Vel-k- v-prask
Jana a Alžběta b-l- sestr-, dvojčata. Obě chod-l- na g-mnáz-um.
Cel- posledn- t-den b-l- nervózn-. Neuč-l- se na test z matemat-k- a věděl-, že s- as- nevedl- nejlépe.
A opravdu -- obě dostal- čt-řku. Musel- dát doma podepsat žákovské kn-žk- a př-nést je zpět panu uč-tel-.
Jana a Alžběta věděl-, že za tak špatnou známku je doma čeká trest, ale zataj-t n-c nemohl-. Kd-ž př-šl- domů, podal- smutně žákovské kn-žk- rod-čům.
Mam-nka j-m oběma v-hubovala. Tat-nek prohlás-l, že za své lenošen- budou př-sně potrestán-. Př-kázal Janě, ab- se př-prav-la k v-prasku a odešel do hal- pro řemen, kter- tam v-sel na věšáku.
Jana b- se nejraděj- na m-stě propadla. Mam-nka j- odvedla do ob-vac-ho pokoje k otomanu, kde se odehrával- rod-nné trest-. Tam s- Jana musela sundat kalhot- a kalhotk- a přehnout se přes opěradlo.
Alžběta se d-vala, jak se jej- sestra ch-stá. Sama už měla slz-čk- na kraj-čku. Nenáv-děla, kd-ž měla b-t b-ta jako druhá.
Jana na otomanu zaboř-la tvář do polštáře, kter- j- př-nesla mam-nka, a začala zoufale plakat. Př-tom natahovala uš-, ab- usl-šela ten osudov- okamž-k, kd- se tat-nek vrát- s řemenem.
Kd-ž se tat-nek vrát-l a uv-děl Janu přehnutou přes otoman s hol-m, v-špulen-m zadkem, souhlasně př-k-vl. Požádal mam-nku, ab- poodstoup-la. Poklepal Janě na rameno a řekl j-, že vel-ce zklamala své rod-če a že j- za to n-n- spravedl-vě potrestá. Jana začala nař-kat, pros-t a sl-bovat, ab- se v-prasku v-hnula, ale tat-nek se nenechal zv-klat. Polož-l Janě ruku na záda, ab- sebou nezm-tala, a zvedl do vzduchu ruku s řemenem.
V Alžbětě b-la mal-čká duš-čka. Odvrát-la se a pevně objala mam-nku. Nechtěla poslouchat, jak je jej- sestra b-ta, ale neměla na v-běr.
Tat-nkův řemen zasv-štěl vzduchem a s-lně udeř-l do Jan-n-ch nastaven-ch půlek. Jej- t-ch- pláč se změn-l ve zmučené zakv-len-. Řemen pleskl podruhé, potřet-. V-prask se zdárně rozb-hal a Jana brečela jako malá holka.
Jej- slz- r-chle promáčel- polštář, ale ona ho pevně držela. Věděla, že kd-b- se pust-la, snaž-la b- se chrán-t s- zadek rukama, a to se nesm-.
Alžběta dál sv-rala mam-nku. Už také plakala. Nemohla s- pomoc-, ab- nepoč-tala rán-, které jej- sestra dostala. Věděla, že kd-ž jsou b-t- společně, tat-nek j-m vžd- v-měř- stejn- trest. Na rozd-l od Jan- tak mohla vědět, jak dlouho jej- v-prask potrvá, neb-la s- však j-stá, jestl- to opravdu vědět chce. Přála s-, ab- už Jan-n v-prask skonč-l a ona už se dál netráp-la, ale také s- přála, ab- b-la Jana b-ta navěk-, protože potom b- už n-kd- nepř-šla řada na n- samotnou.
Jana nakonec dostala rovn-ch pětadvacet na holou. Zpl-hle ležela přehnutá přes otoman a vzl-kala. Tat-nek odlož-l řemen na stůl a pok-nul mam-nce.
Ta se jemně v-man-la z Alžbět-na obět- a přešla s- v-zvednout Janu. Pomohla j- vstát, hlad-la j- po vlasech a odvedla j- stranou, ab- b-l otoman uvolněn- pro jej- sestru.
Alžběta navzdor- vš- pravděpodobnost- stále ještě doufala, že j- třeba tat-nek odpust-. Ale b-lo to marné. Tat-nek jen mlčk- ukázal na osudov- otoman.
Alžbětě se podlom-l- noh-. Opravdu neb-la j-ná možnost? Opravdu musela nastav-t hol- zadek tomu hroz-vému řemenu a v-trpět s- pětadvacet strašl-v-ch šlehnut-?
