Rose seděla smutně na kavalci v cele a smutně zírala skrze zamřížované okno ven. A chvěla se strachem. Však také měla proč. Irene byla pracující holka a lázeňská v hotelu na hlavní ulici. Byla dostatečně atraktivní, ale aby si pomohla tak se začala věnovat uspávačství. Když zákazník usnul, poté co mu nasypala do pití spací prášek, pořádně ho obrala o všechny cennosti a a vypařila se. Chlapíka často ještě nechala za pomocí ostatních holek (z čehož měly dámy velkou legraci) pohodit na hnojník. Jenže ten poslední panáček, si to nenechal líbit. Valná většina takto obraných pánů se totiž s ohledem na potencionální ostudu, nejen ve městě, ale i doma, okamžitě „zdekovala“ aniž by to ohlásila šerifovi. Jenže ten údajný právník z New Yorku, kterého obrala opravdu o značnou částku- celou stovku - a zlaté hodinky navíc, nenechal líbit a prostě ji bez skurpulí udal. Rose si nedala pozor, pěkné hodinky s dílem tepaným, dílem smaltovaným pláštěm místo aby schovala na bezpečné místo, nebo je obratem střelila v nejbližším velkém městě, nechala – a šerif je našel. Peníze se okecat daly, hodinky ne. Rose by si nejradši rvala vlasy. Naneštěstí, případ dostal přísný soudce se kterým nebyla žádná legrace. Nevěstky neměl rád (doktor říkal, že od doby co od jedné z nich chytil v mládí syfilis) a zlodějky tuplem ne. Navíc teď, po občanské válce byli ještě všichni agilnější, možná aby – samozřejmě na oko – yankeeyům ukázali – že se opravdu změnili. Krom toho… Irene navštěvoval soudcům zeť – a to bylo pro ctihodného a puritánského soudce víc než vražda. Když se Rose dozvěděla, že ji bude soudit zrovna on, rozklepaly se ji strachem zuby. Sice spoléhala na to, že díky svým nezpochybnitelným fyzickým přednostem a výřečnosti soudce i porotu okouzlí – ovšem ani jedno z toho nevyšlo. Porotu tvořili ti nejhorší jižanští puritáni a soudce měl srdce z kamene. A navíc byl předpojatý. Jak prohlásil, nejradši by ji nechal pověsit – ale protože k tomu neměl zákonný důvod, odsoudil ji ke třem měsícům a co je horší – pětadvaceti ranám. Samozřejmě na holou a pěkně veřejně a navíc – na šibenici. Prostě jižanská spravedlnost. Roli určitě hrála i osoba okradeného právníka – opravdu bohatého yankeeye. Jak se obávala, poražení se hodlali před mocným advokátem z vítězné strany ukázat jen v tom nejlepším světle.
Když zarachotil zámek a do cely vstoupili šerifovi zástupci, podlomila se jí kolena. Možná by radši visela, než dostat na zadek před celým městem. Navíc dobře znala šerifa Blacka. Byl to tvrdý muž, který nešel pro ránu daleko. Chladný, korektní, ale zcela jistě nevyznávající ono úsloví o ženě, kterou květinou neuhodí. Chtěla křičet, ale pak si uvědomila, že takovou radost jim neudělá. Na šibenici tedy vystoupala úplně sama, byť byla vedena z každé strany šerifovým pomocníkem. Když však uviděla ramenatou postavu šerifa s obřím býkovcem v pravici, podlomila se ji kolena podruhé. A když uviděla ten ironický a na ponižující podívanou se těšící dav, bylo ji ještě hůře. I když byla Rose prostitutkou, nebyla to ošklivá a životem ztrhaná žena, ale atraktivní třiadvacetiletá dívka, navíc o sebe dosti pečující. Byla místní hvězdou – a teď viděla jak se ti a proč to neřící na rovinu – hlavně ty – kteří – a které – ji nepřály – se budou pást na tom, jak bude zmrskána. Na jejich slzách a nářku. Ale pak si uvědomila, že do téhle situace se dostala sama. Zpočátku marně hledala v davu nějakou sympatizující tvář. Ale pak si uvědomila, že zde, pod oním ostudným pódiem, krom pomstychtivých dámiček, a ostatních pracujících holek, stojí i dost jejich klientů. Potažmo s manželkami, které je sem nahnaly schválně, aby viděli jak Wild Rose – předmět jejich tužeb – bude ponížena…
Ani nevnímala, když soudce přečetl znovu ortel. A jen zlehka se zachvěla, když ji šerifovi pochopové dali ruce do smyčky a vytáhli je nahoru. V duchu se třásla odporem když ji zvedali sukni, temně modrých saténových šatů a stahovali spodničku. A pak to přišlo. Byla od pasu dolů nahá a všichni se mohli pokochat linii jejich boků a bělostnou kůží jednoho z nejhezčích jižanských zadečků. Málokterá žena byla tam vzadu tak buclatá jako Rose – a i proto byla tak oblíbená u šamstrů. Bílé masité oblé půlky a nad nimi ty nejrozkošnější důlky. K tomu zlaté vlasy spletené do copů a modré oči. Rose byla krásná. Nejen vzadu. Měla i skvělé nohy a na její ňadra pěli potulní básníci ódy. Nejeden muž toužil zlíbat její pupík, ba i podbřišek s roštím zlatých chloupků. Rose byla pravou jižanskou kráskou, naneštěstí ne z oné počestné strany společnosti. Rose se rozhodla tuhle ránu osudu přežít se ctí a poté odejít za něčím lepším – tam – na severu – a pak se všem jednou pořádně pomstít. Dokud není odkvetlou matronou a má tu největší zbraň – mládí a krásu – je tento odvážný plán, dívky která bude vzápětí „zmrskána dle zákona“ více než pravděpodobný. A na severu bude dost naivních hejlů k „odrbání“ a jistě i sňatku. Konec konců – ani onen výprask není přece první v životě – a od otce bývala bita – ne nikterak často, neboť to byl jemný muž a žádný hrubián, ale citelně. A už tehdy se uměla oprostit od bolesti.
