Uběhlo skoro sedm let.
První tři roky jsme se s Davidem pravidelně scházeli. S angličtinou jsem tak postoupila, že už jsme spolu často mluvili jen anglicky. I když jsme se někde na ulici potkali, automaticky jsme oba spustili po cizím. Na mateřskou jsem navázala druhým mimčem, mezi pracující lidi jsem se vracela až po pěti letech. Nemusela jsem se bát ani nabídek práce, kde vyžadovali pohovor v angličtině. A díky skvělým výsledkům jsem dostala práci na vyšší pozici, než jsem měla dříve. Ze začátku jsem se snažila, abychom se s Davidem i dál pravidelně vídali, už ne kvůli doučování, ale jen abychom přátelsky pokecali. Po chvíli jsem ale zjistila, že nová práce a starání se o domácnost a dvě děti mě natolik zaměstnává, že mám málokdy čas na něco jiného. Sem tam jsme si sice zavolali, ale pak už si psali jen ze slušnosti k Novému roku.
Proto mě dost překvapilo, když u nás David z ničeho nic zazvonil. Bylo to v sobotu ráno. Muž nebyl doma a děti spávaly z pátku na sobotu u babičky. Celá rozespalá jsem otevřela, oblečená do županu. Když jsem viděla Davida, hned mi došlo, že se něco stalo.
„Můžu s tebou na chvíli mluvit?” zeptal se mě a já poodstoupila, aby mohl vejít. Postavila jsem na kávu a až když jsme si sedli, zeptala se, co se stalo.
„Vím, že jsme se dlouho neviděli a promiň, že jsem tě tak přepadl, ale jsi asi jediná, kdo by mi mohl pomoc” řekl na rovinu.
„Jasně, že ti pomůžu, jen mi už pověz, co se stalo. Docela mě děsíš!“ pobídla jsem ho.
Bylo na něm vidět, že se mu o tom nemluví snadno, pak to z něj ale vypadlo.
„Podvedl jsem svoji ženu” vychrlil a vyrazil mi tím dech.
„Ditu?” zeptala jsem se hloupě. Nějak jsem tomu nemohla uvěřit, u jiných bych to vzala takřka normálně, ale u Davida? Byli pro mě vzorem, co se týče manželství.
„Promiň, ale nějak nechápu, s čím ti můžu pomoc? Nechceš ode mě krýt, že ne?!“ byla první věc, která mě napadla.
„Ne, to opravdu ne!” řekl David trochu dotčeně.
„Promiň, můžeš mi víc vysvětlit, co se stalo?”zeptala se a byla zvědavá, co se dpzvím.
A David spustil. Že byl minulý víkend pracovně pryč, jen on a kolega. Bydleli na horské chatě, kde měli schůzku s klienty. A na vedlejším pokoji bydlela mladá, moc krásná bruneta. Líbila se jim oběma, i když si ze začátku dělali srandu, že by to mohla být jejich dcera. A ze srandy ji večer v baru pozvali na drink. Ona nejen, že neodmítla, ale začala balit Davida. Měl pocit, že omládl a že mu svět leží u nohou. Nebo aspoň ta holka. Jmenovala se Lucka. Po pár skleničkách se zvedli a odešli na pokoj.
„A zbytek si už domyslíš” zakončil své vyprávění.
„Dobře, ale jedno uklouznutí, je to blbý, ale stane se skoro každýmu, ne?”uklidňovala jsem ho.
„Právě, kdyby jen jedno, dalo by se to snad omluvit. Ale byl jsem jak v transu. Řekl jsem si, že když se to už stalo, tak je jedno, jestli jednou nebo víckrát“ ,přiznal mi neochotně.
„Ty seš teda vůl!” vylítlo ze mě. Pak jsem se zarazila, normálně bych si tohle k němu nedovolila. Čekala jsem, jak nadávku vezme. Jen kývl, že se mnou souhlasí.
„A ode mě chceš poradit, jestli to Ditě říct? “ pořád jsem nechápala, s čím mu mohu pomoci..
„Ale ne. Pár dní jsem to tutlal, ale pak se mi to vůči ní zdálo ještě horší, než ta nevěra. Všechno jsem ji řekl - možná jsem vynechal, kolik jí bylo a jak moc byla hezká, myslím, že detaily by jí ještě víc ublížily. Omluvil jsem se jí, ale nepřekvapilo mě, že to nestačí.” David čím dál víc vypadal jako hromádka neštěstí.
„Neříkej mi, že se chce rozvést?!”zděsila jsem se.
„Dlouho na mě křičela, i slovo rozvod padlo. Pak se šla uklidnit a po nějaký době přišla s návrhem. Že jestli mě to opravdu mrzí, tak si nechám dát pořádný výprask. Háček byl v tom, že mi ho nechtěla dát sama, ale měl jsem přemluvit někoho známýho. Byl to od ní trest, abych musel obcházet kamarády a všem se přiznávat, jakej jsem parchant.” dovysvětlil, v očích měl jasný nesouhlas.
Chvíli jsem na něj zaraženě koukala a pak se zeptala: „To je teda síla. Kolik jsi jich musel obejít?”
„Zatím jednoho, ten mě poslal někam, ať se z toho vylížu sám. Ty jsi druhá. A doufám, že i poslední!” pohlédl na mě prosebně.
„To nemyslíš vážně! Jak tě to napadlo? Proč zrovna já?!“ spustila jsem, když jsem pochopila, kam tím míří.
„Říkal jsem si, že mi třeba ráda vrátíš aspoň něco z těch ran, co jsem ti kdysi dal. Navíc jsme si bývali blízcí a jsi asi jediná, co o mně ví skoro všechno, před tebou bych se snad tak nestyděl. A hlavně jsi jedna z mála lidí, u kterých si mohu být jistý, že to nikomu nepoví. Snad mě nenecháš obcházet všechny kamarády, že ne?” Když to vypadalo, že se nenechám přemluvit, zatlačil.
„A nedlužíš mi náhodou něco? Díky mně sis udržela práci, tak mi pomoz udržet si manželku- moc tě prosím.. “
Nakonec jsem souhlasila, i když se mi to vůbec nezamlouvalo.
Chtěla jsem to mít rychle za sebou - a on vlastně taky. Přemístili jsme se do ložnice, David mi dal svůj opasek, sundal si oblečení a lehl si jen v košili na postel na břicho. Já, stále v županu, jsem si stoupla bokem k němu a začala vyplácet. Předem jsme se domluvili, že ho nebudu šetřit. Ale stála jsem si za svým, že víc jak pětadvacet mu nedám - vždyť i on tuhle hranici nikdy nepřekročil. A dodnes si pamatuju, jak mi to často stačilo.
Prvních pět ran bylo cvičných, každá letěla jinam a ne moc silně. Když jsem si byla s řemenem jistější, přitvrdila jsem:
„Jedna“, řekla jsem po tom, co dopadla další rána, aby pochopil, že už jedem na ostro.
D:
„Jedna“ řekla Klára a já věděl, že předchozí rány se nepočítají.
První tři rány jsem si myslel, že to zvládnu bez křiku. U čtvrté se už do toho ale dostala a mě překvapilo, jakou silou dopadla. Zasyčel jsem bolestí, jen tak tak, že jsem nevykřikl.