Verd-kt b-l však neoblomn-. Mam-nka postav-la Janu do kouta a př-spěchala Alžbětě na pomoc. Jej- pomoc bohužel znamenala to, že j- pomůže se na v-prask př-prav-t, ne že j- ho pomůže odvrát-t.
Alžběta dala mam-nce ruce kolem krku a snaž-la se nem-slet na to, co př-jde. - tak se oš-vala, kd-ž j- mam-nka rozep-nala kalhot- a kd-ž je - s kalhotkam- stáhla dolů. Na rozd-l od Jan-, Alžběta skonč-la s kalhotam- u kotn-ků. Mam-nka tuš-la, že kd-b- měla volné noh-, j-stě b- kopala.
Alžběta už měla brz- hol- zadek a zb-valo ted- jen přehnout se přes otoman. Zoufale těkala oč-ma po m-stnost- a hledala spásu. N-c však nenacházela. - jej- sestra, stále ještě ubrečená, na n- jen v-plázla jaz-k. Z Jan-na pohledu Alžběta všechno jen zb-tečně zdržovala. Jana věděla, že se z kouta nedostane, dokud jej- sestra nedostane trest, a m-slela s-, že je od n- sobecké snaž-t se celou věc protahovat.
Pravdou b-lo, že oba rod-če věděl-, že Alžběta snáš- v-prask- hůř než Jana, a právě proto b-la vžd- na řadě až jako druhá. Zat-mco Janě stač-lo sevř-t polštář, Alžbětu mam-nka př-měla ohnout se přes otoman, a potom j- pevně ch-t-la za ruce.
Alžběta s- náhle uvědom-la, že zb-vá jen někol-k sekund, než řemen začne konat své d-lo zkáz-. Začala se zoufale zm-tat a náhle v-kř-kla, že mus- na záchod. Rod-če se na sebe pod-val- a př-k-vl-. Alžběta s- m-slela, bůhv-jak nen- mazaná, ale tenhle tr-k dělala často. Tat-nek také se zahájen-m exekuce schválně počkal, ab- j- k tomu posk-tl př-lež-tost.
Jana svou sestru probodávala nenáv-stn-m pohledem. Tak ráda b- sjela rukama ke svému zl-skanému zadku a začala ho mas-rovat, ab- ulev-la bolest-, která v něm tepala! Ale nemohla. Teď musela čekat, až s- jej- sestra dojde na záchod, až se vrát- a až -- snad! -- konečně př-jme svůj trest. V duchu j- naz-vala jmén-, které rozhodně nemohla v-slov-t nahlas, zvlášť ne v této s-tuac-.
Alžbět-na cesta na záchod také neb-la n-jak zvlášť př-jemnou zálež-tost-. Trochu s- v-táhla kalhot-, ab- mohla chod-t, a celou cestu do koupeln- j- doprovázela mam-nka, ab- se tam nezamkla jako m-nule. Stála př-sně na stráž-, zat-mco s- Alžběta sedla na záchod a předst-rala, že ho použ-vá. Nemohla to dělat věčně. Vstala, a kd-ž v zrcadle spatř-la svou už n-n- uplakanou tvář, tak se ještě dlouze, protáhle m-la.
Ale jej- posledn- v-cházka se nedala protahovat, a tak j- mam-nka po pět- m-nutách př-vedla zpátk- do ob-vac-ho pokoje jako dozorce, kter- doprováz- vězně na popravu. Mam-nka j- přehnula přes otoman a nechala jej- kalhot- spadnout zpátk- dolů.
Znovu sevřela ruce své dcer- jako do klešt- a k-vla na tat-nka. Už toho měla také dost. Č-m dř-v budou obě dcer- v-placené, t-m dř-v se bude moc- vrát-t ke své vlastn- prác-.
Alžběta se nanovo rozbrečela, kd-ž pochop-la, že už j- nezb-vá žádná dalš- naděje an- v-mluva. Honem, co že b-lo lepš- -- zatnout pevně zadek nebo ho naopak uvoln-t? Ale než se stač-la rozm-slet, řemen dopadl jako ohn-v- jaz-k.
Př-hl-žej-c- Jana se otřásla, kd-ž usl-šela Alžbět-no táhlé zavřeštěn-. Ona sama s- nem-slela, že b- se př- v-prasku chovala nějak zvlášť statečně, ale prot- své sestře b-la hotov- nebojsa.
Alžběta se zm-tala a házela sebou, ale t-m s- jenom př-těžovala. Tat-nek se snaž-l, jak jen mohl, ale úder- řemenu prot- poh-bl-vému terč- nedopadal- vžd- do v-hlédnutého m-sta, a tak b-l- rán- leckd- horš-, než zam-šlel.
