Když Dominika Šoutová odmaturovala s vyznamenáním na gymnáziu, její rodiče si nepřipouštěli, že z ní nebude minimálně inženýrka. Také na Vysoké škole to zpočátku vypadalo na naprosto bezproblémový průběh. Jenže ouvej. Poté, co se nádherné modrooké blondýnce zadařilo, a získala titul Miss v regionální soutěži krásy, nosánek jí stoupl nahoru. Namísto studia si počala užívat své „slávy“ a bouřlivého života, byla zvána na nejrůznější večírky a rauty a především – naplno v ní propukly její dominantní sklony. Jakoby k tomu snad byla příjmením Dominika předurčena, začala si přivydělávat coby domina v jednom pražském s/m studiu. Byl to sen, pro děvče z normálních poměrů, vychutnávat si rákoskou, bičem či důtkami bohaté muže nejrůznějšího věku a společenského postavení, nevyjímaje vlivné podnikatele či dokonce politiky, a ještě za to dostávat luxusně zaplaceno. Bylo to silnější než ona, nemohla a ani nechtěla se toho vzdát. Čím častěji řádila ve studiu či na párty, tím méně se dostavovala do školy.
„Dominiko,“ oslovil jí křestním jménem ředitel školy, před časem sám hrdý na její úspěch a fotící se s ní a její „missáckou“ korunkou do školního časopisu. „Nepochybuji, že jste nyní velice časově vytížena, ale škola není holubník. Máte tady tolik neomluvených absencí, za které by jiná studentka už za sebou měla dávno vyhazov. Na vás však trpím a navíc dobře vím, že na studium inteligenci máte a váš zhoršený prospěch je dílem pouze vaší nedostatečné docházky. Proto vám radím a prosím vás – vzpamatujte se a zaberte.“
Ředitelův proslov opravdu zabral – ovšem jen na měsíc. Pak Dominice přišlo líto odmítat lukrativní zakázky ve studiu a místo toho se šprtat. Navíc jí klapnul jeden skvělý kšeftík ohledně focení a její rozesmátá tvář hleděla z billboardů po městě a celém okolí na „řadové“ občany pěkně z výše. A aby toho nebylo málo, našla si přítele. Stal se jím kanonýr místního fotbalového klubu, o něhož se už svými nabídkami předháněly kluby předních evropských soutěží. A tak její školní docházka začala opět slábnout, až ustala docela.
„Pane Šoute, je doma Dominika? Má tady jedno rekomando do vlastních rukou,“ zamávala poštovní doručovatelka dívčinu otci před očima obálkou s výmluvným modrým pruhem.
„Odkud to je?“
„Ze školy.“
„Domča není doma. Je tady teď málo, většinou se přijde jen vyspat a pro kapesné. Nemůžete mi to dát? Mám tady její pas.“
„No neměla bych, ale že jste to vy. Podepíšete mi to ale jejím jménem, jasné?“
„Samozřejmě a děkuji.“
Dominičin „osud“ byl zpečetěn.
„Dominiko, pojď ke mně do mé pracovny,“ zněl otcův hlas nezvykle chladně a přísně, až z toho Dominice naskočila husí kůže.
„Co se děje? Nepočká to do rána? Vždyť je skoro půlnoc a já jsem hrozně utahaná.“
„Ne. Tohle nepočká. Okamžitě pojď se mnou.“
„Se alespoň osprchuju.“
„Ne. Sprcha počká. Pojď.“
Celou cestu do otcovy pracovny, nacházející se v patře jejich rodinné vilky, bylo zlověstné ticho. Otec kráčel první a Dominika, oblečená v džínové bundě, černých kožených kalhotách a lodičkách téže barvy na extra vysokých podpatcích, dárkem od jednoho nedávného zákazníka, ho následovala netušíc, co natolik důležitého má v tak pozdní hodinu na srdci. Vždyť byla vždy jeho holčičkou, jeho mazlíkem a do kanceláře si chodila pro povzbudivé slovo, pohlazení, nějakou sladkost či bankovku, aby přece jen přísnější mamka neviděla, jak je rozmazlována.
