Po mém pokynu se mírně předklání. Levačkou roztahuji její kulaté, pevné půlky a pravačkou jí zavádím čípek hluboko do konečníku. Neubrání se přitom sténání a zakňourání.
„A teď deset minut držet a šupity na záchod,“ poplácávám jí labužnicky po prdelce. Natahuje si tanga a sukýnku a mizí mi z očí za dveřmi s cedulkou WC. Kontroluji čas na hodinkách. Pět minut. Deset minut. Je poslušná a přesná. Žbluňkání se začíná ozývat přesně po desetiminutovce. Vyprazdňuje se skoro pět minut. Zjevuje se mi a je hodně skleslá. Ještě jednou zkouší poprosit, zdali by nemohla být výprasku ušetřena. Že už bude vzorná a nikdy žádný exces v práci neudělá. Zamítavě kroutím hlavou a vytahuji z báglu rákosku. Několikrát jí cvičně proříznu vzduch místnosti a dle výrazu v obličeji nemá beruška daleko k mdlobám. Nařizuji jí, aby si odložila od pasu dolů.
„Jako úplně?,“ tváří se nevěřícně a zdrceně.
„Jasně. Úplně. Aby měl výprask správný účinný efekt, musí být na holou,“ ušklíbám se.
„To nevydržím…“
„Ale vydržíte. A pokud ne, tak třiapadesátka je druhou volbou…“
No, hrdinka to není. Už nyní začíná fňukat jako malá holka. Otáčí se ke mně zády, a vystupuje z kozaček. Poté stahuje sukýnku a černé punčochy. Její pohled na mě je všeříkající. Mé přikývnutí jí je odpovědí, že dolů musí i kalhotky, byť by díky své titěrnosti stejně ničemu nezabránily. Ale na holou je prostě na holou. Tak nějak váhám, zdali jí dát třiapadesát symbolicky coby paragraf nebo klasických pětadvacet. Při jejím stahování kalhotek však vzlykne tak srdceryvně, že já, ačkoliv jsem nikdy neustoupil ani o píď, zvažuji zmírnit trest na pouhých deset ran. Ono při její výpraskové premiéře to možná na ní bude i tak ažaž. Jenže desítka by byla málo. To bych si jí náležitě nevychutnal.
„Přistupte ke stolu, položte se na něj břichem a mírně se rozkročte. Dostanete pětadvacet,“ velím.
„Pětadvacet??? Nešlo by třeba jenom deset???,“ naříká.
„Slečno. Dost už odmlouvání a ať už jí máte vyšpulenou.“
Vědoma si, že nežertuji, poslouchá. Opakuji jí, ať se rozkročí. Chci mít dokonalý výhled. Je pečlivě oholená. To kvituji. Nemusím nějaké šmudly. Tohle je prostě dokonalá kočička. Při pohledu na ten skvost cítím až dojetí. Ta by se nechala samou láskou sníst. Jenže teď jsme tady od toho, abychom jí vychovávali. Znovu proříznu vzduch rákoskou, abych získal její respekt. Už teď bulí jako želva.
„Takže jdeme na to, ať to máte za sebou,“ konstatuji, napřahuji se poprvé a zasahuji, napoprvé pouze lehce, její půlky. A v rychlém sledu podruhé, potřetí, počtvrté a popáté. Hezky odshora dolů. To je muzika, jak každý zásah provází výkřikem. Dávám si však setsakra pozor, aby si sice odnesla několikadenní jelita, ovšem nedošlo k poranění kůže. Ta prdelka musí být brzy zase úplně dokonalá a hedvábná. Šestý zásah je ze všech nejslabší, ovšem zato veden do míst přechodu hýždí ve stehna. To jí působí takové emoce, že opouští pozici a začíná si oběma dlaněmi třít již červenající pozadí. Kteroukoliv jinou trestanou bych za to pořádně zepsul. Tady však jsem nějaký přecitlivělý. Přicházím k ní, hladím jí po vlasech a říkám: „Statečná holka. Je mi líto, že vás musím takto trestat. Ale nemohu jinak. Potřebujete výchovnej. Už jenom devatenáct. To společně zvládneme. Tak se vraťte do polohy a budeme pokračovat.“
Pokračování příště
„A teď deset minut držet a šupity na záchod,“ poplácávám jí labužnicky po prdelce. Natahuje si tanga a sukýnku a mizí mi z očí za dveřmi s cedulkou WC. Kontroluji čas na hodinkách. Pět minut. Deset minut. Je poslušná a přesná. Žbluňkání se začíná ozývat přesně po desetiminutovce. Vyprazdňuje se skoro pět minut. Zjevuje se mi a je hodně skleslá. Ještě jednou zkouší poprosit, zdali by nemohla být výprasku ušetřena. Že už bude vzorná a nikdy žádný exces v práci neudělá. Zamítavě kroutím hlavou a vytahuji z báglu rákosku. Několikrát jí cvičně proříznu vzduch místnosti a dle výrazu v obličeji nemá beruška daleko k mdlobám. Nařizuji jí, aby si odložila od pasu dolů.