Jed-né, co Alžbětu drželo př- sm-slech, b-lo poč-tán-. Pokud se j- podař- napoč-tat do pětadvacet-, tak v-prask skonč-. J-stě nebude trvat navěk-, že ne? - kd-ž b-lo těžké něco poč-tat se spaluj-c- bolest-, kterou řemen na jej-m pozad- v-volával, snaž-la se. Dvacet tř-, dvacet čt-ř-... dvacet pět!
Ale co to? Náhle na jej- zadek dopadla rána č-slo dvacet šest, a Alžběta se rozeřvala nanovo, př-pravená - o svou posledn- j-stotu.
Tat-nek měl už tot-ž dost jej-ho chován- a neustálé snah- v-prask nějak oddál-t. Proto se rozhodl, že j- dnes v-j-mečně př-dá oprot- jej- sestře něco nav-c. B-lo to jenom pět ran, ale stač-l- k tomu, ab- Alžbětu úplně zlom-l-.
Alžbětě chv-l- trvalo, než s- uvědom-la, že v-prask skonč-l. Mam-nka j- pomohla vstát a př-vedla z kouta Janu. Obě sestr- pak musel-, stále se stažen-m- kalhotam-, stát před sv-m- rod-č-, kteř- j-m udělal- důkladné kázán- o v-znamu školn- práce. Tat-nek potom s velkou parádou podepsal jej-ch žákovské kn-žk-. U obou čt-řek kromě podp-su př-psal ještě poznámku, že dcera b-la důkladně potrestána.
Brz- už Jana - Alžběta ležel- na sv-ch postel-ch a zuř-vě s- mnul- své zadk- pokr-té zarudl-m- pruh- od řemenu. Jana Alžbětě v-hubovala za to, jak zb-tečně protahovala jej-ch ortel, a Alžběta kaj-cně sl-b-la, že se polepš- a př-ště už svůj trest př-jme jako velká holka.
A kdo v- -- možná tato chv-le př-jde dř-ve, než s- obě děvčata m-sl-. Z-tra je tot-ž čeká obt-žn- d-ktát a an- jedna z n-ch teď nemá zrovna náladu na to studovat záludnost- českého jaz-ka a pravop-su.
Jana a Alžběta b-l- sestr-, dvojčata. Obě chod-l- na g-mnáz-um.
Cel- posledn- t-den b-l- nervózn-. Neuč-l- se na test z matemat-k- a věděl-, že s- as- nevedl- nejlépe.
A opravdu -- obě dostal- čt-řku. Musel- dát doma podepsat žákovské kn-žk- a př-nést je zpět panu uč-tel-.
Jana a Alžběta věděl-, že za tak špatnou známku je doma čeká trest, ale zataj-t n-c nemohl-. Kd-ž př-šl- domů, podal- smutně žákovské kn-žk- rod-čům.
Mam-nka j-m oběma v-hubovala. Tat-nek prohlás-l, že za své lenošen- budou př-sně potrestán-. Př-kázal Janě, ab- se př-prav-la k v-prasku a odešel do hal- pro řemen, kter- tam v-sel na věšáku.
Jana b- se nejraděj- na m-stě propadla. Mam-nka j- odvedla do ob-vac-ho pokoje k otomanu, kde se odehrával- rod-nné trest-. Tam s- Jana musela sundat kalhot- a kalhotk- a přehnout se přes opěradlo.
Alžběta se d-vala, jak se jej- sestra ch-stá. Sama už měla slz-čk- na kraj-čku. Nenáv-děla, kd-ž měla b-t b-ta jako druhá.
Jana na otomanu zaboř-la tvář do polštáře, kter- j- př-nesla mam-nka, a začala zoufale plakat. Př-tom natahovala uš-, ab- usl-šela ten osudov- okamž-k, kd- se tat-nek vrát- s řemenem.
Kd-ž se tat-nek vrát-l a uv-děl Janu přehnutou přes otoman s hol-m, v-špulen-m zadkem, souhlasně př-k-vl. Požádal mam-nku, ab- poodstoup-la. Poklepal Janě na rameno a řekl j-, že vel-ce zklamala své rod-če a že j- za to n-n- spravedl-vě potrestá. Jana začala nař-kat, pros-t a sl-bovat, ab- se v-prasku v-hnula, ale tat-nek se nenechal zv-klat. Polož-l Janě ruku na záda, ab- sebou nezm-tala, a zvedl do vzduchu ruku s řemenem.
