Veliký výprask
Jana a Alžběta byly sestry, dvojčata. Obě chodily na gymnázium.
Celý poslední týden byly nervózní. Neučily se na test z matematiky a věděly, že si asi nevedly nejlépe.
A opravdu -- obě dostaly čtyřku. Musely dát doma podepsat žákovské knížky a přinést je zpět panu učiteli.
Jana a Alžběta věděly, že za tak špatnou známku je doma čeká trest, ale zatajit nic nemohly. Když přišly domů, podaly smutně žákovské knížky rodičům.
Maminka jim oběma vyhubovala. Tatínek prohlásil, že za své lenošení budou přísně potrestány. Přikázal Janě, aby se připravila k výprasku a odešel do haly pro řemen, který tam visel na věšáku.
Jana by se nejraději na místě propadla. Maminka ji odvedla do obývacího pokoje k otomanu, kde se odehrávaly rodinné tresty. Tam si Jana musela sundat kalhoty a kalhotky a přehnout se přes opěradlo.
Alžběta se dívala, jak se její sestra chystá. Sama už měla slzičky na krajíčku. Nenáviděla, když měla být bita jako druhá.
Jana na otomanu zabořila tvář do polštáře, který jí přinesla maminka, a začala zoufale plakat. Přitom natahovala uši, aby uslyšela ten osudový okamžik, kdy se tatínek vrátí s řemenem.
Když se tatínek vrátil a uviděl Janu přehnutou přes otoman s holým, vyšpuleným zadkem, souhlasně přikývl. Požádal maminku, aby poodstoupila. Poklepal Janě na rameno a řekl jí, že velice zklamala své rodiče a že ji za to nyní spravedlivě potrestá. Jana začala naříkat, prosit a slibovat, aby se výprasku vyhnula, ale tatínek se nenechal zviklat. Položil Janě ruku na záda, aby sebou nezmítala, a zvedl do vzduchu ruku s řemenem.
V Alžbětě byla maličká dušička. Odvrátila se a pevně objala maminku. Nechtěla poslouchat, jak je její sestra bita, ale neměla na výběr.
Tatínkův řemen zasvištěl vzduchem a silně udeřil do Janiných nastavených půlek. Její tichý pláč se změnil ve zmučené zakvílení. Řemen pleskl podruhé, potřetí. Výprask se zdárně rozbíhal a Jana brečela jako malá holka.
Její slzy rychle promáčely polštář, ale ona ho pevně držela. Věděla, že kdyby se pustila, snažila by se chránit si zadek rukama, a to se nesmí.
Alžběta dál svírala maminku. Už také plakala. Nemohla si pomoci, aby nepočítala rány, které její sestra dostala. Věděla, že když jsou bity společně, tatínek jim vždy vyměří stejný trest. Na rozdíl od Jany tak mohla vědět, jak dlouho její výprask potrvá, nebyla si však jistá, jestli to opravdu vědět chce. Přála si, aby už Janin výprask skončil a ona už se dál netrápila, ale také si přála, aby byla Jana bita navěky, protože potom by už nikdy nepřišla řada na ni samotnou.
Jana nakonec dostala rovných pětadvacet na holou. Zplihle ležela přehnutá přes otoman a vzlykala. Tatínek odložil řemen na stůl a pokynul mamince.
Ta se jemně vymanila z Alžbětina objetí a přešla si vyzvednout Janu. Pomohla jí vstát, hladila ji po vlasech a odvedla ji stranou, aby byl otoman uvolněný pro její sestru.
Alžběta navzdory vší pravděpodobnosti stále ještě doufala, že jí třeba tatínek odpustí. Ale bylo to marné. Tatínek jen mlčky ukázal na osudový otoman.
Alžbětě se podlomily nohy. Opravdu nebyla jiná možnost? Opravdu musela nastavit holý zadek tomu hrozivému řemenu a vytrpět si pětadvacet strašlivých šlehnutí?
