V minulé povídce s názvem „Poprvé u souseda“, jsem vám popsala začátek dne. Dozvěděli jste se, co jsme s kamarádkou Terezou udělaly. Teď vám povím o zbytku toho dne, hlavně to, co se stalo po příchodu domů.
Myslela jsem si, že soused jenom žertuje, když nás doprovázel. Celou cestu nikdo z nás nic neříkal. První byla cesta ke mně domů, až pak šli k Tereze. Když zazvonil u nás na zvonek, a naši mu otevřeli, hned jim všechno řeknul. Neopovážila jsem se nikomu podívat do očí, a tak jsem jenom šoupala nohama. Pozorně jsem všechno, o čem se v tu chvíli bavili, poslouchala. Za celou dobu, co soused žaloval, jsem se snažila ignorovat přísné pohledy otce. Když byl soused připravený k odchodu, podívala jsem se na něj s vražedným pohledem. „Na shledanou.“ bylo to jediné, na co jsem se zmohla. Ignoroval mě, ale společně s Terezou se rozloučil s mými rodiči, a pak odešli.
Otec mě chytil za paži a přitáhl mě od dveří k sobě. Mamka rychle zavřela dveře a dívala se na mě. V jejích očích byl vidět zmatek. Poprvé jsem se podívala do otcových očí a on začal: „Jak si to jako představuješ? Děláš celé naší rodině jenom ostudu, mladá dámo!“ Křičel na mě. Byl docela hodně rozčílený, nikdy jsem ho takhle neviděla. „No, já jsem jenom... Nebyl to jenom můj nápad.“ vykoktala jsem ze strachu. Podíval se na mě a nadzvednul obočí: „To je mi úplně jedno, jestli to byl tvůj nápad, nebo Terezin! Obě jste se zachovaly jako šestileté děti.“
Mamka šla do obývacího pokoje, zatímco na mě otec křičel. Sledovala z povzdálí všechno, co se odehrávalo. Otec mě po chvíli chytil za rameno a šel se mnou za mamkou do obývacího pokoje. Ve dveřích mě pustil a šel k psacímu stolu. Něco tam hledal. Podívala jsem se na mamku, která seděla na hnědé pohovce. Z jejího výrazu šla poznat lítost. „Proč jsi to teď udělala? Bývala jsi vždycky taková milá a hodná, a dneska tohle?“ řekla mi mamka lítostivým hlasem. Mé odpovědi se nedočkala. Otec mezitím vytáhnul dlouhou a tenkou rákosku. Nikdy jsem jí nedostala, ale moje starší sestra dostávala rákoskou docela často. Já vždy dostala jenom páskem nebo vařechou. Polknula jsem. Nemohla jsem svůj pohled spustit z rákosky.
„Když se chováš v patnácti letech jako malé dítě, tak budeš jako malé dítě i potrestaná. Možná tě to dovede k rozumu, možná ne.“ dost přísným tónem mě okřiknul otec. „Tati, prosím, ne, prosím, už se to víckrát nestane, tak prosím ne.“ se slzami v očích jsem ho žádala o jedinou věc. O milost. Prohlédnul si mě velmi přísně. Vypadal, jako by chtěl něco říct, ale nic neřekl. Ve vzduchu se napřáhnul a rákoskou se bouchnul do ruky. Klepaly se mi kolena ze strachu. Nevěděla jsem, jak se mám v tu chvíli zachovat.
Tekly mi slzy z očí. „Pojď ke mně, ihned!“ zazněl po celé místnosti otcův hlas. Přemohla jsem svůj strach a vydala se k otci. Stála jsem asi dva kroky před ním. Vyzval mě: „Sundej si kalhoty a polož si je na židli.“ Svlékla jsem si je a odložila na židli, která byla vedle psacího stolu. Neodmlouvala jsem, věděla jsem, že by mi to k ničemu nebylo. Poté mě vyzval, abych si sundala kalhotky a přehnula se přes psací stůl. Udělala jsem to. „Budeš nahlas počítat, je ti to jasné?“ zeptal otec. Otočila jsem k němu hlavu: „Ano, je mi to jasné.“ odpověděla jsem mu. Sotva jsem stihla otočit hlavu a přistála na mně první rána. Vyhrkla jsem bolestí a řekla jsem, že byla první. „Pitomý soused!“ začala jsem ho ve své mysli proklínat.