U sedmé rány už jsem polykal slzy, stále odhodlaný nekřičet. U deváté jsem to vzdal a zařval. Za mlada jsem dostal výprask i rákoskou, a ne jednou. A nepamatoval jsem si, že by to tak bolelo. Že bych ve stáří byl větší padavka? Nebo jsem jen zapomněl, jak to tenkrát opravdu bylo?
Jedenáctá rána byla tak bolestivá, že mi ruka automaticky vystřelila, aby zakryla zadek – pochopil jsem, že Klára jen tak tak zastavila dopadající řemen, abych přes ruku nedostal.
„Promiň” omluvil jsem se jí a ruku stáhl, aby mohla pokračovat. A byl jsem rád, že jsem přes ruku nedostal. Ale asi z toho důvodu byla dvanáctá rána znatelně prudší. „AUUUU”, nedokázal jsem zadržet výkřik. Kde se v ní ta síla a ráznost bere? Nechápal jsem. Zakousl jsem se do zápěstí, díky tomu jsem další dvě rány zvládl bez křiku. Patnáctá rána mě tak zabolela, že jsem se prohnul v zádech.
K:
Byli jsme u šestnácté rány, když jsem se najednou zarazila. Něco jsem zaslechla. I David se za zvukem otočil. Vyděšeně jsme na sebe pohlédli. Někdo vešel do bytu.
„Manžel se vrátil z noční! Úplně jsem na něj zapomněla!“ řekla jsem zděšeně a koukla na Davida. Naznačila jsem mu, ať je ticho, odložila jsem opasek a vyšla z místnosti.
Netušila jsem, co říct a jak se chovat. Nevěděla jsem ani to, jestli se mám Davida snažit utajit, nebo raději mluvit na rovinu. Aleš mě pozdravil, zasmál se, že jsem ještě v županu a líbnul mě na tvář. Zamířil do kuchyně, oddychla jsem si. Postavil na kafe a zamířil k ložnici, sahal už po klice, nevydržela jsem a vykřikla: „Ne!”
Manžel se zarazil, koukl na mě a dal si dohromady župan a můj napjatý výraz. Vlítl do ložnice a viděl Davida, který na sebe rychle natahoval oblečení. Být to někdo jiný, hned by jednal. Pohled na Davida ho ale dost zarazil.
„To snad nemyslíš vážně! “ křikl a mířil k Davidovi se zaťatou pěstí.
„Ty hajzle! Že jsem tě nezmlátil už dávno!” křičel Aleš vzteky.
Skočila jsem mezi ně dřív, než dopadla rána. Jen tak tak, že mě neuhodil.
„Aleši počkej! Vím, jak to vypadá, ale tak to není! Nech si to vysvětlit!”
prosila jsem ho.
„Jsem snad blbej? Tady není co vysvětlovat!“ řekl a chtěl mě odstrčit.
„Copak jsem ti někdy lhala?! Dej mi minutu a pak nás klidně zmla oba“ nedala jsem se.
Aleš se zarazil, koukl na mě. Věděl, že říkám pravdu, vždy jsme spolu mluvili na rovinu. O všem. Bylo vidět, že má sto chutí praštit i mě, ale nakonec kývl směrem ke dveřím a řekl: „Jdu si zakouřit. Máš jednu cigaretu na to, abys mi to vysvětlila. Ale radím ti - nic mě nevytočí víc, než nějaká vymyšlená historka! A ty se nehni!” obořil se na Davida a vyšel z místnosti.
D:
Dlouhých deset minut, to byla doba, než se Aleš vrátil do ložnice. Sám. „Teď mluv ty!” štěkl naštvaně. Myslel jsem, že chce porovnat Klářinu verzi s mojí, a tak jsem začal, jak jsem se u nich nečekaně objevil a měl jsem prosbu. Aleš mi do toho ale skočil: „To už vím od Kláry! Ale nechtěla mi říct, proč jsi po ní chtěl výprask. Tys jí něco proved, co?! A myslel sis, že tak budete vyrovnaní?! Ale to ses pletl, to já se teď vyrovnám s tebou. Ať vyklopíš důvod, nebo ne!” bylo vidět, že to Aleš myslí vážně.
Došlo mi, že Klára dodržela slib, že nikomu o mojí nevěře nepoví. Řekl jsem si, že mě David i tak nesnáší, a tajit to by hodně věcí zkomplikovalo. Řekl jsem mu to, zkráceně, ale popravdě. I podmínku mojí ženy. Aleš na mě překvapeně koukal.
„A to tě měla Klára za svatýho! Aspoň konečně poznala, jaký jsi lump!” vyplivl zhnuseně.
Minutu bylo ticho, bylo vidět, že Aleš nad něčím uvažuje.
„Svlíkni se” rozkázal mi.
Když pochopil, že se k tomu nemám, dodal: „Jen chci vidět, jak se na tobě Klára vyřádila.”
„Copak ji nevěříš?“ snažil jsem se z toho vycouvat. Opravdu se mi nechtělo se před Alešem svlékat.
„Věřím, jinak bychom se tu tak nebavili!” zarazil mě Aleš.
Svlékl jsem se a ukázal zmalovaný zadek, i když nerad.
„Koukám, že tě nešetřila! Na ní dost dobrej výkon, ale myslím, že když s tímhle přijdeš domů, tak to bude brát tvoje žena jako osobní urážku. Podvedeš ji a za pár dní nebudeš o ničem vědět.” ohodnotil můj zadek Aleš.
Chvíli nic neříkal a mě došlo, že má pravdu. Než jsem stačil něco říct, Aleš pokračoval:
„Dám ti na výběr ze dvou možností. Buď se hned sebereš a zmizíš. A je mi jedno, jestli takhle půjdeš domů, nebo za známýma, aby dokončili, co Klára začala. Ale podmínka je, že se budeš držet od Kláry dál - jestli ne, třetí šanci ti nedám a zmlátím tě tak, že tě nikdo nepozná.” podobnou reakci jsem čekal. Ale nenapadalo mě, co by mohla být ta druhá možnost. A tak jsem se opatrně zeptal: „A ta druhá možnost?”
„Nebo ti pomůžu, aby se s tebou manželka nerozvedla” zaskočil mě Aleš.
„Proč bys to dělal?” nechápal jsem.
„Proč? Protože by to znamenalo dokončit trest za Kláru. Ani nevíš, s jakým nadšením se toho ujmu! A navíc ti to pomůže a Klára mi nebude moc nic vyčítat.” řekl Aleš na rovinu.
Chvíli jsem přemýšlel, chtěl jsem si to ujasnit. „Takže to znamená buď rozvod a přetrhání kontaktů s Klárou, nebo devět ran od tebe?” zeptal jsem se nedůvěřivě.
Aleš se zasmál: „Tak snadný to nebude. Abych se ujistil, že bude tvoje manželka spokojená, navrhuji nových pětadvacet ran. A ať to zaokrouhlíme - ještě k tomu těch devět, jen tak pro zahřátí.”
Cítil jsem, jak blednu. Dohromady padesát ran!
„Tuším správně, že bys mě nešetřil” konstatoval jsem.
„To teda, ale jen pro tvoje vlastní dobro, nezapomínej” dodal Aleš jízlivě.
„A budu se dál moc stýkat s Klárou? Ne teda, že bychom teď byli nějak v kontaktu..” dodal jsem rychle.
