„Ahoj lásko, jen volám, že už jsem dojel, jsem ubytovaný a čekám až dojedou ostatní kolegové, což může nějakou dobu trvat“, ozve se v telefonu hlas mého přítele.
„Dík, že jsi dal vědět. Určitě se nemůžeš dočkat mladých kolegyň, co? Týden strávený jejich zaučováním, nedivím se, že ses tak těšil!“ zasměji se.
„Snad se nebojíš, že bych ti nebyl věrný?“ popichuje mě.
„Nebojím, ale ty by ses měl bát toho, co se bude dít, když nebudeš!“ snažím se mluvit přísně.
„To by mě docela zajímalo. Navíc mám čas, do večera nemám co dělat, tak můžeš rozjet fantazii!“
Po téhle větě mě nemusí dvakrát pobízet. Chvíli mlčím, dělám, jak přemýšlím, abych ho trochu napnula.
„Ptáš se mě, co tě čeká, když ten týden beze mě budeš zlobit? Jak jinak, než trest. Velký výprask, abych byla přesnější. Cože, ty chceš vědět detaily? I ten nejmenší detail, jak bude trest probíhat? Tak poslouchej, ať víš, proč máš sekat dobrotu. A ne, že mě budeš přerušovat!
Po příjezdu půjdeš ke mně na kobereček a přiznáš se ke všem svým hříchům za ten týden. Rozkážu ti, aby ses svlíkl do naha. Mezitím dám doprostřed místnosti židli a nasypu na ní zrnka kávy. A rozhodně s ní nebudu šetřit. Vidím tvůj nechápavý výraz a tak ti vysvětlím „Tentokrát budeš na židli klečet, víš?“
Jsi svlečený a nedočkavě čekáš, až tě vyzvu, aby sis na židli klek. To také brzy udělám. „Máš zákaz se otáčet“. Zaujmeš pozici, jsi zády k posteli a čelem ke zdi, kde je vysoké, ale úzké zrcadlo. Jsi od něj kus vzdálen, ale i přesto uvidíš, jak chystám věci na tvůj trest. A nejen věci, ale i sebe. Ptáš se, jestli to byl úmysl…? :)
Je vedro a mám na sobě dlouhé, těsné džíny. Pomalu rozepnu pásek, vyndám ho z kalhot a položím na postel. Tak, abys na něj dobře viděl. Počítám, že se u udílení výprasku zapotím a tak pokračuju ve svlékání kalhot. Zahlídneš černé krajkové kalhotky, které na mě tak miluješ. Obléknu si krátkou sukni a dlouhé vlasy svážu do drdolu, překážely by mi. Košili si nechám, ale rozepnu pár horních knoflíčků, aby vznikl hluboký výstřih. Jestlipak mám na sobě i krajkovou podprsenku? Určitě bys to rád věděl. Mám si vzít vysoké podpatky, nebo být naboso, co myslíš? Co tě bude víc rajcovat?
Vezmu něco z šuplíku a dám to na postel vedle pásku. Na první pohled poznáš rákosku. Přejdu k tobě, jsi už dost napjatý, co za trest tě přesně čeká. A teď je ta pravá chvíle, abych ti to přiblížila.
„Dostaneš pětadvacet ran páskem. A ano, budeš je počítat. Ale opačně, od pětadvaceti po první, hned ti vysvětlím proč. Natáhni před sebe ruce dlaněmi dolů. Tak, aby se vzájemně nedotýkaly.“
Z postele vezmu rákosku a položím ti ji na konečky prstů. „Než skončí tvůj trest, nesmí ti rákoska spadnout. Nesmíš ji ale nijak přidržovat, jen ji měj volně položenou na rukou. Když ti spadne a bude ti v tu chvíli zbývat 20ran, tak po skončení výprasku páskem dostaneš dalších 20ran rákoskou. Když budeš šikovný a spadne ti ve chvíli, kdy ti bude zbývat třeba jen 6 ran, tak dostaneš 6ran rákoskou. Ještě si rozmyslím, jestli bude stačit počet, u kterého ti rákoska spadne poprvé, nebo jestli se počty budou sčítat. Protože pokaždé, když ti spadne, tak ti ji na ruce zase vrátím, aby ses nemohl ulejvat. Ale uvidím až v průběhu trestu, jestli ti to na konci sečtu. Mohlo by se dojít k zajímavému číslu, co říkáš?“
Vidím, jak už teď se na židli vrtíš, kávová zrna se ti pěkně zarývají do kolenou. A pozice v kleče s napřaženými pažemi není celkově nejpohodlnější. Ale za chvíli ti to okořením, že bolest rukou nebo kolenou nebudeš vnímat..
