Z pohledu Aleše:
Cesta domů proběhla v tichu. Doma jsem se několikrát snažil načít nějaké téma, na všechno ale Klára reagovala maximálně jedním slovem. Zasmál jsem se, jak se málem celá věc vyhrotila, když ale ani na to moje žena nereagovala, smích mě přešel.
„Děje se něco?” zeptal jsem se jí.
„Ne, byl to jen náročný večer, jdu si lehnout”, odpověděla mi a zamířila do ložnice.
Dal jsem jí pár minut a šel za ní. Už spala. Nebo to jen dělala? Na to, jak jsme se těšili, že si užijeme prázdného domu… Věděl jsem, že se něco stalo. A muselo se to stát večer, ještě cestou k Davidovi byla Klára v pohodě. Sice nervozní, o co jde, ale normální. Že by ji taky naštvalo, že jsem výprask nahrával?
Rozhodl jsem se, že počkám, jak se bude Klára chovat další den. Snad se prospí a bude v pohodě. A já to budu moct hodit za hlavu. Aspoň jsem v to doufal.
Už ráno, když jsme se potkali v kuchyni, jsem pochopil, že jsem byl moc velký optimista. Klára nemluvila, sotva na mě koukla. Nasnídali jsme se v úplném tichu. Nechtělo se mi, ale věděl jsem, že se za chvíli vrátí děti a nebude už vůbec možnost zjistit, co se stalo. Nadechnul jsem se a zeptal se:
„Povíš mi už, co se stalo? Vidím na tobě, že tě něco vytočilo, ale netuším, co.”
„Ty netušíš?” podívala se na mě nevěřícně.
„Jestli je to kvůli tý nahrávce, vysvětloval jsem přece, že to byl náhlý nápad, že jsem s tím neměl nic v plánu!” opakoval jsem to, co už věděla.
„Kvůli nahrávce to je, ale ne proto, že jsi to nahrával.” řekla Klára naštvaně.
„To nechápu. Kvůli čemu teda?” byl jsem z její odpovědi mimo. Sama začala vysvětlovat:
„Brala jsem si tě jako muže, co neublíží mouše. Co mě ochrání, ale bez násilí a agrese. A cos udělal? Nejen, že jsi zmlátil Davida o dost víc, než jsi musel, ještě sis to užíval a posmíval se mu!” vyjela na mě zostra.
„Já, že jsem mu dal víc, než jsem musel? No jo vlastně, tys neslyšela konec nahrávky. Chtěl jsem, abys to vypnula, aby si Dita myslela, že dostal David víc, než skutečně schytal. A nedošlo mi, že jsi o tom taky nevěděla. Řekl jsem o pět víc, protože mě zajímalo, jestli na to kývne. Už od půlky měl dost. Ale u padesátý jsem skončil, jak bylo původně v plánu!” snažil jsem se situaci zachránit.
„To jsem opravdu netušila” pronesla jízlivě. Nechápal jsem, jak to myslí, ale už pokračovala. „ Ale i tak si nevzpomínám, že se domlouvalo, že to zvedneš na padesát ran! A že ho budeš tak psychicky deptat a ponižovat! A ještě se u toho smát. Opravdu nechápu, kdy ses tak změnil!”
„Víš, že jsem si celý roky vyčítal, jak se k tobě tenkrát zachoval? Že tě zmlátil jak psa a prošlo mu to? Že jsem nezakročil? Tak teď jsem měl možnost, tak jsem ji využil! A jestli sis nevšimla, díky tomu spolu dokážeme vycházet!”
„No jo, ale před lety jsi mi slíbil, že nebudeš zasahovat. A splnil si to. Teď si mi slíbil, že to nepřeženeš, a cos udělal? Málem jsi z něj sedřel kůži!” křičela na mě.
Pochopil jsem, že až teď vím, co Kláru opravdu štve. Je pravda, že jsem se nechal unést, slib jsem ale úplně neporušil. Musím jí to vysvětlit!
„Máš pravdu, měl jsem sto chutí stáhnout ho z kůže. Ale neudělal jsem to! Dokonce jsem mu po pauze nabíd, že můžeme skončit.” snažil jsem se mluvit stále v klidu.
