Jak jsem se stal sultánovým vyslancem?
Začalo to tím, že mne má poražená Srbská vlast vydala Osmanům jako krvavou daň. Přirozeně. Otec mi pad v poslední bitvě, spolu s naším králem, matka zaplatila vlastním životem moje jedináčkovské narození. Na svět jsem přišel co osiřelý pohrobek. Tož mne ves dala. Bylo mi osm. Dobyvatelé si tak ze mne od mrňava cvičili vojáka janičára. Fujtajbl.
Ale - začal jsem mít štěstí. Oblíbil si mne jeden imám. Udělal si ze mne sluhu a vzdělal mne. Škoda, že zemřel. Pak jsem jednou v zajetí zachránil život i svobodu jednomu pašovi. Udělal si ze mne pobočníka.
Pak už to šlo lehko. Nahrabal jsem si, otrkal se, ohladil, rozkoukal, uchytil, uvrtal - a když ho dal sultán popravit, přežil jsem, a začal stoupat.
A pak to přišlo!
Chán Džarchaj, vládce Krymských tatarů a sultánův vazal, začal mít trable s carskými kozáky. A tuhle hranici chtěl mít sultán klidnou.
Tak mne tam poslal.
A ukázalo se, že to tam nebylo nikterak zle!
Jedna z chánových dcer jenom odmítla svého, tatíkem vybraného, ženicha - a na útěku před ním prchnula z otcova tábora. To nápadník využil k útoku na chána - a skončilo to šavlovačkou. Chán vyhrál, skoro zetě zabil, ale uprchlická družina jeho dcery zatím ztropila mrzutost na zemském pomezí. Teď ji tam honilo kozáctvo - a já to měl zachránit.
Šel jsem - a dumal.
Když jí otci nevrátím, nesplním úkol. Když ano, popraví ji za neposlušnost.
Co s tím?
Vyřešilo se to samo!
Jen jsem se svou suitou a pod vyjednavačským praporem dorazil k první kozácké vesnici, už byla princezna na světě!
A čerstvě zajatá!
Přímo v té chalupě ji za svázaná zápěstí zavěsili pod trámový strop, že tak-tak stála jen na špičkách, kterak tam "hvězdičky trhala"!
Ale co hlavně?!
Krom vysokého čepce a širokánské skukně byla... Nahá!
Od krku do pasu, od konečků prstů na vypjatých rukou po - překrásnou - hruď.
(MNOHEM později mi ta mandlooká krasavice tajně svěřila, že holý pupík a obnažená podpaží jí tenkrát vadili víc, nržli vystavená prsa!) Každopádně se tenkrát nestačila zubit napětím - a kozáci smát pobavením.
Když jsem, co emisar, vyslovil přání dívčinu získat, rozkřičeli se nejprve nevolí - a potom nadšením, když jsem celičké té velké světnici rozdal zálohu - zlaťák na hlavu. Druhý měšec náčelníkovi mi ji vrh do náruče, to skoro doslova. (Kterak ji odsekli!) Žlutě snědou dívku jsem si odnes v náručí a poznal, že sukně tolik moc širokě nebyly! Ona měla pěkně tvarovanou nejen hruď, ale i celičkou postavu! Jsa kryt svým doprovodem, odvezl jsem ji do otcova tábora. Nejprve ve vlastním plášti, potom už v přikoupených šatech. (Kupci a bazáry, kterým se říkává trhy, jsou naštěstí všude!)
Princeznu jménem Kadzia zaujalo, žs jsem ji ani nedal vojákům, ani si hned "neposloužil" sám. Tedy - líbila se mi, ale - "nedotčenost" byla součástí mého plánu, jak ji zachránit.
Jsa uvedena před otce, čekala smrt. Já ale doložil, že jsem ji koupil - a to mi tak od její rodiny patřila spravedlivá náhrada!
A chán byl držgroš!!
Platit se mu nechtělo, A TAK MI NEHODNOU DCERU UŽ PONECHAL! Vymínil si jen, ať ji já ztrestám, co nehodnou ženu!