Vezmu do rukou pásek, ohnu napůl a schválně tě několikrát pomalu obejdu. Vidím, jak ze mě nespouštíš oči, sleduješ mě, i když jsem za tebou, v zrcadle. Schválně se napřáhnu.. a místo do tebe švihnu do své ruky. Ještě jednou tě obejdu, pak už se rozhodnu tě netrápit a švihnu do tvého pozadí.
Nijak silně, ale jsi už tak napjatý, že se lehce nadzvedneš. Musím si odkašlat, abych ti něco připomněla.
„Jedna. Teda, dvacetpět!“ opravíš se rychle.
„No proto. Teď ti to odpustím, ale za každé další popletení je jedna pořádná rána navíc.“
Schválně přidám jen jednu, tuším, že se spleteš několikrát. Prvních pět ran dám slabých, vidím, jak pohyb pásku stále sleduješ v zrcadle. Já zas sleduji, jestli nepodvádíš a nepřidržuješ si rákosku prsty. A taky pozoruji tvůj výraz. Vidím, že další ránu čekáš tvrdší, taky je to mým zvykem u šesté přitvrdit. Schválně ji dám slabou. A hned na to další, hodně prudkou. Zaskočila jsem tě, navíc rána byla opravdu silná. Pásek tě silou odmrštil dopředu. Zalomcuješ rukama, abys udržel rovnováhu. A jak jinak, rákoska spadne a ťukne o zem.
„To máme 19ran rákoskou.“ povím ti, i když vím, že ti je jasné, co to znamená. Seberu rákosku a vracím ti ji zpátky na natažené ruce.
Stoupnu si bokem k tobě a bez protahování ti dám sedmou ránu. Zase větší, teď už budou všechny takové. Několik ran zvládáš rákosku udržet, i když chvílemi je to jen tak tak. Jednou ji zachráníš před pádem tak, že dáš ruce lehce nahoru a ona ti sjede na předloktí. Nespadla ti, takže ti ji jen vrátím na konečky prstů a pokračujeme ve výprasku. V zrcadle vidím, že máš zkouslé rty, nevím ale, jestli bolestí, nebo soustředěním na rákosku. Jedenáctou a dvanáctou ránu ti dám schválně na stejné místo těsně pod zadkem. Pevně zavřeš oči, pochopím, že až tohle tě jo bolelo. Třináctou ránu ti zasadím zákeřně na záda. A silou. Jak se dalo čekat, rákoska ti spadne. „dvanáct“ povíš naštvaně, víš, že to ode mě byl podraz. Znovu jdu rákosku zvednout, ohnu se tak, abys měl výhled do výstřihu. Překvapíš mě, nekoukáš mi do výstřihu, ale do zrcadla. Otočím se na něj a zjistím, že koukáš, jak mi pod sukní vykukují krajky. Určitě si představuješ, jak mi je sundaváš, abys mi mohl naplácat. Znám tě. Usměju se na tebe do zrcadla a nečekaně se plácnu přes zadek. Ne silně, ale provokativně. Taky sebou škubneš, odhadla jsem tě správně.
