Jmenuji se Achat a narodil jsem se v obyčejném pouštním kmeni prostinkých velbloudářů. Až do pěti let jsem vyrůstal v naději, že na mne možná jednou vyjde můj vlastní velbloud a třeba i pod mé vlastní sedlo.
Když mi ale bylo těch pět roků, zatoulal se do našich dun jeden derviš.
Alláha jsme ovšem ctili odedávna. Mí předci bojovali s Prorokem už v první z Jeho bitev!
Ale díky dervišovi jsem se naučil číst, psát, počítat – a zabíjet.
Byl to převlečený asasín.
Tak mne náš náčelník začal používat jako posla.
A tak se časem stalo, že jsem poznal samotného Sultána.
Ten náš kmen rád přijal do své armády a já, já byl dál posel – i všechno ostatní.
A jako posel jsem byl též s ostatními vyslán do Konstantinopole.
V kronikách o tom zmínky nehledejte.
Příliš ostudná lapálie.
Já tušil, že cosi nehraje, ale výše postavení na mne nedali.
A tak,… Tak nás císař Byzantský poručil popadnout, zajmout, zotročit.
Mladost mne chránila – eunucha ze mne neudělali.
Zato mne stále prodávali, darovávali, půjčovali – poznal jsem celičké město i okolí.
A Ambrózii.
Nejukrutnější a nejzvrhlejší krásku všech krásných krasavic širého světa.
Do smrti si budu pamatovat její bílé zavití, přidržující jí na nádherných vlasech koruně podobnou čelenku, ohromné rukávy úzkého černého živůtku se stříbrným brokátem a též bíle velikánskou zvonovitou sukni.
A krutý úsměv v přenádherné tváři.
Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by měl větší potěchu z týrání a tupení bezmocných.
Nebudu psát, co všechno jsem za služby její rodině podstoupil. Při všech džinech jsem Alláhu přísahal, že tuhle fůrii jednou zkrotím!
Pak se mi povedlo uprchnout. Uprchl jsem a na útěku ke svým dobře a předobře poznal velký kus byzantské země.
A když jsem pak konečně sultánskou armádu potkal, tak jsem měl trojité štěstí.
Dostal se k sultánu.
Ten si mne dobře i v dobrém pamatoval, vzpomněl si a udělal mne vůdcem zvědů.
A mně se povedlo armádu dobře vést – a cestou brát krajině její tajemství, která jsem poznal na zajateckém úprku.
Nalezené poklady i jiné užitečnosti prospívali sultánu, i mně.
Když jsme přitáhli ke Konstantinopoli a dobyli ji, byl jsem již bohatý a taky vznešený muž.
Sultán mne pozdvihl a já, uzdraven ze zranění, směl opustit jeho vojsko i služby.
Zabral jsem si dům, zařídil hospodářství, pořídil několik obchodních lodí a taky karavan.
To vše, dík hektickým poměrům, v zásadě ihned.
Sultán pak odtáhl na další tažení – do části světa, kterou jsem skrz naskrz neznal.
Já si, ještě trochu kulhající, vyšel do stále ještě vzedmutého města na procházku.
A tak,…!
Tak jsem uviděl a našel Ambrózii, která byla právě…!
Tak jsem uviděl a našel Ambrózii, která byla právě…!
Nemohl jsem uvěřit svým očím!
A svému štěstí!
Byla vprostřed malého náměstí prodávána do otroctví!
Ale to nebylo zdaleka všechno!
Náměstíčko bylo takřka zaplněno malým pódiem a tlačenice způsobila, že strážní měli přihlížející co držet, aby se nevmáčkli do hloučku zboží.
Vyvolavač cosi křičel o nahé Núbijce, která byla prodávána z otroctví do otroctví, já ale měl oči jen pro zadní kout prkenné plochy.
Byla to ona.
Ambrózie.
Nikdo jiný.
Do naha vysvlečená, natažená na krátké lavici, a mrskaná.
