Další den jsem našla u vchodu kytici bílých růží. I předtím, než jsem otevřela vzkaz, mi bylo jasné, od koho jsou. Na lístku bylo napsáno: Už tě nebudu kontaktovat, jen doufám, že mi jednou odpustíš. D.
S rozporuplnými pocity jsem kytici vzala a dala ji doma do vázy.
„Ty ji nevyhodíš?” divil se po návratu z práce Aleš.
„Proč? Je krásná. A navíc, ta kytka za nic nemůže”, odpověděla jsem a tím to haslo.
Utíkaly dny, pak týdny. Zkoušela jsem se sama učit anglicky, ale tím víc jsem na Davida myslela. Zapsala jsem se i do kurzu, domluvila se na zkušebním měsíci. Nedokázali mi často vysvětlit, proč a nač co jak je, alespoň ne tak jednoduše, jako.. No jako David. A hlavně jsem poznala, že jeho metody opravdu fungovaly. Často jsem šla na hodinu, aniž bych otevřela doma sešit. Na kurzu to neřešili, bylo pro ně hlavní, že jim platím. Další měsíc už jsem nepokračovala. Dlouho jsem si to nechtěla přiznat, ale často jsem myslela na Davida. Už ne se vztekem, spíš s lítostí. Litovala jsem, že náš vztah, který už jsem pokládala za hodně blízký, takhle skončil.
Asi čtvrt roku poté, co jsem dostala od Davida růže, jsem se konečně odhodlala k tomu, o čem jsem už dlouho uvažovala. Sebrala jsem se a šla za ním. Zazvonila jsem u něj a doufala, že bude doma. Nenapadlo mě ale, že nebude doma sám. Otevřela mi Dita, Davidova manželka. Párkrát jsme se už potkali, většinou jsme se ale jen míjeli ve dveřích. Dita vykulila oči, když mě viděla, bylo poznat, že o všem ví.
„Je David doma?” vykoktala jsem po chvíli. Dita kývla a zavolala na něj. Naštěstí měla dost rozumu a šla si po svých, aby nám nechala soukromí.
„Klári!” vypadlo z Davida, na víc se nezmohl. Pak sebou trhl a pokynul mi, ať jdu dál. Posadili jsme se.
„Proč jsi přišla?” zeptal se. Bylo znát, že neví, co ode mě má čekat.
„Chtěla jsem ti poděkovat za ty růže”, nevěděla jsem, co jiného říct.
„ Ani nevíš, jak mě to všechno mrzí! Asi ti Aleš řekl důvod, proč jsem se tenkrát tak choval…? “
„Ne, a ani nemusel. Všechno jsem slyšela, pár metrů od vás byla zaplá chůvička v kočárku” vysvětlila jsem mu.
David byl v šoku: „Ty jsi slyšela úplně všechno? Musíš mě nenávidět, když víš, jak jsem si na tebe bez důvodu vylil zlost!” Bylo poznat, že si to i po měsících vyčítá.
„Měla jsem vztek, ale ten už mě přešel. Spíš mi trvalo, než jsem ti dokázala odpustit. A byla bych moc ráda, kdybychom to spolu ještě zkusili. Hrozně jsi mi chyběl” dodala jsem se slzami v očích.
David vyskočil a objal mě. I on byl naměkko. Dlouho jsme si pak povídali, ještě několikrát se mi omluvil.
„Zapomenu na to, když mi slíbíš, že mě zase začneš učit ájinu” řekla jsem a viděla, jak se vyděsil.
„Nemyslíš tím..? “nenechala jsem ho domluvit:
„Ale ano, myslím. Bez tebe a tvý metody se dál neposunu, i když jsem to zkoušela. Navíc vím, že ti můžu věřit, že mi už po druhý neublížíš.”
David se dlouho zdráhal, bál se, že se zase neovládne. Vůbec si nevěřil.
Nakonec souhlasil, jinou možnost jsem mu ani nedala. Domluvili jsme se na další týden na čtvrtek. Bylo na něm poznat, že už ted se toho dne děsí.