„Věděl jsi ale, že skončit nebude chtít! Akorát jsi ho psychicky mučil, když jsi mu dal tu možnost!” skočila mi do řeči. Teď už jsme na sebe křičeli oba.
„A víš co? Já ho fakt šetřil. Za to, že tě tehdy tak zmlátil, i za to, že podvedl svou ženu, za to by si zasloužil o dost víc! Takže já slib dodržel!”stál jsem si na svém.
„Jestli to tak vidíš, tak mě opravdu děsí, koho jsem si vzala!” řvala na mě.
Nevěděl jsem, co na to říct. Ani, v čem je takový problém. Nikdy jsme se spolu nehádali, nebo alespoň nikdy tak moc. Teď ale nemá cenu cokoliv řešit, akorát by se to zhoršilo, řekl jsem si.
„Jedu pro děti “ oznámil jsem jí a vyšel z místnosti.
Před dětmi jsme o Davidovi ani nahrávce nemluvili. Spíš jsme spolu nemluvili vůbec. Snažil jsem se to s Klárou urovnat, říkal jsem si, že s dětmi mám větší šanci. Pletl jsem se. I když jsem ji pomáhal víc, než jindy, šel jsem i dobrovolně udělat s dětmi úkoly (nešlo ani o ty úkoly, jako o tu hádku před tím, co vždycky s dětmi probíhala), nic na Kláru nezabíralo. Kdyby šlo o jeden den! Ale nedala se obměkčit ani druhý, ani třetí. Večer šla buď brzo do postele a pak dělala, že spí, nebo naopak chodila až dlouho po mně a to už jsem opravdu spal. Dny se pomalu slily v týden a my měli pořád tichou domácnost.
Byl čtvrtek, když jsem zamířil k Davidovi. Nechtělo se mi, ani jsem v podstatě nevěděl, proč za ním jdu, jen jsem tušil, že bych u něj mohl najít odpověď, jak to s manželkou vyžehlit.
David byl hodně překvapený, když mě uviděl u dveří. Nikdy jsme se bez Kláry nestýkali. Pozval mě ale dál a brzy se dověděl, o co jde. Divil se, znal Kláru jako spíš takovou flegmatičku, kterou jen tak nic nevytočí. A hádka, ani týden tichá domácnost mu k ní neseděla. Chtěl mi ale pomoc, asi měl pocit, že mi to dluží.
Strávil jsem u něj dvě hodiny, nakonec jsme vymysleli plán. Přišel s ním David a já si nebyl úplně jistý, nakolik upřímně mi chce pomoc. Byl jsem si ale tak jistý, že to zabere, že jsem s plánem souhlasil. Jen musím počkat do zítřejšího večera.
Rozjel jsem se domů. Dorazil jsem o dost déle než jindy, Klára to ale neokomentovala jediným slovem.
Z pohledu Kláry:
V pátek, zrovna když jsem vysadila děti u svých rodičů, mi začal zvonit mobil. Už podle hudby jsem poznala, že volá David. Zvedla jsem to, ale neměla jsem moc náladu s ním mluvit. A když jsem slyšela, že potřebuje, abych k němu zajela, chtěla jsem ho poslat někam. Pak jsem se ale zarazila. Měla bych důvod nebýt doma. Navíc David o ničem neví, mohla bych dělat, že je všechno v pohodě a přijít na jiné myšlenky. Po dlouhém tichu jsem mu řekla, že u něj za dvacet minut budu.
Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem u Davida na sedačce viděla sedět Aleše! Otočila jsem se, chtěla jsem odejít, David mi ale zastoupil cestu.
„Klári, zkus se trochu uklidnit a aspoň chvíli mě poslouchej.”
„A proč, když ses spikl s tímhle…” nemohla jsem najít vhodnou nadávku, aspoň jsem po manželovi vrhla zlostný pohled.
„Třeba proto, že jsem se s ním nespikl. Poprosil mě o pomoc a já souhlasil. Vy jste pomohli mně dát náš vztah dokupy a já zas na oplátku chci pomoc vám. Navíc jste rozhádaný kvůli mně a to mě dost štve.” vysvětloval David klidně.