Učarovaně jsem hleděl na její bujnou záplavu krkavčích kadeří, dokonale snědou pleť, pas s poprsím, jejichž útlost i klenutost živůtek druhdy netvořil, jenom podtrhoval, Tvar boků, které ani sukně nemusela doplňovat.
A nevadilo mi ani to, co s ní trojice zahalených žen právě prováděla.
Ambrozie měla za záda vykroucená předloktí celičká svázaná k sobě.
Pravou dlaň u levého lokte a naopak.
Dalšími pouty měla semknutá kolena, kotníky a palce u nohou.
Poslední pouto jí pojilo kotníky s pouty na rukou a bylo tak krátké, že obě kolena musela surově ohýbat.
A ženy?
První jí prsty u nohou tisknula dřevěnými kleštěmi, či možná nůžkami, jako skřipcem.
První jí prsty u nohou tisknula dřevěnými kleštěmi, či možná nůžkami, jako skřipcem.
A druhé dvě?
Nu, inu, ty tiskly v pěstech krátké metly z jakýchsi dost tlustých prutů.
A s těmi dívku nemilosrdně šlehaly po bosých ploskách nastavených chodidel.
Dívka vydávala nepředstavitelný ryk a mne přímo fascinovalo, jak široce roztáhlými ústy předvádí v křiku dokonalé zuby – a divokým bitím hlavou pohazuje bohatými vlasy.
Promáčkl jsem se k tomu zákoutí, a že se ke mně hnedle přilípl prodejce, hlesl jsem zastřeným hlasem to čarovné slovo, které je Mekkou života všech možných dražitelů:
„Kolik…?!“
„Kolik…?!“
Ani nebylo třeba moc slavného smlouvání.
Obchodník věděl, že zaplatím, co řekne, věděl i, že si nesmí říct moc.
Dívka přede všemi trestaná byla už dobrá jen na odstrašující příklad.
Byla má, ještě uvázaná k té krátké lavici.
Mne, toť se ví, nepoznala.
Šaty, vousy, šrámy,…
Všechno na mně bylo jiné.
Tedy, všechno to, co ona znala.
Od dřeva mi ji odpoutaly, provaz mezi rukama a kotníky taky přeřízli. Ostatní pouta však zatím nechali.
Já na místě koupil tři šátky.
Jeden dostala na vlasy, druhý přes ramena, třetí jsem jí sám přehodil přes boky a ovinul kolem nich, jako tu sukni.
Horoucně děkovala!
A když jsem jí z lavice zvedl do náručí a odnášel jako křesťan nevěstu, její vřelost pozbyla mezí!
A když jsem jí z lavice zvedl do náručí a odnášel jako křesťan nevěstu, její vřelost pozbyla mezí!
Tvář se jí rozzářila úsměvem, její ruce se obemkly kolem mého krku,…
Rázem bylo její pěkné tělo přivinuté k mému, a jak jsme šli dál a dál městem, které se stále zmítalo a svíjelo v rukou svých nedávných dobyvatelů, přimykala se ke mně víc a víc. Naštěstí jsem měl nedaleko koně.
Cestou milá Ambrózie viděla bičování, cejchování, dokonce ani pár popravám jsme se nevyhnuli,…
Nakonec se mne hrůzou držela a jen se modlila, ať ji nevezu k místu nějakých podobných praktik.
Když jsme dorazili do domu, který mi připadl, ulevilo se jí, že celá roztála.
A když viděla krásu komnaty, kterou jsem jí přiřkl, chybělo maličko, aby se mi na místě oddala.
Zapracovaly však zbité paty.
Ty jsem jí dal pečlivě ošetřit.
Pak přišla chvíle, kdy jsem se dal poznat.
A to stálo za to!
Z nadšení – zděšení!!
S křikem, nářkem vyzkoušela tisíc věcí najednou!
Utéct!
Prosit!
Zapřísahat…!
