Celý příběh se odehrává v jedné malé vsi. Letos v ní dávají lišky dobrou noc, ale tenkrát to bylo úplně jiné. Bylo mi patnáct let a mé kamarádce Tereze taky. Žádná z nás na ten den nezapomněla.
Já jsem tehdy měla tmavě hnědé kudrnaté vlasy, končily mi těsně nad rameny. Oblečení jsem nosila černé nebo bílé, ale vždy bez potisku. Tereza měla dlouhé a rovné zrzavé vlasy. V létě nosila nejčastěji růžové tričko a hnědé kraťasy.
Byl slunečný den, sotva stihla ranní rosa zmizet a já s Terezou jsme běhaly po zahradě, jako každý den. Dalo by se říct, že jsme se spíše chovaly jako malé děti než na náš věk. Mohlo být maximálně osm hodin, když Tereza poprvé dostala nějaký pubertální nápad. A tak řekla: „Mohly bychom se dneska podívat k vašemu sousedovi, slyšela jsem, že prý nemá být nikdo doma.“ Já jsem se na ni dívala s údivem, že ji vlastně něco takového mohlo napadnout. Nevěděla jsem, co bych měla odpovědět, a tak jsem radši jenom pokrčila rameny. V hlavě se mi hromadily miliony myšlenek o tom, co se stane, když tam půjdeme. V krku jsem cítila něco jako knedlík, bylo to asi z nervů. Po chvíli se ze mě dostala jediná věta: „Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Co kdyby nás někdo přece jenom nachytal a řekl to našim a i sousedovi?“ Poslední slova zněly trochu vystrašeně.
Bála jsem se její reakce, ale jenom obrátila očima v sloup. Šla rychlým krokem furt rovně, než došla ke dveřím zahrady. Rozběhla jsem se za ní, protože se mi do hlavy nahrnula myšlenka o tom, že jsem jí nejspíše mou odpovědí hodně urazila. Poté, co jsem k ní doběhla a podívala se jí do tváře, vypadala spokojeně. Pak řekla: „Kdo by nás asi mohl vidět?! A i kdyby, jde přeci jenom o zábavu, ne?“ dodala tichým hlasem. „Ne, nejde o zábavu, ale taky o to, že bychom se dostaly do vážně velkého problému!“ vykřikla jsem na ni dost rozčíleně.
„S tebou není vůbec žádná zábava, jsi někdy hodně nudná. Nedokážeš se odvázat jenom proto, že se bojíš následků.“ její hlas zněl dost výsměšně.
Měla pravdu, nikdy jsem se neodvázala jenom proto, že jsem se bála, co by na to řekli moji rodiče. Byl mezi námi jenom jeden velký rozdíl a to ten, že já jsem patřila do lepší rodiny, měla jsem vždy to, co jsem chtěla, na rozdíl od ní, ona byla z dost chudé rodiny.
Po dlouhém uvažování jsem jí vyhověla. Domluvily jsme se spolu, že se tady sejdeme za půl hodiny. A to jenom proto, aby stihla u sebe doma ohlásit, že je v pořádku. Když jsem se vracela zpět na zahradu, uvažovala jsem, jestli to nebyla chyba. Na zahradu jsem došla o pár minut dříve, než jsem měla v plánu, ale zjistila jsem, že tam už na mě čeká Tereza. Vyjasnily jsme si pravidla. První bylo, že spolu celou dobu zůstaneme. Druhé znělo, že budeme potichu. Třetí, podle domluvy, že se nenecháme na holičkách, kdyby na nás někdo přišel. Obě jsme si vzaly jenom baterku a kapesní nožík. Pak už zbývalo jen dojít na konec zahrady.