Aleš kývl, i když nerad.
„Já to teda beru, ale s jednou podmínkou” řekl jsem na konec rozhodně.
„Myslíš, že jsi v situaci, kdy by sis mohl klást podmínky?!” naštval se Aleš.
„Jen ať u toho není Klára. Nic jinýho nechci!” nedal jsem se jen tak odbýt.
„Neboj, nebude. Ale ne kvůli tobě - Za prvý by ji to ublížilo víc, za druhý mě takhle nebude mít pod kontrolou” zasmál se Aleš.
Tenhle dodatek se mi silně nelíbil. Věděl jsem ale, že nemám na výběr. Proto jsem kývl, aby věděl, že ani po tomhle necouvnu.
„Jdu říct Kláře, na čem jsme se domluvili a někam ji vyšlu.“dodal Aleš a zmizel z pokoje.
K:
Vůbec se mi to nelíbilo. Šla jsem za Davidem, ujistit se, že do toho jde dobrovolně. Nechtěla jsem je nechávat spolu samotné, když ale naléhal i David, kývla jsem. Chtěla jsem ale po Alešovi, aby mi slíbil, že se bude ovládat a že to nepřežene. Slíbil mi to a já věděla, že mu můžu věřit. Vždyť i on mi hned uvěřil, že jsem ho nepodvedla. Sebrala jsem se a odešla.
D:
Aleš vešel do ložnice a zavřel za sebou dveře. „Svlíkni se a podej mi pásek.“
Začal jsem se svlékat s pocitem, že za chvíli zapomenu na to, jak se před Alešem stydím.
„Ani nevíš, jak jsem se na tuhle chvíli těšil. Na chvíli, kdy ti budu moc vrátit to, jak jsi tenkrát ublížil Kláře.
Netušíš, jak jsem si vyčítal, že jsem ji před tebou neochránil. A jak jsem si neodpustil, že jsem dodržel slib, co jsem ji dal a nerozbil ti hubu” Aleš mluvil poměrně klidně, jako by si tuhle chvíli chtěl vychutnat. V duchu jsem uvažoval, jestli má v plánu porušit slib, co dal Kláře dnes. A pevně doufal, že ne.
Když jsem byl svlečený, položil jsem se na postel, stejně, jako předtím.
Aniž bych si uvědomil, že se ke mně Aleš přiblížil, přišla rána. Prudká a nečekaná. I sama od sebe by bolela, natož na čerstvě zmlácený zadek! Jak jsem ji nečekal, prohnul jsem se a zaječel.
„Doufej, že je Klára na konci města, všude jinde tě totiž uslyší!” posmíval se mi Aleš. Neodolal a dodal „A to je teprv začátek”
Ani nedopověděl větu a zasadil mi další ránu. Zase nečekaně. Předem jsem tušil, že nevydržím být celou dobu zticha, ale štvalo mě, že křičím už od první rány. A to jsem si myslel, jak mi Klára dává zabrat!
Třetí ránu jsem už čekal, jen jsem zasyčel. Čtvrtá dopadla hned za třetí, navíc úplně na stejné místo. Zaječel jsem, a dost. Kdyby aspoň Aleš dával rány pravidelně a střídal půlky. Ale to schválně nedělal. V jednu chvíli dal dvě rychlé rány nalevo, rychlou napravo, pak dvě pomalé ,také nalevo. Snášel jsem to hůř, než kdybych věděl, kdy a co mám čekat. Nejvíc mě ale vyděsilo, když Aleš udělal pauzu. Po chvíli se smíchem řekl. „Zahřívacích devět ran máš za sebou. Teď teprv začne ta správná jízda!”
Při těch slovech mi strnuly vlasy hrůzou. Jestli tohle nebylo na ostro, co přijde potom?! Zjistil jsem to během vteřiny. Nechápal jsem, kde vzal Aleš takovou sílu, ale desátá rána byla dvakrát větší, než ty předchozí!!!
Znovu jsem se prohnul v zádech, zavřeštěl a automaticky si chtěl chránit zadek rukou. To byla chyba. Dostal jsem přes prsty takovou ránu, že jsem na okamžik myslel, že je mám zlomené. Ale neměl.
„Tahle rána se počítá pořád jako první. A doufám, že už takovou blbost neuděláš!” dodal Aleš.
První rána. To znělo hrozně! Už teď jsem měl zadek v jednom ohni. A to mám před sebou ještě dvacet čtyři ran! Jak to jen vydržím?
Stáhl jsem ruku, nenapadlo mě zabývat se omluvou. Zlatá Klára! pomyslel jsem si.
A už přiletěla další rána. A v mžiku na to další a další. Všechny stejně silné, jako ta první. Výkřik se mi slil do jednoho „AUUUUUU!!!!!!!“
Byla menší pauza, věděl jsem, že si Aleš užívá chvíle, kdy mě má v hrsti.
„Víš, nikdy jsem nechápal, proč k tobě Klára tak vzhlíží. A teď už to nechápu vůbec!!” Aleš nečekal na moji reakci a dal dvě rány - ne tak rychle, ale zákeřně na hranici zadku a stehen. Počkal, až utichne můj řev a na stejné místo přidal další dvě - tentokrát hned po sobě. Pak dal po jedné na každou půlku, až to mlasklo.
„Deset máš za sebou!“ jestli mě tím chtěl uklidnit, tak se mu to nepovedlo! Vždyť nejsme ani v polovině!
Aleš se rozpřáhl, musel do síly zapojit i záda, protože další rána dopadla na obě dvě půlky současně, na obě stejně silně. Hodně silně!
„Tahle se počítá za jednu, aby bylo jasno! “dodal.
Ani jsem se nedivil, že už brečím. Brečím a křičím bolestí. A mám jen kousek k tomu, abych začal prosit o milost.
Aleš pokračoval ve svém monologu: „Nikdy jsem nechápal, co se ti může líbit na výprascích, co jsi dával Kláře. A že jich bylo! Ale víš, díky tobě jsem to teď pochopil. Je to docela zábava. Určitě se mnou souhlasíš” provokoval mě.
Chtěl jsem se ohradit, že se mi to nikdy nelíbilo. Možná až na ten jeden.. Na ten, kvůli kterému jsem Kláru málem ztratil. Byl to krásný pocit, moc si na někom vybít zlost. A přesně to teď dělá Aleš. Jen ten si vybíjí zlost na správné osobě, která si trest zaslouží!
Aleš začal dávat střídavě rány na obě půlky, poměrně i pravidelně. Zjistil jsem, že to není o moc lepší, jen zmizel strach, kdy jsem nevěděl, kam jaká rána dopadne. Hodně mě pak překvapilo, když najednou Aleš uhodil místo do mě vedle do matrace a vteřinu na to do mě. Malý detail a co to provedlo s mými nervy! Hrál si se mnou jako kočka s myší! Další rána zase dopadla nad stehna. Jestli jsem se vůbec někdy snažil moc nekřičet, tak teď jsem řval na celý dům. Ani jsem si neuvědomil, že křečovitě svírám dřevěný rám postele.
