Minule jsem vám popsala den, kdy jsem se dozvěděla, že žiji celý život s nevlastním otcem. Popsala jsem vám ještě, že jsem si všimla jednoho dopisu u vchodových dveří.
Byla asi půlka letních prázdnin a k nám do vsi se někdo přistěhoval. Teď vám napíšu, co se stalo dva dny poté.
Byl teplý letní den. Ráno bylo úplně normální, jako každé jiné. Probudila jsem se, udělala hygienu a šla se nasnídat. Nic zvláštního. U stolu jsem seděla já, matka a „otec“, nikdo neřekl ani slovo. Moji „rodiče“ snad nikdy spolu u snídaně nepromluvili. Poté, co jsem dojedla, jsem si rychle obula boty a odešla jsem ven. Měla jsem totiž s Terezou domluveno, že zajdeme ven.
Měla jsem na Terezu zazvonit, tak jsme se domluvily. Bydlela na opačném (dolním) konci vsi. Brala jsem cestu k ní jako procházku. Jak jsem došla dolů, prošla jsem bránou k nim na pozemek. Zazvonila jsem. Chvíli se nic nedělo, myslela jsem, že nejsou doma. Otevřel pak její otec, pozdravila jsem ho. „Sáro, Tereza dnes ven jít nemůže. Včera rozbila jednu vázu, tak jsem jí seřezal páskem a má zaracha.“ řekl mi klidným hlasem. Kývla jsem jenom hlavou, aby to vypadalo, že ho chápu. „Tak za mě alespoň pozdravte Terku. Na shledanou.“ odpověděla jsem po chvíli přemýšlení. Kývl mi jen hlavou a zavřel dveře. Terezin otec byl alkoholik, byl v hospodě víc než doma. Obdivovala jsem matku Terezy, že s ním může žít. Ale nedalo se nic dělat, musela jsem být venku sama. Odešla jsem tedy z jejich pozemku. Neměla jsem ráda, když musím být někde sama dlouho.
Šla jsem zpátky nahoru, dívala se po okolí a nevnímala cestu. Byla jsem hodně zamyšlená, ani jsem nějak nebrala to, že jsem zůstala úplně sama. Mohla jsem být asi v půlce cesty a zničehonic do mě narazil kluk. Spadla jsem na zem. Vypadal nádherně. Měl černé rovné vlasy, které mu končily nad rameny. Byl o hlavu a půl vyšší. Na sobě měl černou košili s dlouhým rukávem a černé džiny. Šlo poznat, že měl štíhlé tělo. Nos měl rovný. Můj vysněný princ. Pak mi podal svou ruku, aby mi pomohl se zvednout. Cítila jsem se jako v ráji. Když už jsem stála, tak to ticho konečně bylo přerušeno. Prohlédl si mě. „Měla bys dávat pozor kam šlapeš. Máš moc pěkné šaty.“ usmál se na mě. Nechápala jsem, proč se mu líbí mé šaty, byly jenom černé, ostatním se nelíbily. „Nestalo se ti nic?“ zeptal se mě starostlivě. „Ehm... jsem v pořádku, díky.“ odpověděla jsem mu. Prohlížel se mě od hlavy až k patě. Já jsem se mu dívala jenom do očí. Usmál se a podal mi svou ruku: „Jmenuji se Jan, přátelé mi říkají Honza. Ty jsi?“ Podala jsem mu taky ruku: „Těší mě, já jsem Sára.“ „Potěšení je na mé straně Sáro.“ Furt se usmíval, cítila jsem nějaký cizí pocit, jakoby to, co mi chybělo, právě přišlo. Najednou se Honza zeptal: „Sáro, bydlím tu s rodinou sotva dva dny, ukážeš mi okolí prosím?“ Zmohla jsem se jenom kývnout hlavou.