A co já? Slíbil jsem, že toto udělám - a to dle mravů země, z níž pocházím!
(Což ovšem nebyla Osmanská říše!)
Kadzia mi byla vzápětí uvedena do komnat. Ze šatů jí ponechali pouze dlouhou košili bez rukávů. Stála bosá s nahými pažemi, bez roušky a s vlasy rozpuštěnými.
"Dýka? Šnůra?? Jed???" Přeptala se s usilovně přemáhaným napětím.
Pověděl jsem jí o svém křesťansko-slovanském původu. Vyděsila se stokrát víc! Křesťanů se bála, více než džinú a démonů!
Začala brebentit, zdali ji rozsekám, upeču, roztrhám, sedřu kůži...??
A když jsem ji ujistil, že křesťan nehodnou ženu nezabije, dostala strach z háčkových dútek, tahání řemínků - a ulechtání k šílenství.
Trvalo drahnou chvíli, než jsem ji ujistil, že křesťané berou život jen při zradě nevěrou - a "nehodné" sice trestají, zdraví ani rozum však trestaným neberou.
To Kadziu vyvedlo z míry natolik, že jí zvědavost vyhnala z mysli strach.
"A co křesťanský trest nehodným bere??" Ptala se.
Řekl jsem, že pýchu, vzdor, a zmýlenou či nesmyslnou umíněnost.
Nechápala.
Bodejť.
Nejmírnější trest, co znala, bylo ostré koření v otevřených ranách.
Rozhodl jsem se splnění chánovi podmínky nadále neprotahovat.
Poručil jsem jí ulehnout na lůžko. Nezklamala mne a ani nepřekvapila.
Položila se naznak, a opřená o lokty rozevřela lehce pokrčené nohy. Vyhrnout košili po nadkolení ovšem nezapomněla. A vypadala spíš uklidněně, než utrápeně.
Hořce jsem se pousmál a nařídil jí překulit se na břicho. Zmateně to provedla a opřena o lokty, jukala, co bude.
A já?
Nu, inu, s myšlenkou na to, že jí tím zachraňuju život jsem po ní sáhl... Nestačila kulit oči, když jsem ji vzal za jednu dlaň a zvolna dal za záda, pak druhou, zkřížil je, přidržel, takže jí nepodpíraná tvář klesla do podušky - a s povděkem postřehl, že jí lem košile zůstal povyhrnutý. K ostatním přednostem měla i moc pěkná lýtka. Vyhrnul jsem jí košili až vysoko na záda. Zakničela cosi o tom, že nechce podzvěrské znectění a zkusila se vzepřít. Marně. Vrtěla se ovšem docela i roztomile. A že jsem ji poprvé viděl nahou od pasu dolů - a opět ji shledal velice pěknou - tak jsem ji přes krásu holého zadečku poprvé pleskl. Jako ne-hodnou holku, byť to byla dívka dospělá. Vyjekla víc údivem nežli bolestí a celá se cukla. Druhé plácnutí však přišlo záhy, a po něm třetí, páté, dvacáté - sám už nevím, kolik že jich bylo. Udivené kvičení se změnilo na pištivý jekot a poděšené kroucení se změnilo na pružné pohazování. Vlastně se mi tím pod plesknutí přistrkovala. Konečně jsem přestal a pustil ji. Okamžitě se odsmýkla v bok, co stačila - dlaně na odvráceném zadečku. Ale pohled, který na mne z její tváře svítil, nesálal jen vztekem a bolestí. Bylo v něm něco víc, nežli jen hanba a ponížení. A pak navíc pochopila, že je dál naživu!!
…
Nad ránem mi tiše svěřila, že začíná křesťanky vnímat co šťastné ženy. Se smutným úsměvem jsem ji varoval, že i křesťan občas vezme prut, nebo i řemen. Že bývá třeba i surový. Už se smíchem opáčila, že i to je míň, než uzlovaté důtky!
…
Dnes máme dvacet vnoučat.
