Michaela procházela zahradou. Díky živému plotu zůstala skryta před zraky kolemjdoucích, naštěstí. Její příjemný obličej byl nyní oteklý, oči zarudlé a líčidla rozmazaná. Následky pláče. Její pevná prsa a štíhlý pas obepínalo světle modré tričko. Kromě něj už na sobě neměla nic. Boty, ponožky, dokonce ani sukni či rifle, ani kalhotky. V jedné ruce držela otcovu kudlu a tou druhou si jemně hladila zadeček. Byl malý, pevný díky mládí, pravidelnému cvičení i péči tělovými krémy. A zároveň opuchlý, rudý, posetý modřinami. Následky výprasku. Michaela popotáhla, otřela si slzy a se vzdychnutím se pustila do podivného úkolu, co jí otec zadal. Měla na zahradě nařezat padesát proutků nebo klacíků různé délky i šířky. Po dnešním odpoledni tušila, k čemu se budou hodit. Naposledy si jemně pohladila bolavou kůži na zadní části a v myšlenkách se vrátila o pár hodin zpět. Ano, byla nervózní. Ale jen trochu. První rok na gymnáziu si udělala pěkný, pohodový a ve škole se příliš nenadřela. Ale co, pár lží doma, pár ve škole, pár zfalšovaných podpisů a zatajených známek a žilo se jí dobře. Doma měla důvěru, je skoro dospělá, zná své povinnosti. Zákazy příliš neznala, rodiče věřili v její zodpovědnost. A tak se Michaela bavila, ve volném čase sportovala, trávila ho s kamarádkami, na rande s prvními známostmi, na diskotékách. Ne učením. Na následky pomyslela až v okamžiku, kdy byl reparát na konci prázdnin nevyhnutelný. A dnes to zjistil i otec. Asi bude zle. Tušila, že ji čeká nepříjemný rozhovor a věděla, že se o prázdninách bude muset i učit, nejen se bavit a dlouho spát. S tím vším byla smířená. Samozřejmě nepůjde o nic příjemného, proto nervozita, ale strach necítila. Otec dlouho četl dopis ze školy. Michaela stála před ním a tvářila se kajícně. Když ale táta zvedl oči, uviděla dívka v jeho očích něco nového. „Polož se mi přes kolena,“ přikázal ledově. Teď Michaela znejistěla. „Prosím?“ zeptala se opatrně. „Pojď sem a polož se mi přes koleno. Dostaneš výprask.“ Nevěděla, jestli to myslí vážně, ani jakou malou ji doma nikdy nebili. Ale otec vypadal přísně a nesmlouvavě, jak ho neznala a tak raději udělala pár kroků jeho směrem. Pár plácnutí přes zadek přežije, nemělo by to ani bolet. „Ty kalhoty si samozřejmě sundáš. I kalhotky. Chovala ses jako malá holka, bita budeš na holou.“ Otec ji nahou ještě nikdy neviděl. Michaela cítila stud a začala se i bát. Ale pořád si myslela, že se jedná spíš o legraci, že ji otec chce trochu ponížit svlečením a vyděsit hrozbou bití, ale že v jejím věku jí to nehrozí. Splnila tedy, co se po ní chtělo a stála před otcem polonahá. „Tak bude to?“ křikl na ni. „Tati... To přece ne. Já...“ „Okamžitě!“ zahřměl. Míša začala tušit, že to snad opravdu myslí vážně a že ji opravdu chce seřezat holý zadek. Teď už se bála hodně. Přišla k otci a ohnula se přes koleno, jako malá holčička. První rána dopadla bez varování prakticky ihned. A druhá, třetí a čtvrtá hned vzápětí. Žádné zahřívání, otec do trestu okamžitě dával velkou sílu. Jen první údery vydržela potichu. Po pátém prosila, slibovala. Ale otec jakoby neslyšel její slova a vzlyky, jen dál zasypával zadeček ranami. Obě poloviny, tu nahoru, tu dolů, tu doprostřed. V bití nebyl žádný systém, dlaň dopadala nepravidelně, pokaždé však silně a s hlasitým plesknutím. Mezi údery nedělal prakticky žádnou pauzu. Jen řezal a řezal. Po několika minutách se Michaela začala kroutit, snažila se rukou si zadeček ochránit, ale otec si ji beze slova jen chytl pevněji, pohyb jí znemožnil a pokračoval ve výprasku. Nevěděla, kolik ran zadeček schytal. Její prosby byly marné, proto jich časem zanechala a jen plakala. A otec pleskal dál a dál. Michaelin zadeček byl zbarvený do ruda, pálil k nesnesení, ale výprask snad neměl konce. Nespočet desítek úderů schytala, když konečně dlaň přestala s bitím. Michaela plakala a sklouzla na zem, ponížená, pokořená, poslušná. Prvním výpraskem z ní otec vymlátil drzost. Teď už bude spolupracovat. Splní, co řekne, bojí se. „Vstaň.“ Bez protestů si stoupla, ale rukama si dál hladila zadeček a pofňukávala. „Stoupni si doprostřed pokoje, ohni se a dej ruce na lýtka.