„Nezapomeň, že teď trestám já tebe. Prohodit si to můžeme později“, provokuju tě schválně. Vrátím ti rákosku na ruce, obejdu tě a pokračuju ve výprasku. Zadek máš už dost červený, neodradí mě to ale, abych nepřidala na síle ještě víc. Zbývá osm ran a ty už vzdycháš bolestí. Zbývají čtyři rány a rákoska opět padá. Stihneš ji v poslední chvíli zachytit rukou.
„Říkala jsem, žádné držení, takže ani chytání, rukou. Takže to ber, že ti spadla.“
Poslední tři rány dám opravdu pomalu, vychutnávám si tě. Zkouším ti poslední ranou rákosku shodit, ale jsi na to připravený a udržíš ruce natažené rovně.
„ První trest máš za sebou. A kolik že jich máš dostat rákoskou? Třicet šest, jestli dobře počítám?“ udělám pauzu. „Nebo mi slíbíš, že devatenáct bude stačit, aby ses polepšil?“
Ani dlouho neváháš a slíbíš mi to.
„Dobře, zůstaneme u devatenácti.“
Vezmu ti rákosku z rukou. Hned je dáš dolů.
„Copak už tvůj trest skončil? Řekla jsem, že je budeš mít natažené do konce trestu, ne výprasku. A aby bylo jasno, trest končí ve chvíli, kdy povím já.“
Obcházím tě pomalu s rákoskou, jezdím ti s ní po těle. Po ruce, hrudi, tváři. Udělám dva kroky a začnu jí jezdit po zádech i po zarudlém zadečku. Mám chuť tě po něm švihnout, ale ještě je čas. Přejedu jí po stehně, pak i po tvém penisu. Jsi vzrušený, jak jinak. Pomalu, pomaličku přejedu nahoru a zase dolů. Zajedu rákoskou i k tvým varlatům. Slyším, jak jsi začal dýchat zrychleně. Znovu se vrátím k tvému údu a naznačím úder. Zatajíš dech. Další ránu už nenaznačuju, ale jemně tě přes penis rákoskou přetáhnu. Opravdu jen náznakem, ale reakce je velká. „Neřekla jsem, kam těch devatenáct ran dostaneš, že ne?“ ptám se rošťácky. Na jednu stranu tě to vzrušuje, na druhou děsí. Dám ještě jednu slabou ránu na stejné místo. Další ránu dám silnější, jen tak tak mine vrchol údu a narazí do tvého břicha. Rozhodnu tě dál nenapínat. Obejdu tě, podotknu, že nemusíš počítat a začnu opravdu s výpraskem. Nedávám ani moc silné rány, bolavý zadek bolest prohloubí i tak. Navíc jde o to, jak rákoska štípe. A štípe hodně, vidím ti to na očích. Nedávám rány nijak pravidelně, měním rychlost i dopad. Schválně nevynechávám ani ta citlivá místa na rozmezí zadečku a stehen. Máš ale štěstí, jak klečíš narovnaný, tak se na ně míří špatně. I tak ti sem tam ujede bolestivý sten. Vím, že víc z tebe nedostanu. Mohla bych dávat o dost větší rány, ale mám s tebou ještě jiné plány. Dávám poslední ránu. Zahodím rákosku na postel, obejdu tě a začnu si kousek od tebe pomalu rozepínat knoflíčky u košile. Jeden po druhém, až mi konečně pod košilí je vidět podprsenka. Jak jinak, než krajková. Košili si nechávám, ale sundavám si podprsenku. Rovnou si stáhnu i sukni, ale kalhotky nechám. Vyndám si skřipec z vlasů, pohodím hlavou, aby se vlasy rozmístily po zádech. Jdu k tobě - jak jsem čekala, zapomeneš se a přitáhneš si mě k sobě. „Ty se dáš lehce nachytat. Nezapomněl jsi, že jsem ještě neřekla, že trest skončil? Takže hezky ruce zpátky a máš pět ran navíc“.
