Vážený a slavný spankingový soude,
obracím se na vás s žalobou na místního řidiče autobusu, a to linky 666, pana Václava Zbořila.
Jelikož bydlím v malé vísce kousek za městem, samozřejmě velmi často musím dojíždět – za prací, za chlapama, a tak podobně. Bohužel od nás jezdí pouze bus č. 666 a já mám prakticky pokaždé smůlu na Obžalovaného. Nejdříve jsem jeho drobné excesy považovala pouze za lehce retardované, přeci jen ten baloňák mu docela slušel – než se ke mně otočil čelem a já zjistila, že mu z něj kouká buš a dindon. Vracení kondomu místo stovky místní ezomatce Filoméně jsem přešla, ale prznit mi Míšu Davida a předělávat jeho hity na tématiku jako v padesáti odstínech šedi? To tedy nikdy! A bylo hůř.
Jednoho pochmurného dne uprostřed ledna, kdy jsem se odhodlala na rande s vrátným Karlem od nás z práce, jsem si upravená a načančaná stoupla na zastávku a čekala. Byla tam se mnou i jedna velmi, ale velmi ošklivá žena se slepeckým psem a bílou holí, připadala jsem si o to hezčí. Autobus zastavil, řidič vystoupil, prohodil něco směrem k dámě s holí, hodil si batoh přes rameno a vydal se přes pole někam k lesu. Dáma nastoupila a začala se vyptávat cestujících, kde je další zastávka. To by nebylo nic tak divného, ale vzápětí se posadila za volant, z kabelky velikosti malého zápisníčku vytáhla činku, gumovou kachničku a Iron a začala ho do sebe klopit, následně nastartovala a rozjela se. Ztěžka jsem dosedla do sedačky a začala se modlit ke všem bohům, o kterých jsem kdy slyšela. Že je to Obžalovaný, mi došlo až cestou, kdy se mávnutím pozdravil s několika protijedoucími autobusy. Další zastávku jsme profrčeli, ačkoliv na ní stála mladá žena. Starší pán upozornil Obžalovaného, že zapomněl zastavit, ten však jen zabrumlal něco o lidech, co jsou tak tlustí, že když sednou na duhu, lítají samé lentilky a pálil to o 106 dál. Začala jsem se potit, a to nejen nervozitou, ale z topení všude kolem mě sálalo vedro, které by porazilo tažného koně. Obžalovaný se s uchechtáváním neustále obracel přes rameno, případně sledoval dění v buse ve zpětném zrcátku. Cestující se začali svlékat a mně se začala roztékat ta paštika, kterou jsem si 45 minut aranžovala na obličej. Abych zachránila poslední zbytky mé práce, otevřela jsem přední okénka, ale když mi kolem hlavy proletěla láhev plná moči nebo ředěného jablečného moštu a přistála na předním skle projíždějící záchranky, opět jsem dosedla a rozhodla jsem se se na celý make-up vysrat.
Další kus cesty mám jako v mrákotách, možná jsem dokonce na chvilku i omdlela. Není totiž možné, aby to, co jsem viděla, byla pravda. Kdo by přece používal malého jorkšírského teriéra jako hadr na okno? O 3 hodiny později jsme zastavili někde u staveniště. Moment! Bylo to 20 minut, opět jsem upadla do bezvědomí. Probudilo mě nadskakování autobusu, jako kdybychom projížděli úsekem, kde jsou samé retardéry. Ale ne, jeli jsme totiž starou Karosou rychlostí 220 km/h po malé silničce. Ve chvíli, kdy jsme vjížděli do obce Pičulín, nás konečně předjelo policejní auto a Obžalovaný konečně zpomalil, a poté i zastavil. Policista si to nakráčel přímo do autobusu, načež mu Obžalovaný velmi silně šlápl na nohu. Policista zařval, okomentoval zápach, který se linul od Obžalovaného a následně ho konfrontoval s krádeží benzínu na stavbě a vyžádal si doklady. Když Obžalovaný po policistovi vypálil, aby mu ukázal kozy, než by člověk řekl švec, ležel už obličejem zabořený do 30 let neluxovaného koberečku a měl spoutané ruce za zády. Když policie zjistila, že Obžalovaný nevlastní řidičský průkaz, okamžitě ho odvezla na služebnu a my zůstali uprostřed obce Pičulín, mezi kostelem a hospodou úplně sami. Otočila jsem se dozadu, hledajíc útěchu u ostatních cestujících, ale byla jsem tam sama. Já, prázdný autobus, v Pičulíně, s rozteklým make-upem a s tím, že vrátný Karel od nás z práce mě už nikdy nevyvede, jsem se rozhodla, že místo úkladné vraždy podám žalobu na Obžalovaného ke spankingovému soudu.
Za vhodný trest vůči mé újmě na zdraví i mému sexuálnímu životu považuji alespoň 50 ran na holou zadnici Obžalovaného, které s gustem vykonám sama.
Děkuji.
Petra Pomstychtivá