Přišly další rány, jedna dokonce dopadla na záda. To byla bolest! Nevěděl jsem, jestli to bylo schválně, nebo se Aleš netrefil. Když jsem si ale vzal, s jakou přesností doteď mířil.. A jak si trest vychutnával…! Jak jsem ho nenáviděl! Ale vypadalo to, že Aleš mě nenáviděl po celou dobu, co jsem se s Klárou bavil... Nebo minimálně od dob velkého “třesku“, došlo mi.
Další rána si našla moji zadnici. Nevěděl jsem proč, ale byla horší než ostatní. Aniž bych si to uvědomil, zvedl jsem ruce nad hlavu a udělal z nich T - znak pro pauzu, který znají už malé děti.
I když jsem to nečekal, zabralo to.
„Co se děje? Ještě ti jich 6 zbývá” zarazil se Aleš.
„Už nemůžu, už mám dost!“ přiznal jsem.
„To sis měl rozmyslet dřív, než sis šel užívat s mladou holkou!”popíchl mě Aleš.
„Děláš, jako by ti šlo o tohle!”vyprskl jsem naštvaně.
„Myslím si, že každej proutník jako ty, si zaslouží trest! A to, že si u toho můžu vyřídit pár věci, co jsme měli mezi sebou nevyřízený, to je bonus navíc. Koukej se na to takhle - budeš to mít odbytý najednou!“zasmál se Aleš.
„Já už ale opravdu víc nezvládnu. Dej mi pár minut pauzy. Prosím”neměl jsem daleko k tomu, abych začal žadonit jak malé dítě.
Aleš nakonec souhlasil a na chvíli odešel z místnosti. Zabořil jsem hlavu do postele a propukl v pláč naplno. Ještě 6 ran! Měl jsem pocit, že nevydržím už jedinou. Ale věděl jsem, že musím. Za chvíli jsem si už nadával, že jsem o pauzu požádal. Teď už jsem to mohl mít za sebou! Jsem to ale vůl!
Trvalo ještě pár minut, než se Aleš vrátil. Nesl mi sklenici vody, ocenil jsem to.
Napil jsem se, sebral odvahu a řekl, že můžeme pokračovat.
„Jestli teda opravdu chceš, budem pokračovat. Ale za pauzu máš pět ran navíc!”řekl rozhodně Aleš.
Vyděsil jsem se „To nemyslíš vážně! To je to skoro dvojnásobek z toho, co mi zbývalo!“
„To sis měl rozmyslet dřív. Buď dvojnásobek, nebo nic!”Aleš si stál za svým.
Věděl jsem,že s ním nehnu, že nemá na výběr. „Ty víš, že ti dnes projde všechno, co?”
„Jo, mám tě totiž hezky v hrsti,” řekl už zase jízlivě.
„Jak já tě nesnáším!” zanadával jsem, ale už si lehal si zpátky na postel.
Devatenáctá rána se mi zdála ještě silnější, než ty předchozí. Možná po té pauze. A nebo o ní nabral Aleš novou sílu.
Hned za ní přišla další, na druhou půlku. Aleš se rozhodl mě netrápit jen fyzicky:
„Víš, kdo dokáže podvíst svoji ženu? Odpověz!” rozkázal mi.
Poznal jsem, že další ránu nedá, dokud neodpovím.
„Jen takový vůl, jako já!”přiznal jsem.
Další rána, další výkřik. Aleš se zasmál, opravdu si výprask užíval. A dal mi další otázku: „Zasloužila si to tvoje žena?”
“Ne, a já si nezasloužím ji” odpověděl jsem po bolestivém výkřiku. Věděl jsem, že otázky hodně trest zpomalují. A hlavně ho prodlouží. Už jsem to chtěl mít rychle za sebou.
Další rána, tentokrát nad stehna. „AUUU!!!”
„Stojí ti vůbec za všechnu tu bolest? Za to ponížení? Jestli ne, můžem hned skončit. Měl bys to o sedm ran kratší“ nabízel mi Aleš zákeřně.
Trvalo delší dobu, než jsem popadl dech a se sebezapřením odpověděl: „Kdyby mi za to nestála, vůbec tu dnes nejsem!”
Ani jsem nedopověděl a přilítla dvacátá čtvrtá. „ AUUUU!“
“Neříkej mi, že ji po tolika letech ještě miluješ!” posmíval se Aleš a zasadil nečekaně další ránu.
Odpověď se slila s mým výkřikem „milujuuuu!!!”
Dlouho se nic nedělo. Nejdřív jsem si myslel, že Aleš jen vymýšlí další otázku. Nebo mě napíná?
Vydýchával jsem se, brečel a hrozil se další rány. Pak už jsem to nevydržel, otočil se na něj a zeptal se: „To už jsi mě dnes netrápil dost? Musíš to ještě tak protahovat?”
“Končíme. Těch pět navíc za tu pauzu ti odpustím. Spíš jsem byl zvědavej, jestli na to kývneš. Ale jestli o ně opravdu stojíš…?” naznačil Aleš ránu.
„Ne!“ vykřikl jsem s děsem.
Aleš se s chutí zasmál. A poměrně přátelsky řekl: „Tak se obleč, dej se do kupy a přijď do kuchyně, něco nám naliju. Myslím, že oba potřebujem něco silnýho.“
Vteřinu nato, co odešel, se objevil ve dveřích. „Klára snad myslí na všechno. Nechala ti tu škopek se studenou vodou a ručník. Ale budeš se muset obsloužit sám, tohle po mně nechtěj!”
Trvalo deset, možná patnáct minut, než se mi povedlo úplně se uklidnit a opatrně obléct. Objevil jsem v ložnici zrcadlo. Když jsem viděl svůj zadek, co hrál všemi barvami, málem jsem šel do mdlob. Těsné kalhoty mi dost vadily, usoudil jsem, že se nic nestane, když vyjdu jen v trenkách. Ale pak cestu domů budu muset nějak s kalhotami zvládnout.
Aleš na mě čekal, opravdu měl nachystané panáky, jak slíbil. Byl v dost dobré náladě.
„Říkal jsem si, že jsme si nikdy oficiálně nepotykali. Vím, že bys to měl navrhnout ty, ale myslím, že dnes mám navrch já”, zasmál se. “Co ty na to? “
„Tak na tykání. A na to, že máme tohle bláznivý ráno za sebou!”
K:
Když jsem opatrně nakoukla do dveří, nemohla jsem uvěřit svým očím. Našla jsem oba chlapy, jak se přátelsky, skoro vesele baví u pití. Tohle dokážou jen mužský! Problesklo mi hlavou.
Hned jsem si všimla, že David stojí, dokonce se ani neopíral o zeď, kterou měl za sebou. Byl bledší, měl zarudlé oči, ale tvářil se kupodivu spokojeně.
„Jak to šlo?” zeptala jsem se.
„Poměrně dobře” odpověděl David. Aleš v údivu povytáhl obočí.
A tak David dodal na vysvětlenou: „Aleš mě nešetřil, určitě to u Dity projde. A navíc jsme mezi sebou zakopali válečnou sekyru!”
Dalšího panáka jsem si dala s nimi. Po něm David řekl, že si půjde pro kalhoty a vyrazí domů.
„Žádných díků se ode mě dnes nedočkáte, možná tak za měsíc, to už si budu moc sednout. I když, možná za dva!” zašklebil se. Všichni jsme se zasmáli. Já ho ještě poprosila, aby dal vědět, co Dita. Slíbil mi to a vydal se domů.