Když jsem ve čtvrtek u něj zazvonila, byl celý nesvůj. Na jednu stranu se těšil, i jemu naše hodiny dost chyběly. Na druhou stranu se bál, co bude. Minule jsme se domluvili, že si zopakuju slovíčka z naší předposlední hodiny - ty, za které jsem dostala takový výprask. Ani jednoho z nás nepřekvapilo, že jsem z učení vypadla a nedokázala se je všechny naučit. Dala jsem správně jen deset.
„Nevadí, do příště se je naučíš” zkusil to David, ale zavrtěla jsem hlavou „Dohoda je dohoda, zasloužím si patnáct ran”, vstala jsem a zamířila k sedačce.
„A co kdybys je dala ty mě? “ zeptal se mě vážně, až mě to rozesmálo. Došla jsem k němu a řekla „Věřím ti a je načase, aby sis taky začal zase věřit.”
Stáhla jsem si kalhoty i kalhotky a polonahá se ohnula přes opěradlo. Bála jsem se, ale říkala si, že jen tak to můžeme oba překonat. Za chvíli přišla první rána, ale sotva jsem ji cítila. U dalších to nebylo o moc lepší, ne, že bych toužila po bolesti, nikdy se mi výprasky nezalíbily, spíš jsem chtěla, aby se David dostal přes výčitky. U pátý rány jsem vstala a řekla, ať už se vzpamatuje, vždyť je tohle pro smích.
Na Davidovi bylo vidět, jak se mu to příčí, ale další rána už byla o poznání větší. Dával je pomalu, jako by se bál, že když zrychlí, tak se neovládne. Dvanáctá byla nečekaně prudká, prohnula jsem se v zádech. Až teď jsem si všimla, že je naproti mně zrcadlo, které tam dřív nebylo. Na chvíli se moje oči setkaly s Davidovými. Viděla jsem, že jsou plné bolesti. Ty rány bolely víc jeho, než mě. Navíc se lekl, že dal moc velkou ránu a další zmírnil.
I další schůzky bylo znát, že se mezi námi něco stalo. I když jsme se spolu snažili bavit jako kdysi, panovala mezi námi až moc velká slušnost a rezervovanost. Pro nás oba ale bylo důležité, aby jsme dali svůj vztah zase do hromady. Pracovali jsme na tom, snažili se tu hranici mezi sebou zbourat. Trvalo to několik týdnů, za kterých na mojí zadnici přibylo víc a víc modřin, ale nakonec se nám to přeci jen povedlo.
S rozporuplnými pocity jsem kytici vzala a dala ji doma do vázy.
„Ty ji nevyhodíš?” divil se po návratu z práce Aleš.
„Proč? Je krásná. A navíc, ta kytka za nic nemůže”, odpověděla jsem a tím to haslo.
Utíkaly dny, pak týdny. Zkoušela jsem se sama učit anglicky, ale tím víc jsem na Davida myslela. Zapsala jsem se i do kurzu, domluvila se na zkušebním měsíci. Nedokázali mi často vysvětlit, proč a nač co jak je, alespoň ne tak jednoduše, jako.. No jako David. A hlavně jsem poznala, že jeho metody opravdu fungovaly. Často jsem šla na hodinu, aniž bych otevřela doma sešit. Na kurzu to neřešili, bylo pro ně hlavní, že jim platím. Další měsíc už jsem nepokračovala. Dlouho jsem si to nechtěla přiznat, ale často jsem myslela na Davida. Už ne se vztekem, spíš s lítostí. Litovala jsem, že náš vztah, který už jsem pokládala za hodně blízký, takhle skončil.
Asi čtvrt roku poté, co jsem dostala od Davida růže, jsem se konečně odhodlala k tomu, o čem jsem už dlouho uvažovala. Sebrala jsem se a šla za ním. Zazvonila jsem u něj a doufala, že bude doma. Nenapadlo mě ale, že nebude doma sám. Otevřela mi Dita, Davidova manželka. Párkrát jsme se už potkali, většinou jsme se ale jen míjeli ve dveřích. Dita vykulila oči, když mě viděla, bylo poznat, že o všem ví.
„Je David doma?” vykoktala jsem po chvíli. Dita kývla a zavolala na něj. Naštěstí měla dost rozumu a šla si po svých, aby nám nechala soukromí.
„Klári!” vypadlo z Davida, na víc se nezmohl. Pak sebou trhl a pokynul mi, ať jdu dál. Posadili jsme se.