Verdikt byl však neoblomný. Maminka postavila Janu do kouta a přispěchala Alžbětě na pomoc. Její pomoc bohužel znamenala to, že jí pomůže se na výprask připravit, ne že jí ho pomůže odvrátit.
Alžběta dala mamince ruce kolem krku a snažila se nemyslet na to, co přijde. I tak se ošívala, když jí maminka rozepínala kalhoty a když je i s kalhotkami stáhla dolů. Na rozdíl od Jany, Alžběta skončila s kalhotami u kotníků. Maminka tušila, že kdyby měla volné nohy, jistě by kopala.
Alžběta už měla brzy holý zadek a zbývalo tedy jen přehnout se přes otoman. Zoufale těkala očima po místnosti a hledala spásu. Nic však nenacházela. I její sestra, stále ještě ubrečená, na ni jen vyplázla jazyk. Z Janina pohledu Alžběta všechno jen zbytečně zdržovala. Jana věděla, že se z kouta nedostane, dokud její sestra nedostane trest, a myslela si, že je od ní sobecké snažit se celou věc protahovat.
Pravdou bylo, že oba rodiče věděli, že Alžběta snáší výprasky hůř než Jana, a právě proto byla vždy na řadě až jako druhá. Zatímco Janě stačilo sevřít polštář, Alžbětu maminka přiměla ohnout se přes otoman, a potom ji pevně chytila za ruce.
Alžběta si náhle uvědomila, že zbývá jen několik sekund, než řemen začne konat své dílo zkázy. Začala se zoufale zmítat a náhle vykřikla, že musí na záchod. Rodiče se na sebe podívali a přikývli. Alžběta si myslela, bůhvíjak není mazaná, ale tenhle trik dělala často. Tatínek také se zahájením exekuce schválně počkal, aby jí k tomu poskytl příležitost.
Jana svou sestru probodávala nenávistným pohledem. Tak ráda by sjela rukama ke svému zlískanému zadku a začala ho masírovat, aby ulevila bolesti, která v něm tepala! Ale nemohla. Teď musela čekat, až si její sestra dojde na záchod, až se vrátí a až -- snad! -- konečně přijme svůj trest. V duchu ji nazývala jmény, které rozhodně nemohla vyslovit nahlas, zvlášť ne v této situaci.
Alžbětina cesta na záchod také nebyla nijak zvlášť příjemnou záležitostí. Trochu si vytáhla kalhoty, aby mohla chodit, a celou cestu do koupelny ji doprovázela maminka, aby se tam nezamkla jako minule. Stála přísně na stráži, zatímco si Alžběta sedla na záchod a předstírala, že ho používá. Nemohla to dělat věčně. Vstala, a když v zrcadle spatřila svou už nyní uplakanou tvář, tak se ještě dlouze, protáhle myla.
Ale její poslední vycházka se nedala protahovat, a tak ji maminka po pěti minutách přivedla zpátky do obývacího pokoje jako dozorce, který doprovází vězně na popravu. Maminka ji přehnula přes otoman a nechala její kalhoty spadnout zpátky dolů.
Znovu sevřela ruce své dcery jako do kleští a kývla na tatínka. Už toho měla také dost. Čím dřív budou obě dcery vyplacené, tím dřív se bude moci vrátit ke své vlastní práci.
Alžběta se nanovo rozbrečela, když pochopila, že už jí nezbývá žádná další naděje ani výmluva. Honem, co že bylo lepší -- zatnout pevně zadek nebo ho naopak uvolnit? Ale než se stačila rozmyslet, řemen dopadl jako ohnivý jazyk.
Přihlížející Jana se otřásla, když uslyšela Alžbětino táhlé zavřeštění. Ona sama si nemyslela, že by se při výprasku chovala nějak zvlášť statečně, ale proti své sestře byla hotový nebojsa.
Alžběta se zmítala a házela sebou, ale tím si jenom přitěžovala. Tatínek se snažil, jak jen mohl, ale údery řemenu proti pohyblivému terči nedopadaly vždy do vyhlédnutého místa, a tak byly rány leckdy horší, než zamýšlel.