První tři roky jsme se s Davidem pravidelně scházeli. S angličtinou jsem tak postoupila, že už jsme spolu často mluvili jen anglicky. I když jsme se někde na ulici potkali, automaticky jsme oba spustili po cizím. Na mateřskou jsem navázala druhým mimčem, mezi pracující lidi jsem se vracela až po pěti letech. Nemusela jsem se bát ani nabídek práce, kde vyžadovali pohovor v angličtině. A díky skvělým výsledkům jsem dostala práci na vyšší pozici, než jsem měla dříve. Ze začátku jsem se snažila, abychom se s Davidem i dál pravidelně vídali, už ne kvůli doučování, ale jen abychom přátelsky pokecali. Po chvíli jsem ale zjistila, že nová práce a starání se o domácnost a dvě děti mě natolik zaměstnává, že mám málokdy čas na něco jiného. Sem tam jsme si sice zavolali, ale pak už si psali jen ze slušnosti k Novému roku.
Proto mě dost překvapilo, když u nás David z ničeho nic zazvonil. Bylo to v sobotu ráno. Muž nebyl doma a děti spávaly z pátku na sobotu u babičky. Celá rozespalá jsem otevřela, oblečená do županu. Když jsem viděla Davida, hned mi došlo, že se něco stalo.
„Můžu s tebou na chvíli mluvit?” zeptal se mě a já poodstoupila, aby mohl vejít. Postavila jsem na kávu a až když jsme si sedli, zeptala se, co se stalo.
„Vím, že jsme se dlouho neviděli a promiň, že jsem tě tak přepadl, ale jsi asi jediná, kdo by mi mohl pomoc” řekl na rovinu.
„Jasně, že ti pomůžu, jen mi už pověz, co se stalo. Docela mě děsíš!“ pobídla jsem ho.
Bylo na něm vidět, že se mu o tom nemluví snadno, pak to z něj ale vypadlo.
„Podvedl jsem svoji ženu” vychrlil a vyrazil mi tím dech.
„Ditu?” zeptala jsem se hloupě. Nějak jsem tomu nemohla uvěřit, u jiných bych to vzala takřka normálně, ale u Davida? Byli pro mě vzorem, co se týče manželství.
„Promiň, ale nějak nechápu, s čím ti můžu pomoc? Nechceš ode mě krýt, že ne?!“ byla první věc, která mě napadla.
„Ne, to opravdu ne!” řekl David trochu dotčeně.
„Promiň, můžeš mi víc vysvětlit, co se stalo?”zeptala se a byla zvědavá, co se dpzvím.
A David spustil. Že byl minulý víkend pracovně pryč, jen on a kolega. Bydleli na horské chatě, kde měli schůzku s klienty. A na vedlejším pokoji bydlela mladá, moc krásná bruneta. Líbila se jim oběma, i když si ze začátku dělali srandu, že by to mohla být jejich dcera. A ze srandy ji večer v baru pozvali na drink. Ona nejen, že neodmítla, ale začala balit Davida. Měl pocit, že omládl a že mu svět leží u nohou. Nebo aspoň ta holka. Jmenovala se Lucka. Po pár skleničkách se zvedli a odešli na pokoj.
„A zbytek si už domyslíš” zakončil své vyprávění.
„Dobře, ale jedno uklouznutí, je to blbý, ale stane se skoro každýmu, ne?”uklidňovala jsem ho.
„Právě, kdyby jen jedno, dalo by se to snad omluvit. Ale byl jsem jak v transu. Řekl jsem si, že když se to už stalo, tak je jedno, jestli jednou nebo víckrát“ ,přiznal mi neochotně.
„Ty seš teda vůl!” vylítlo ze mě. Pak jsem se zarazila, normálně bych si tohle k němu nedovolila. Čekala jsem, jak nadávku vezme. Jen kývl, že se mnou souhlasí.
„A ode mě chceš poradit, jestli to Ditě říct? “ pořád jsem nechápala, s čím mu mohu pomoci..
„Ale ne. Pár dní jsem to tutlal, ale pak se mi to vůči ní zdálo ještě horší, než ta nevěra. Všechno jsem ji řekl - možná jsem vynechal, kolik jí bylo a jak moc byla hezká, myslím, že detaily by jí ještě víc ublížily. Omluvil jsem se jí, ale nepřekvapilo mě, že to nestačí.” David čím dál víc vypadal jako hromádka neštěstí.
„Neříkej mi, že se chce rozvést?!”zděsila jsem se.
„Dlouho na mě křičela, i slovo rozvod padlo. Pak se šla uklidnit a po nějaký době přišla s návrhem. Že jestli mě to opravdu mrzí, tak si nechám dát pořádný výprask. Háček byl v tom, že mi ho nechtěla dát sama, ale měl jsem přemluvit někoho známýho. Byl to od ní trest, abych musel obcházet kamarády a všem se přiznávat, jakej jsem parchant.” dovysvětlil, v očích měl jasný nesouhlas.
Chvíli jsem na něj zaraženě koukala a pak se zeptala: „To je teda síla. Kolik jsi jich musel obejít?”
„Zatím jednoho, ten mě poslal někam, ať se z toho vylížu sám. Ty jsi druhá. A doufám, že i poslední!” pohlédl na mě prosebně.
„To nemyslíš vážně! Jak tě to napadlo? Proč zrovna já?!“ spustila jsem, když jsem pochopila, kam tím míří.
„Říkal jsem si, že mi třeba ráda vrátíš aspoň něco z těch ran, co jsem ti kdysi dal. Navíc jsme si bývali blízcí a jsi asi jediná, co o mně ví skoro všechno, před tebou bych se snad tak nestyděl. A hlavně jsi jedna z mála lidí, u kterých si mohu být jistý, že to nikomu nepoví. Snad mě nenecháš obcházet všechny kamarády, že ne?” Když to vypadalo, že se nenechám přemluvit, zatlačil.
„A nedlužíš mi náhodou něco? Díky mně sis udržela práci, tak mi pomoz udržet si manželku- moc tě prosím.. “
Nakonec jsem souhlasila, i když se mi to vůbec nezamlouvalo.
Chtěla jsem to mít rychle za sebou - a on vlastně taky. Přemístili jsme se do ložnice, David mi dal svůj opasek, sundal si oblečení a lehl si jen v košili na postel na břicho. Já, stále v županu, jsem si stoupla bokem k němu a začala vyplácet. Předem jsme se domluvili, že ho nebudu šetřit. Ale stála jsem si za svým, že víc jak pětadvacet mu nedám - vždyť i on tuhle hranici nikdy nepřekročil. A dodnes si pamatuju, jak mi to často stačilo.
Prvních pět ran bylo cvičných, každá letěla jinam a ne moc silně. Když jsem si byla s řemenem jistější, přitvrdila jsem:
„Jedna“, řekla jsem po tom, co dopadla další rána, aby pochopil, že už jedem na ostro.
D:
„Jedna“ řekla Klára a já věděl, že předchozí rány se nepočítají.
První tři rány jsem si myslel, že to zvládnu bez křiku. U čtvrté se už do toho ale dostala a mě překvapilo, jakou silou dopadla. Zasyčel jsem bolestí, jen tak tak, že jsem nevykřikl.
