Příběh Kláry
Část první: Doučování
Byla jsem už skoro dva roky na mateřské. A protože se sice pomalu, ale jistě blížila doba, kdy se budu vracet do zaměstnání, rozhodla jsem se, že si zkusím zlepšit alespoň angličtinu, bez které se člověk v dnešní době neobejde.
Nechtěla jsem do kurzů, protože jsem věděla, že na nějakou pravidelnost se s malým dítětem nemůžu spolehnout. A individuální lekce, kde se člověku časově přizpůsobí, jsou dost drahé. Pár dní jsem hledala na internetu, jestli si někdo nechce přivydělat doučováním angličtiny, ale všechny nabídky byly daleko od nás. Až jsem si jeden den vzpomněla na Davida. Davida bych nemohla nazvat kamarádem, možná tak známým. Seznámili jsme se v práci, dělal na jiné pozici než já, komunikaci se zahraničím. I když byl o dost starší než já, padli jsme si tenkrát do oka a při každé příležitosti - kterých nebylo mnoho - jsme se na chvíli zastavili a jen tak pokecali. Vím, že se jednou zmiňoval, že pospíchá na doučování angličtiny. Nemusela jsem se ptát, jestli jeho někdo doučuje, nebo on někoho.. Byl na jazyky mistr. Už je to ale pár let zpátky a od té doby jsme se jen asi dvakrát náhodou potkali a vyměnili pár zdvořilých vět. A to bydlí ve vedlejší vesnici.
Bylo by hodně troufalé se mu po letech ozvat?
Nechala jsem si to pár dní projít hlavou, chvíli jsem si říkala, proč ne, chvíli nato, že je to na hlavu. Pak jsem si řekla, že jediná na hlavu jsem tu já, vzala mobil a vytočila jeho číslo. Po pár tónech to vzal: „Jsi to opravdu ty, Kláro?” ozval se mile překvapený hlas. Pozdravila jsem ho a rovnou vyklopila, proč volám. I to, proč nechci do kurzů
„Jasně, že jsem pro, na penězích se nějak domluvíme a hlavně tě moc rád zase uvidím.“ Domluvili jsme se hned na další den.
Ani jsem se nedivila, že se David vůbec nezměnil. Pořád byl stejně sympatický pohodář, jak jsem si ho pamatovala. Asi po dvaceti proklábosených minutách jsme se konečně dostali na ájinu. A já žasla, kolik jsem toho za těch pár let zapomněla.
„Nediv se, když jsi ji dlouho nepoužívala. Ale neboj, pár týdnů a budeš tam, kde jsi byla.” uklidňoval mě David.
Scházeli jsme se jednou týdně. První měsíc jsem byla nadšená, že dělám něco pro sebe, to se mi za poslední dva roky nepovedlo. Učila jsem se, nebo spíš připomínala slovíčka, snažila se vzpomenout si na různá pravidla. S Davidem mě hodiny bavily. Sem tam mi dal něco na doma, abych to do příště vypracovala. Když jsem to nestihla, mávl nad tím rukou, že se s mimčem ani nediví. Bylo to ale čím dál častěji, navíc jsem zjistila, že se na minulou lekci koukám večer před doučováním, pak dokonce až cestou k Davidovi. Jasně, že jsem si nic nedokázala zapamatovat.
„Takhle teda ne, Klári”, řekl jednou David po tom, co jsem ze sebe nedostala kloudnou větu. Mluvil klidně, nebylo ale poznat, co si myslí.
„Už je to po několikáté, cos neudělala zadaný úkol a mám pocit, že ses na slovíčka ani jednou nekoukla.”
„Promiň, bylo toho moc” pípla jsem.
„Celý měsíc? Copak je malá nějak nemocná?”
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nebo ji rostou zuby a ty se nevyspíš?” vyptával se dál.
Stejná odpověď.
„Neříkej mi, že nenajdeš za celý týden ani deset minut času”, říkal dosud klidně, ale pevně. Nemělo cenu odpovídat.