Zahrada byla docela dlouhá. Cesta trvala přibližně dvě minuty, a to jenom rychlou chůzí. V plotě na naší levé straně chyběly dva kousky dřeva. Díky tomu pro nás bylo lehčí se dostat k sousedovi. Tereza se nabídla, že první půjde ona. Jak se chystala opustit zahradu svých rodičů, tak jsem ji rychle chytla za ruku a spustila jsem: „Naši mi vždycky říkali, že se mu mám vyhýbat, prý nemá nikdy dobrou náladu. A je hodně nepříjemný, nikdy se mu nic nedá vysvětlit.“ řekla jsem to rychle a tichým hlasem, že mě nešlo skoro vůbec slyšet.
„To nepoznáme, dokud to nezkusíme. Tvoji rodiče nemusí mít vždycky pravdu, mohou se někdy i mýlit.“ řekla hned po dokončení mé věty. Její hlas zněl trochu výhrůžně.
Podívala jsem se jí přímo do očí a dodala: „A co když mají pravdu?“ Má odpověď ji zaskočila, nejspíš to nečekala. Pokrčila jenom rameny a uhnula mému pohledu s odpovědí: „Nemusíš jít se mnou, můžeš mě v tom klidně nechat. To je jenom čistě na tobě.“ dořekla a vešla za plot. Můj pohled byl hodně vyjevený, než jsem pochopila gesto, které udělala. Nakonec jsem i já přešla dírou v plotě, a to jenom proto, abych ji v tom nenechala samotnou.
Šla jsem pár kroků za Terezou. Na sousedově zahradě nebylo docela nic k vidění, s výjimkou jediného druhu stromů. Obě jsme byly tiché jako myši, aby o naší návštěvě nikdo nevěděl. Byly jsme asi uprostřed jeho zahrady, když Tereza omylem narazila do nějakých dveří. Vypadaly, že vedou do podzemního sklípku, a to jenom proto, že byly maskované. Tehdy se naše ticho přerušilo.
„Půjdeme se společně podívat, co je uvnitř? Nebo tu na mě snad radši počkáš?“ řekla Tereza, její poslední věta zazněla výsměšně.
„To si piš, že s tebou půjdu. Začaly jsme to spolu, a tak to spolu taky dokončíme.“ odpověděla jsem bez váhání jenom kvůli její hloupé domněnce.
Pousmály jsme se na sebe, chytly jsme se za ruce a vešly společně po schodech dolů. Svítily jsme si dvěma malinkými baterkami. Schody nám přišly nekonečné, ale nakonec se daly zvládnout. Po nějaké době se konečně objevila dřevěná podlaha, která vedla ještě k jedněm dveřím. Otevřely jsme je a vešly do místnosti. U dveří visely dvě poličky. Na první ležely jenom nějaké hodně staré knihy a přívěsek, na druhé se nacházela truhlička, vypadala jako z druhé světové války. Vytáhla jsem ji a položila na nejbližší stůl. Tereza ke mně přišla, začala ji sama pomalu otevírat. Vevnitř se dalo říct, že nebylo celkem nic zajímavého, jenom dva dopisy, tři černobílé fotografie, medailonek a znak letectva.
Fotografie jsme si prohlédly několikrát po sobě. Na jedné z nich byli kluci ve stejných uniformám, jen jeden se lišil, měl na sobě znak, ale nešlo poznat jaký. Prohlížela jsem si tu fotografii důkladně a najednou se mně a Terezy vybila baterka. První zhasla moje a o pár sekund později zhasla i ta od Terezy. Nešlo vidět ani na krok. Byla tam tma jako v pytli. V tu chvíli na nás někdo sáhnul. Obě jsme se vyděsily k smrti. Někdo nás držel za předloktí a pak mě pustil. Sahal někde na zeď, aby našel spínač. Našel ho a zmáčknul. Najednou se rozsvítilo a bylo vidět, kdo nás chytnul. Byl to soused.
„Dobrý den.“ zaznělo vyděšeným hlasem od nás obou.
Jeho obočí se k sobě pomalu přibližovalo, pohled měl hodně přísný: „Kohopak jsem tu našel?! Dvě malé nezbedné dívenky!“ dořekl a lehce se na nás pousmál.