U sedmé rány už jsem polykal slzy, stále odhodlaný nekřičet. U deváté jsem to vzdal a zařval. Za mlada jsem dostal výprask i rákoskou, a ne jednou. A nepamatoval jsem si, že by to tak bolelo. Že bych ve stáří byl větší padavka? Nebo jsem jen zapomněl, jak to tenkrát opravdu bylo?
Jedenáctá rána byla tak bolestivá, že mi ruka automaticky vystřelila, aby zakryla zadek – pochopil jsem, že Klára jen tak tak zastavila dopadající řemen, abych přes ruku nedostal.
„Promiň” omluvil jsem se jí a ruku stáhl, aby mohla pokračovat. A byl jsem rád, že jsem přes ruku nedostal. Ale asi z toho důvodu byla dvanáctá rána znatelně prudší. „AUUUU”, nedokázal jsem zadržet výkřik. Kde se v ní ta síla a ráznost bere? Nechápal jsem. Zakousl jsem se do zápěstí, díky tomu jsem další dvě rány zvládl bez křiku. Patnáctá rána mě tak zabolela, že jsem se prohnul v zádech.
K:
Byli jsme u šestnácté rány, když jsem se najednou zarazila. Něco jsem zaslechla. I David se za zvukem otočil. Vyděšeně jsme na sebe pohlédli. Někdo vešel do bytu.
„Manžel se vrátil z noční! Úplně jsem na něj zapomněla!“ řekla jsem zděšeně a koukla na Davida. Naznačila jsem mu, ať je ticho, odložila jsem opasek a vyšla z místnosti.
Netušila jsem, co říct a jak se chovat. Nevěděla jsem ani to, jestli se mám Davida snažit utajit, nebo raději mluvit na rovinu. Aleš mě pozdravil, zasmál se, že jsem ještě v županu a líbnul mě na tvář. Zamířil do kuchyně, oddychla jsem si. Postavil na kafe a zamířil k ložnici, sahal už po klice, nevydržela jsem a vykřikla: „Ne!”
Manžel se zarazil, koukl na mě a dal si dohromady župan a můj napjatý výraz. Vlítl do ložnice a viděl Davida, který na sebe rychle natahoval oblečení. Být to někdo jiný, hned by jednal. Pohled na Davida ho ale dost zarazil.
„To snad nemyslíš vážně! “ křikl a mířil k Davidovi se zaťatou pěstí.
„Ty hajzle! Že jsem tě nezmlátil už dávno!” křičel Aleš vzteky.
Skočila jsem mezi ně dřív, než dopadla rána. Jen tak tak, že mě neuhodil.
„Aleši počkej! Vím, jak to vypadá, ale tak to není! Nech si to vysvětlit!”
prosila jsem ho.
„Jsem snad blbej? Tady není co vysvětlovat!“ řekl a chtěl mě odstrčit.
„Copak jsem ti někdy lhala?! Dej mi minutu a pak nás klidně zmla oba“ nedala jsem se.
Aleš se zarazil, koukl na mě. Věděl, že říkám pravdu, vždy jsme spolu mluvili na rovinu. O všem. Bylo vidět, že má sto chutí praštit i mě, ale nakonec kývl směrem ke dveřím a řekl: „Jdu si zakouřit. Máš jednu cigaretu na to, abys mi to vysvětlila. Ale radím ti - nic mě nevytočí víc, než nějaká vymyšlená historka! A ty se nehni!” obořil se na Davida a vyšel z místnosti.
D:
Dlouhých deset minut, to byla doba, než se Aleš vrátil do ložnice. Sám. „Teď mluv ty!” štěkl naštvaně. Myslel jsem, že chce porovnat Klářinu verzi s mojí, a tak jsem začal, jak jsem se u nich nečekaně objevil a měl jsem prosbu. Aleš mi do toho ale skočil: „To už vím od Kláry! Ale nechtěla mi říct, proč jsi po ní chtěl výprask. Tys jí něco proved, co?! A myslel sis, že tak budete vyrovnaní?! Ale to ses pletl, to já se teď vyrovnám s tebou. Ať vyklopíš důvod, nebo ne!” bylo vidět, že to Aleš myslí vážně.
Došlo mi, že Klára dodržela slib, že nikomu o mojí nevěře nepoví. Řekl jsem si, že mě David i tak nesnáší, a tajit to by hodně věcí zkomplikovalo. Řekl jsem mu to, zkráceně, ale popravdě. I podmínku mojí ženy. Aleš na mě překvapeně koukal.
„A to tě měla Klára za svatýho! Aspoň konečně poznala, jaký jsi lump!” vyplivl zhnuseně.
Minutu bylo ticho, bylo vidět, že Aleš nad něčím uvažuje.
„Svlíkni se” rozkázal mi.
Když pochopil, že se k tomu nemám, dodal: „Jen chci vidět, jak se na tobě Klára vyřádila.”
„Copak ji nevěříš?“ snažil jsem se z toho vycouvat. Opravdu se mi nechtělo se před Alešem svlékat.
„Věřím, jinak bychom se tu tak nebavili!” zarazil mě Aleš.
Svlékl jsem se a ukázal zmalovaný zadek, i když nerad.
„Koukám, že tě nešetřila! Na ní dost dobrej výkon, ale myslím, že když s tímhle přijdeš domů, tak to bude brát tvoje žena jako osobní urážku. Podvedeš ji a za pár dní nebudeš o ničem vědět.” ohodnotil můj zadek Aleš.
Chvíli nic neříkal a mě došlo, že má pravdu. Než jsem stačil něco říct, Aleš pokračoval:
„Dám ti na výběr ze dvou možností. Buď se hned sebereš a zmizíš. A je mi jedno, jestli takhle půjdeš domů, nebo za známýma, aby dokončili, co Klára začala. Ale podmínka je, že se budeš držet od Kláry dál - jestli ne, třetí šanci ti nedám a zmlátím tě tak, že tě nikdo nepozná.” podobnou reakci jsem čekal. Ale nenapadalo mě, co by mohla být ta druhá možnost. A tak jsem se opatrně zeptal: „A ta druhá možnost?”
„Nebo ti pomůžu, aby se s tebou manželka nerozvedla” zaskočil mě Aleš.
„Proč bys to dělal?” nechápal jsem.
„Proč? Protože by to znamenalo dokončit trest za Kláru. Ani nevíš, s jakým nadšením se toho ujmu! A navíc ti to pomůže a Klára mi nebude moc nic vyčítat.” řekl Aleš na rovinu.
Chvíli jsem přemýšlel, chtěl jsem si to ujasnit. „Takže to znamená buď rozvod a přetrhání kontaktů s Klárou, nebo devět ran od tebe?” zeptal jsem se nedůvěřivě.
Aleš se zasmál: „Tak snadný to nebude. Abych se ujistil, že bude tvoje manželka spokojená, navrhuji nových pětadvacet ran. A ať to zaokrouhlíme - ještě k tomu těch devět, jen tak pro zahřátí.”
Cítil jsem, jak blednu. Dohromady padesát ran!
„Tuším správně, že bys mě nešetřil” konstatoval jsem.
„To teda, ale jen pro tvoje vlastní dobro, nezapomínej” dodal Aleš jízlivě.
„A budu se dál moc stýkat s Klárou? Ne teda, že bychom teď byli nějak v kontaktu..” dodal jsem rychle.
