Bylo mi dvacet a po dlouhé době jsem jela v létě na pár dnů k babičce na venkov. Měla jsem po těžkém rozchodu a hledala jsem klid. Zaskočilo mě, že tam zrovna trávil týden i můj 12letý bratranec se svojí mámou. Ale nakonec jsem byla ráda. Bratránek Michal byl moc fajn, byla s ním sranda a aspoň jsem přišla na jiné myšlenky. Teta, jeho máma, byla úplný opak. Vážná, slušná, bez smyslu pro humor. Nevadilo nám, že je většinou zavřená u sebe v pokoji a pracuje.
Trávila jsem s Míšou dost času, ale nebyli jsme spolu pořád. Někdy se on vytratil na půl den, jindy jsem potřebovala být sama a šla se projít. Měli jsme dobrý vztah, takový ten přirozený, kdy si nikdo na nic nehraje a nic od druhého nečeká. Najednou jsem zjistila, že se s ním dá mluvit tak nějak o všem. Nejlíp rozuměl mým problémům s rodiči. Často jsme si na ně společně zanadávali a bylo nám hned líp.
Jednou ráno jsem vstala a Míša už doma nebyl. Vzala jsem tašku, že půjdu babičce pro nákup, abych jí aspoň s něčím pomohla. Venku bylo hezky, proto jsem se vydala delší cestou, že se trochu projdu. Z dálky jsem slyšela hlasy a smích. Když jsem šla dál, poznala jsem partu výrostků, co se pravidelně schází, aby courali po ulicích a dělali blbosti. Prostě klasičtí puberťáci. Chtěla jsem se jim vyhnout a vzít to jinudy, ale byli bokem na hřišti a nevšímali si mě, proč kvůli nim měnit směr? Pokračovala jsem dál a nenápadně po nich pokukovala. Byla to směs hlavně kluků, kolem patnácti až možná devatenácti let. Nepřekvapilo mě, že většina z nich má v ruce cigaretu. Co mě ale překvapilo, bylo, když jsem mezi nimi zahlédla našeho Míšu! Na svůj věk byl vysoký, lehce se mezi nimi ztrácel. A jako většina i on kouřil! Zarazila jsem se, pak jsem se donutila pokračovat. Přeci tam teď nevlítnu! A než se vrátí domů, promyslím si, jestli to řešit, nebo dělat, že o ničem nevím.
Míša se vrátil až před obědem, hladový. Když do sebe nasoukal porce pro tři, chtěl se zase vytratit. Zarazila jsem ho, ať jde se mnou do lesa. „Soráč, ségra, jdu ven s klukama“ chtěl mě odbít.
„S těma, co s nima kouříš?“ vyjela jsem na něj šeptem. Vystrašeně se otočil, ale v místnosti byla jen babička, která skoro neslyší. „Pojď se mnou a nikomu nic nepovím“, nedala jsem mu moc na výběr. Chtě nechtě se mnou šel. Mlčeli jsme, než jsme došli do malého lesíka za vesnicí.
„Vysvětlíš mi, co blbneš?“ zeptala jsem se klidně. „Neblbnu, jen dělám to, co ostatní“ zněla jeho odpověď. „ Těm je ale nejmíň patnáct a to je rozdíl. A myslela bych si, že budeš rozumnější než ostatní!“ nedala jsem se.
„Ty to na mě ale nepovíš, že ne? Máma by z toho udělala kdovíco.“ ujišťoval se. Nemusel mámu ani zmiňovat, věděla jsem, že by měl doma peklo.
„Slíbila jsem, že nepovím. Ale musíš mi říct pravdu. Jak dlouho kouříš? A hlavně mi netvrď, že dnes to bylo poprvý!“snažila jsem se z něj dostat co nejvíc.
Míša, oči skloněné k zemi, čmáral botou do prachu a neměl se k odpovědi.
„Tak asi půjdu za tvojí mámou, ať si to z tebe dostane sama!“ pohrozila jsem mu.
„To nee, měl bych zaracha do konce života! No dobře, už pár týdnů, ale dýl ne, opravdu!“ přiznal.