Jediné, co Alžbětu drželo při smyslech, bylo počítání. Pokud se jí podaří napočítat do pětadvaceti, tak výprask skončí. Jistě nebude trvat navěky, že ne? I když bylo těžké něco počítat se spalující bolestí, kterou řemen na jejím pozadí vyvolával, snažila se. Dvacet tři, dvacet čtyři... dvacet pět!
Ale co to? Náhle na její zadek dopadla rána číslo dvacet šest, a Alžběta se rozeřvala nanovo, připravená i o svou poslední jistotu.
Tatínek měl už totiž dost jejího chování a neustálé snahy výprask nějak oddálit. Proto se rozhodl, že jí dnes výjimečně přidá oproti její sestře něco navíc. Bylo to jenom pět ran, ale stačily k tomu, aby Alžbětu úplně zlomily.
Alžbětě chvíli trvalo, než si uvědomila, že výprask skončil. Maminka jí pomohla vstát a přivedla z kouta Janu. Obě sestry pak musely, stále se staženými kalhotami, stát před svými rodiči, kteří jim udělali důkladné kázání o významu školní práce. Tatínek potom s velkou parádou podepsal jejich žákovské knížky. U obou čtyřek kromě podpisu připsal ještě poznámku, že dcera byla důkladně potrestána.
Brzy už Jana i Alžběta ležely na svých postelích a zuřivě si mnuly své zadky pokryté zarudlými pruhy od řemenu. Jana Alžbětě vyhubovala za to, jak zbytečně protahovala jejich ortel, a Alžběta kajícně slíbila, že se polepší a příště už svůj trest přijme jako velká holka.
A kdo ví -- možná tato chvíle přijde dříve, než si obě děvčata myslí. Zítra je totiž čeká obtížný diktát a ani jedna z nich teď nemá zrovna náladu na to studovat záludnosti českého jazyka a pravopisu.
Jana a Alžběta byly sestry, dvojčata. Obě chodily na gymnázium.
Celý poslední týden byly nervózní. Neučily se na test z matematiky a věděly, že si asi nevedly nejlépe.
A opravdu -- obě dostaly čtyřku. Musely dát doma podepsat žákovské knížky a přinést je zpět panu učiteli.
Jana a Alžběta věděly, že za tak špatnou známku je doma čeká trest, ale zatajit nic nemohly. Když přišly domů, podaly smutně žákovské knížky rodičům.
Maminka jim oběma vyhubovala. Tatínek prohlásil, že za své lenošení budou přísně potrestány. Přikázal Janě, aby se připravila k výprasku a odešel do haly pro řemen, který tam visel na věšáku.
Jana by se nejraději na místě propadla. Maminka ji odvedla do obývacího pokoje k otomanu, kde se odehrávaly rodinné tresty. Tam si Jana musela sundat kalhoty a kalhotky a přehnout se přes opěradlo.
Alžběta se dívala, jak se její sestra chystá. Sama už měla slzičky na krajíčku. Nenáviděla, když měla být bita jako druhá.
Jana na otomanu zabořila tvář do polštáře, který jí přinesla maminka, a začala zoufale plakat. Přitom natahovala uši, aby uslyšela ten osudový okamžik, kdy se tatínek vrátí s řemenem.
Když se tatínek vrátil a uviděl Janu přehnutou přes otoman s holým, vyšpuleným zadkem, souhlasně přikývl. Požádal maminku, aby poodstoupila. Poklepal Janě na rameno a řekl jí, že velice zklamala své rodiče a že ji za to nyní spravedlivě potrestá. Jana začala naříkat, prosit a slibovat, aby se výprasku vyhnula, ale tatínek se nenechal zviklat. Položil Janě ruku na záda, aby sebou nezmítala, a zvedl do vzduchu ruku s řemenem.