„Myslím, že v tom nemá cenu pokračovat. Vůbec nikam se neposouváš. Nejen, že je to pro nás oba ztráta času, ale je mi i blbý si od tebe brát peníze za nic”
„To ne, Davide! Zkus to se mnou ještě, prosím!” žadonila jsem. Opravdu jsem to nechtěla jen tak vzdát.
Zamyslel se a pak vážně řekl. „Zkusím, ale pod jednou podmínkou: Když za týden nebudeš umět slovíčka, osobně ti naplácám na holou!“
Vytřeštila jsem na něj oči, jestli to myslí opravdu vážně. Myslel. Chvíli jsem přemýšlela, ale s odhodláním, že se slovíčka naučím, jsem mu na to kývla.
Dostala jsem 25slovíček, že je mám za týden umět. I když jsem si je každý den četla, zjistila jsem, jak mi zlenivěl mozek. Slovíčka, která jsem nikdy neuměla (a těch byla většina) mi ne a ne vlízt do hlavy. A sraz s Davidem se rychle blížil…
Seděli jsme naproti sobě u stolu, David mi vzal sešit z ruky a začal mě zkoušet. Byla jsem tak nervozní, že mi vypadla i ta slovíčka, u kterých jsem si byla jistá, že je umím. Řekla jsem mu jen ty dvě, co jsem znala ze střední. S povzdechem zaklapl sešit a podíval se na mě. „Víš, na čem jsme se minule domluvili? “
Přikývla jsem.
„Tak jdi támhle k sedačce, sundej si kalhoty a ohni se přes opěradlo.”
Nic jsem na to neřekla, jen jsem udělala, co po mně žádal. To je snad zlý sen, říkala jsem si. Nechala jsem si kalhotky a byla jsem ráda, že to nekomentoval. Stoupl si z boku vedle mě, neviděla jsem, co má v ruce.
„Minule jsi slíbila, že se slovíčka naučíš.”řekl jen.
„Já se snažila”, pípla jsem.
„Ale asi málo. Teď dostaneš pětadvacet ran opaskem. A protože já na rozdíl od tebe sliby plním, tak na holou.” Sotva to dořekl, už mi stahoval kalhotky. A pak to začalo. Prvních pět ran bylo rozehřívacích, to jsem lapala po dechu jen tím, že mi docházelo, že se to opravdu děje. U šesté přitvrdil. Pořád jsem si ale říkala, že to zvládnu. Rána za ranou padala v pravidelných intervalech na můj zadek. Bylo znát, že má pádnou ruku, ale že mi nechce opravdu ublížit. Rozhodně ze mě nechtěl sedřít kůži. I tak mi ale u devátý rány vyhrkly slzy, u dvanáctý jsem měla co dělat, abych nevykřikla nahlas. Po patnáctý udělal kratší pauzu.
„Teď trochu přitvrdíme, abys věděla, že to, co povím, myslím vážně” ozvalo se za mnou.
Ani mě jeho slova nestačila vystrašit, když dopadla další rána. Výrazně tvrdší. “Aaaauuu”, nedokázala jsem zadržet výkřik. A nebyl jediný. Každá další rána byla doprovázena mým výkřikem. U posledních pěti ran zrychlil a výkřiky se slily do jednoho protáhlého. Konečně dopadla poslední rána. Mám to za sebou.
Sesula jsem se na sedačku a naplno se rozbrečela do polštáře. Zadek mě neskutečně pálil.
Úplně jsem zapomněla, že je David se mnou v pokoji. Dost jsem se polekala, když mi šáhl na záda.
„Neboj, už je po všem”, chlácholil mě zase svým klidným hlasem. Chvíli mě hladil po zádech, pak pro něco došel. Začal mi zadek potírat chladivou mastí. Ani mě nenapadlo se ohradit.
„Nemysli si, že se mi to líbilo, ale bojím se, že nic jinýho na tebe neplatí. Abychom zjistili účinnost výprasku, tak se do dalšího týdne naučíš slovíčka, co jsi měla na dnešek. Ze všech tě vyzkouším. Pokud jich budeš umět aspoň dvacet, budem pokračovat ve výuce. Pokud ne, tak za každý chybný slovíčko dostaneš jednu ránu. Já tu angličtinu do tebe dostanu, i kdybych ji do tebe musel natlouct” dodal se smíchem. Po chvíli ticha dodal: „Ale pochopím, když už nedorazíš”, řekl vážněji.