Aleš kývl, i když nerad.
„Já to teda beru, ale s jednou podmínkou” řekl jsem na konec rozhodně.
„Myslíš, že jsi v situaci, kdy by sis mohl klást podmínky?!” naštval se Aleš.
„Jen ať u toho není Klára. Nic jinýho nechci!” nedal jsem se jen tak odbýt.
„Neboj, nebude. Ale ne kvůli tobě - Za prvý by ji to ublížilo víc, za druhý mě takhle nebude mít pod kontrolou” zasmál se Aleš.
Tenhle dodatek se mi silně nelíbil. Věděl jsem ale, že nemám na výběr. Proto jsem kývl, aby věděl, že ani po tomhle necouvnu.
„Jdu říct Kláře, na čem jsme se domluvili a někam ji vyšlu.“dodal Aleš a zmizel z pokoje.
K:
Vůbec se mi to nelíbilo. Šla jsem za Davidem, ujistit se, že do toho jde dobrovolně. Nechtěla jsem je nechávat spolu samotné, když ale naléhal i David, kývla jsem. Chtěla jsem ale po Alešovi, aby mi slíbil, že se bude ovládat a že to nepřežene. Slíbil mi to a já věděla, že mu můžu věřit. Vždyť i on mi hned uvěřil, že jsem ho nepodvedla. Sebrala jsem se a odešla.
D:
Aleš vešel do ložnice a zavřel za sebou dveře. „Svlíkni se a podej mi pásek.“
Začal jsem se svlékat s pocitem, že za chvíli zapomenu na to, jak se před Alešem stydím.
„Ani nevíš, jak jsem se na tuhle chvíli těšil. Na chvíli, kdy ti budu moc vrátit to, jak jsi tenkrát ublížil Kláře.
Netušíš, jak jsem si vyčítal, že jsem ji před tebou neochránil. A jak jsem si neodpustil, že jsem dodržel slib, co jsem ji dal a nerozbil ti hubu” Aleš mluvil poměrně klidně, jako by si tuhle chvíli chtěl vychutnat. V duchu jsem uvažoval, jestli má v plánu porušit slib, co dal Kláře dnes. A pevně doufal, že ne.
Když jsem byl svlečený, položil jsem se na postel, stejně, jako předtím.
Aniž bych si uvědomil, že se ke mně Aleš přiblížil, přišla rána. Prudká a nečekaná. I sama od sebe by bolela, natož na čerstvě zmlácený zadek! Jak jsem ji nečekal, prohnul jsem se a zaječel.
„Doufej, že je Klára na konci města, všude jinde tě totiž uslyší!” posmíval se mi Aleš. Neodolal a dodal „A to je teprv začátek”
Ani nedopověděl větu a zasadil mi další ránu. Zase nečekaně. Předem jsem tušil, že nevydržím být celou dobu zticha, ale štvalo mě, že křičím už od první rány. A to jsem si myslel, jak mi Klára dává zabrat!
Třetí ránu jsem už čekal, jen jsem zasyčel. Čtvrtá dopadla hned za třetí, navíc úplně na stejné místo. Zaječel jsem, a dost. Kdyby aspoň Aleš dával rány pravidelně a střídal půlky. Ale to schválně nedělal. V jednu chvíli dal dvě rychlé rány nalevo, rychlou napravo, pak dvě pomalé ,také nalevo. Snášel jsem to hůř, než kdybych věděl, kdy a co mám čekat. Nejvíc mě ale vyděsilo, když Aleš udělal pauzu. Po chvíli se smíchem řekl. „Zahřívacích devět ran máš za sebou. Teď teprv začne ta správná jízda!”
Při těch slovech mi strnuly vlasy hrůzou. Jestli tohle nebylo na ostro, co přijde potom?! Zjistil jsem to během vteřiny. Nechápal jsem, kde vzal Aleš takovou sílu, ale desátá rána byla dvakrát větší, než ty předchozí!!!
Znovu jsem se prohnul v zádech, zavřeštěl a automaticky si chtěl chránit zadek rukou. To byla chyba. Dostal jsem přes prsty takovou ránu, že jsem na okamžik myslel, že je mám zlomené. Ale neměl.
„Tahle rána se počítá pořád jako první. A doufám, že už takovou blbost neuděláš!” dodal Aleš.
První rána. To znělo hrozně! Už teď jsem měl zadek v jednom ohni. A to mám před sebou ještě dvacet čtyři ran! Jak to jen vydržím?
Stáhl jsem ruku, nenapadlo mě zabývat se omluvou. Zlatá Klára! pomyslel jsem si.
A už přiletěla další rána. A v mžiku na to další a další. Všechny stejně silné, jako ta první. Výkřik se mi slil do jednoho „AUUUUUU!!!!!!!“
Byla menší pauza, věděl jsem, že si Aleš užívá chvíle, kdy mě má v hrsti.
„Víš, nikdy jsem nechápal, proč k tobě Klára tak vzhlíží. A teď už to nechápu vůbec!!” Aleš nečekal na moji reakci a dal dvě rány - ne tak rychle, ale zákeřně na hranici zadku a stehen. Počkal, až utichne můj řev a na stejné místo přidal další dvě - tentokrát hned po sobě. Pak dal po jedné na každou půlku, až to mlasklo.
„Deset máš za sebou!“ jestli mě tím chtěl uklidnit, tak se mu to nepovedlo! Vždyť nejsme ani v polovině!
Aleš se rozpřáhl, musel do síly zapojit i záda, protože další rána dopadla na obě dvě půlky současně, na obě stejně silně. Hodně silně!
„Tahle se počítá za jednu, aby bylo jasno! “dodal.
Ani jsem se nedivil, že už brečím. Brečím a křičím bolestí. A mám jen kousek k tomu, abych začal prosit o milost.
Aleš pokračoval ve svém monologu: „Nikdy jsem nechápal, co se ti může líbit na výprascích, co jsi dával Kláře. A že jich bylo! Ale víš, díky tobě jsem to teď pochopil. Je to docela zábava. Určitě se mnou souhlasíš” provokoval mě.
Chtěl jsem se ohradit, že se mi to nikdy nelíbilo. Možná až na ten jeden.. Na ten, kvůli kterému jsem Kláru málem ztratil. Byl to krásný pocit, moc si na někom vybít zlost. A přesně to teď dělá Aleš. Jen ten si vybíjí zlost na správné osobě, která si trest zaslouží!
Aleš začal dávat střídavě rány na obě půlky, poměrně i pravidelně. Zjistil jsem, že to není o moc lepší, jen zmizel strach, kdy jsem nevěděl, kam jaká rána dopadne. Hodně mě pak překvapilo, když najednou Aleš uhodil místo do mě vedle do matrace a vteřinu na to do mě. Malý detail a co to provedlo s mými nervy! Hrál si se mnou jako kočka s myší! Další rána zase dopadla nad stehna. Jestli jsem se vůbec někdy snažil moc nekřičet, tak teď jsem řval na celý dům. Ani jsem si neuvědomil, že křečovitě svírám dřevěný rám postele.