Šli jsme oba směrem nahoru, říkala jsem mu, kde kdo bydlí a bavili jsme se taky o škole. Došli jsme úplně nahoru. Cítila jsem se skvěle. „Sáro, ukážeš mi i tu druhou uličku?“ po delší době něco řekl. Nadechla jsem se a ukázala rukou, ať mě následuje. Pochopil mé gesto. V druhé uličce tvořila první budovu hospoda, necítila jsem se na té straně bezpečně, i přes svůj pocit jsem šla cestou dál. Dolů jsme došli docela brzy. Koukl se mi do obličeje: „Mám tě doprovodit domů?“ Pousmála jsem se: „Nemusíš. Jdu teď stejnou cestou, jako jdeš ty.“ Byl jediný ze všech kluků, který poslouchal každé mé slovo. Líbil se mi. Byl potichu skoro celou cestu, promluvil až u jejich branky. „Nechceš se podívat ke mně domů?“ chytil mě kolem ramen a já se začervenala. Myslím že to ale poznal. „Nebudeš ještě vybalovat věci po stěhování?“ byla jediná věta, na kterou jsem se zmohla. Obrátil oči v sloup: „Už mám vybalené věci. Víš... jsi docela fajn holka... no a já... ehm... jsi jediný člověk, kterého tu znám.“ Chápala jsem ho. „Klidně půjdu. Ty jsi docela taky fajn kluk.“ Jenom se zašklebil. Konečně mě pustil.
Otevřel branku a vyzval mě, ať jdu dál. Měla jsem pocit, že snad spím, tohle nemohla být realita. „Pojď, představím tě rodině.“ ukázal ke vchodovým dveřím. Šel první a já ho následovala. Jelikož tu bydleli jenom dva dny, čekala jsem, že budou ještě vybalovat. Ale ani krabice nešly nikde vidět. Otevřel dveře a vešel do domu. „Budeš tu celou dobu stát, nebo půjdeš dovnitř?“ zeptal se trochu posměšným hlasem. Obrátila jsem jenom oči v sloup. „Jo, půjdu, nehodlám tu stát.“ odpověděla jsem mu a v obličeji jsem nasadila svůj typický arogantní úsměv. Zasmál se.
Vešla jsem hned za ním do haly. Byla hodně prostorná. Naproti haly bylo jediné schodiště, ke kterému jsme šli. Šli jsme nahoru po schodech. Na pravé straně (v prvním poschodí) šel do prvních dveří. Byl to jeho pokoj. Já jsem zůstala stát před dveřmi. Koukl se na mě: „Můžeš jít laskavě do pokoje? Nemusíš se mě bát, já ti nic neudělám.“ v jeho obličeji se objevilo něco jako úšklebek. Vešla jsem tedy dál. Rozhlédla jsem se po jeho pokoji, byl prostorný. Na pravé straně od dveří měl knihovnu, vedle ní byla dvě černá křesla. Na levé straně byl klavír. Postel měl uprostřed místností, mezi dvěma okny. Od postele na levé straně, hned u stěny, byly dvě skříně. U postele měl noční stolek, ležel tam jeden sešit, lampa, tužka a kniha. Usadil se na křeslo, a ukázal na protější křeslo, abych se posadila taky. Seděli jsme naproti sobě.
Do jeho pokoje vešla jeho matka a sestra. Jak jsem je uviděla, tak jsem se postavila. „Dobrý den.“ pozdravila jsem je. Jeho sestra vypadala nanejvýš na osmnáct let. Pozdravily mě taky. Jan se na ně podíval: „Můžeme se vyhnout důvěrnému rozhovoru? Když tak tohle je Sára.“ Jeho sestra na něj pohlédla, v jejím obličeji šlo poznat, že mu něco nevěří. Jak uviděl její obličej, tak dodal: „Jsme jenom kamarádi, zatím.“ slovo zatím řekl potichu a nejspíše nepočítal, že ho někdo slyšel. „Slečno, můžu se zeptat, kolik je vám let?“ zeptala se mně jeho matka. Podívala jsem se na ni: „Je mi patnáct, paní.“ Jeho sestra a matka se na sebe podívaly a obě odešly. V místnosti jsem zůstala jen já a Jan. Znovu jsme se posadili na křesla. Povídali jsme si s Janem asi hodinu v kuse, ale ani v jedné větě nezmínil svou rodinu. Podíval se z okna: „Dnes je venku krásně, máš plavky?“ „Ne nemám plavky, proč?“ zeptala jsem se ho. „Že bychom si šli zaplavat. Máme za domem postavený bazén.“ jeho pohled znovu směřoval ke mně. Lehce jsem nadzvedla obočí a chtěla jsem něco říct, ale hned mě přerušil Jan: „Doufám, že můžeš do vody? Jestli jo, tak by sis zaplavala v oblečení. Je teplo, uschlo by rychle.“ „Jo, můžu do vody.“ řekla jsem potichu, ale přesto mě slyšel. Usmál se: „Tak pojď. Nestydíš se snad?“ Zamračila jsem se: „Ne nestydím, nemám důvod.“ dořekla jsem dost uraženě. Postavili jsme se a vyšli z pokoje.