V Alžbětě b-la mal-čká duš-čka. Odvrát-la se a pevně objala mam-nku. Nechtěla poslouchat, jak je jej- sestra b-ta, ale neměla na v-běr.
Tat-nkův řemen zasv-štěl vzduchem a s-lně udeř-l do Jan-n-ch nastaven-ch půlek. Jej- t-ch- pláč se změn-l ve zmučené zakv-len-. Řemen pleskl podruhé, potřet-. V-prask se zdárně rozb-hal a Jana brečela jako malá holka.
Jej- slz- r-chle promáčel- polštář, ale ona ho pevně držela. Věděla, že kd-b- se pust-la, snaž-la b- se chrán-t s- zadek rukama, a to se nesm-.
Alžběta dál sv-rala mam-nku. Už také plakala. Nemohla s- pomoc-, ab- nepoč-tala rán-, které jej- sestra dostala. Věděla, že kd-ž jsou b-t- společně, tat-nek j-m vžd- v-měř- stejn- trest. Na rozd-l od Jan- tak mohla vědět, jak dlouho jej- v-prask potrvá, neb-la s- však j-stá, jestl- to opravdu vědět chce. Přála s-, ab- už Jan-n v-prask skonč-l a ona už se dál netráp-la, ale také s- přála, ab- b-la Jana b-ta navěk-, protože potom b- už n-kd- nepř-šla řada na n- samotnou.
Jana nakonec dostala rovn-ch pětadvacet na holou. Zpl-hle ležela přehnutá přes otoman a vzl-kala. Tat-nek odlož-l řemen na stůl a pok-nul mam-nce.
Ta se jemně v-man-la z Alžbět-na obět- a přešla s- v-zvednout Janu. Pomohla j- vstát, hlad-la j- po vlasech a odvedla j- stranou, ab- b-l otoman uvolněn- pro jej- sestru.
Alžběta navzdor- vš- pravděpodobnost- stále ještě doufala, že j- třeba tat-nek odpust-. Ale b-lo to marné. Tat-nek jen mlčk- ukázal na osudov- otoman.
Alžbětě se podlom-l- noh-. Opravdu neb-la j-ná možnost? Opravdu musela nastav-t hol- zadek tomu hroz-vému řemenu a v-trpět s- pětadvacet strašl-v-ch šlehnut-?
Verd-kt b-l však neoblomn-. Mam-nka postav-la Janu do kouta a př-spěchala Alžbětě na pomoc. Jej- pomoc bohužel znamenala to, že j- pomůže se na v-prask př-prav-t, ne že j- ho pomůže odvrát-t.
Alžběta dala mam-nce ruce kolem krku a snaž-la se nem-slet na to, co př-jde. - tak se oš-vala, kd-ž j- mam-nka rozep-nala kalhot- a kd-ž je - s kalhotkam- stáhla dolů. Na rozd-l od Jan-, Alžběta skonč-la s kalhotam- u kotn-ků. Mam-nka tuš-la, že kd-b- měla volné noh-, j-stě b- kopala.
Alžběta už měla brz- hol- zadek a zb-valo ted- jen přehnout se přes otoman. Zoufale těkala oč-ma po m-stnost- a hledala spásu. N-c však nenacházela. - jej- sestra, stále ještě ubrečená, na n- jen v-plázla jaz-k. Z Jan-na pohledu Alžběta všechno jen zb-tečně zdržovala. Jana věděla, že se z kouta nedostane, dokud jej- sestra nedostane trest, a m-slela s-, že je od n- sobecké snaž-t se celou věc protahovat.
Pravdou b-lo, že oba rod-če věděl-, že Alžběta snáš- v-prask- hůř než Jana, a právě proto b-la vžd- na řadě až jako druhá. Zat-mco Janě stač-lo sevř-t polštář, Alžbětu mam-nka př-měla ohnout se přes otoman, a potom j- pevně ch-t-la za ruce.
Alžběta s- náhle uvědom-la, že zb-vá jen někol-k sekund, než řemen začne konat své d-lo zkáz-. Začala se zoufale zm-tat a náhle v-kř-kla, že mus- na záchod. Rod-če se na sebe pod-val- a př-k-vl-. Alžběta s- m-slela, bůhv-jak nen- mazaná, ale tenhle tr-k dělala často. Tat-nek také se zahájen-m exekuce schválně počkal, ab- j- k tomu posk-tl př-lež-tost.