„Proč jsi přišla?” zeptal se. Bylo znát, že neví, co ode mě má čekat.
„Chtěla jsem ti poděkovat za ty růže”, nevěděla jsem, co jiného říct.
„ Ani nevíš, jak mě to všechno mrzí! Asi ti Aleš řekl důvod, proč jsem se tenkrát tak choval…? “
„Ne, a ani nemusel. Všechno jsem slyšela, pár metrů od vás byla zaplá chůvička v kočárku” vysvětlila jsem mu.
David byl v šoku: „Ty jsi slyšela úplně všechno? Musíš mě nenávidět, když víš, jak jsem si na tebe bez důvodu vylil zlost!” Bylo poznat, že si to i po měsících vyčítá.
„Měla jsem vztek, ale ten už mě přešel. Spíš mi trvalo, než jsem ti dokázala odpustit. A byla bych moc ráda, kdybychom to spolu ještě zkusili. Hrozně jsi mi chyběl” dodala jsem se slzami v očích.
David vyskočil a objal mě. I on byl naměkko. Dlouho jsme si pak povídali, ještě několikrát se mi omluvil.
„Zapomenu na to, když mi slíbíš, že mě zase začneš učit ájinu” řekla jsem a viděla, jak se vyděsil.
„Nemyslíš tím..? “nenechala jsem ho domluvit:
„Ale ano, myslím. Bez tebe a tvý metody se dál neposunu, i když jsem to zkoušela. Navíc vím, že ti můžu věřit, že mi už po druhý neublížíš.”
David se dlouho zdráhal, bál se, že se zase neovládne. Vůbec si nevěřil.
Nakonec souhlasil, jinou možnost jsem mu ani nedala. Domluvili jsme se na další týden na čtvrtek. Bylo na něm poznat, že už ted se toho dne děsí.
Když jsem ve čtvrtek u něj zazvonila, byl celý nesvůj. Na jednu stranu se těšil, i jemu naše hodiny dost chyběly. Na druhou stranu se bál, co bude. Minule jsme se domluvili, že si zopakuju slovíčka z naší předposlední hodiny - ty, za které jsem dostala takový výprask. Ani jednoho z nás nepřekvapilo, že jsem z učení vypadla a nedokázala se je všechny naučit. Dala jsem správně jen deset.
„Nevadí, do příště se je naučíš” zkusil to David, ale zavrtěla jsem hlavou „Dohoda je dohoda, zasloužím si patnáct ran”, vstala jsem a zamířila k sedačce.
„A co kdybys je dala ty mě? “ zeptal se mě vážně, až mě to rozesmálo. Došla jsem k němu a řekla „Věřím ti a je načase, aby sis taky začal zase věřit.”
Stáhla jsem si kalhoty i kalhotky a polonahá se ohnula přes opěradlo. Bála jsem se, ale říkala si, že jen tak to můžeme oba překonat. Za chvíli přišla první rána, ale sotva jsem ji cítila. U dalších to nebylo o moc lepší, ne, že bych toužila po bolesti, nikdy se mi výprasky nezalíbily, spíš jsem chtěla, aby se David dostal přes výčitky. U pátý rány jsem vstala a řekla, ať už se vzpamatuje, vždyť je tohle pro smích.
Na Davidovi bylo vidět, jak se mu to příčí, ale další rána už byla o poznání větší. Dával je pomalu, jako by se bál, že když zrychlí, tak se neovládne. Dvanáctá byla nečekaně prudká, prohnula jsem se v zádech. Až teď jsem si všimla, že je naproti mně zrcadlo, které tam dřív nebylo. Na chvíli se moje oči setkaly s Davidovými. Viděla jsem, že jsou plné bolesti. Ty rány bolely víc jeho, než mě. Navíc se lekl, že dal moc velkou ránu a další zmírnil.
I další schůzky bylo znát, že se mezi námi něco stalo. I když jsme se spolu snažili bavit jako kdysi, panovala mezi námi až moc velká slušnost a rezervovanost. Pro nás oba ale bylo důležité, aby jsme dali svůj vztah zase do hromady. Pracovali jsme na tom, snažili se tu hranici mezi sebou zbourat. Trvalo to několik týdnů, za kterých na mojí zadnici přibylo víc a víc modřin, ale nakonec se nám to přeci jen povedlo.