„Není to kvůli tobě, ale kvůli tomu, jak se k tobě zachoval. Jak si to užíval!“ nedala jsem se.
„A jestli si nevzpomínáš, já ho o to poprosil” nemínil ustoupit David.
Skočila jsem mu do toho: „Podle mě to bylo trochu jinak, spíš tě zahnal do kouta, abys s trestem od něj souhlasil!”
„Nech toho slovíčkaření a poslouchej, jaký má pro tebe návrh.” uťal David diskuzi, chtěl předejít hádce.
Neochotně jsem kývla a koukla na Aleše. Zvedl a šel ke mně.
Z pohledu Aleše:
„Moc mě mrzí, že jsi na mě naštvaná a že jsme se pohádali. Máš pravdu, Davidovi by stačilo dát deset pořádných ran, nemusel jsem to tak protahovat. A ano, užíval jsem si to, přiznávám. Ale bylo to pár minut, pár minut, kdy jsem se choval jak debil.
Snad kvůli jednomu ránu na mě nezměníš názor, co jsi o mně měla tolik let..?“odmlčel jsem se, koukl se na svoji ženu a čekal na její reakci. Její pohled se nezměnil, jen řekla „David se zmiňoval, že máš pro mě nějaký návrh”.
Povzdychl jsem si, David potichu pronesl : „Já ti říkal, že tohle stačit nebude.”
„Dobře, než ti povím, jaký mám návrh, chci se tě zeptat, jakou jsi tenkrát měla představu? Kolik jsem podle tebe měl Davidovi dát?”přešel jsem k plánu B.
„Rozhodně ne přes třicet!“vypadalo to, že se Klára chce zase hádat.
„Odpověz prosím na otázku”, vložil se do toho David. Pomohlo to, Klára se zklidnila, chvíli přemýšlela a pak odpověděla.
„Nevím, buď těch devět, co mu z trestu zbývalo. I když jsem tušila, že mu dáš víc. Ale patnáct max!”
„To znamená, že podle tebe jsem dostal o.. o kolik víc? O nějakých devatenáct.”spočítal rychle David.
„Pořád nechápu, proč je to tak důležitý”pobídla mě Klára.
„David přišel s nápadem, že jestli jsem mu dal víc, než jsem měl, tak se můžeme lehce vyrovnat. Že by mi on ten určitý počet vrátil. A aby to nebylo jako u Dity, tak ti zavolal, abys byla u toho.” vysvětlil jsem ji konečně, o co jde.
Klára na mě koukala s otevřenou pusou. „A to myslíš, že pomůže?”její reakce se mi nelíbila, ale nevzdával jsem se.
„Doufám, že jo. A jestli ne, aspoň zčásti budu pykat za to, že jsem se neovládl. I když to, že se mnou nemluvíš, je větší trest.“ tohle prostě musí vyjít! Říkal jsem si v duchu,
„Tak co, jsi pro?” zeptal se jí David.
„A co po mně teda chcete? “ zeptala se nás. Spíš asi proto, aby měla čas si rozmyslet odpověď.
„Nic, jen to, abys u toho byla. Aleš se mi minule posmíval, jakej jsem srab, že brečím a řvu na celý barák. Tak se aspoň přesvědčíme, jakej je hrdina on.” vysvětlil se smíchem David a koukl na mě.
Nedivil jsem se, že si mě vychutnává. Bylo mi jasné, že se nemůže dočkat, až mi trest z části vrátí..
„Tak dobře, souhlasím. Ale neznamená to, že mu pak automaticky odpustím!“ ozvala se konečně Klára.
„Kolik ran navrhuješ? “zeptala se ještě Davida.
„Myslel jsem, že těch devatenáct. Ale když se ptáš, tak bych to zaokrouhlil na pětadvacet. Slyšel jsem, že nedodržel slib, co ti dal, tak proto.” Ten zmetek!Zanadával jsem v duchu,
„Tak k tomu přidej dalších pět za to, jak si tě vychutnával a psychicky deptal!” zvýšila Klára počet. Cítil jsem, jak mi vyschlo v puse.
