Byl jsem učitelem na střední škole už nějaký ten rok. S vedením školy, hlavně s ředitelkou, jsem nebyl spokojený, ale učil jsem odborné předměty a hlavně jsem byl ve věku, kdy bych jen těžko hledal novou práci. A tak jsem učil dál a snažil se mít radost z každého studenta, kterého učení bavilo. A nebylo jich zrovna mnoho. Ale bylo jich tolik, abych dokázal vidět ve své práci alespoň nějaký smysl.
Mezi takové studenty patřila Ilona. Učení jí šlo takřka samo, hodně se zajímala o okolnosti a bylo vidět, že ji vybraný obor baví. Dva roky byla jedna z nejlepších ze třídy, k tomu ještě milá a přátelská, ale žádná šprtka. Proto mě zaskočilo, když se mi na začátku třetího ročníku dostal do ruky její test bez jediné správné odpovědi. Spíš bez odpovědí a s pár škrtanci, abych byl přesný. Nu co, každý někdy nemá svůj den. Mávl jsem nad tím rukou a poprvé za ty roky ohodnotil její práci pětkou. To jsem ale nevěděl, že to bude první z mnoha. Celý měsíc podávala špatné výsledky, a to jsem ji měl na víc předmětů, nejen na jeden. I se mi zdála bez nálady, bez zájmu. Nedalo mi to a jednou, po konci hodiny, jsem ji poprosil, jestli mi pomůže odnést věci do kabinetu.
Tam jsem se z ní snažil dostat, co se to s ní děje. Jestli nemá nějaké problémy, nebo cokoliv, co by vysvětlilo takovou změnu. Jen pokrčila rameny, že problémy nemá, ale že děkuje za starost. Co jsem ji na tohle měl říct? Propustil jsem ji z kabinetu, že kdyby něco, může za mnou kdykoliv přijít.
Uteklo pár dní, měl jsem službu o přestávce a procházel chodbou. Když jsem si všiml, že jde z holčičí toalety zápach nikotinu. Zase tam někdo kouří, nemůžou si dát pokoj! Nadával jsem v duchu a čekal přede dveřmi, až ta holčina vyjde. Jako učitel – chlap jsem tam nemohl vlítnout. Překvapilo mě, když vyšla právě Ilona. První jsem si myslel, že prostě byla na toaletě a dění v okolí si nevšímala, pak jsem z ní ale ucítil cigarety.
„Ilono, počkejte!“ zavolal jsem na ni. Zastavila se a otočila se na mě.
Došel jsem za ní a zeptal se na rovinu: „vy jste na záchodech kouřila?“
Zarazila se, pak ale přikývla. Nevím, co mě víc zaskočilo, jestli to, že kouřila ona, nebo to, že se hned přiznala. Byl jsem zvyklý na výmluvy a popírání i u lidí, které jsem chytl s cigaretou v ruce.
„Pojďte se mnou. Hned“ Otočil jsem se a zamířil k sobě do kabinetu.
V kabinetu naštěstí nikdo nebyl. Zavřel jsem za Ilonou dveře a, pořád v klidu, se jí zeptal: „víte, že je v prostorách školy kouření zakázáno?“
„Ano, vím“ odpověděla s klidem.
„A je vám známo, že kouření paní ředitelka trestá sníženou známkou s chování?“ byla to pravda, s kterou jsem nesouhlasil. Naší ředitelce stačilo málo, aby dala dvojku z chování, vůbec se s tím nepárala. Chtěla si tím udržet ve škole pořádek, moc se jí to ale nevedlo.
„A že by vám to mohlo dost ovlivnit přijetí na vysokou školu?“
„Na vejšku se stejně nechystám, pane učiteli.“ odpověděla mi, stále s klidem, skoro až bez zájmu.
Zaraženě jsem se na ní koukal. Co jen s ní je? Musím udělat něco, aby se vzpamatovala.