Zavyješ, jsi vzrušený a nejradši by ses na mě vrhl. Víš ale, že bych byla schopná to zarazit a odejít, aby sis musel vystačit sám. Proto poslušně vracíš ruce do původní pozice a čekáš, co se bude dít. Jdu až k tobě, přitisknu svoje tělo na tvoje. Cítíš moje prsa na svojí hrudi, já zase tvůj úd, jak se mi zarývá do podbřišku. Obejmu tě rukama, tlak ještě zvýším. Začnu tě líbat po krku a přitom ti pomalu, ale ne úplně slabě dám rukou pět ran na už tak bolavý zadek. Nepřestávám tě líbat ani ve chvíli, kdy dopadne poslední rána. Jen své polibky směřuji na hruď a pak níž a níž. Nezastavím se ani u tvého údu. Pomalu dávám jeden polibek vedle druhého. Dolů, a pak pomalu nahoru. Na chvíli vezmu špičku penisu do úst, jen abych ji polechtala jazykem. Nezdržím se na tom místě ale dlouho a zase tě líbám po hrudi, krku, na ušním lalůčku. Tady se zastavím, jen abych řekla to, co chceš slyšet: „Trest skončil, jsem tvá“. V tu chvíli mě obejmeš, políbíš a už mě rukama tlačíš do kleku, abych pokračovala v laskání jazykem. Vím, že mě nepustíš, dokud s mou prací nebudeš spokojen. Ani ti nevadí, že si prodloužíš trest v klečení. Pokojem se ozve další sténání, tentokrát ale s bolestí nemá nic společného.. :)
Jsi tam ještě vůbec?“ Zeptám se po chvíli do telefonu. Chvíli slyším jen tvůj zrychlený dech, který mi napovídá, že jsi nezavěsil. Za celou dobu jsi neřekl jediné slovo, jak jsi poslouchal.
Po chvíli odpovíš:
„To víš, že jsem tady, lásko. Ale jsi si jistá, že vidina takového trestu mě přiměje, abych byl celý týden hodný?“
„Tak uděláme dohodu. Když budeš hodný, tak ti tohle pak předvedu v reálu“ :)
„Dík, že jsi dal vědět. Určitě se nemůžeš dočkat mladých kolegyň, co? Týden strávený jejich zaučováním, nedivím se, že ses tak těšil!“ zasměji se.
„Snad se nebojíš, že bych ti nebyl věrný?“ popichuje mě.
„Nebojím, ale ty by ses měl bát toho, co se bude dít, když nebudeš!“ snažím se mluvit přísně.
„To by mě docela zajímalo. Navíc mám čas, do večera nemám co dělat, tak můžeš rozjet fantazii!“
Po téhle větě mě nemusí dvakrát pobízet. Chvíli mlčím, dělám, jak přemýšlím, abych ho trochu napnula.
„Ptáš se mě, co tě čeká, když ten týden beze mě budeš zlobit? Jak jinak, než trest. Velký výprask, abych byla přesnější. Cože, ty chceš vědět detaily? I ten nejmenší detail, jak bude trest probíhat? Tak poslouchej, ať víš, proč máš sekat dobrotu. A ne, že mě budeš přerušovat!