„Takže máš vlastní krabičku?“ zeptala jsem se a nastavila dlaň. Neochotně vyndal krabičku cigaret ze svých velkých kapes a podal mi ji. Byla z půlky prázdná.
„Uděláme dohodu, jo? Já o tom nikomu neřeknu, ale ty mi slíbíš, že už nebudeš kouřit. Krabička se zabavuje, jsi na to moc malej a nechci, aby ses zničil hned zkraje. Prostě na to máš času dost. A upozorňuju tě, jestli se dozvím, že kouříš, tak si to s tebou vyřídím!“ snažila jsem se mu pohrozit.
„Jo, a jak? Slíbilas, že žalovat na mě nebudeš!“ utahoval si ze mě. Už tak jsem ho dost vytočila, že jsem mu cigarety vzala. Chtěl mi dát najevo, že se tak zastrašit nenechá. A já věděla, že si kdykoliv může další cigarety sehnat.
„To jsem slíbila, ale výprask ti můžu dát sama!“ štěkla jsem na něj.
Když jsem viděla výsměch v jeho očích, věděla jsem, že mu musím dokázat, že to myslím vážně. Jinak pro něj budu pro smích a nemůžu čekat, že by za mnou opravdu přišel, kdyby něco. „A víš co? Dám ti malou ukázku hned teď. Aby tě cigára tolik nelákala.“ rozhodla jsem se jednat.
Pořád po mně posměšně koukal, když ale viděl, že si vyndavám pásek z kalhot, dost znejistěl. Bylo poznat, že chce utéct, ale ve chvíli, kdy se mu ten nápad zrodil v hlavě, jsem k němu skočila, popadla ho a ohnula si ho přes koleno. Bylo to dost nepohodlný, musela jsem si jedním kolenem kleknout na zem, ale co na tom. Než stačil vykřiknout na protest, měl sundaný kalhoty a holý zadek. Nečekala jsem a poprvé ho praštila. Tahle rána se mi moc nepovedla. Ujistila jsem se, že se mi nemůže vyvlíknout a druhou tak neuspěchala. A dala jsem do ní všechno, aby poznal, že to myslím naprosto vážně. Rána dopadla a lesem se ozvalo zapištění. Dala jsem opět krátkou pauzu, nechtěla jsem mu jich moc dát, jen takové upozornění. Tak jsem to nechtěla uspěchat. Třetí rána byla snad ještě silnější než první. Jestli si kluk myslel, že nemám žádnou sílu, teď pochopil, jak se spletl. Nohy mu vyskočily nahoru, ještě, že jsem ho držela. „ Já ti věřím, už dost!“ Michal asi ještě ani nechápal, jak se do téhle situace dostal. Čtvrtou a pátou jsem dala těsně za sebou, což nečekal. Zaječel na celý les. Abych to vysvětlila, bratranec byl sice vysoký, ale hodně hubené postavy. A já jsem zvyklá pracovat s koňmi a kydat hnůj, takže když se skloubí moje síla s jeho vyzáblou postavou, i těch pár ran ho muselo dost bolet. „ Takže už víš, co se stane, když zjistím, že kouříš?“ zeptala jsem se ho.
„Vím, už mě ale pusť!“ žadonil.
„Pustím, když mi slíbíš, že když budeš kouřit, tak mi to povíš. Žádný abych musela čmuchat a vyzvídat. Pěkně se mi sám přiznáš!“ A Míša mi to odkýval, co mu taky zbývalo, když se chtěl vyhnout dalším ranám. Když jsem ho pustila a on se oblíkl, ještě jsme si na to podali ruku.
„Ale abys neřekl, že to máš tak náročný. Tady ti vracím jednu cigaretu pro stav nouze. Tu jedinou můžeš vykouřit a nic se ti nestane. Za každou další dostaneš pětadvacet ran. Je ti to jasný?“
Přikývl a vydali jsme se pomalu domů. Nemluvili jsme a celkově se mi ten den vyhýbal. Další ráno, když jsem přišla na snídani, se už usmíval a ptal se mě, jestli s ním nepůjdu do parku. Jako by se včera nic nestalo. Je to můj kluk :)