KONEC
Začalo to tím, že mne má poražená Srbská vlast vydala Osmanům jako krvavou daň. Přirozeně. Otec mi pad v poslední bitvě, spolu s naším králem, matka zaplatila vlastním životem moje jedináčkovské narození. Na svět jsem přišel co osiřelý pohrobek. Tož mne ves dala. Bylo mi osm. Dobyvatelé si tak ze mne od mrňava cvičili vojáka janičára. Fujtajbl.
Ale - začal jsem mít štěstí. Oblíbil si mne jeden imám. Udělal si ze mne sluhu a vzdělal mne. Škoda, že zemřel. Pak jsem jednou v zajetí zachránil život i svobodu jednomu pašovi. Udělal si ze mne pobočníka.
Pak už to šlo lehko. Nahrabal jsem si, otrkal se, ohladil, rozkoukal, uchytil, uvrtal - a když ho dal sultán popravit, přežil jsem, a začal stoupat.
A pak to přišlo!
Chán Džarchaj, vládce Krymských tatarů a sultánův vazal, začal mít trable s carskými kozáky. A tuhle hranici chtěl mít sultán klidnou.
Tak mne tam poslal.
A ukázalo se, že to tam nebylo nikterak zle!
Jedna z chánových dcer jenom odmítla svého, tatíkem vybraného, ženicha - a na útěku před ním prchnula z otcova tábora. To nápadník využil k útoku na chána - a skončilo to šavlovačkou. Chán vyhrál, skoro zetě zabil, ale uprchlická družina jeho dcery zatím ztropila mrzutost na zemském pomezí. Teď ji tam honilo kozáctvo - a já to měl zachránit.
Šel jsem - a dumal.
Když jí otci nevrátím, nesplním úkol. Když ano, popraví ji za neposlušnost.
Co s tím?
Vyřešilo se to samo!
Jen jsem se svou suitou a pod vyjednavačským praporem dorazil k první kozácké vesnici, už byla princezna na světě!
A čerstvě zajatá!
Přímo v té chalupě ji za svázaná zápěstí zavěsili pod trámový strop, že tak-tak stála jen na špičkách, kterak tam "hvězdičky trhala"!
Ale co hlavně?!
Krom vysokého čepce a širokánské skukně byla... Nahá!
Od krku do pasu, od konečků prstů na vypjatých rukou po - překrásnou - hruď.
(MNOHEM později mi ta mandlooká krasavice tajně svěřila, že holý pupík a obnažená podpaží jí tenkrát vadili víc, nržli vystavená prsa!) Každopádně se tenkrát nestačila zubit napětím - a kozáci smát pobavením.
Když jsem, co emisar, vyslovil přání dívčinu získat, rozkřičeli se nejprve nevolí - a potom nadšením, když jsem celičké té velké světnici rozdal zálohu - zlaťák na hlavu. Druhý měšec náčelníkovi mi ji vrh do náruče, to skoro doslova. (Kterak ji odsekli!) Žlutě snědou dívku jsem si odnes v náručí a poznal, že sukně tolik moc širokě nebyly! Ona měla pěkně tvarovanou nejen hruď, ale i celičkou postavu! Jsa kryt svým doprovodem, odvezl jsem ji do otcova tábora. Nejprve ve vlastním plášti, potom už v přikoupených šatech. (Kupci a bazáry, kterým se říkává trhy, jsou naštěstí všude!)
Princeznu jménem Kadzia zaujalo, žs jsem ji ani nedal vojákům, ani si hned "neposloužil" sám. Tedy - líbila se mi, ale - "nedotčenost" byla součástí mého plánu, jak ji zachránit.
Jsa uvedena před otce, čekala smrt. Já ale doložil, že jsem ji koupil - a to mi tak od její rodiny patřila spravedlivá náhrada!
A chán byl držgroš!!
Platit se mu nechtělo, A TAK MI NEHODNOU DCERU UŽ PONECHAL! Vymínil si jen, ať ji já ztrestám, co nehodnou ženu!