Po příjezdu půjdeš ke mně na kobereček a přiznáš se ke všem svým hříchům za ten týden. Rozkážu ti, aby ses svlíkl do naha. Mezitím dám doprostřed místnosti židli a nasypu na ní zrnka kávy. A rozhodně s ní nebudu šetřit. Vidím tvůj nechápavý výraz a tak ti vysvětlím „Tentokrát budeš na židli klečet, víš?“
Jsi svlečený a nedočkavě čekáš, až tě vyzvu, aby sis na židli klek. To také brzy udělám. „Máš zákaz se otáčet“. Zaujmeš pozici, jsi zády k posteli a čelem ke zdi, kde je vysoké, ale úzké zrcadlo. Jsi od něj kus vzdálen, ale i přesto uvidíš, jak chystám věci na tvůj trest. A nejen věci, ale i sebe. Ptáš se, jestli to byl úmysl…? :)
Je vedro a mám na sobě dlouhé, těsné džíny. Pomalu rozepnu pásek, vyndám ho z kalhot a položím na postel. Tak, abys na něj dobře viděl. Počítám, že se u udílení výprasku zapotím a tak pokračuju ve svlékání kalhot. Zahlídneš černé krajkové kalhotky, které na mě tak miluješ. Obléknu si krátkou sukni a dlouhé vlasy svážu do drdolu, překážely by mi. Košili si nechám, ale rozepnu pár horních knoflíčků, aby vznikl hluboký výstřih. Jestlipak mám na sobě i krajkovou podprsenku? Určitě bys to rád věděl. Mám si vzít vysoké podpatky, nebo být naboso, co myslíš? Co tě bude víc rajcovat?
Vezmu něco z šuplíku a dám to na postel vedle pásku. Na první pohled poznáš rákosku. Přejdu k tobě, jsi už dost napjatý, co za trest tě přesně čeká. A teď je ta pravá chvíle, abych ti to přiblížila.
„Dostaneš pětadvacet ran páskem. A ano, budeš je počítat. Ale opačně, od pětadvaceti po první, hned ti vysvětlím proč. Natáhni před sebe ruce dlaněmi dolů. Tak, aby se vzájemně nedotýkaly.“
Z postele vezmu rákosku a položím ti ji na konečky prstů. „Než skončí tvůj trest, nesmí ti rákoska spadnout. Nesmíš ji ale nijak přidržovat, jen ji měj volně položenou na rukou. Když ti spadne a bude ti v tu chvíli zbývat 20ran, tak po skončení výprasku páskem dostaneš dalších 20ran rákoskou. Když budeš šikovný a spadne ti ve chvíli, kdy ti bude zbývat třeba jen 6 ran, tak dostaneš 6ran rákoskou. Ještě si rozmyslím, jestli bude stačit počet, u kterého ti rákoska spadne poprvé, nebo jestli se počty budou sčítat. Protože pokaždé, když ti spadne, tak ti ji na ruce zase vrátím, aby ses nemohl ulejvat. Ale uvidím až v průběhu trestu, jestli ti to na konci sečtu. Mohlo by se dojít k zajímavému číslu, co říkáš?“
Vidím, jak už teď se na židli vrtíš, kávová zrna se ti pěkně zarývají do kolenou. A pozice v kleče s napřaženými pažemi není celkově nejpohodlnější. Ale za chvíli ti to okořením, že bolest rukou nebo kolenou nebudeš vnímat..
Vezmu do rukou pásek, ohnu napůl a schválně tě několikrát pomalu obejdu. Vidím, jak ze mě nespouštíš oči, sleduješ mě, i když jsem za tebou, v zrcadle. Schválně se napřáhnu.. a místo do tebe švihnu do své ruky. Ještě jednou tě obejdu, pak už se rozhodnu tě netrápit a švihnu do tvého pozadí.
Nijak silně, ale jsi už tak napjatý, že se lehce nadzvedneš. Musím si odkašlat, abych ti něco připomněla.
„Jedna. Teda, dvacetpět!“ opravíš se rychle.
„No proto. Teď ti to odpustím, ale za každé další popletení je jedna pořádná rána navíc.“
Schválně přidám jen jednu, tuším, že se spleteš několikrát. Prvních pět ran dám slabých, vidím, jak pohyb pásku stále sleduješ v zrcadle. Já zas sleduji, jestli nepodvádíš a nepřidržuješ si rákosku prsty. A taky pozoruji tvůj výraz. Vidím, že další ránu čekáš tvrdší, taky je to mým zvykem u šesté přitvrdit. Schválně ji dám slabou. A hned na to další, hodně prudkou. Zaskočila jsem tě, navíc rána byla opravdu silná. Pásek tě silou odmrštil dopředu. Zalomcuješ rukama, abys udržel rovnováhu. A jak jinak, rákoska spadne a ťukne o zem.