V Alžbětě byla maličká dušička. Odvrátila se a pevně objala maminku. Nechtěla poslouchat, jak je její sestra bita, ale neměla na výběr.
Tatínkův řemen zasvištěl vzduchem a silně udeřil do Janiných nastavených půlek. Její tichý pláč se změnil ve zmučené zakvílení. Řemen pleskl podruhé, potřetí. Výprask se zdárně rozbíhal a Jana brečela jako malá holka.
Její slzy rychle promáčely polštář, ale ona ho pevně držela. Věděla, že kdyby se pustila, snažila by se chránit si zadek rukama, a to se nesmí.
Alžběta dál svírala maminku. Už také plakala. Nemohla si pomoci, aby nepočítala rány, které její sestra dostala. Věděla, že když jsou bity společně, tatínek jim vždy vyměří stejný trest. Na rozdíl od Jany tak mohla vědět, jak dlouho její výprask potrvá, nebyla si však jistá, jestli to opravdu vědět chce. Přála si, aby už Janin výprask skončil a ona už se dál netrápila, ale také si přála, aby byla Jana bita navěky, protože potom by už nikdy nepřišla řada na ni samotnou.
Jana nakonec dostala rovných pětadvacet na holou. Zplihle ležela přehnutá přes otoman a vzlykala. Tatínek odložil řemen na stůl a pokynul mamince.
Ta se jemně vymanila z Alžbětina objetí a přešla si vyzvednout Janu. Pomohla jí vstát, hladila ji po vlasech a odvedla ji stranou, aby byl otoman uvolněný pro její sestru.
Alžběta navzdory vší pravděpodobnosti stále ještě doufala, že jí třeba tatínek odpustí. Ale bylo to marné. Tatínek jen mlčky ukázal na osudový otoman.
Alžbětě se podlomily nohy. Opravdu nebyla jiná možnost? Opravdu musela nastavit holý zadek tomu hrozivému řemenu a vytrpět si pětadvacet strašlivých šlehnutí?
Verdikt byl však neoblomný. Maminka postavila Janu do kouta a přispěchala Alžbětě na pomoc. Její pomoc bohužel znamenala to, že jí pomůže se na výprask připravit, ne že jí ho pomůže odvrátit.
Alžběta dala mamince ruce kolem krku a snažila se nemyslet na to, co přijde. I tak se ošívala, když jí maminka rozepínala kalhoty a když je i s kalhotkami stáhla dolů. Na rozdíl od Jany, Alžběta skončila s kalhotami u kotníků. Maminka tušila, že kdyby měla volné nohy, jistě by kopala.
Alžběta už měla brzy holý zadek a zbývalo tedy jen přehnout se přes otoman. Zoufale těkala očima po místnosti a hledala spásu. Nic však nenacházela. I její sestra, stále ještě ubrečená, na ni jen vyplázla jazyk. Z Janina pohledu Alžběta všechno jen zbytečně zdržovala. Jana věděla, že se z kouta nedostane, dokud její sestra nedostane trest, a myslela si, že je od ní sobecké snažit se celou věc protahovat.
Pravdou bylo, že oba rodiče věděli, že Alžběta snáší výprasky hůř než Jana, a právě proto byla vždy na řadě až jako druhá. Zatímco Janě stačilo sevřít polštář, Alžbětu maminka přiměla ohnout se přes otoman, a potom ji pevně chytila za ruce.
Alžběta si náhle uvědomila, že zbývá jen několik sekund, než řemen začne konat své dílo zkázy. Začala se zoufale zmítat a náhle vykřikla, že musí na záchod. Rodiče se na sebe podívali a přikývli. Alžběta si myslela, bůhvíjak není mazaná, ale tenhle trik dělala často. Tatínek také se zahájením exekuce schválně počkal, aby jí k tomu poskytl příležitost.
