Už několik měsíců jsem si na internetu psala s jedním klukem. O spankingu. Byl to vůbec první člověk, s kým jsem si na tohle téma psala, oba jsme se znali jen pod přezdívkami. Jediné, co jsme o sobě věděli, bylo, že jsme podobného stáří a oba z Prahy.
Dokázala jsem si s ním psát o všem možném. Zjistili jsme, že máme dost podobné názory, že se nám líbí podobné věci.
Proto mě nepřekvapilo, když jednoho dne navrhl sejít se osobně. Pozval mě na kafe, že hoďku nebo dvě pokecáme, a budu-li chtít, můžeme se pak přesunout do pokoje, kde mi splní moje – kdysi tajné – přání, dostat pořádných pětadvacet.
Dlouho jsem neváhala a se schůzkou souhlasila. Měli jsme se sejít v pátek v podvečer, na místě, kde jsme usoudili, že nehrozí, že potkáme někoho známého.
Týden, co zbýval do naší schůzky, byl pro mě naplněn nedočkavostí a trochu strachem. Dojde na výprask? Bude to takové, jak jsem si vždycky představovala? Není to nějaký úchyl, co ze mě vytříská duši?
Ale i když se týden ze začátku neskutečně vlekl, nakonec tu byl pátek a já po práci nasedla na bus a jela k domluvené restauraci. Jak bylo domluveno, seděl u stolu poblíž okna – prý, abych měla možnost to nenápadně otočit, kdybych se ho lekla – a před sebou měl položenou žlutou růži. A bylo štěstí, že jsme byli domluveni, že bude sedět u okna. Když jsem ho viděla, ztuhla mi krev v žilách. Koukala jsem totiž na svého bývalého spolužáka Romana ze střední. A co víc, na svého kdysi nejlepšího kamaráda. Celou střední jsme podnikali všechno spolu a já měla pocit, že si říkáme úplně všechno. Ale oba jsme něco tajili, jak teď vyšlo najevo. Rychle jsem prošla kolem restaurace, aby si mě nevšiml, a zapadla jsem do vedlejšího baru, kde jsem si objednala panáka. Musela jsem si v klidu rozmyslet, co budu dělat. Mám se vypařit a dělat, že o ničem nevím? S Romanem jsme se poslední roky viděli tak dvakrát, už nebyl čas se scházet. Nebo mám být ráda, že je to někdo, koho znám a vím, že to není žádný sadista? Ale znám ho vůbec?
Nebudu to protahovat. Nakonec jsem za ním šla, ale jak jsem měla v sobě panáka ( a ne jednoho), dostala jsem ten bláznivý nápad, že budu dělat, že jdu náhodou kolem.
„ Jéé, Romane, jsi to opravdu ty?“ zavýskala jsem od dveří restaurace na celou místnost.
„ Co tu děláš? Takovou dobu jsme se neviděli!“ To už jsem mu padla kolem krku a hned nato si k němu přisedla. „ Si k tobě na chvíli sednu, aspoň pokecáme!“
Bylo vidět, že Roman tím nápadem není zrovna nadšený. Sice kývl, ale byl dost nesvůj a věčně stáčel svůj pohled ke dveřím. Já dělala, že jsem si ničeho nevšimla a vykládala jsem o všem možném. Nakonec jsem se zeptala: „ Ty tu máš asi rande s Renatou, viď?“ To byla jeho přítelkyně, chodili spolu kolem pěti let a už dva roky bydleli spolu.
„ To je pěkné, že i když spolu bydlíte, že chodíte pořád na rande! Moc ráda ji zase uvidím!“
To už opravdu Roman nevěděl, jak se z toho vykroutit.
„ No, víš, ona si nebyla jistá, jestli nebude muset být v práci přesčas a jestli to sem stihne.“
vykrucoval se a po čele mu začaly stékat kapičky potu.
Naklonila jsem se k němu, chytla ho za ruku a pošeptala mu: „ víš, že přede mnou nemusíš nic tajit, já jsem na tvojí straně, Spankboyi“. Schválně jsem ho oslovila jeho přezdívkou, pod kterou mi psal.
Chvíli trvalo, než pochopil. Pak vytřeštil oči.
„ Jak.. Jak to víš? Ty se s ní znáš?“ teprve teď si mě prohlédl víc. Když si všiml, že mám na sobě tílko a džínovou sukni, oblečení, na kterém jsme se domluvili, ale které normálně nenosím, dal si dvě a dvě dohromady.
„ To seš ty? A celou dobu tady…!“ pochopil, že celou dobu s ním hraju komedii.
„ No počkej, tohle tě přijde dost draho!!“ mrštil po mně výhružkou a objednal pro nás oba panáky.
Po chvíli se už té náhodě smál, i tomu, že jsem si z něj tak utahovala. Ale sotva jsme dopili dalšího panáka, vzal mě za ruku, ať jdu s ním, že seznamovací kolo můžeme přeskočit. Vedl mě po schodech do patra, kde byli pokoje pro hosty. Zavedl mě k tomu zadnímu, který byl od ostatních oddělen dveřmi a malou, soukromou chodbičkou. Odemkl a vstoupili jsme do malé, útulné místnosti. Sotva se za námi zavřely dveře, dostal se do své role.