„To máme 19ran rákoskou.“ povím ti, i když vím, že ti je jasné, co to znamená. Seberu rákosku a vracím ti ji zpátky na natažené ruce.
Stoupnu si bokem k tobě a bez protahování ti dám sedmou ránu. Zase větší, teď už budou všechny takové. Několik ran zvládáš rákosku udržet, i když chvílemi je to jen tak tak. Jednou ji zachráníš před pádem tak, že dáš ruce lehce nahoru a ona ti sjede na předloktí. Nespadla ti, takže ti ji jen vrátím na konečky prstů a pokračujeme ve výprasku. V zrcadle vidím, že máš zkouslé rty, nevím ale, jestli bolestí, nebo soustředěním na rákosku. Jedenáctou a dvanáctou ránu ti dám schválně na stejné místo těsně pod zadkem. Pevně zavřeš oči, pochopím, že až tohle tě jo bolelo. Třináctou ránu ti zasadím zákeřně na záda. A silou. Jak se dalo čekat, rákoska ti spadne. „dvanáct“ povíš naštvaně, víš, že to ode mě byl podraz. Znovu jdu rákosku zvednout, ohnu se tak, abys měl výhled do výstřihu. Překvapíš mě, nekoukáš mi do výstřihu, ale do zrcadla. Otočím se na něj a zjistím, že koukáš, jak mi pod sukní vykukují krajky. Určitě si představuješ, jak mi je sundaváš, abys mi mohl naplácat. Znám tě. Usměju se na tebe do zrcadla a nečekaně se plácnu přes zadek. Ne silně, ale provokativně. Taky sebou škubneš, odhadla jsem tě správně.
„Nezapomeň, že teď trestám já tebe. Prohodit si to můžeme později“, provokuju tě schválně. Vrátím ti rákosku na ruce, obejdu tě a pokračuju ve výprasku. Zadek máš už dost červený, neodradí mě to ale, abych nepřidala na síle ještě víc. Zbývá osm ran a ty už vzdycháš bolestí. Zbývají čtyři rány a rákoska opět padá. Stihneš ji v poslední chvíli zachytit rukou.
„Říkala jsem, žádné držení, takže ani chytání, rukou. Takže to ber, že ti spadla.“
Poslední tři rány dám opravdu pomalu, vychutnávám si tě. Zkouším ti poslední ranou rákosku shodit, ale jsi na to připravený a udržíš ruce natažené rovně.
„ První trest máš za sebou. A kolik že jich máš dostat rákoskou? Třicet šest, jestli dobře počítám?“ udělám pauzu. „Nebo mi slíbíš, že devatenáct bude stačit, aby ses polepšil?“
Ani dlouho neváháš a slíbíš mi to.
„Dobře, zůstaneme u devatenácti.“
Vezmu ti rákosku z rukou. Hned je dáš dolů.