„Jako úplně?,“ tváří se nevěřícně a zdrceně.
„Jasně. Úplně. Aby měl výprask správný účinný efekt, musí být na holou,“ ušklíbám se.
„To nevydržím…“
„Ale vydržíte. A pokud ne, tak třiapadesátka je druhou volbou…“
No, hrdinka to není. Už nyní začíná fňukat jako malá holka. Otáčí se ke mně zády, a vystupuje z kozaček. Poté stahuje sukýnku a černé punčochy. Její pohled na mě je všeříkající. Mé přikývnutí jí je odpovědí, že dolů musí i kalhotky, byť by díky své titěrnosti stejně ničemu nezabránily. Ale na holou je prostě na holou. Tak nějak váhám, zdali jí dát třiapadesát symbolicky coby paragraf nebo klasických pětadvacet. Při jejím stahování kalhotek však vzlykne tak srdceryvně, že já, ačkoliv jsem nikdy neustoupil ani o píď, zvažuji zmírnit trest na pouhých deset ran. Ono při její výpraskové premiéře to možná na ní bude i tak ažaž. Jenže desítka by byla málo. To bych si jí náležitě nevychutnal.
„Přistupte ke stolu, položte se na něj břichem a mírně se rozkročte. Dostanete pětadvacet,“ velím.
„Pětadvacet??? Nešlo by třeba jenom deset???,“ naříká.
„Slečno. Dost už odmlouvání a ať už jí máte vyšpulenou.“
Vědoma si, že nežertuji, poslouchá. Opakuji jí, ať se rozkročí. Chci mít dokonalý výhled. Je pečlivě oholená. To kvituji. Nemusím nějaké šmudly. Tohle je prostě dokonalá kočička. Při pohledu na ten skvost cítím až dojetí. Ta by se nechala samou láskou sníst. Jenže teď jsme tady od toho, abychom jí vychovávali. Znovu proříznu vzduch rákoskou, abych získal její respekt. Už teď bulí jako želva.
„Takže jdeme na to, ať to máte za sebou,“ konstatuji, napřahuji se poprvé a zasahuji, napoprvé pouze lehce, její půlky. A v rychlém sledu podruhé, potřetí, počtvrté a popáté. Hezky odshora dolů. To je muzika, jak každý zásah provází výkřikem. Dávám si však setsakra pozor, aby si sice odnesla několikadenní jelita, ovšem nedošlo k poranění kůže. Ta prdelka musí být brzy zase úplně dokonalá a hedvábná. Šestý zásah je ze všech nejslabší, ovšem zato veden do míst přechodu hýždí ve stehna. To jí působí takové emoce, že opouští pozici a začíná si oběma dlaněmi třít již červenající pozadí. Kteroukoliv jinou trestanou bych za to pořádně zepsul. Tady však jsem nějaký přecitlivělý. Přicházím k ní, hladím jí po vlasech a říkám: „Statečná holka. Je mi líto, že vás musím takto trestat. Ale nemohu jinak. Potřebujete výchovnej. Už jenom devatenáct. To společně zvládneme. Tak se vraťte do polohy a budeme pokračovat.“
Pokračování příště