„ Teď jsi v mé moci a budeš dělat vše, co ti poručím“
„ Ano, pane“ odpověděla jsem poslušně.
„ Ale protože jsi na mě nahrála takovou komedii, na které jsme se nedomluvili, nebudu ani já hrát podle pravidel, jasný?“ dost mě tím zaskočil, ale nezbývalo mi, než souhlasit.
Sedl si na kraj postele a rukou mi naznačil, ať jdu k němu. V mžiku mě popadl a přehnul přes kolena. Stáhl mi sukni, černá tanga mi ale nechal.
„ Protože jsi moje kamarádka, tak prvních pětadvacet ran dostaneš za to, že jsi byla na stránkách, kde nemáš co dělat. A hlavně, že si se chtěla sejít s chlapem, kterého jsi neznala – nebo sis to aspoň myslela!“
„ Ano, pane“ odpověděla jsem a čekala na první ránu. Tohle neskončí jen jedním výpraskem, tím jsem si už byla jistá.
A už mě začal vyplácet. Zatím jen rukou, ale nešetřil mě. Když dopadla asi pátá rána, zarazil se.
„ Myslel jsem si, že jsme byli domluvení, že si budeš rány počítat!“ měl pravdu, tak jsme se přes internet opravdu domlouvali.
„ Tak začneme od začátku“ zasmál se a dal o něco větší ránu.
„Jedna“ řekla jsem poslušně.
Počítání ran mělo dost do sebe. Rychleji jsem na rány začala reagovat, byly ode mě dřív slyšet vzlyky a pak i bolestné sténání. Měl pádnou ruku, to se muselo uznat. Připadala jsem si jako školačka, kterou otec nachytal s klukem, s kterým měla zákaz se stýkat.
„ Patnáct“ vytrhla mě další rána z myšlenek. Ještě jich deset zbývalo a zadek už mě začínal dost pálit.
Protože to Roman neprotahoval, ale naopak mi sázel rány chvíli po sobě, byl můj výprask u konce. Alespoň ten první. Dovolil mi vstát, utřela jsem si slzy, co mi tekly po tváři. Nenapadlo mě, že výprask jen rukou může tak bolet. A tak vzrušovat!
„Sedni si na pět minut tamhle do rohu a ne, že se budeš otáčet!“ Přikázal a já poslechla.
Měla jsem napjaté všechny smysly. Roman chodil po místnosti sem a tam a něco chystal. Něco na další trest, tím jsem si byla jistá. Ale co? To jsem se měla vzápětí dozvědět.
„ Další trest bude za to divadlo, co jsi dole předvedla. A už to nebude tak mírný trest, jako byl teď.
Přejdi doprostřed místnosti a opři se rukama o opěradlo židle.“
Vstala jsem a přešla k židli, kterou tam zatím nachystal. Opřela se o ní, ale schválně tak, že jsem zůstala stát rovně. Nic na to neřekl, přešel ke mně, popadl za boky a přitáhl je k sobě, dál od židle. Ještě mi trochu roztáhl nohy od sebe a pak pomalu, pomaličku začal sundavat tanga.
„ Ty by ti akorát překážely“ dodal se smíchem.
Stoupl si za mně bokem a začal si sundavat pásek. Schválně pomalu, určitě věděl, jak mě tím napíná a vzrušuje. Jen jsem si představovala, jak si ho přehýbá napůl a chystá se k první ráně. Napřáhl se a… nic. Švihl páskem naprázdno do vzduchu. I tak jsem zaťala půlky, jak jsem čekala ránu. Asi se mu to dost líbilo, protože to ještě zopakoval. Stejná reakce. Už se nesmím nechat takhle nachytat! Pomyslila jsem si a rozhodla se zůstat klidná. Třetí rána už ale nebyla jen fikce. Dopadla plnou vahou na můj nahý zadek. „ Jaaauuuu“ rozneslo se pokojem. Napálil mě potřetí během tří ran! A dost si to užíval!
„ Hlavně nezapomeň počítat, kotě, ať nemusíme začínat od nuly“ připomněl mi laskavě.
A už se pokojem začaly ozývat pravidelné výkřiky „ Auuu! Dva“
Vždycky počkal, až se trochu rozdýchám, až popadnu dech a pak dal další ránu. Některé slabší, některé silnější. A některé tak silné, že jsem nadskočila do vzduchu. Na to, jak jsem byla na sebe pyšná, že jsem první trest zvládla statečně, tak teď jsem si to vybírala. Ale nakonec i tenhle trest skončil. Šťastná, že mám trest za sebou, jsem se uvolnila. „ Mohu se už obléct, pane?“ zeptala jsem se. Odpověď mě dost vyděsila: „ Kam tak pospícháš? Trest, kvůli kterému jsi sem dnes přišla, tě teprve čeká. Tamty byly navíc, jak jsem ti už vysvětloval. Teď to teprve začne!“
Další rány? To snad nemyslí vážně! Nenechal mě ale diskutovat, že přeci svoje slovo splní.