Nic jsem na to neřekla, oblékla se, vzala si věci a odešla. Vzala jsem to delší cestou a doufala, že mi cestou zaschnou slzy. K němu už nikdy nepůjdu, říkala jsem si. Ale další den ráno, ještě při snídani, jsem vytáhla sešit, že se slovíčka naučím.
Nebudu vás už napínat. K Davidovi jsem na doučování chodila dál. Ze začátku bylo hodně těžké se slovíčka naučit, takže jsem dostávala pravidelně výprask. Ale David to bral jako úspěch, protože tvrdil, že nečekal, že hned klesnu na 18ran. Já, a hlavně moje zadnice, to jako moc velký úspěch nebrala. Po měsíci to už bylo ale jen 8 ran, týden nato to mělo být šest. Ale David, asi proto, aby potvrdil svá slova, že mu výprasky žádnou radost nedělají, mi to jedno nenaučené slovíčko navíc odpustil. Pak si ale zkazil reputaci tím, že mi řekl:
„Teď ti dám 50 slovíček, ty, co jsi poslední hodiny neuměla. Nauč se je všechny, za týden namátkou vyberu 25.”
A byly jsme na začátku. Sice už mi šla slovíčka učit líp, ale takové množství? Chtěla jsem se z hodiny ulejt, že se to za dva týdny naučím spíš. Ale pak mi to nedalo a na hodinu jsem šla. Jako naschvál dával slovíčka, co mi nešla. 22 ran! Auuuuu!!!! A to mi je jako vždy dal hned po zkoušení, protože říkal, že by to bylo mučení navíc, kdybych musela na trest hodinu čekat. Ale sedět hodinu na bolavý zadnici mučení asi nebylo! Ale asi jsem opravdu dělala pokroky, protože jsem na něj v duchu vrhala nadávky v angličtině :)
Část první: Doučování
Byla jsem už skoro dva roky na mateřské. A protože se sice pomalu, ale jistě blížila doba, kdy se budu vracet do zaměstnání, rozhodla jsem se, že si zkusím zlepšit alespoň angličtinu, bez které se člověk v dnešní době neobejde.
Nechtěla jsem do kurzů, protože jsem věděla, že na nějakou pravidelnost se s malým dítětem nemůžu spolehnout. A individuální lekce, kde se člověku časově přizpůsobí, jsou dost drahé. Pár dní jsem hledala na internetu, jestli si někdo nechce přivydělat doučováním angličtiny, ale všechny nabídky byly daleko od nás. Až jsem si jeden den vzpomněla na Davida. Davida bych nemohla nazvat kamarádem, možná tak známým. Seznámili jsme se v práci, dělal na jiné pozici než já, komunikaci se zahraničím. I když byl o dost starší než já, padli jsme si tenkrát do oka a při každé příležitosti - kterých nebylo mnoho - jsme se na chvíli zastavili a jen tak pokecali. Vím, že se jednou zmiňoval, že pospíchá na doučování angličtiny. Nemusela jsem se ptát, jestli jeho někdo doučuje, nebo on někoho.. Byl na jazyky mistr. Už je to ale pár let zpátky a od té doby jsme se jen asi dvakrát náhodou potkali a vyměnili pár zdvořilých vět. A to bydlí ve vedlejší vesnici.
Bylo by hodně troufalé se mu po letech ozvat?
Nechala jsem si to pár dní projít hlavou, chvíli jsem si říkala, proč ne, chvíli nato, že je to na hlavu. Pak jsem si řekla, že jediná na hlavu jsem tu já, vzala mobil a vytočila jeho číslo. Po pár tónech to vzal: „Jsi to opravdu ty, Kláro?” ozval se mile překvapený hlas. Pozdravila jsem ho a rovnou vyklopila, proč volám. I to, proč nechci do kurzů
„Jasně, že jsem pro, na penězích se nějak domluvíme a hlavně tě moc rád zase uvidím.“ Domluvili jsme se hned na další den.
