask bude pro vás zajisté velmi nepříjemný, hrozil by únik moči či stolice. Proto je důležité, abyste se nyní došla důkladně vyprázdnit.“
„Na malou potřebuji. Ale na velkou ne. Byla jsem ráno,“ rudne. Je zřejmé, že povídání o těchto věcech jí není příjemné. A opět mi vše klape zcela ideálně. Vyndávám z báglu chirurgické rukavice a krabičku glycerinových čípků.
„Tohle vám pomůže. Účinek se dostaví nejpozději do dvaceti minut, ale většinou dříve. Dobré je v sobě čípek udržet minimálně deset minut i přes případné nucení, aby z vás vyšlo opravdu všechno.“
„Čípek? Já nechci…“
Nedbám na její protesty a nařizuji jí, aby stáhla sukni, kalhotky, otočila se ke mně zády a předklonila se.
„Je to fakt nutné?“
„Jinak bych to nedělal. Věřte mi. Lepší vydržet čípek a vykadit se, než aby poté došlo k nehodě, až se rákoska bude zakusovat do vašeho pozadí.“
„Rákoska???“
„Jistě. Co jste si myslela?“
„Jéžiši…“
„Tu sukni a kaťata dolů a předklonit!!!“
Opět slzíc se ke mně otáčí zády a stahuje minisukýnku těsně pod zadek. Tak titěrné tangošky, které se mi nyní zjevují, jsem snad ještě neviděl. Zatímco je stahuje, natahuji si chirurgické rukavice a vybaluji jeden glycerinový čípek.
Pokračování příště