„Dvě.“ řekla jsem. „Pitomý soused, neví kdy má držet jazyk za zuby!“ pomyslela jsem si.
„Tři.“ zasyčela jsem se slzami v očích. „Kéž by zažil něco podobného.“ zase jsem si pomyslela. „Čtyři.“ řekla jsem s pláčem. „A nejlépe hned teď.“ zaznělo v mé mysli.
„Pět.“ zazněl můj hlas v celé místnosti. „Šest, sedm, osm.“ šly rány rychle za sebou.
„Devět.“ nešlo skoro ani slyšet.
„Deset.“ řekla jsem z posledních sil. Cítila jsem se jako nějaké malé dítě.
„Vstaň a oblékni se!“ řekl přísným hlasem. Držela jsem se ještě nějakou dobu stolu a přemýšlela, co mám udělat. Oči jsem měla uslzené. „Rozuměla jsi mi? Běž se obléknout, okamžitě!“ rozezněl se po celé místnosti otcův hlas. Postavila jsem se a natáhla si kalhotky. Po té jsem se otočila ke stolu zády. „Vidím ale, že jsem nebyl jediný, od koho jsi dostala dneska lekci.“ Výsměšným hlasem jsem zaslechla přes svoje brečení od otce. Měla jsem sto chutí mu na to nějak odpovědět, ale radši jsem jenom kývla hlavou.
Jako malou holku mě mamka totiž učila, že je nejlepší vždycky na všechno odpovědět ano. V tom případě lhát skoro v každém případě, a to jenom proto, abych nikoho neurazila.
S uslzeným obličejem jsem si navlékala kalhoty. V celé místnosti šlo slyšet jenom to, jak jsem brečela. V jedné chvíli, dalo by se říct, že jsem se sotva oblékla, bylo ticho přerušené „Doufám, že jsi se z dnešního dne poučila Sáro. Nechtěl bych ti zase někdy dát lekci rákoskou, chápeš?“ řekl otec klidným hlasem. Jenom jsem radši kývla hlavou.
Otec se otočil a šel si pro něco do kuchyně. Jak přicházel zpět, tak jsem viděla přes chodbu, že nese vařechu. Přišel přede mne a zůstal stát. Po asi půl minutě mi tu vařechu podal a ukázal rukou ke koutu vlevo u okna. Věděla jsem, že si tam mám jít na vařechu kleknout. Byl to trest po každém výprasku. Vzala jsem si od otce vařechu a šla jsem s ní ke koutu. Stála jsem před ním a chystala jsem se položit ji na zem, abych si na ní mohla kleknout. V tu chvíli jsem zaslechla jak mamka řekla: „Nebuď na ni tak přísný, chovej se k ní tak jako ke své vlastní dceři, prosím tě.“
Nejspíše si myslela, že jsem ji neslyšela přes to, jak jsem brečela. Mýlila se, ale nemohla jsem pochopit, jak to bylo myšlené. Položila jsem vařechu na zem, klekla si na ni a přitom jsem přemýšlela: „To jako nejsem otcova dcera? Takovou důležitou věc by mi snad řekli. Nebo to myslela mamka jenom metaforicky?“ Hlavu jsem schovala do svých dlaní a utírala si oči od slz. V celé místnosti jsem zůstala úplně sama. Jelikož trpím monofobií (strachem ze samoty), tak to pro mě bylo hrůzostrašné. Chtěla jsem vědět více věcí o mámině poslední větě. Svůj trest v koutě jsem si odpykala za hodinu. Uklidila jsem vařechu a šla do svého pokoje.