„Copak už tvůj trest skončil? Řekla jsem, že je budeš mít natažené do konce trestu, ne výprasku. A aby bylo jasno, trest končí ve chvíli, kdy povím já.“
Obcházím tě pomalu s rákoskou, jezdím ti s ní po těle. Po ruce, hrudi, tváři. Udělám dva kroky a začnu jí jezdit po zádech i po zarudlém zadečku. Mám chuť tě po něm švihnout, ale ještě je čas. Přejedu jí po stehně, pak i po tvém penisu. Jsi vzrušený, jak jinak. Pomalu, pomaličku přejedu nahoru a zase dolů. Zajedu rákoskou i k tvým varlatům. Slyším, jak jsi začal dýchat zrychleně. Znovu se vrátím k tvému údu a naznačím úder. Zatajíš dech. Další ránu už nenaznačuju, ale jemně tě přes penis rákoskou přetáhnu. Opravdu jen náznakem, ale reakce je velká. „Neřekla jsem, kam těch devatenáct ran dostaneš, že ne?“ ptám se rošťácky. Na jednu stranu tě to vzrušuje, na druhou děsí. Dám ještě jednu slabou ránu na stejné místo. Další ránu dám silnější, jen tak tak mine vrchol údu a narazí do tvého břicha. Rozhodnu tě dál nenapínat. Obejdu tě, podotknu, že nemusíš počítat a začnu opravdu s výpraskem. Nedávám ani moc silné rány, bolavý zadek bolest prohloubí i tak. Navíc jde o to, jak rákoska štípe. A štípe hodně, vidím ti to na očích. Nedávám rány nijak pravidelně, měním rychlost i dopad. Schválně nevynechávám ani ta citlivá místa na rozmezí zadečku a stehen. Máš ale štěstí, jak klečíš narovnaný, tak se na ně míří špatně. I tak ti sem tam ujede bolestivý sten. Vím, že víc z tebe nedostanu. Mohla bych dávat o dost větší rány, ale mám s tebou ještě jiné plány. Dávám poslední ránu. Zahodím rákosku na postel, obejdu tě a začnu si kousek od tebe pomalu rozepínat knoflíčky u košile. Jeden po druhém, až mi konečně pod košilí je vidět podprsenka. Jak jinak, než krajková. Košili si nechávám, ale sundavám si podprsenku. Rovnou si stáhnu i sukni, ale kalhotky nechám. Vyndám si skřipec z vlasů, pohodím hlavou, aby se vlasy rozmístily po zádech. Jdu k tobě - jak jsem čekala, zapomeneš se a přitáhneš si mě k sobě. „Ty se dáš lehce nachytat. Nezapomněl jsi, že jsem ještě neřekla, že trest skončil? Takže hezky ruce zpátky a máš pět ran navíc“.
Zavyješ, jsi vzrušený a nejradši by ses na mě vrhl. Víš ale, že bych byla schopná to zarazit a odejít, aby sis musel vystačit sám. Proto poslušně vracíš ruce do původní pozice a čekáš, co se bude dít. Jdu až k tobě, přitisknu svoje tělo na tvoje. Cítíš moje prsa na svojí hrudi, já zase tvůj úd, jak se mi zarývá do podbřišku. Obejmu tě rukama, tlak ještě zvýším. Začnu tě líbat po krku a přitom ti pomalu, ale ne úplně slabě dám rukou pět ran na už tak bolavý zadek. Nepřestávám tě líbat ani ve chvíli, kdy dopadne poslední rána. Jen své polibky směřuji na hruď a pak níž a níž. Nezastavím se ani u tvého údu. Pomalu dávám jeden polibek vedle druhého. Dolů, a pak pomalu nahoru. Na chvíli vezmu špičku penisu do úst, jen abych ji polechtala jazykem. Nezdržím se na tom místě ale dlouho a zase tě líbám po hrudi, krku, na ušním lalůčku. Tady se zastavím, jen abych řekla to, co chceš slyšet: „Trest skončil, jsem tvá“. V tu chvíli mě obejmeš, políbíš a už mě rukama tlačíš do kleku, abych pokračovala v laskání jazykem. Vím, že mě nepustíš, dokud s mou prací nebudeš spokojen. Ani ti nevadí, že si prodloužíš trest v klečení. Pokojem se ozve další sténání, tentokrát ale s bolestí nemá nic společného.. :)
Jsi tam ještě vůbec?“ Zeptám se po chvíli do telefonu. Chvíli slyším jen tvůj zrychlený dech, který mi napovídá, že jsi nezavěsil. Za celou dobu jsi neřekl jediné slovo, jak jsi poslouchal.
Po chvíli odpovíš:
„To víš, že jsem tady, lásko. Ale jsi si jistá, že vidina takového trestu mě přiměje, abych byl celý týden hodný?“
„Tak uděláme dohodu. Když budeš hodný, tak ti tohle pak předvedu v reálu“ :)