Po studiu medicíny a zhruba pětileté praxi v nemocnici, jsem, jako mladý lékař, dostal místo obvoďáka v menším podhorském městečku. Chtěl jsem být spíš svým pánem a proto jsem tuto příležitost vítal a navíc, mám rád přírodu, takže žít pod horami Beskyd mi náramně vyhovovalo.
Místo, kam jsem se nastěhoval a započal praxi, bylo sice nazýváno městem, ale více se jednalo o takovou mírně větší vesnici. Bylo tu hezky a místní lidé mne přijali brzy za svého. Aby taky ne, vždyť doktor je na takovém místě doslova požehnáním a pokud je ještě mladý, tak tím více.
Po několika měsících přišel den, kdy bylo v plánu očkování dětí z místní školy. No dětí, spíše už dospívající mládeže, protože se jednalo o osmáky. Hned ráno po mém příchodu do ordinace už v čekárně čekala celá třída s paní učitelkou. Moje zdravotní sestřička Monika (dvacetiletá pohledná dívka) vše přichystala a my mohli začít.
„Tak mi Moničko volejte jednoho po druhém,“ vybídl jsem svou kolegyni a ona promptně splnila můj pokyn.
Očkovalo se do zadnice, takže každý příchozí si musel obnažit sedací část a lehnout si. Poté obdržel injekci. Už u pátého žáka jsem si bezděky uvědomil, že nejméně tři měli na svém zadku jasné stopy po výprasku. Ani jsem se nemusel ptát a Monika sama prohodila: „Nedivte se pane doktore. Včera se rozdávaly známky z písemky z matematiky a dopadlo to celkově hrozně. Doma pak každý obdržel svůj díl. Naše máma vyplatila i mého mladšího brášku za 4. Je teď na řadě, tak uvidíte sám.“
Moničin bráška měl ještě znát obtisky od vařečky. Prakticky, drtivá většina třídy měla na svém zadečku stopy od vařečky, řemene, rákosky apod. Někdo víc, někdo míň. Ani jsem se nedivil, že skoro každý po aplikaci injekce začal brečet a odcházel se slzami v očích.
„Tady je to běžná praxe pane doktore. Když někdo zlobí nebo má špatné známky, tak doma dostane nařezáno na holý zadek. Možná byste se divil, jak to dobře funguje. Hned se každý, aspoň na čas, polepší,“ dodala s úsměvem Monika, když s brekem odcházela poslední žákyně z ordinace.
Uplynuly asi dva týdny, kdy mi Monika řekla, že mne její máma zve v neděli na oběd. Prý se to sluší, když u mne její dcera (Monika) pracuje a má u mne tak dobré podmínky. Bylo mi jasné, že tohle pozvání se prostě nedá odmítnout. Jsme na malém městě a místní lidé by to mohli brát jako urážku, kdybych nepřišel. Slíbil jsem, že určitě přijdu.
Půlhodiny před polednem jsem v neděli procházel kolem domu, kde bydlela sestřička Monika a z otevřeného okna jsem zaslechl pláč a neklamné znaky právě probíhající výchovné domluvy. Když jsem byl přímo pod oknem, uvědomil jsem si, že výprask nedostává Moničin mladší bráška, ale přímo Monika. Neodolal jsem a nakoukl do okna. Moničina máma stála zády k oknu, jednu nohu na stoličce a přes tu nohu měla ohnutou Moniku. Velkou vařečkou ji vyplácela nahatou zadnici a to dost rázně. Chvíli jsem uvažoval co dělat. Víceméně to bylo jasné. Na ten oběd prostě jít musím. Šel jsem tedy ke dveřím a zazvonil. Otevřít přišel Moničin bráška.
„Pojďte dál pane doktore a posaďte se,“ uvedl mě způsobně do domu.
Během chviličky ustal ve vedlejší místnosti křik a vešla paní domu.
„Vítejte, pane doktore. To jsem ráda, že jste přišel. Dnes máme husičku, zelí a domácí knedlík. Moniko, prostírej!“ zašveholila Moničina máma.
„Děkuji za přivítání a pozvání,“ odvětil jsem.
Mezi tím se objevila i Monika a v jejích očích byl jen malý náznak právě proběhnuvšího výprasku. Usmála se trochu stydlivě a začala chystat na stůl.
„To víte pane doktore. Jsem na ně sama a tak to musím zvládat. Holka je už sice velká, ale ze sobotní zábavy nebude chodit domů až ve tři ráno. Co by si sousedé pomysleli,“ vysvětlila jako by nic máma.
Pochopil jsem, že některá specifika malého městečka se prostě musí brát tak jak jsou a i má zdravotní sestřička patrně občas přijde do práce s bolavým zadečkem. Minimálně, než se vdá. Jen doufám, že její máma si za případného ženicha nevybrala mne. I když… Monika je fakt hezké děvče..
Pochopil jsem, že některá specifika malého městečka se prostě musí brát tak jak jsou a i má zdravotní sestřička patrně občas přijde do práce s bolavým zadečkem. Minimálně, než se vdá. Jen doufám, že její máma si za případného ženicha nevybrala mne. I když… Monika je fakt hezké děvče..