„Mám pro vás návrh, Ilono. Nechám si váš přestupek pro sebe a vyřešíme to spolu, bez vedení školy. Co vy na to?“
„Co přesně tím myslíte, pane?“ položila předem očekávanou otázku.
„Že si to s vámi vyřídím sám, takříkajíc postaru. Dám vám výprask o předem domluveném počtu a tím to smažeme. A pokud už nic nevyvedete, zapomeneme na to. A když vás zase při něčem nachytám, půjdeme za vedením školy, prostě budete jakoby v podmínce. Souhlasíte?“
„Myslím, že mi nic jiného ani nezbývá.“ řekla a měla v podstatě pravdu.
Pak ale dodala: teď ale ne, za chvíli začíná hodina a nezůstalo by to mezi námi, kdybychom se oba nedostavili na vyučování. Nebo kdyby mě pak viděli ubrečenou“. Dodala, jakoby se jí to netýkalo. To jsem musel uznat. Měla dnes dlouho školu, končili s posledními. To se hodilo. Já stejně nepospíchal domů, rozhodl jsem se, že se připravím na zítřejší hodinu tady ve škole. Propustil jsem ji a vydal se sám učit.
Nevím, jak Iloně, mě se ale zbývající hodiny táhly. Pořád jsem myslel na svoji troufalou nabídku. Kdyby to někdo zjistil, přišel bych o místo. Ale na druhou stranu jsem věřil, že právě výprask by ji mohl dovést k rozumu. Ale nesměl by být až moc tvrdý, nebo naopak pro smích. Jaký počet ran určit? Postupně jsem došel k pětadvaceti ranám. Zdá se mi to jako osvědčený počet, navíc u tak mírného a klidného děvčete. No jo, co když ještě výprask nezažila? Nebude to moc? Lámal jsem si tím hlavu celé odpoledne, i v kabinetu jsem toho moc nedokázal přichystat na další den. Konečně se ozvalo zaklepání. „Vstupte!“ vyzval jsem rozhodně. Opravdu vešla Ilona, lehce pobledlá, ale klidná.
„Většina spolužáků už odešla, pane učiteli“ informovala mě, jak jsem po ni chtěl.
„Dobře. Pořád souhlasíte, na čem jsme se domluvili?“ ujistil jsem se. Přikývla.
„Mám na vás jednu otázku a pak začneme. Dostala jste už někdy výprask?“
„Ne, nikdy“, řekla a já ji to věřil.
„Dobře, myslím, že dvacet ran by mohlo stačit“. Přikývla, ani teď se nesnažila z toho vykrucovat.
„Povězte mi, co mám udělat?“ zeptala se ještě. Vyndal jsem z šuplíku nachystaný pásek, spíš řemen, kožený a široký. Chtěl jsem vidět její reakci. Nic. Jakoby byla smířená se vším, co přijde.
„Pojďte ke mně, sundejte si kalhoty a ohněte se mi přes koleno. Pak si stáhněte kalhotky pod zadek“
I to přešla bez komentáře. Splnila, co jsem po ní chtěl a už jsem měl na svém klíně vyšpulený dívčí zadek. Trochu jsem ji posunul a bez varování začal vyplácet. Potřeboval jsem najít tu správnou sílu švihu, trvalo mi to asi čtyři rány, než jsem začal dávat pravidelně silné rány. Nechtěl jsem si to nijak užívat, opravdu mi šlo jen o to, aby se vzpamatovala. Ale popravdě? Jo, užíval jsem si to. Jak jsem čekal, přijímala rány odevzdaně a statečně. Sem tam sebou cukla, u desátý rány jsem si byl jistý, že potichu brečí. To jsem ji ale nemohl mít za zlé. Zrovna dvakrát jsem ji nešetřil. Na jejím zadečku se objevené červené pruhy začaly slévat do jednoho. Nezvolňoval jsem. V tiché, prázdné škole byl slyšet jen dopadající se řemen. Tolik jsem se do toho zvuku ponořil, že jsem přeslech kroky, které se ozývaly chodbou. Ze zasnění mě vytrhlo až zaklepání na dveře.