Přišly další rány, jedna dokonce dopadla na záda. To byla bolest! Nevěděl jsem, jestli to bylo schválně, nebo se Aleš netrefil. Když jsem si ale vzal, s jakou přesností doteď mířil.. A jak si trest vychutnával…! Jak jsem ho nenáviděl! Ale vypadalo to, že Aleš mě nenáviděl po celou dobu, co jsem se s Klárou bavil... Nebo minimálně od dob velkého “třesku“, došlo mi.
Další rána si našla moji zadnici. Nevěděl jsem proč, ale byla horší než ostatní. Aniž bych si to uvědomil, zvedl jsem ruce nad hlavu a udělal z nich T - znak pro pauzu, který znají už malé děti.
I když jsem to nečekal, zabralo to.
„Co se děje? Ještě ti jich 6 zbývá” zarazil se Aleš.
„Už nemůžu, už mám dost!“ přiznal jsem.
„To sis měl rozmyslet dřív, než sis šel užívat s mladou holkou!”popíchl mě Aleš.
„Děláš, jako by ti šlo o tohle!”vyprskl jsem naštvaně.
„Myslím si, že každej proutník jako ty, si zaslouží trest! A to, že si u toho můžu vyřídit pár věci, co jsme měli mezi sebou nevyřízený, to je bonus navíc. Koukej se na to takhle - budeš to mít odbytý najednou!“zasmál se Aleš.
„Já už ale opravdu víc nezvládnu. Dej mi pár minut pauzy. Prosím”neměl jsem daleko k tomu, abych začal žadonit jak malé dítě.
Aleš nakonec souhlasil a na chvíli odešel z místnosti. Zabořil jsem hlavu do postele a propukl v pláč naplno. Ještě 6 ran! Měl jsem pocit, že nevydržím už jedinou. Ale věděl jsem, že musím. Za chvíli jsem si už nadával, že jsem o pauzu požádal. Teď už jsem to mohl mít za sebou! Jsem to ale vůl!
Trvalo ještě pár minut, než se Aleš vrátil. Nesl mi sklenici vody, ocenil jsem to.
Napil jsem se, sebral odvahu a řekl, že můžeme pokračovat.
„Jestli teda opravdu chceš, budem pokračovat. Ale za pauzu máš pět ran navíc!”řekl rozhodně Aleš.
Vyděsil jsem se „To nemyslíš vážně! To je to skoro dvojnásobek z toho, co mi zbývalo!“
„To sis měl rozmyslet dřív. Buď dvojnásobek, nebo nic!”Aleš si stál za svým.
Věděl jsem,že s ním nehnu, že nemá na výběr. „Ty víš, že ti dnes projde všechno, co?”
„Jo, mám tě totiž hezky v hrsti,” řekl už zase jízlivě.
„Jak já tě nesnáším!” zanadával jsem, ale už si lehal si zpátky na postel.
Devatenáctá rána se mi zdála ještě silnější, než ty předchozí. Možná po té pauze. A nebo o ní nabral Aleš novou sílu.
Hned za ní přišla další, na druhou půlku. Aleš se rozhodl mě netrápit jen fyzicky:
„Víš, kdo dokáže podvíst svoji ženu? Odpověz!” rozkázal mi.
Poznal jsem, že další ránu nedá, dokud neodpovím.
„Jen takový vůl, jako já!”přiznal jsem.
Další rána, další výkřik. Aleš se zasmál, opravdu si výprask užíval. A dal mi další otázku: „Zasloužila si to tvoje žena?”
“Ne, a já si nezasloužím ji” odpověděl jsem po bolestivém výkřiku. Věděl jsem, že otázky hodně trest zpomalují. A hlavně ho prodlouží. Už jsem to chtěl mít rychle za sebou.
Další rána, tentokrát nad stehna. „AUUU!!!”
„Stojí ti vůbec za všechnu tu bolest? Za to ponížení? Jestli ne, můžem hned skončit. Měl bys to o sedm ran kratší“ nabízel mi Aleš zákeřně.
Trvalo delší dobu, než jsem popadl dech a se sebezapřením odpověděl: „Kdyby mi za to nestála, vůbec tu dnes nejsem!”
Ani jsem nedopověděl a přilítla dvacátá čtvrtá. „ AUUUU!“
“Neříkej mi, že ji po tolika letech ještě miluješ!” posmíval se Aleš a zasadil nečekaně další ránu.
Odpověď se slila s mým výkřikem „milujuuuu!!!”
Dlouho se nic nedělo. Nejdřív jsem si myslel, že Aleš jen vymýšlí další otázku. Nebo mě napíná?
Vydýchával jsem se, brečel a hrozil se další rány. Pak už jsem to nevydržel, otočil se na něj a zeptal se: „To už jsi mě dnes netrápil dost? Musíš to ještě tak protahovat?”
“Končíme. Těch pět navíc za tu pauzu ti odpustím. Spíš jsem byl zvědavej, jestli na to kývneš. Ale jestli o ně opravdu stojíš…?” naznačil Aleš ránu.
„Ne!“ vykřikl jsem s děsem.
Aleš se s chutí zasmál. A poměrně přátelsky řekl: „Tak se obleč, dej se do kupy a přijď do kuchyně, něco nám naliju. Myslím, že oba potřebujem něco silnýho.“
Vteřinu nato, co odešel, se objevil ve dveřích. „Klára snad myslí na všechno. Nechala ti tu škopek se studenou vodou a ručník. Ale budeš se muset obsloužit sám, tohle po mně nechtěj!”
Trvalo deset, možná patnáct minut, než se mi povedlo úplně se uklidnit a opatrně obléct. Objevil jsem v ložnici zrcadlo. Když jsem viděl svůj zadek, co hrál všemi barvami, málem jsem šel do mdlob. Těsné kalhoty mi dost vadily, usoudil jsem, že se nic nestane, když vyjdu jen v trenkách. Ale pak cestu domů budu muset nějak s kalhotami zvládnout.
Aleš na mě čekal, opravdu měl nachystané panáky, jak slíbil. Byl v dost dobré náladě.
„Říkal jsem si, že jsme si nikdy oficiálně nepotykali. Vím, že bys to měl navrhnout ty, ale myslím, že dnes mám navrch já”, zasmál se. “Co ty na to? “
„Tak na tykání. A na to, že máme tohle bláznivý ráno za sebou!”
K:
Když jsem opatrně nakoukla do dveří, nemohla jsem uvěřit svým očím. Našla jsem oba chlapy, jak se přátelsky, skoro vesele baví u pití. Tohle dokážou jen mužský! Problesklo mi hlavou.
Hned jsem si všimla, že David stojí, dokonce se ani neopíral o zeď, kterou měl za sebou. Byl bledší, měl zarudlé oči, ale tvářil se kupodivu spokojeně.
„Jak to šlo?” zeptala jsem se.
„Poměrně dobře” odpověděl David. Aleš v údivu povytáhl obočí.
A tak David dodal na vysvětlenou: „Aleš mě nešetřil, určitě to u Dity projde. A navíc jsme mezi sebou zakopali válečnou sekyru!”
Dalšího panáka jsem si dala s nimi. Po něm David řekl, že si půjde pro kalhoty a vyrazí domů.
„Žádných díků se ode mě dnes nedočkáte, možná tak za měsíc, to už si budu moc sednout. I když, možná za dva!” zašklebil se. Všichni jsme se zasmáli. Já ho ještě poprosila, aby dal vědět, co Dita. Slíbil mi to a vydal se domů.