Ani jsem se nedivila, že se David vůbec nezměnil. Pořád byl stejně sympatický pohodář, jak jsem si ho pamatovala. Asi po dvaceti proklábosených minutách jsme se konečně dostali na ájinu. A já žasla, kolik jsem toho za těch pár let zapomněla.
„Nediv se, když jsi ji dlouho nepoužívala. Ale neboj, pár týdnů a budeš tam, kde jsi byla.” uklidňoval mě David.
Scházeli jsme se jednou týdně. První měsíc jsem byla nadšená, že dělám něco pro sebe, to se mi za poslední dva roky nepovedlo. Učila jsem se, nebo spíš připomínala slovíčka, snažila se vzpomenout si na různá pravidla. S Davidem mě hodiny bavily. Sem tam mi dal něco na doma, abych to do příště vypracovala. Když jsem to nestihla, mávl nad tím rukou, že se s mimčem ani nediví. Bylo to ale čím dál častěji, navíc jsem zjistila, že se na minulou lekci koukám večer před doučováním, pak dokonce až cestou k Davidovi. Jasně, že jsem si nic nedokázala zapamatovat.
„Takhle teda ne, Klári”, řekl jednou David po tom, co jsem ze sebe nedostala kloudnou větu. Mluvil klidně, nebylo ale poznat, co si myslí.
„Už je to po několikáté, cos neudělala zadaný úkol a mám pocit, že ses na slovíčka ani jednou nekoukla.”
„Promiň, bylo toho moc” pípla jsem.
„Celý měsíc? Copak je malá nějak nemocná?”
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nebo ji rostou zuby a ty se nevyspíš?” vyptával se dál.
Stejná odpověď.
„Neříkej mi, že nenajdeš za celý týden ani deset minut času”, říkal dosud klidně, ale pevně. Nemělo cenu odpovídat.
„Myslím, že v tom nemá cenu pokračovat. Vůbec nikam se neposouváš. Nejen, že je to pro nás oba ztráta času, ale je mi i blbý si od tebe brát peníze za nic”
„To ne, Davide! Zkus to se mnou ještě, prosím!” žadonila jsem. Opravdu jsem to nechtěla jen tak vzdát.
Zamyslel se a pak vážně řekl. „Zkusím, ale pod jednou podmínkou: Když za týden nebudeš umět slovíčka, osobně ti naplácám na holou!“
Vytřeštila jsem na něj oči, jestli to myslí opravdu vážně. Myslel. Chvíli jsem přemýšlela, ale s odhodláním, že se slovíčka naučím, jsem mu na to kývla.
Dostala jsem 25slovíček, že je mám za týden umět. I když jsem si je každý den četla, zjistila jsem, jak mi zlenivěl mozek. Slovíčka, která jsem nikdy neuměla (a těch byla většina) mi ne a ne vlízt do hlavy. A sraz s Davidem se rychle blížil…
Seděli jsme naproti sobě u stolu, David mi vzal sešit z ruky a začal mě zkoušet. Byla jsem tak nervozní, že mi vypadla i ta slovíčka, u kterých jsem si byla jistá, že je umím. Řekla jsem mu jen ty dvě, co jsem znala ze střední. S povzdechem zaklapl sešit a podíval se na mě. „Víš, na čem jsme se minule domluvili? “
Přikývla jsem.
„Tak jdi támhle k sedačce, sundej si kalhoty a ohni se přes opěradlo.”
Nic jsem na to neřekla, jen jsem udělala, co po mně žádal. To je snad zlý sen, říkala jsem si. Nechala jsem si kalhotky a byla jsem ráda, že to nekomentoval. Stoupl si z boku vedle mě, neviděla jsem, co má v ruce.
„Minule jsi slíbila, že se slovíčka naučíš.”řekl jen.
„Já se snažila”, pípla jsem.