„Pane kolego, jste tam? Ihned odpovězte, nebo vlítnu dovnitř!“ ozval se z venku ženský, naštvaný hlas. Zarazil jsem se. V tuhle dobu už ve škole neměl nikdo být! Navíc jsem zapomněl zamknout. Nebo mě to spíš nenapadlo, jaký jsem vůl!
„Jsem tu a hned vám otevřu, počkejte chvíli!“ křikl jsem a Iloně jsem chvatně pošeptal, ať se rychle oblíkne, že trest je u konce. Měla štěstí, dostala o tři rány míň. O sobě jsem to tvrdit nemohl..
Přešel jsem ke dveřím a lehce pootevřel. V tom zmatku jsem ani nepoznal, komu hlas patří. Měl jsem na škole hodně kolegů, s kterými jsme si šli po krku. Oddych jsem si, když jsem za dveřmi spatřil učitelku Málkovou. Učila chemii a byli jsme spolu zadobře. Ne přátelé, ale dobří kolegové.
Zkusil jsem nasadit úsměv: „ co pro vás mohu udělat, paní kolegyně?“ Bohužel mi na to neskočila.
„Okamžitě mě pusťte dovnitř! Jakého chudáka tu zas trápíte?“ spustila na mě a už se hrnula do dveří. Zarazila se, když vevnitř spatřila Ilonu, naštěstí už oblečenou. Snažila se dokonce smazat stopy po breku, ale to se jí nepovedlo. Nedivil jsem se jí.
„Buď mi hned oba vysvětlíte, co to má znamenat, nebo jdu okamžitě volat paní ředitelce a budete se zpovídat jí, kolego! A moc dobře víte, co by to pro vás znamenalo!“
„Dobře, nechte mě to vysvětlit“ ustoupil jsem a ukázal ji na volnou židli.
Vrhl jsem na Ilonu omluvný pohled, že to nezůstane mezi námi a i jí jsem nabídl druhou, poslední židli. S ironickým „ne, díky“ ji odmítla.
Ve zkratce jsem paní Málkové vysvětlil, co mě vedlo k tomu, dát Iloně výprask. Popravdě jsem ji odpověděl, že tu byla dobrovolně a i způsob trestu a počet ran. Ilona mi to dosvědčila.
I když jsem na jednu stranu byl rád, že za dveřmi stála zrovna Málková – uměl jsem si představit tak deset jiných učitelů, které bych tam rozhodně vidět nechtěl, a to nemluvě o ředitelce! - stejně jsem netušil, co od ní čekat. Nebyla to žádná svině, ale asi nejvíc ze školy se řídila pravidly.
„Víte moc dobře, že jste na tohle neměl právo! A že zrovna vy byste se měl řídit pravidly.“ spustila na mě učitelka chemie. Asi si musela všimnout nechápavého výrazu Ilony, protože ji zasvětila: „ Jde tu i o vás, takže vám vysvětlím, o co jde. Tady pan učitel je totiž v podmínce. Jsou to necelé tři roky, co mu jakýsi student řekl něco dost ošklivého do očí. A před celou třídou. A místo, aby to pan učitel nahlásil vedení školy a požadoval trest, se trestu ujal sám. Odtáhl ho sem do kabinetu a seřezal ho hlava nehlava. Měl velikou kliku, že ho na hodinu nevyrazili. Ale dali mu tříletou podmínku. Buď bude tři roky sekat dobrotu – a nesekat studenty! - nebo poletí.“
„A vy jste tu podmínku dneska porušil, pane kolego!“, obrátila se na něj. „A je úplně jedno, že to bylo z jiného důvodu a že jste se tentokrát naštěstí ovládal!“
„Paní učitelko, já jsem tu byla ale dobrovolně, spolu jsme se na tomhle trestu shodli. To snad mění situaci, ne?“ zastala se mě Ilona.