„Promiň, ale ne.. Já mám totiž v plánu mu to obojí vrátit!“ mrkl na ni David a lehce se zasmál.
Bavili se o mém trestu, jako kdybych tam nebyl. Už teď jsem si začal nadávat, na co jsem to proboha kývl.
Nemohl jsem už ale couvnout. Musím Kláře dokázat, že vím, že jsem udělal chybu a že za to dokážu nést následky. Jen jsem nevěděl, jak moc statečně...
„Tak ať to neprotahujeme. Aleši, asi ti nemusím říkat, co máš dělat.”vytrhl mě David z myšlenek a ukázal na opěradlo sedačky. Nejspíš na tu, kde tolikrát vyplácel Kláru, domyslel jsem si.
Zmučeně jsem koukl na Kláru a začal se svlékat.
„Kláro, měla by ses posadit, bude to na dlouho. Mám v plánu si ho trochu vychutnat. Jo a abych nezapomněl, jsi jediná, kdo to může zastavit. Kdybys měla náhodou pocit, že mu to už stačí. A ty Aleši, když budeš chtít pauzu, pověz, dlužím ti ji. Ale pak bude pět ran navíc, to asi chápeš” Zasmál se David.
Byl jsem už svlečený a přehnutý přes opěradlo. Podle zvuku jsem poznal, že si David sundavá pásek. Prosím, ať aspoň deset ran vydržím potichu, modlil jsem se v duchu. David sice ječel už u první, to ale měl patnáct ran za sebou.
Slyšel jsem, jak se ti dva baví, že se tenhle týden vyvedlo počasí. Počasí, proč se sakra teď baví o…!“AUUU!“
Až teď mi došlo, že to byla od Davida finta, jak mě nachytat nepřipraveného. A zatraceně se mu to povedlo. „To bylo pěkně podlý! “ štěkl jsem na něj naštvaně.
„Taky myslím, že se mi to povedlo”, zasmál se David.
„Koukám, že bude veselo” ozvala se někde zezadu Klára.
To už ale přilítla druhá rána, přesně na místo, jako ta předtím. Znovu jsem zakřičel, i když ne tolik, co předtím. Snažil jsem se být připravený, abych se nenechal zaskočit a nevykřikl překvapením i potřetí.
Třetí rána mi zasáhla obě půlky, ale ne tak silně, abych vykřikl. Spíš mi to něco připomnělo, ale co?
Neměl jsem čas přemýšlet, protože dopadla čtvrtá rána. A za ní hned pátá, jen na druhou půlku. „AUUU!“.
Ani jsem se nestačil vzpamatovat a už jsem schytal šestou, jen to mlasklo. Svíral jsem pevně matraci, třeba to pomůže, abych vydržel být zticha. Sedmá, osmá a devátá rána přišla snad v jedné vteřině, navíc na hranici zadku a stehen. Už jsem chápal, proč u toho David tak vyváděl, ani já se nemohl ovládnout.
Byla o něco delší pauza, vydýchával jsem se a říkal si, že už se pomalu blížím k polovině. To zvládnu, musím!
Ale čekal mě šok.
„Cvičných devět máš za sebou, teď začneme na ostro!” ozvalo se za mnou.
„Cvičných? Chceš snad říct, že mě čeká ještě pětadvacet?!”zhrozil jsem se.
„To ne, i když to není tak špatnej nápad. Jen tyhle byly jen tak pro zahřátí, teď to teprv bude ta správná jízda. Nechtěl jsem se do tebe obout hned na začátku!” smál se David. Došlo mi, že mi to vrací i s úroky.
Proč jsem ho tenkrát tak mučil, říkal jsem si v duchu. Bylo mi jasné, že se mám na co těšit. A měl.
Desátá rána dopadla ani ne tak nečekaně, jako silně. A na obě půlky naráz. Prohnul jsem se v zádech, zaječel a chytl se rukama za bolavý zadek.
„Dej ty ruce pryč, nebo přes ně dostaneš!“rozkázal mi David.
Rychle jsem ruce stáhl a divil se, že jsem dostal takovou šanci.