„Co mi řekneš na tohle, Dominiko???,“ vytáhl otec z šuplíku již rozlepenou obálku a vysvobodil z ní přeložený list, který jí podal. Dívka letmo přelétla ředitelem psané oznámení s razítkem Vysoké školy, podle nějž je vyloučena ze studií, a pokrčila rameny. „Co mi na to řekneš, SAKRA!!!!.“ Blondýnka se zatřásla a po celém těle jí naskočila husí kůže. Nikdy neviděla otce tak rozzuřeného a ani by si nedovedla představit, že se až tak rozčilit dovede. Asi mám průser, napadlo ji.
„Jak se ti ten dopis dostal? Vždyť je s modrým pruhem…,“ špitla a její sebevědomí dominy bylo rázem tatam.
„Jak se mi dostal? To je úplně druhořadé. Díkybohu se mi ale dostal a já už odpoledne navštívil ředitele školy a orodoval jsem za tebe a sliboval mu nápravu tak dlouho, až se mi podařilo jeho rozhodnutí zvrátit a tento dopis je tedy anulován,“ hřímal otec. „Ty si vážně myslíš, že tě uživí pěkný kukuč a figura? Za dvacet let z tebe bude leda tak nějaká průměrná šlapka, pokud budeš žít stylem, jakým v posledních měsících žiješ.“
„Já se polepším. Slibuji,“ neměla Dominika daleko k slzám.
„Ano, polepšíš, slečinko. O to se postarám. Hned zítra ráno půjdeš za panem ředitelem, omluvíš se mu za své naprosto nemožné jednání a poděkuješ mu za jeho laskavost a toleranci,“ instruoval jí táta hlasem, nepřipouštějícím námitky.
„Ano. Slibuji.“
„To je dobře. Ale já panu řediteli také něco slíbil. Slíbil jsem mu, že mu přineseš důkaz, že´s byla se vším důkladně srozuměna a také po zásluze potrestána.“
„Důkaz? Jaký důkaz?,“ nedocházelo blondýnce.
„Odlož si tu bundu a také veškeré svršky od pasu dolů.“
„Proč? Proč se mám odhalovat?“
„S panem ředitelem jsme uzavřeli dohodu, že výprasky jsou nejúčinnější na holou.“
Tak to byl šok a Dominika ztratila řeč, dokud otec nepřistoupil k největší ze skříní své pracovny a vytáhl z ní tenoučkou rákosku. Coby domina okamžitě poznala, že se jedná o ratanový nástroj, kterým dostat je snad horší, než posezení v sršním hnízdě.
„Tatínku, prosím. Já už budu naprosto vzorná, nikdy nepůjdu za školu, ale ušetři mně toho výprasku. PROSÍM!!!!! Vždyť to nemůžu vydržet,“ sepjala prosebně ruce a klesla na kolena. Ach, to je potupa, honilo se jí hlavou.
„Tady nejde už jen o mě a mé odpuštění. Pan ředitel bude ráno chtít zkontrolovat si tvoji zadnici posázenou jelity. Je to jedna z podmínek tvého setrvání ve škole. Tak už žádné zbytečné řeči a ať už jsi připravená přijmout svůj trest. Dalším odmlouváním si maximálně vykoleduješ navýšení počtu ran z klasických pětadvaceti.“
„Pětadvacet???,“ počala se krasavice potit po celém těle. PĚTADVACET!!!!!!!!!!!!, honilo se jí hlavou jako děsivá ozvěna, zatímco odkládala bundu na opěradlo křesla.
„Pokračuj, holčičko, jen pokračuj.“
Už se slzami v očích vystoupila z bot, rozepnula knoflík a zip kožených kalhot a vysoukala se z nich. Jak byly těsné, přes zatím ještě netknutou prdelku, to šlo trošku hůře. Rázem byla od pasu dolů úplně nahá a zakrývala si rukama svůj pečlivě vyholený klín.
„No to snad nemyslíš vážně, že chodíš bez kalhotek. Opravdu jako nějaká děvka,“ zakroutil hlavou nechápavě otec a vzduch prořízlo cvičné zasvištění rákosky. Dívka se zachvěla. A vzápětí bylo hůře. Exekutor usedl do svého pracovního křesla a nekompromisně jí vyzval, aby se mu ohnula přes koleno.