„Kláro,“ oslovil jsem učitelku důvěrně,“ přeci mě nenahlásíš. Víš, že kdyby mě vyhodili, že si těžko najdu jiné místo. A znáš naši ředitelku. Ta by mě všude pomluvila a už bych si vůbec neškrtl! Nemůžeme se nějak dohodnout?“ musel jsem vypadat jako hromádka neštěstí, protože chvíli přemýšlela a pak kývla.
“Dobře, buď si necháš ode mě dát teď a tady padesát ran řemenem, kterým jsi vyplácel tady slečnu, anebo jdu hned volat ředitelce!“
Poklesla mi brada. Padesát ran? Řemenem? V mým věku? Viděl jsem, že i Ilona se tváří šokovaně. Aspoň, že není zákeřná a tuhle chvíli si neužívá.
„Dobře, sniž počet ran a beru to.“ řekl jsem jistě.
„Ty tu ale nejsi ten, kdo klade podmínky! Za tohle máš pět ran navíc.“ řekla přísně.
To se mi teda moc nepovedlo, zanadával jsem v duchu.
„A pane učiteli, nechci být drzá, ale já taky o trestu nesmlouvala“ neodolala Ilona, aby mě popíchla.
„Dobře, vyhráli jste. Ilono, vy máte svůj trest za sebou a platí, že se tím váš čin smazal. Můžete jít.“
„Ne tak hrr, Radku! Potřebujeme ji jako svědka. Pokud do toho teda nechceš zaplést ještě někoho dalšího, ale připomínám ti, že jsme na škole sami! Kdyby se něco přeci jen zvrtlo, potřebuju někoho, kdo mi dosvědčí, že jsi do trestu šel dobrovolně a že byl takový, na jakém jsme se domluvili!“
To snad nemyslí vážně! Zasténal jsem v duchu. Nestačí jen výprask, ale ještě před mladou studentkou! A to mi je jasný, že budu křičet už u desáté rány.
„Nebojte, pane učiteli, nikomu nepovím, co se tady dnes stalo!“ řekla Ilona a dokonce si sedla na parapet okna. Asi, aby měla lepší výhled!
„Koukám, že jste mě pěkně zahnali do kouta. Ať je po vašem.“ řekl jsem poraženě, podal Kláře svůj, už teď nenáviděný, řemen a začal si sundávat kalhoty. Na její pokyn jsem se ohnul přes její štíhlé nohy a popotáhl slipy. Takový obrat jsem opravdu nečekal! V duchu jsem se uklidňoval, že kolegyně je štíhlá, že určitě moc síly mít nebude. Už první rána mi ale ukázala, jak se pletu.
Rány rozhodně nebyly slabé, ale daly se snést. Jak mě ale polekala věta: zahřívací kolo máte za sebou, začínáme na ostro.“!!
Pletl jsem se. Nezakřičel jsem u desáté rány, ale už u osmé. Klára mě nešetřila, švihala na můj zadek jednu ránu za druhou. Vůbec jsem nechápal, kde vzala takovou sílu a takový švih. Nedala mi ani čas se nadechnout a byla tu další rána, další a další.
Najednou rány ustaly. „Ilono, nezvládám dávat rány a počítat je. Můžete je počítat za mě?“ Poprosila mladou studentku. „Jistě, teď pan učitel dostal sedmnáctou ránu“.
„Opravdu? Už tolik?“ podivila se moje kolegyně. „Tak to zaokrouhlíme na patnáct!“ Řekla k mé hrůze. Teprv patnáct ran? Tohle bude dlouhý trest!
A výprask pokračoval. Rány padaly na můj zadek, jak se jim zachtělo. Nahoru, pod stehna, někdy spíš na záda… Všechny bolely a štípaly neskutečně. Zacpal jsem si rukou pusu a kousal se do ní, přeci tu nemůžu před dvěma ženskýma tak křičet! Slzy mi začaly téct po tváři a zadek bolel a pálil čím dál víc. Doufal jsem, že se kolegyně unaví, ale zdálo se mi, že naopak nabírá síly. Sem tam se ozvalo od okna:“ dvacátá rána“ A za chvíli“ dvacátá pátá“. Když zazněla třicátá, k mojí hrůze Klára přidala na síle. To už ani ruka, pokousaná do krve, nepomáhala. Kabinetem a nejspíš celou školou se začal rozléhat můj křik. Křičel jsem na celé kolo, kopal nohama a prosil, ať se slitujou.