Já a Tereza jsme si vyměňovaly zděšené pohledy. Nastalo na chvíli ticho, než jsem dostala odvahu: „To není tak, jak si myslíte pane, my jsme tu jenom… ehm…“ začínala jsem třesoucím hlasem vysvětlovat.
„Tak copak jste tu dělaly dívenky? To vás vaši rodiče nenaučili slušnému chování?“ zněl dost sarkasticky a k tomu dodal: „Když vás to neumí naučit rodiče, tak vám dám dost cennou lekci, abyste si ji na hodně dlouho zapamatovaly.“
Netušila jsem, co mám odpovědět. Sklopily jsme s Terezou současně hlavu k podlaze a nic na to neříkaly. Strach nám nedovolil odpovědět. Mezitím si nás soused prohlížel a velmi pomalu si olizoval dolní ret. Zabouchnul za sebou dveře, které taky zamknul. Klíč si vložil do kapsy a začal si odepínat svůj kožený pásek. Znal naše křestní jména, to byla nevýhoda. Poté, co jsem to gesto pochopila, zkameněly mi nohy, nemohla jsem se posunout ani o jeden centimetr.
Podíval se na Terezu a spustil: „Takže Terezo, svleč si kalhoty a odlož si je na židli. Pak se postav támhle.“ kouknul se na mě: „Ty udělej to samé, ale stoupni si do kouta!“ a ukázal kout vedle staré knihovny.
Šla jsem tam a otočila se. Nevnímala jsem to, co se děje za mnou, slyšela jsem jenom jak pásek sviští vzduchem a dopadá. Po nějaké době si mě zavolal k sobě a Tereza si šla stoupnout do kouta.
„Sundej si kalhotky a přehni se přes stůl! Dělej!“ řekl to a díval se mi přitom přímo do očí. Udělala jsem, co chtěl, beze slov. Své černobílé pruhované kalhotky jsem si jenom přehnula na půlku, a položila na židli vedle stolu.
Jenom jsem se přehnula a už na mě dopadla první rána. Chtěla jsem zakřičet, ale kousla jsem se radši do rtu. Dopadla druhá rána, u které jsem jenom lehce zasyčela bolestí. Dopadla třetí, čtvrtá, pátá, šestá, bylo to stejné. Teprve u sedmé jsem zakřičela, dal mi totiž o dost větší ránu než předtím. V tu chvíli jsem ho v duchu začala proklínat. Myslela jsem si, že to zvládnu bez slz, ale mýlila jsem se. Dopadaly další rány, já jsem u nich křičela a vrtěla se jako malé dítě. Po třicáté ráně mi dal konečně pohov a pásek si vrátil do kalhot.
Postavila jsem se a první věc, kterou jsem udělala bylo, že jsem si oblékla kalhotky. Zadek mě neskutečně pálil. Nevnímala jsem ani, že jsem ukázala sousedovi svůj zadek a nechala si dát od něho výprask.
Potom, co jsme se oblékly, jsme vedle sebe stály a šahaly si na zadek. V očích jsme měly celé potoky slz. Pak po delší době řekl: „O tom, že jste se mi vloupaly na zahradu, si doma promluvíte se svými rodiči, které ihned informuji o tom, co jste udělaly. Doufám, že se to stalo poprvé a taky naposled, příště na vás vezmu rákosku a dostanete ještě víc ran. Rozumíte?“
Zvládly jsme jenom přikývnout hlavou. Pak odemknul a otevřel dveře. Šel nás radši doprovodit, každou z nás až k našim rodičům, aby měl jistotu, že se to dozví. Obě jsme věděly, že nás čeká podobný sekec i doma, za neposlušnost. Byly jsme ve výhodě, že byly prázdniny, protože jsme si pár dní nesedly na zadek. Byla to naše první a zároveň poslední návštěva u souseda. V životě jsme nepochopily, jestli tam soused přišel, nebo jestli byl někde vevnitř. To nám zůstává záhadou.