„Ale asi málo. Teď dostaneš pětadvacet ran opaskem. A protože já na rozdíl od tebe sliby plním, tak na holou.” Sotva to dořekl, už mi stahoval kalhotky. A pak to začalo. Prvních pět ran bylo rozehřívacích, to jsem lapala po dechu jen tím, že mi docházelo, že se to opravdu děje. U šesté přitvrdil. Pořád jsem si ale říkala, že to zvládnu. Rána za ranou padala v pravidelných intervalech na můj zadek. Bylo znát, že má pádnou ruku, ale že mi nechce opravdu ublížit. Rozhodně ze mě nechtěl sedřít kůži. I tak mi ale u devátý rány vyhrkly slzy, u dvanáctý jsem měla co dělat, abych nevykřikla nahlas. Po patnáctý udělal kratší pauzu.
„Teď trochu přitvrdíme, abys věděla, že to, co povím, myslím vážně” ozvalo se za mnou.
Ani mě jeho slova nestačila vystrašit, když dopadla další rána. Výrazně tvrdší. “Aaaauuu”, nedokázala jsem zadržet výkřik. A nebyl jediný. Každá další rána byla doprovázena mým výkřikem. U posledních pěti ran zrychlil a výkřiky se slily do jednoho protáhlého. Konečně dopadla poslední rána. Mám to za sebou.
Sesula jsem se na sedačku a naplno se rozbrečela do polštáře. Zadek mě neskutečně pálil.
Úplně jsem zapomněla, že je David se mnou v pokoji. Dost jsem se polekala, když mi šáhl na záda.
„Neboj, už je po všem”, chlácholil mě zase svým klidným hlasem. Chvíli mě hladil po zádech, pak pro něco došel. Začal mi zadek potírat chladivou mastí. Ani mě nenapadlo se ohradit.
„Nemysli si, že se mi to líbilo, ale bojím se, že nic jinýho na tebe neplatí. Abychom zjistili účinnost výprasku, tak se do dalšího týdne naučíš slovíčka, co jsi měla na dnešek. Ze všech tě vyzkouším. Pokud jich budeš umět aspoň dvacet, budem pokračovat ve výuce. Pokud ne, tak za každý chybný slovíčko dostaneš jednu ránu. Já tu angličtinu do tebe dostanu, i kdybych ji do tebe musel natlouct” dodal se smíchem. Po chvíli ticha dodal: „Ale pochopím, když už nedorazíš”, řekl vážněji.
Nic jsem na to neřekla, oblékla se, vzala si věci a odešla. Vzala jsem to delší cestou a doufala, že mi cestou zaschnou slzy. K němu už nikdy nepůjdu, říkala jsem si. Ale další den ráno, ještě při snídani, jsem vytáhla sešit, že se slovíčka naučím.
Nebudu vás už napínat. K Davidovi jsem na doučování chodila dál. Ze začátku bylo hodně těžké se slovíčka naučit, takže jsem dostávala pravidelně výprask. Ale David to bral jako úspěch, protože tvrdil, že nečekal, že hned klesnu na 18ran. Já, a hlavně moje zadnice, to jako moc velký úspěch nebrala. Po měsíci to už bylo ale jen 8 ran, týden nato to mělo být šest. Ale David, asi proto, aby potvrdil svá slova, že mu výprasky žádnou radost nedělají, mi to jedno nenaučené slovíčko navíc odpustil. Pak si ale zkazil reputaci tím, že mi řekl:
„Teď ti dám 50 slovíček, ty, co jsi poslední hodiny neuměla. Nauč se je všechny, za týden namátkou vyberu 25.”
A byly jsme na začátku. Sice už mi šla slovíčka učit líp, ale takové množství? Chtěla jsem se z hodiny ulejt, že se to za dva týdny naučím spíš. Ale pak mi to nedalo a na hodinu jsem šla. Jako naschvál dával slovíčka, co mi nešla. 22 ran! Auuuuu!!!! A to mi je jako vždy dal hned po zkoušení, protože říkal, že by to bylo mučení navíc, kdybych musela na trest hodinu čekat. Ale sedět hodinu na bolavý zadnici mučení asi nebylo! Ale asi jsem opravdu dělala pokroky, protože jsem na něj v duchu vrhala nadávky v angličtině :)