Šli jsme ke dveřím hned naproti jeho pokoji. Otevřel je. Čekala bych, že tam bude místnost. Bylo tam jedno schodiště, které vedlo dolů. Měla jsem vyjevený obličej. „Tvářil jsem se úplně stejně jako ty, když nám to tu matka ukazovala.“ řekl Jan. Jenom jsem na něj pohlédla. Znovu přetočil oči: „Jdeme dolů, je tam kuchyně.“ Kývla jsem mu hlavou, jakože souhlasím. Schody byly dřevěné a stěny bílé, skvěle tam vynikly mé šaty a černé podkolenky s botami. Došli jsme dolů a znovu otevřel dveře. Vešli jsme do kuchyně.
Kuchyň byla rozlehlá, moderně zařízená místnost. Před námi byl stůl a na stole byly dvě misky. V první misce bylo ovoce a v druhé zelenina. Natáhl ruku k první misce a vytáhnul z ní dvě jablka, jedno mi podal. „Stačí, když teď projdeme dveřmi, které jsou támhle.“ ukázal k oknu, u kterého byly jediné dveře. Dala jsem levou ruku v bok: „Tak pojď.“ a šli jsme ke dveřím. Otevřel mi je a počkal, než jimi projdu.
Za domem byl velký bazén s hladinou vody o něco pod úrovní země, mohlo by v něm plavat kolem dvaceti osob. Okolo bazénu byla tráva a za bazénem bylo jedno houpací křeslo. Jan si rozepnul košili a sundal ji, potom si svlékl džíny, mezi tím si sundal i boty s ponožkami. Stoupl si na žebřík (se šesti schody) a skočil do bazénu. Chvíli mně z bazénu sledoval: „Jdeš tedy do toho bazénu, nebo se tu budeš opalovat?“ Zakroutila jsem hlavou: „Jo, už jdu.“ Rozvázala jsem si boty a sundala je, potom jsem si svlékla podkolenky i šaty, zůstala jsem jenom ve svém bílém spodním prádle. Vlasy jsem měla sepnuté v culíku. Šla jsem po žebříku dolů a už jsem byla v bazénu. Povídali a plavali jsme skoro tři hodiny. Potom jsme vylezli. Oba jsme se oblékli do oblečení. Chtěla jsem si lehnout a opalovat se. Mezitím přišla jeho sestra, držela v ruce nějaké papíry: „Honzo, pojď prosím tě za mnou, táta nám psal.“ „Vždyť už jdu Anno, Sáro pojď taky.“ odcházel a já šla za ním. Šli jsme všichni zpět do kuchyně a usedli si ke stolu. Jablka jsme si zapomněli u bazénu.
Ke stolu potom přišla i Janova matka. Dívala se chvíli na dopisy, co zatím četla Anna: „To jsou dopisy od vašeho otce?“ „Jo, jsou.“ řekl Jan dřív, než stihla Anna nějak zareagovat. Potom si jejich matka přisedla ke stolu taky. Anna podala dopis Janovi hned jak ho dočetla, já jsem se mu jenom koukla přes ruku. Rukopis jsem poznala, patřil mému „otci“. Hned mi bylo všechno jasné, měla jsem už poskládanou půlku skládačky. Druhá půlka byla dozvědět se důvod, proč se Vilém, můj nevlastní otec, a Sandra rozešli. Vypadala jsem zamyšleně: „Jane, můžu se tě na něco zeptat?“ „Jo, klidně se ptej.“ odpověděl mi Jan. Na chvíli jsem se zamyslela: „Kdo je vlastně tvůj otec?“ V tom momentu každý, kdo byl za stolem, na mě koukal. „Nechceš o tom mluvit?“ zeptala jsem se ho. Koukl se na mě: „Sáro, mně nebylo ani osm let, když od nás odešel, nepamatuji si ho tolik.“ „To byl tedy důvod, proč jsi ho za celou dobu nezmínil?“ moje otázka nebyla tolik neočekávaná. „Jo, to byl ten důvod.“ odpověděl. Raději jsem se na nic už neptala. Šli jsme potom všichni na zahradu.