A co já? Slíbil jsem, že toto udělám - a to dle mravů země, z níž pocházím!
(Což ovšem nebyla Osmanská říše!)
Kadzia mi byla vzápětí uvedena do komnat. Ze šatů jí ponechali pouze dlouhou košili bez rukávů. Stála bosá s nahými pažemi, bez roušky a s vlasy rozpuštěnými.
"Dýka? Šnůra?? Jed???" Přeptala se s usilovně přemáhaným napětím.
Pověděl jsem jí o svém křesťansko-slovanském původu. Vyděsila se stokrát víc! Křesťanů se bála, více než džinú a démonů!
Začala brebentit, zdali ji rozsekám, upeču, roztrhám, sedřu kůži...??
A když jsem ji ujistil, že křesťan nehodnou ženu nezabije, dostala strach z háčkových dútek, tahání řemínků - a ulechtání k šílenství.
Trvalo drahnou chvíli, než jsem ji ujistil, že křesťané berou život jen při zradě nevěrou - a "nehodné" sice trestají, zdraví ani rozum však trestaným neberou.
To Kadziu vyvedlo z míry natolik, že jí zvědavost vyhnala z mysli strach.
"A co křesťanský trest nehodným bere??" Ptala se.
Řekl jsem, že pýchu, vzdor, a zmýlenou či nesmyslnou umíněnost.
Nechápala.
Bodejť.
Nejmírnější trest, co znala, bylo ostré koření v otevřených ranách.
Rozhodl jsem se splnění chánovi podmínky nadále neprotahovat.
Poručil jsem jí ulehnout na lůžko. Nezklamala mne a ani nepřekvapila.
Položila se naznak, a opřená o lokty rozevřela lehce pokrčené nohy. Vyhrnout košili po nadkolení ovšem nezapomněla. A vypadala spíš uklidněně, než utrápeně.
Hořce jsem se pousmál a nařídil jí překulit se na břicho. Zmateně to provedla a opřena o lokty, jukala, co bude.
A já?
Nu, inu, s myšlenkou na to, že jí tím zachraňuju život jsem po ní sáhl... Nestačila kulit oči, když jsem ji vzal za jednu dlaň a zvolna dal za záda, pak druhou, zkřížil je, přidržel, takže jí nepodpíraná tvář klesla do podušky - a s povděkem postřehl, že jí lem košile zůstal povyhrnutý. K ostatním přednostem měla i moc pěkná lýtka. Vyhrnul jsem jí košili až vysoko na záda. Zakničela cosi o tom, že nechce podzvěrské znectění a zkusila se vzepřít. Marně. Vrtěla se ovšem docela i roztomile. A že jsem ji poprvé viděl nahou od pasu dolů - a opět ji shledal velice pěknou - tak jsem ji přes krásu holého zadečku poprvé pleskl. Jako ne-hodnou holku, byť to byla dívka dospělá. Vyjekla víc údivem nežli bolestí a celá se cukla. Druhé plácnutí však přišlo záhy, a po něm třetí, páté, dvacáté - sám už nevím, kolik že jich bylo. Udivené kvičení se změnilo na pištivý jekot a poděšené kroucení se změnilo na pružné pohazování. Vlastně se mi tím pod plesknutí přistrkovala. Konečně jsem přestal a pustil ji. Okamžitě se odsmýkla v bok, co stačila - dlaně na odvráceném zadečku. Ale pohled, který na mne z její tváře svítil, nesálal jen vztekem a bolestí. Bylo v něm něco víc, nežli jen hanba a ponížení. A pak navíc pochopila, že je dál naživu!!
…
Nad ránem mi tiše svěřila, že začíná křesťanky vnímat co šťastné ženy. Se smutným úsměvem jsem ji varoval, že i křesťan občas vezme prut, nebo i řemen. Že bývá třeba i surový. Už se smíchem opáčila, že i to je míň, než uzlovaté důtky!
…
Dnes máme dvacet vnoučat.
KONEC