Uběhlo pár let, co se mladý král ujal vlády. Královstvím se začalo mluvit o tom, že by si už měl najít nějakou nevěstu. Ze začátku na to Libor nedbal, nakonec ale přiznal, že by královna vládě jen prospěla. Jednou, za klidného večera, když seděl u Ctibora ve světnici, říkal: „Porozhlédnu se po nějaké nevěstě. Ale vezmu to podle rozumu, vyberu tu, která by království nejvíce prospěla. City a láska nejsou nic pro mě.“ Tvrdil odhodlaně. Ctibor se v duchu smál, že za chvíli bude Libor mluvit jinak. Nejvíc ho pobavilo, když Libor sliboval, jak nechá budoucí královnu projít zkouškou: bude muset souhlasit, že si nechá vyplatit pořádných pětadvacet, aby pak mohla posoudit, jestli je takový trest pro ženy – nezbednice – přijatelný, nebo dost slabý či tvrdý. „Myslím, že budeš mluvit jinak, až se ti nějaká opravdu zalíbí“ řekl s pousmáním Ctibor.
Netrvalo dlouho a mladý král se zakoukal do princezny ze vzdálenějšího království. Pozval ji na zámek, kde ji hostil a nejraději by ji snesl modré z nebe. Představil ji Ctiborovi, že asi našel tu pravou. Ctibor musel uznat, že je krásná. Dlouhé vlasy ji padaly do půli zad, měla hezký obličej a jemné ruce, které nikdy nepracovaly. Navíc se oblékala do honosných šatů, které ji mohla každá žena, ba i princezna závidět. Ale stačilo, aby promluvila a Ctibor nechápal, že je do ní král tak pobláznění. Oproti němu nic nebrala vážně, věčně se chichotala a myslela jen na plesy a honosné večeře. A největší rozdíl byl v tom, že na obyčejný lid koukala jako na něco odporného, do čeho šlápla svým krásným střevíčkem.
Ze začátku byl Ctibor zticha, myslel si, že i Libor princeznu Vanesu prokoukne a pošle ji zpátky domů. Týdny se ale měnily v měsíce a Libor byl z Vanesy unešen stejně, jako na začátku. To už se Ctibor začal sem tam zmiňovat o nějakém nedostatku princezny, ale Libor se tomu buď zasmál, nebo nad tím mávl rukou. Když jednoho dne Libor přijel za Ctiborem – a nestávalo se to už moc často, protože se Vanesa bála, aby se v „takové boudě něčím nenakazil“, pochlubil se Ctiborovi, že má v plánu požádat Vanesu o ruku. Ctibor nevěděl, jak mu otevřít oči. Ale musel mu je otevřít rychle. Nejdřív mu pogratuloval, pozval ho k sobě na víno. Trochu ho opil a pak jakoby ze srandy připomněl test, kterým měl Libor v plánu nechat svoji vyvolenou projít. „ Zkus to a uvidíš, princezna určitě neuhne a ty budeš rád, že jsi splnil, co sis kdysi slíbil. A navíc stačí, jak se k tomu postaví, k samotnému trestu přeci nemusí dojít.“, popostrčil ho. A král na to v opilosti kývl. Hned další den toho začal litovat, ale říkal si, že nemůže uhnout. Šel spolu se Ctiborem za Vanesou, že by ji rád požádal o ruku, ale že na začátku své vlády zavedl, že všechny tresty, co bude chtít někomu vyplatit, zkusí nejdřív sám na sobě. A že ona jako budoucí královna by si měla vzít na starost tresty určené ženám. Jak ta se rozčílila! Najednou z ní nebyla ta milá krásná princezna, ale furie, co metala jednu nadávku za druhou. Nazvala Libora takovými slovy, že se Ctibor neovládl, přehnul ji přes kolena, vyhrnul sukně a začal ji vyplácet rukou. Nijak silně, ale i tak ječela, jako by ji čtvrtili. „Tohle si ke králi dovolovat nebudeš!“ řekl a přidal na síle. Libor na tu scénu nejdříve koukal, nevěděl, jestli se zastat princezny. Ale najednou mu došlo, že měl celou dobu Ctibor pravdu. Že to není královna, kterou si pro své království představoval. Po chvíli křikl na Ctibora: „Stačí, už ji pusť“.
Když viděl, že se k tomu nemá, dodal: „Ať má síly sbalit si kufry a vydat se na cestu domů.“
sám se vydal za služebnými, aby sbalily kufry. A pak jen koukal, jak Ctibor vyprovází Vanesu ke hranicím města. I ve chvíli, kdy ji už neviděl, slyšel nadávky, které na všechny kolem sebe metala. Co už ale nevěděl bylo, že si Ctibor cestou půjčil od kočího dlouhý bič a ke konci cesty ji popoháněl bičem , aby měl jistotu, že už se nevrátí. Ne, že by mlátil do ní, ale hlasitá rána těsně za ní, natož u ucha, ji dokázala dost popohnat. Lidé, které míjeli, se smáli, princezna se jim od začátku nezdála. Nebyli si ale jistí, jestli na tuhle troufalost nedoplatí Ctibor.. Byla to velká drzost a nedivili by se, kdyby se za pár dní objevil na pranýři a sám král ho vyplatil.