Dav tedy čekal až rozložitý šerif udělí první ránu. Když se napřáhnul a jeho býkovec poprvé s mohutným prásknutím dopadnul na Rosinu zadnici dav vydechl hrůzou. Rose se otřásla, protože to bolelo, ale zatla zuby a nevydala ani hlásku. A rány pršely v pravidelném rytmu jedna za druhou, Rose se však držela a nenaříkala, byť se ji z očí linuly slzy bolesti. Jestli dav čekal na naříkající, křičící a o milost prosící dívku, nevěstku, poníženou...nedočkal se. Byť rány býkovcem bolely a poznamenávaly alabastrovou bělobu odstíny červené a růžové Rose plakala tiše. V onen do té doby nejhorší den jejího života, trestána krutě na svých krásných zadních partiich, obstála více než se ctí. Dav při posledních ranách ani nedutal, fascinován tichou statečností mrskané dívky. Ano,i byly zde slzy bolesti, protože – marno platné –navzdory veškeré osobní statečnosti - Rose byla ženou, sice padlou a rádoby poníženou – ale ženou – ovšem pláč to byl tichý, s ještě tišším sténáním. Jestli se všechny ty závistivé báby a jejich parodie na muže hodlaly dočkati absolutního ponížení doprovázeného křikem – nedočkali se. Byť s obtížemi, i když se to zdálo podivné – dokázala Rose odejít ztichlým davem – středem. S rozšvihanou zadnicí, tvářemi plných slz – ale se ctí a odvahou.
Po vykonání veřejné exekuce odešla Rose do Washingtonu. Zde si našla movitého a vlivného manžela a ve velkém bohatství a skvělé duševní i fyzické kondici se nakonec dožila požehnaných šestadevadesáti let. Bývalá nevěstka Rose,pozdější kurtizána, vyzvědačka - a rovněž metresa několikera amerických prezidentů a magnátů, nyní vdova po vlivném kongresmanovi, investorovi a ústavním soudci v jedné osobě, zemřela po novém roce roku 1942, krátce poté co USA vstoupily do druhé světové války, ve svém domě, v nejměkčí posteli, obklopena velkou milující rodinou. Muži kteří ji kdysi dávno ponížili, byli dávno po smrti, vesměs zahynuvší dílem na cirhozu jater, dílem na „francouzskou nemoc“ a dílem na „olovo“. Šerif, Rosin popravčí, byl zastřelen zákeřně zezadu již v roce 187, soudce zesnul na přijici o rok dříve, po strašlivém utrpení.