Zapřísahat…!
A pak najednou – rezignovala.
Zvadla.
Věřila, že ji prostě zabiju a… hotovo.
A proto i jen jaksi laxně odhrnula plátno z tácu, který jsem jí dal starou služebnou předložit.
Jenomže pod látkou se nenacházela ani dýka, ani šňůra, nýbrž…!
Docela obyčejná kuruová haluze!
Prut, tenčí než prst, a sotva delší, než lidské předloktí…!
Šokovaně na něj vytřeštila oči a – pochopila!
A začala se prát!
Chtěla se začít prát!
Chtěla se začít prát!
Bolavé plosky zbitých šlapek jí prostě znemožnily cokoli na způsob útěku a čehokoli podobného, takže z toho byla uječená škubanice po posteli.
A nezapírám – zábavná.
Vznešená dáma Ambrozie, pradlenkovsky zamotaná do bílých plátýnek, se se mnou po velkém lůžku cukala, až to vlálo.
Bylo vskutku až směšné zápolit s těmi rozmáchanými dlaničkami a vzdorovat pištivému jekotu.
I stará služebná se smála!
Konec byl nasnadě.
Ambrózie přirozeně skončila natažená na břiše a v běsném kopání jí zabránily ruce staré služky, které ji popadly a držely oba dva zavité kotníky.
Protože ve rvačce ztratila šátek z ramen, ukazovala mi už i holá záda.
A já?
Trhem jsem jí serval plátno z boků, takže jsem jí viděl i na holé půlky nahé zadnice, vzal prut, a začal Ambrozii švihat!
Bývalý otrok, bývalou paní!
Vyplácel – na holou!
A ona se rozkřičela.
Vzteky!
Nepředstavitelnou zuřivostí!
Přirozeně.
Prut, jak už jsem řekl, nebyl surově tlustý, ani krutě dlouhý.
Nezadal si z pomůckou každičkého vychovatele.
A Ambrosie byla živočišně pyšná.
První rány tak budily více vzteku než bolesti.
A já taky nebul ze vší síly!
Spíš naopak.
I služebná si toho všimla a mně neunikl zákmit úšklebku, jterý jí cujk tváří.
Pruty kuru podle všeho znala a věděla, jak umí přetavit zlost na žalost!
A taky že uměly!
Vyplácel jsem černovlásku od zad přes hýždě a stehna až po lýtka!
Vyplácel jsem černovlásku od zad přes hýždě a stehna až po lýtka!
Stále souměrně, stále pravidelně!
A pak znovu od vrchu!
A s trochou síly navíc!
Pak, protože jsem dívku držel přikleknutím v kříži, překlekl jsem jí na druhý bok, její snaha vyrvat se přitom byla marná, a začal jsem z opačného boku znovu a dokola!
Vztek se měnil v umanutost.
Zavilost.
Zarputilost!
A zoufalství.
A když jsem překlekal potřetí, dala se Ambrózie do ječně skučného naříkání!
Zlomila se.
Se vší kůží pod tády rudou do tmava, začala pištět, prosit, zapřísahat…! Slibovat.
Cokoli. Všechno. Hned.
A já?
Samozřejmě jsem přestal.
Samozřejmě jsem přestal.
Po dalším celém překleknutí!
Osmkrát jsem dívčině přešvihal celý zadek i nohy.
Osmkrát jsem dívčině přešvihal celý zadek i nohy.
A silou čím dál větší.
Vší.
Ke konci už ji stará skoro litovala.
A to bylo přesně to, co já jsem chtěl!
Od té chvíle měla Ambrźii na starosti.
K mé plné spokojenosti.
Černovláska věděla, co může být – a stará jí uměla poradit, aby nebylo.
A tak, jak mi o řadu let později žertem řekly, tak se mohlo stát, že jsem své vyvolené dívce mohl do měsíce „vnutit“ první z našich osmi dětí.
Jedinou dceru.
KONEC