Teď už po mně nechtěl, abych šla do kouta. Hned přešel k dalšímu trestu. Předtím jsem neměla čas si všimnout, že si předem nachystal další trestací nástroj: rákosku. Měl ji položenou na dosah ruky. Věděl ode mě, že výprask rákoskou mě dost děsí, i když na druhou stranu i láká. Byli jsme ale domluvení, že rákosku dnes nevyzkoušíme. Ale jak upozorňoval na začátku, za to divadlo dole si bude hrát podle vlastních pravidel.
Schválně mě s rákoskou několikrát obešel, abych ji dobře viděla. Už teď se mi ježily vlasy strachem, ale i vzrušením. Když mě obcházel asi po páté, nečekaně dal první ránu. Nebyla tak silná, jak bych čekala, zato ale hodně štiplavá. Schválně mě obcházel a dával rány sem tam. Byla jsem napnutá, jak jsem nevěděla, kdy přistane další rána. A nebyla jsem si jistá, jestli jsou to rány, co by se mi líbily. Najednou se zastavil u mého boku, rákoskou mi přejel po zádech až k zadečku… Napřáhl se a … po asi půl minutě, kdy jsem se neodvážila dýchat, dopadla rána. O dost silnější, než předchozí. A za ní hned další, skoro na stejné místo. Když jsem cítila, že mě volnou rukou chytl pod pasem, pochopila jsem, že výprask už opravdu začal.
„ Teď ani nemusíš počítat, nestíhala bys to“ řekl ještě. Tou větou mě dost vyděsil. Neměla jsem ale čas dumat, co mě čeká, protože už dopadala jedna štiplavá rána za druhou. A nijak lehce, ale dost silně a štiplavě. Tahle bolest se mi nelíbila, cukala jsem sebou a chtěla se vykroutit.
„ Prosím, pane, už mám dost“ prosila jsem mezi vzlyky a výkřiky bolesti.
„ Snad nechceš skončit o sedm ran dřív?“ podivil se.
„ Právě že chci“ potvrdila jsem mu.
„ Víš, jak jsme si psali, že člověk vydrží o dost víc, než si myslí? Tak teď ti ukážu, že je to pravda. Těch sedm zbývajících dostaneš. A ještě tvrdší jako trest za přerušení“ nečekal na odpověď a rozmáchl se.
Rákoska mi dopadl na zadek dosud nepoznanou silou. „ Auuuu! Romane, prosím!“
Roman ale jako by neslyšel, nečekal ani, až naberu dech a švihal mě dál a dál. Ječela jsem na celé kolo, ale rychlost ran, i když neskutečně bolestivá, měla jednu výhodu: těch zbývajících sedm ran jsem měla hned za sebou. Dlouho mi trvalo, než mi to došlo. Bolest se mi rozlila snad do celého těla. Nečekala jsem na svolení, opustila své místo a padla na postel. A bulela a nadávala.
Roman počkal, až se trochu uklidním. Donesl mokrý ručník a začal mi jemně chladit zadek. Největší bolest pomalu ustupovala. Když už jsem jen tiše vzlykala do polštáře, začal na mě tiše mluvit.
„ Vím, že jsme si domluvili, že když povíš, tak to stopnu. Ale nepoužila jsi stopku a hlavně za to, že sis domluvila tenhle sraz, aniž bys někomu řekla, kam jdeš a s kým, sis ten trest opravdu zasloužila“
Když jsem na to nereagovala, pokračoval:
„A není to náhodou to, co tě lákalo nejvíc? Zažít opravdový výprask, kdy ti je vysázen předem určitý počet ran? Bez ohledu na okolnosti? Navíc tě znám a vím, že jsi silnější, než si často myslíš“.
Probudily mě sluneční paprsky. Otevřela jsem oči a chvíli nechápala, kde jsem. Byla jsem v posteli, pod dekou a jen v tílku. Když jsem spatřila Romana, který spal na zemi vedle postele, vše se mi vybavilo. Pohla jsem se a ucítila bolest na zadní části těla. Netušila jsem, kdy jsem usnula, ale muselo to být vyčerpáním z celého večera. Netrvalo dlouho a probudil se i Roman. Usmál se na mě a popřál mi dobré ráno. Oplatila jsem mu úsměv i pozdrav. I když jsem ho včera nesnášela, měl pravdu. Splnil mi můj sen, zakusila jsem opravdový výprask se vším všudy.
Šli jsme spolu na kafe a pak se začali pomalu loučit. Doteď jsme se bavili normálně, o všem možném. Teď zvážněl a řekl mi:
„ Nechci ti nijak vyhrožovat, prostě jsi kamarádka a já nechci, aby ti nějaký blbec ublížil. Proto když se doslechnu, že jsi se sešla s někým neznámým a chtěla po něm výprask, tak slibuju, že tě tak zmlátím, že včerejší nářez budeš brát jako jemný pohlazení!“
Myslel to vážně, to mi bylo jasné už jen z jeho pohledu. Přesto jsem se na něj usmála a řekla:
„ Co se rovnou domluvit na tom, že si včerejší večer někdy zopakujeme, Spankboyi?“... :)