„Pokud si vzpomínám, tys mě klidně praštil přes ruku, a to pěkně silně. Já taková svině nebudu, ale poslední ránu si zopakujem, jasný? A bude se počítat jako desátá. Nebo máš něco proti, Kláro?” ujistil se radši u ní.
„Jestli ti byl opravdu schopný dát ránu přes ruku, tak nic nenamítám.” souhlasila s ním.
Už se mi jeho gesto nezdálo tak šlechetný. Nejen, že mám i tak ránu navíc, ještě mě nechává čekat a dusit. A naprášil Kláře i tenhle malý detail. Trvalo poměrně dlouho, než desátá rána dopadla. Nečekaně, na obě půlky, přesně do místa, co předtím, ale o dost silnější. “Auuuuuu!!!!! “ Zařval jsem a zase se chytl za hořící zadek.
„Ty jsi mi ale hrdina!“ posmíval se mi David.
„Kláro, támhle ve skříni je pověšený pásek, dones ho prosím. Trochu mu zajistíme ruce, jinak se od desátý rány nehneme.” Požádal ji.
Klára mu podala opasek, David mi vzal obě ruce, natáhl přede mě a svázal je páskem k sobě.
„Není to nijak silně, kdybys chtěl, v pohodě se z toho dostaneš. Ale to ti neradím. Ránu navíc nedostaneš, pouta nebyla v plánu. Ale ještě jednou a máš pět navíc! A stejně ošklivých, jako byly tyhle poslední! Rozumíš?” zeptal se mě nakonec.
„Rozumím” hlesl jsem.
Hned mi na levé půlce přistála jedenáctá rána, na pravé dvanáctá. Byl jsem rád, že mám svázané ruce, znovu bych si jinak zakryl zadek. Byla to šílená bolest! Vlastně můj první opravdový výprask v životě.
Malá pauza a pak dvě rány rychle po sobě, obě nad stehna. „AUUU! Ty debile!“ Věděl jsem, že bych neměl nadávat, nemohl jsem si ale pomoc. „Nezapomínej, že ti zachraňuju manželství! A trochu si u toho s tebou vyřídím vlastní účty!” vracel mi David stejnou mincí. Sice by to nepřiznal, ale i teď, po dvou týdnech, měl dost citlivý zadek. Když musel sedět, sedával si na polštář, aby ho to tolik nebolelo..
Patnáctá rána dopadla na záda. „AOUUUU!“ Nevěděl jsem, jestli mám řvát nebo brečet. Už nějakou chvíli mi tekly slzy bolestí, teď se spustily plným proudem.
„Musím uznat, že jsi mě skvěle inspiroval! Byl jsi opravdu nápaditý!“ posmíval se mi dál David.
„Ani nevíš, jak mě to teď mrzí!” zasyčel jsem.
„No, a proto tohle všechno děláme. Aby sis to zkusil na vlastní kůži a pochopil, o čem Klára mluvila! Doufám, že toho lituješ?” smál se.
„Lituju, a hlavně toho, že jsem se s tebou udobřil! Nebýt tebe, tak tu dnes nejsem!“ vylítlo ze mě nenávistně.
Z pohledu Davida:
Chtěl jsem sezasmát, ale uvědomil jsem si, jaká je v těch slovech pravda. Nejen, že by se mě nesnažil bránit před Ditou, ale ani by nevyšla najevo pravda o nahrávce. A už vůbec by za mnou nešel s prosbou o pomoc. Vlastně by ani neměl důvod za mnou chodit, vždyť jsme se pohádali kvůli nahrávce..
Šestnáctá rána dopadla lehčeji než ty předchozí. I ta další, jak se mi honily hlavou takové myšlenky. Nejradši bych s výpraskem přestal. Sám jsem ale řekl, že jediný, kdo to může zarazit, je Klára. Nadechnul jsem se a dal osmnáctou ránu, o dost silnější, abych vyrovnal ty dvě předchozí rány. Aleš zaječel , překvapený tou silou. Hned nato dostal další, výkřik se slil do jednoho. Věděl jsem, že nemůžu trest ukončit, rozhodl jsem se proto, že ho urychlím. Chtěl jsem dát další ránu, když mě Klára zarazila.