Jana svou sestru probodávala nenáv-stn-m pohledem. Tak ráda b- sjela rukama ke svému zl-skanému zadku a začala ho mas-rovat, ab- ulev-la bolest-, která v něm tepala! Ale nemohla. Teď musela čekat, až s- jej- sestra dojde na záchod, až se vrát- a až -- snad! -- konečně př-jme svůj trest. V duchu j- naz-vala jmén-, které rozhodně nemohla v-slov-t nahlas, zvlášť ne v této s-tuac-.
Alžbět-na cesta na záchod také neb-la n-jak zvlášť př-jemnou zálež-tost-. Trochu s- v-táhla kalhot-, ab- mohla chod-t, a celou cestu do koupeln- j- doprovázela mam-nka, ab- se tam nezamkla jako m-nule. Stála př-sně na stráž-, zat-mco s- Alžběta sedla na záchod a předst-rala, že ho použ-vá. Nemohla to dělat věčně. Vstala, a kd-ž v zrcadle spatř-la svou už n-n- uplakanou tvář, tak se ještě dlouze, protáhle m-la.
Ale jej- posledn- v-cházka se nedala protahovat, a tak j- mam-nka po pět- m-nutách př-vedla zpátk- do ob-vac-ho pokoje jako dozorce, kter- doprováz- vězně na popravu. Mam-nka j- přehnula přes otoman a nechala jej- kalhot- spadnout zpátk- dolů.
Znovu sevřela ruce své dcer- jako do klešt- a k-vla na tat-nka. Už toho měla také dost. Č-m dř-v budou obě dcer- v-placené, t-m dř-v se bude moc- vrát-t ke své vlastn- prác-.
Alžběta se nanovo rozbrečela, kd-ž pochop-la, že už j- nezb-vá žádná dalš- naděje an- v-mluva. Honem, co že b-lo lepš- -- zatnout pevně zadek nebo ho naopak uvoln-t? Ale než se stač-la rozm-slet, řemen dopadl jako ohn-v- jaz-k.
Př-hl-žej-c- Jana se otřásla, kd-ž usl-šela Alžbět-no táhlé zavřeštěn-. Ona sama s- nem-slela, že b- se př- v-prasku chovala nějak zvlášť statečně, ale prot- své sestře b-la hotov- nebojsa.
Alžběta se zm-tala a házela sebou, ale t-m s- jenom př-těžovala. Tat-nek se snaž-l, jak jen mohl, ale úder- řemenu prot- poh-bl-vému terč- nedopadal- vžd- do v-hlédnutého m-sta, a tak b-l- rán- leckd- horš-, než zam-šlel.
Jed-né, co Alžbětu drželo př- sm-slech, b-lo poč-tán-. Pokud se j- podař- napoč-tat do pětadvacet-, tak v-prask skonč-. J-stě nebude trvat navěk-, že ne? - kd-ž b-lo těžké něco poč-tat se spaluj-c- bolest-, kterou řemen na jej-m pozad- v-volával, snaž-la se. Dvacet tř-, dvacet čt-ř-... dvacet pět!
Ale co to? Náhle na jej- zadek dopadla rána č-slo dvacet šest, a Alžběta se rozeřvala nanovo, př-pravená - o svou posledn- j-stotu.
Tat-nek měl už tot-ž dost jej-ho chován- a neustálé snah- v-prask nějak oddál-t. Proto se rozhodl, že j- dnes v-j-mečně př-dá oprot- jej- sestře něco nav-c. B-lo to jenom pět ran, ale stač-l- k tomu, ab- Alžbětu úplně zlom-l-.
Alžbětě chv-l- trvalo, než s- uvědom-la, že v-prask skonč-l. Mam-nka j- pomohla vstát a př-vedla z kouta Janu. Obě sestr- pak musel-, stále se stažen-m- kalhotam-, stát před sv-m- rod-č-, kteř- j-m udělal- důkladné kázán- o v-znamu školn- práce. Tat-nek potom s velkou parádou podepsal jej-ch žákovské kn-žk-. U obou čt-řek kromě podp-su př-psal ještě poznámku, že dcera b-la důkladně potrestána.
Brz- už Jana - Alžběta ležel- na sv-ch postel-ch a zuř-vě s- mnul- své zadk- pokr-té zarudl-m- pruh- od řemenu. Jana Alžbětě v-hubovala za to, jak zb-tečně protahovala jej-ch ortel, a Alžběta kaj-cně sl-b-la, že se polepš- a př-ště už svůj trest př-jme jako velká holka.
A kdo v- -- možná tato chv-le př-jde dř-ve, než s- obě děvčata m-sl-. Z-tra je tot-ž čeká obt-žn- d-ktát a an- jedna z n-ch teď nemá zrovna náladu na to studovat záludnost- českého jaz-ka a pravop-su.