A opravdu, rány ustaly!
„Jen aby bylo jasno, Radku. Tohle nedělám pro sebe, ale pro tebe! A myslím si, že se to už mělo udělat tenkrát, po té aféře s mladým Pavelkou! Máš za sebou čtyřicet ran a těch zbývajících patnáct tě nemine, křič si jak chceš!“
„Ale, paní učitelko“, ozvala se od okna Ilona „pan učitel mi dal také míň, než bylo domluveno. A nepožadoval, abych za ním došla pro zbytek trestu někdy jindy. Nemohli bychom mu pár ran taky odpustit?“ Zlatá Ilonka! Zajásal jsem v duchu. Ještě, aby to zabralo.
„A o kolik ran méně jsi dostala, Ilono?“ zeptala se paní Málková.
„Prosím, o rovných pět!“ to bylo asi poprvé, co jsem ji slyšel na přímou otázku zalhat. A byl jsem ji moc vděčný.
„Máš štěstí, Radku, že se tě Ilona zastává. A to ve chvíli, kdy má čerstvě po výprasku! A když vezmu to, že tehdy si Pavelka nezasloužil nic jiného, než pořádný výprask a ty jsi jako jediný měl tolik odvahy, žes mu ho dal, tak ti těch pět opravdu odpustím.“
„Děkuju“ řekl jsem upřímně.
„ale deset ti ještě zbývá!“ ani nedořekla a už roztočila řemen. Myslel jsem, že pauzou naberu dech, ale spíš ona nabrala novou sílu. Po pár ranách jsem znovu brečel, křičel a tancoval ji na kolenou.
Naštěstí přicházela jedna rána rychle po druhé a měl jsem brzy výprask za sebou.
„Vidíš, zvládls to“ zasmála se Klára a plácla mě dlaní po seřezaném zadku, jen to mlasklo.
„A ani to nebolelo, co?“ neodpustila si posměšnou poznámku.
Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se dokázal natolik uklidnit, abych byl schopný vstát a natáhnout si kalhoty. Slzy mi tekly proudem, ne a ne je zastavit. Koukl jsem na Kláru, ta už vstala a chystala se k odchodu. „tak to bychom měli, pane kolego, vyřízené. Přeju dobrou noc a nashle zítra“ rozloučila se a vyšla z kabinetu.
Sledoval jsem ji, jak prochází dlouhou chodbou, tmavou, jak začala padat tma. Bál jsem se podívat na Ilonu. Co si o mě musí myslet! Nakonec mi nezbývalo, než se k ní otočit. Zrovna ladně seskočila ze stolu a šla ke mně. Usmívala se: „Stejně jste pašák, pane učitel! Já bych tolik ran nevydržela. A jsem moc ráda, že jste mi dal výprask a podmínku. Mít jen podmínku, tak bych pak ten výprask, co by mě stejně neminul, nepřežila!“ Mávla mi na rozloučenou a zmizela na chodbě. Zahřálo mě u srdce. To je moje zlatá holka!
Dobrý pocit se mě držel až ke dveřím bytu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že budu muset své ženě nějak pozdní příchod vysvětlit. A i kdybych jsem si něco vymyslel, bude se zajímat, kdo mě tak seřezal. A nakonec budu muset jít s pravdou ven. Máme totiž dvě pravidla: Být k sobě upřímní a přijmout výprask, když má partner důvod k žárlivosti. A být polonahý před kolegyní a mladou studentkou, to důvod k žárlivosti asi je. Nemluvě o situaci, kdy jsem na kolenou měl nahý zadek krásné studentky. Ach jo, povzdech jsem si. Tahle noc bude ještě hodně dlouhá...