Když zarachotil zámek a do cely vstoupili šerifovi zástupci, podlomila se jí kolena. Možná by radši visela, než dostat na zadek před celým městem. Navíc dobře znala šerifa Blacka. Byl to tvrdý muž, který nešel pro ránu daleko. Chladný, korektní, ale zcela jistě nevyznávající ono úsloví o ženě, kterou květinou neuhodí. Chtěla křičet, ale pak si uvědomila, že takovou radost jim neudělá. Na šibenici tedy vystoupala úplně sama, byť byla vedena z každé strany šerifovým pomocníkem. Když však uviděla ramenatou postavu šerifa s obřím býkovcem v pravici, podlomila se ji kolena podruhé. A když uviděla ten ironický a na ponižující podívanou se těšící dav, bylo ji ještě hůře. I když byla Rose prostitutkou, nebyla to ošklivá a životem ztrhaná žena, ale atraktivní třiadvacetiletá dívka, navíc o sebe dosti pečující. Byla místní hvězdou – a teď viděla jak se ti a proč to neřící na rovinu – hlavně ty – kteří – a které – ji nepřály – se budou pást na tom, jak bude zmrskána. Na jejich slzách a nářku. Ale pak si uvědomila, že do téhle situace se dostala sama. Zpočátku marně hledala v davu nějakou sympatizující tvář. Ale pak si uvědomila, že zde, pod oním ostudným pódiem, krom pomstychtivých dámiček, a ostatních pracujících holek, stojí i dost jejich klientů. Potažmo s manželkami, které je sem nahnaly schválně, aby viděli jak Wild Rose – předmět jejich tužeb – bude ponížena…
Ani nevnímala, když soudce přečetl znovu ortel. A jen zlehka se zachvěla, když ji šerifovi pochopové dali ruce do smyčky a vytáhli je nahoru. V duchu se třásla odporem když ji zvedali sukni, temně modrých saténových šatů a stahovali spodničku. A pak to přišlo. Byla od pasu dolů nahá a všichni se mohli pokochat linii jejich boků a bělostnou kůží jednoho z nejhezčích jižanských zadečků. Málokterá žena byla tam vzadu tak buclatá jako Rose – a i proto byla tak oblíbená u šamstrů. Bílé masité oblé půlky a nad nimi ty nejrozkošnější důlky. K tomu zlaté vlasy spletené do copů a modré oči. Rose byla krásná. Nejen vzadu. Měla i skvělé nohy a na její ňadra pěli potulní básníci ódy. Nejeden muž toužil zlíbat její pupík, ba i podbřišek s roštím zlatých chloupků. Rose byla pravou jižanskou kráskou, naneštěstí ne z oné počestné strany společnosti. Rose se rozhodla tuhle ránu osudu přežít se ctí a poté odejít za něčím lepším – tam – na severu – a pak se všem jednou pořádně pomstít. Dokud není odkvetlou matronou a má tu největší zbraň – mládí a krásu – je tento odvážný plán, dívky která bude vzápětí „zmrskána dle zákona“ více než pravděpodobný. A na severu bude dost naivních hejlů k „odrbání“ a jistě i sňatku. Konec konců – ani onen výprask není přece první v životě – a od otce bývala bita – ne nikterak často, neboť to byl jemný muž a žádný hrubián, ale citelně. A už tehdy se uměla oprostit od bolesti.
Dav tedy čekal až rozložitý šerif udělí první ránu. Když se napřáhnul a jeho býkovec poprvé s mohutným prásknutím dopadnul na Rosinu zadnici dav vydechl hrůzou. Rose se otřásla, protože to bolelo, ale zatla zuby a nevydala ani hlásku. A rány pršely v pravidelném rytmu jedna za druhou, Rose se však držela a nenaříkala, byť se ji z očí linuly slzy bolesti. Jestli dav čekal na naříkající, křičící a o milost prosící dívku, nevěstku, poníženou...nedočkal se. Byť rány býkovcem bolely a poznamenávaly alabastrovou bělobu odstíny červené a růžové Rose plakala tiše. V onen do té doby nejhorší den jejího života, trestána krutě na svých krásných zadních partiich, obstála více než se ctí. Dav při posledních ranách ani nedutal, fascinován tichou statečností mrskané dívky. Ano,i byly zde slzy bolesti, protože – marno platné –navzdory veškeré osobní statečnosti - Rose byla ženou, sice padlou a rádoby poníženou – ale ženou – ovšem pláč to byl tichý, s ještě tišším sténáním. Jestli se všechny ty závistivé báby a jejich parodie na muže hodlaly dočkati absolutního ponížení doprovázeného křikem – nedočkali se. Byť s obtížemi, i když se to zdálo podivné – dokázala Rose odejít ztichlým davem – středem. S rozšvihanou zadnicí, tvářemi plných slz – ale se ctí a odvahou.
Po vykonání veřejné exekuce odešla Rose do Washingtonu. Zde si našla movitého a vlivného manžela a ve velkém bohatství a skvělé duševní i fyzické kondici se nakonec dožila požehnaných šestadevadesáti let. Bývalá nevěstka Rose,pozdější kurtizána, vyzvědačka - a rovněž metresa několikera amerických prezidentů a magnátů, nyní vdova po vlivném kongresmanovi, investorovi a ústavním soudci v jedné osobě, zemřela po novém roce roku 1942, krátce poté co USA vstoupily do druhé světové války, ve svém domě, v nejměkčí posteli, obklopena velkou milující rodinou. Muži kteří ji kdysi dávno ponížili, byli dávno po smrti, vesměs zahynuvší dílem na cirhozu jater, dílem na „francouzskou nemoc“ a dílem na „olovo“. Šerif, Rosin popravčí, byl zastřelen zákeřně zezadu již v roce 187, soudce zesnul na přijici o rok dříve, po strašlivém utrpení.
X.T.
©A.D. 2020