“ I toto splnila a nyní tu stála v ponižující poloze, Rudý zadek měla vyšpulený do výšin. Otec někam odešel, ale hned se zase vrátil a stoupl si před Michaelu. V jedné ruce velká vařečka, ve druhé pásek. „Pokračujeme.“ „Ne, tati, prosím, udělám co bude nutné, slibuju, polepším se!“ „Potom si promluvíme, co uděláš, samozřejmě. Teď dokončíme výprask. Zasloužíš si ho. Dostaneš dvacet pět ran vařečkou a dvacet pět ran páskem. Zůstaneš ohnutá a každou ránu mi nahlas odpočítáš.“ Otec si nejprve položil vařečku na dceřin zadek, chvíli počkal a potom se rozmáchl. Prásk! První ráda dopadla. Míša zařvala. Dřevěná vařečka zasáhla velký kus jejího rozbolavělého zadečku a bylo to stokrát horší než dlaň. „Jedna,“ odpočítala až za hodnou chvíli. Prásk! Vařečka dopadla podruhé, opět doprovázena výkřikem mladé dívky. Tentokrát byl výprask pomalejší. Přestože dopadlo méně ran, trval déle, protože otec dělal přestávky. Nechával každou ránu doznít a čekal na vyslovenou číslovku. Michaela si každou ránu o to víc vychutnala. A déle trval její strach z každé další. Po desátém dopadu vařečky Míše vyletěly ruce k zadečku v zoufalé, instinktivní snaze jej chránit, ale včas si vzpomněla na pravidla a znovu pevně stiskla svá lýtka. Bála se, že by ji otec třískal třeba do půlnoci a to by pod ranami vařečky asi umřela. Po pětadvacáté ráně otec nástroj odložil. Dlaní poplácal zadeček a pohledem jej zkontroloval. Rudá barva svědčila o tom, že je dívka bita opravdu pořádně. Vzdálil se a nechal ji stát v nepohodlné poloze bez možnosti odpočinku. Až po deseti minutách s ní znovu přistoupil. Vzal do ruky kožený pásek a začala další série. Poprvé se zařízl do dívčiných půlek. Bolest byla jiná a Míšu překvapila, s výkřikem se narovnala a třela zadeček. I nyní se včas vzpamatovala a křečovitě stiskla lýtka. „Jedna,“ vyslovila tiše první číslovku. Po každé ráně se prohnula v kolenou, vždycky vykřikla. Ale už neprosila. Slova by jí stejně už nepomohla. Od hrozného bití ji už nic nezachrání. Dvacet pětkrát dopadl pásek a pokaždé Míše připadalo, že jí řeže zadeček napůl. V místě, kam dopadl několikrát, se začala tvořit fialová jelita. „Narovnej se,“ přikázal otec. Potom jí zadal onen podivný úkol a poslal polonahou dceru na zahradu. Po patnácti minutách se uplakaná dívka vrátila a z padesáti proutků měla vytvořenou velkou metlu. „Tak pojď za mnou,“ řekl a vedl dceru do ložnice. „Opři se rukama o postel. V předklonu dostaneš ještě touhle metlou a přitom si promluvíme, co bude dál, souhlasíš?“ Samozřejmě souhlasila. Musela. Otec třikrát švihl a metla třikrát udeřila ubohý zadeček. „Au!“ vzlykala Míša. Měla pocit, že víc bolesti už nevydrží. „Tak, milá dcero,“ začal otec. „Měl jsem tě za dospělou a rozumnou. Dokázala si pravý opak.“ Opět tři údery a pláč. „Nestalo se nic, co by se nedalo napravit. A ty to napravíš, že?“ Šestkrát švihl a pak se dočkal odpovědi. „Ano.“ „Budeš se každý den učit. Tu zkoušku uděláš. Do dalšího ročníku postoupíš.“ Další bití. Proutky vytvářely drobné jizvičky, které budou viditelné ještě dlouho. A spoustu úderů zasáhlo i horní část stehen. Bude dlouho trvat, než si Michaela obleček plavky nebo minisukni. A než se bez bolesti posadí. Další švihání metlou. „Sama sis utrhla padesát prutů. Teď se s nimi seznamuješ.“ Obzvlášť silná rána. A ještě. A čtyři rychlé údery do stejného místa, kde zadeček přechází do stehen. „Rozložíš si je v pokoji na viditelné místo. Každé ráno v sedm hodin vezmeš jeden, přijdeš sem za mnou do ložnice, stáhneš si kalhoty a budeš stát v předklonu, jako teď. Vybraný prut položíš vedle sebe a počkáš, než přijdu. Každé ráno ti tím prutem nařežu a pak ho vyhodíme. Až dostaneš posledním, přijde den zkoušky. Pak s tresty skončíme. Rozumělas všemu?“ „Ano,“ zašeptala zděšená Michaela. „Dnešní výprask ukončíme třiceti rychlými ranami, nic nepočítej, jen stůj a vystrč pořádně zadek, ať to máme za sebou.“ S pláčem Michaela přemýšlela, co ji to čekají za prázdniny, zatímco její zadek byl znovu švihán. Pro dnešek naposled...
↧