Ctibor si toho byl taky vědom, že překročil hranici. Když se ale vrátil ke králi, ten mu poděkoval, že mu otevřel oči a tím zabránil sňatku, který by ohrozil království. „Ale příště netrestej nikoho bez mého svolení, natož moji snoubenku!“ dodal vážně, ale pak se neovládl a rozesmál se.
Netrvalo dlouho a mladý král se zakoukal do princezny ze vzdálenějšího království. Pozval ji na zámek, kde ji hostil a nejraději by ji snesl modré z nebe. Představil ji Ctiborovi, že asi našel tu pravou. Ctibor musel uznat, že je krásná. Dlouhé vlasy ji padaly do půli zad, měla hezký obličej a jemné ruce, které nikdy nepracovaly. Navíc se oblékala do honosných šatů, které ji mohla každá žena, ba i princezna závidět. Ale stačilo, aby promluvila a Ctibor nechápal, že je do ní král tak pobláznění. Oproti němu nic nebrala vážně, věčně se chichotala a myslela jen na plesy a honosné večeře. A největší rozdíl byl v tom, že na obyčejný lid koukala jako na něco odporného, do čeho šlápla svým krásným střevíčkem.
Ze začátku byl Ctibor zticha, myslel si, že i Libor princeznu Vanesu prokoukne a pošle ji zpátky domů. Týdny se ale měnily v měsíce a Libor byl z Vanesy unešen stejně, jako na začátku. To už se Ctibor začal sem tam zmiňovat o nějakém nedostatku princezny, ale Libor se tomu buď zasmál, nebo nad tím mávl rukou. Když jednoho dne Libor přijel za Ctiborem – a nestávalo se to už moc často, protože se Vanesa bála, aby se v „takové boudě něčím nenakazil“, pochlubil se Ctiborovi, že má v plánu požádat Vanesu o ruku. Ctibor nevěděl, jak mu otevřít oči. Ale musel mu je otevřít rychle. Nejdřív mu pogratuloval, pozval ho k sobě na víno. Trochu ho opil a pak jakoby ze srandy připomněl test, kterým měl Libor v plánu nechat svoji vyvolenou projít. „ Zkus to a uvidíš, princezna určitě neuhne a ty budeš rád, že jsi splnil, co sis kdysi slíbil. A navíc stačí, jak se k tomu postaví, k samotnému trestu přeci nemusí dojít.“, popostrčil ho. A král na to v opilosti kývl. Hned další den toho začal litovat, ale říkal si, že nemůže uhnout. Šel spolu se Ctiborem za Vanesou, že by ji rád požádal o ruku, ale že na začátku své vlády zavedl, že všechny tresty, co bude chtít někomu vyplatit, zkusí nejdřív sám na sobě. A že ona jako budoucí královna by si měla vzít na starost tresty určené ženám. Jak ta se rozčílila! Najednou z ní nebyla ta milá krásná princezna, ale furie, co metala jednu nadávku za druhou. Nazvala Libora takovými slovy, že se Ctibor neovládl, přehnul ji přes kolena, vyhrnul sukně a začal ji vyplácet rukou. Nijak silně, ale i tak ječela, jako by ji čtvrtili. „Tohle si ke králi dovolovat nebudeš!“ řekl a přidal na síle. Libor na tu scénu nejdříve koukal, nevěděl, jestli se zastat princezny. Ale najednou mu došlo, že měl celou dobu Ctibor pravdu. Že to není královna, kterou si pro své království představoval. Po chvíli křikl na Ctibora: „Stačí, už ji pusť“.
Když viděl, že se k tomu nemá, dodal: „Ať má síly sbalit si kufry a vydat se na cestu domů.“
sám se vydal za služebnými, aby sbalily kufry. A pak jen koukal, jak Ctibor vyprovází Vanesu ke hranicím města. I ve chvíli, kdy ji už neviděl, slyšel nadávky, které na všechny kolem sebe metala. Co už ale nevěděl bylo, že si Ctibor cestou půjčil od kočího dlouhý bič a ke konci cesty ji popoháněl bičem , aby měl jistotu, že už se nevrátí. Ne, že by mlátil do ní, ale hlasitá rána těsně za ní, natož u ucha, ji dokázala dost popohnat. Lidé, které míjeli, se smáli, princezna se jim od začátku nezdála. Nebyli si ale jistí, jestli na tuhle troufalost nedoplatí Ctibor.. Byla to velká drzost a nedivili by se, kdyby se za pár dní objevil na pranýři a sám král ho vyplatil.
Ctibor si toho byl taky vědom, že překročil hranici. Když se ale vrátil ke králi, ten mu poděkoval, že mu otevřel oči a tím zabránil sňatku, který by ohrozil království. „Ale příště netrestej nikoho bez mého svolení, natož moji snoubenku!“ dodal vážně, ale pak se neovládl a rozesmál se.