Jana svou sestru probodávala nenávistným pohledem. Tak ráda by sjela rukama ke svému zlískanému zadku a začala ho masírovat, aby ulevila bolesti, která v něm tepala! Ale nemohla. Teď musela čekat, až si její sestra dojde na záchod, až se vrátí a až -- snad! -- konečně přijme svůj trest. V duchu ji nazývala jmény, které rozhodně nemohla vyslovit nahlas, zvlášť ne v této situaci.
Alžbětina cesta na záchod také nebyla nijak zvlášť příjemnou záležitostí. Trochu si vytáhla kalhoty, aby mohla chodit, a celou cestu do koupelny ji doprovázela maminka, aby se tam nezamkla jako minule. Stála přísně na stráži, zatímco si Alžběta sedla na záchod a předstírala, že ho používá. Nemohla to dělat věčně. Vstala, a když v zrcadle spatřila svou už nyní uplakanou tvář, tak se ještě dlouze, protáhle myla.
Ale její poslední vycházka se nedala protahovat, a tak ji maminka po pěti minutách přivedla zpátky do obývacího pokoje jako dozorce, který doprovází vězně na popravu. Maminka ji přehnula přes otoman a nechala její kalhoty spadnout zpátky dolů.
Znovu sevřela ruce své dcery jako do kleští a kývla na tatínka. Už toho měla také dost. Čím dřív budou obě dcery vyplacené, tím dřív se bude moci vrátit ke své vlastní práci.
Alžběta se nanovo rozbrečela, když pochopila, že už jí nezbývá žádná další naděje ani výmluva. Honem, co že bylo lepší -- zatnout pevně zadek nebo ho naopak uvolnit? Ale než se stačila rozmyslet, řemen dopadl jako ohnivý jazyk.
Přihlížející Jana se otřásla, když uslyšela Alžbětino táhlé zavřeštění. Ona sama si nemyslela, že by se při výprasku chovala nějak zvlášť statečně, ale proti své sestře byla hotový nebojsa.
Alžběta se zmítala a házela sebou, ale tím si jenom přitěžovala. Tatínek se snažil, jak jen mohl, ale údery řemenu proti pohyblivému terči nedopadaly vždy do vyhlédnutého místa, a tak byly rány leckdy horší, než zamýšlel.
Jediné, co Alžbětu drželo při smyslech, bylo počítání. Pokud se jí podaří napočítat do pětadvaceti, tak výprask skončí. Jistě nebude trvat navěky, že ne? I když bylo těžké něco počítat se spalující bolestí, kterou řemen na jejím pozadí vyvolával, snažila se. Dvacet tři, dvacet čtyři... dvacet pět!
Ale co to? Náhle na její zadek dopadla rána číslo dvacet šest, a Alžběta se rozeřvala nanovo, připravená i o svou poslední jistotu.
Tatínek měl už totiž dost jejího chování a neustálé snahy výprask nějak oddálit. Proto se rozhodl, že jí dnes výjimečně přidá oproti její sestře něco navíc. Bylo to jenom pět ran, ale stačily k tomu, aby Alžbětu úplně zlomily.
Alžbětě chvíli trvalo, než si uvědomila, že výprask skončil. Maminka jí pomohla vstát a přivedla z kouta Janu. Obě sestry pak musely, stále se staženými kalhotami, stát před svými rodiči, kteří jim udělali důkladné kázání o významu školní práce. Tatínek potom s velkou parádou podepsal jejich žákovské knížky. U obou čtyřek kromě podpisu připsal ještě poznámku, že dcera byla důkladně potrestána.
Brzy už Jana i Alžběta ležely na svých postelích a zuřivě si mnuly své zadky pokryté zarudlými pruhy od řemenu. Jana Alžbětě vyhubovala za to, jak zbytečně protahovala jejich ortel, a Alžběta kajícně slíbila, že se polepší a příště už svůj trest přijme jako velká holka.
A kdo ví -- možná tato chvíle přijde dříve, než si obě děvčata myslí. Zítra je totiž čeká obtížný diktát a ani jedna z nich teď nemá zrovna náladu na to studovat záludnosti českého jazyka a pravopisu.