Svěsil jsem napřaženou ruku podíval se na ní. „Myslíš, že už má dost?” zeptal jsem se.
„To ne, kdyby musel, zvládne dvojnásobek, zrovna ty to moc dobře víš. Ale říkal jsi, že posledních šest jsou za to, že mi lhal, když sliboval, že tě bude šetřit. A ráda bych mu je dala sama. I když to znamená, že budou slabší.“ vysvětlila mi.
Kývl jsem se slovy „Ty jsi tu šéf“ a podal jí pásek.
Z pohledu Aleše:
Chtěl jsem si trochu oddychnout, že se trestu ujala moje žena. Ale její věta mě spíš vyděsila: „U Davida jsme byli domluvení na pětadvaceti ranách. A tys to pak zvýšil na dvojnásobek. Nevidím důvod, proč ti neoplatit stejně.”
Zalapal jsem po dechu. „Kláro, to ne! Moc tě prosím! Už chápu, co tě tak vytočilo a moc mě to mrzí! Omlouvám se! Ale padesát ran? To opravdu nedám” spustil jsem záplavu slov.
„Zvládl bys i těch padesát, to mi věř. Ale špatně jsi mě pochopil. Nemyslela jsem dvojnásobek celého trestu, ale těch šesti za porušení slibu. A za to si zasloužíš víc, nemyslíš?”chtěla ode mě slyšet souhlas.
Souhlasil jsem s ní, z části proto, že jsem si oddychl, že to nebude dalších pětadvacet.
„Už jen za ten slib jsem si zasloužil tenhle trest! Opravdu to už nikdy neudělám. Ale prosím tě, už mě nemuč a pokračuj!” vyzval jsem ji. Opravdu už jsem to chtěl mít za sebou!
Klára si ke mně stoupla bokem, pohladila mě po bolavém zadku. Sotva zmizel její dotek, dopadl pásek. Ten kontrast byl šílený! Od Davida jsem pochopil, že má Klára páru, ale tohle jsem stejně nečekal. Ne, že bych doufal, že to bude už pohoda, ale nechápal jsem, kde vzala takovou sílu. Zaječel jsem jak bolestí, tak překvapením.
Ve chvíli, kdy dozněl křik, dopadla další rána, tentokrát na druhou půlku. Na rozdíl od Davida mě psychicky netýrala, ale sázela rány pravidelně po sobě, vždy na levou a pak pravou půlku. Bohužel vždy na skoro stejné místo, takže jsem měl kůži v jednom ohni. Ječel jsem, křičel a prosil o odpuštění. Klára byla neoblomná, zasadila mi všech dvanáct ran, jak slíbila. Ta poslední dopadla doprostřed zadku, silnější, než předchozí. Prohnul jsem se v zádech a pak zabořil hlavu do sedačky. Brečel jsem, jak snad v životě ne. Ani jsem si nevšiml, že mi David rozvázal ruce. Klára někam zmizela, po chvíli se vrátila s namočeným ručníkem. Jemně mi chladila zadek, i ten šlinc na zádech. Po chvíli jsem se začal uklidňovat. Za další chvíli jsem si uvědomil, jak je tohle příjemný.
Z pohledu Kláry:
I když jsem Alešovi neslíbila, že mu odpustím, tak odpustila. Říkala jsem si, že už trpěl dost. Navíc cestou domů se mi znovu, sám od sebe, omluvil. Byla jsem ráda, jak to dopadlo, i to, že jsme se všichni, i Aleš s Davidem, rozloučili přátelsky. Stalo se už pomalu zvykem, že jsme si po trestu dali pár skleniček. Ale pak už jsme pospíchali domů. Aniž bychom to tušili, oba jsme se těšili na prázdný dům. Na nic jsme nečekali a už v obýváku ze sebe strhli oblečení. Milovali jsme se tak, jak dlouho ne. I když jsem si nemohla pomoc a vybrala si polohu nahoře, abych ho ještě trochu potrápila. Prokoukl mě a řekl, že tohle trápení by si dal líbit i několikrát týdně J
KONEC