Na zahradě jsem se konečně odhodlala: „Jane, kdyby tvůj otec nemusel od vás odejít, tak by neodešel, věř mi.“ Podíval se na mě: „Jak to můžeš vědět?“ Polkla jsem: „Mě od čtyř let vychovával nevlastní otec, nedávno jsem se dozvěděla, že má někde ještě dvě děti. Poznala jsem rukopis v tom dopise, jenom jsem ho zahlédla.“ zúžil obočí a nespustil mě z očí. „Tvůj otec se jmenuje Vilém a tvá matka zase Sandra.“ rychle jsem dořekla. „Jak to víš? Ty chceš říct, že tě vychoval můj otec?“ řekl dost podrážděně. Jeho matka na mě pohlédla a nejspíše čekala, co mu odpovím. „S největší pravděpodobnosti ano.“ řekla jsem potichu. „Já si myslím, že máš problém, Sáro. Koukni se za sebe.“ řekla rychle Janova matka Sandra. „Sáro, kdy jsi měla být doma?“ zavrčel na mě „otec“ a všichni jsme se otočili, já jsem polkla.
„Otec“ držel v ruce rákosku a měl dost přísný pohled. Bála jsem se, co se stane v následující chvíli. Zvedla jsem se, ale to udělala i Sandra. Sandra šla rychle k plotu, nejspíše potřebovala s „otcem“ mluvit. Já jsem šla hned za ní. „Doufám, že ji tady nebudeš mlátit, Viléme.“ řekla mu Sandra. Koukl na ni: „Tobě může být jedno, jestli budu nebo ne.“ odpověděl jí dost podrážděně. Mezitím jsem prošla brankou. Ihned mě chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě. „Můžeme jít domů, já ti to vysvětlím.“ pohlédla jsem na „otce“. „Vysvětli to teď!“ zavrčel, bylo mu jedno, že se na něj dívá Sandra. Nadechla jsem se: „Mám ti to říct po tvém, takže ti budu lhát, tak jako ty mě jedenáct let?!“ Hned jak jsem to dořekla, tak jsem schytala ránu rákoskou na zadek. Vyjekla jsem bolestí, moje šaty byly letní, lehké, tenké a hebké, takže jsem to hodně cítila i skrz ně. Nevím co mě to napadlo, ale byla jsem drzejší než kdy jindy. „Takže nemůžu mít vlastní názor jako vždycky.“ vyjela jsem na „otce“ dost rozčíleně. Vrhl na mě svůj nejpřísnější pohled: „Jak to se mnou mluvíš, mladá dámo?!“ „Tak jako ty skoro vždy se mnou, vzpomínáš?“ nad odpovědí jsem nějak nepřemýšlela. Schytala jsem za svou drzost další dvě rány rákoskou, byla jsem ještě mokrá z bazénu, tak mě to bolelo víc než obvykle. Měla jsem skleněné oči, ale svůj pláč jsem držela v sobě. „Vzpamatuj se, Sáro. Jak se poslední dobou chováš, je nepřípustné a ty to sama víš.“ řekl skrz zuby „otec“. Koukla jsem se přes uslzené oči na něj: „Chovám se tak, jak se to na tvou společnost nesluší. Chovám se tak, jak většina holek v mém věku.“ zkusila jsem se pousmát. „Cože?!“ vykřikl „otec“. S jeho odpovědí jsem schytala další dvě rány rákoskou. Už jsem to nevydržela a začala jsem brečet, byly to dost velké rány. Sandra se nevydržela koukat a chytla „otce“ za ruku: „Viléme, nech ji už být!“ Pustil mě. „Běž k sobě domů a jak ti vyprchá vztek, tak se sem vrať pro Sáru. Dřív tě nechci vidět!“ zvýšila hlas Sandra. „Otec“ se na ni díval s údivem, pak pohlédl zpět na mně: „Budeš do dvou hodin doma, Sáro. Má přijet Kateřina.“ koukl se ještě jednou na Sandru, potom odešel.
„Je takhle přísný pokaždé, když uděláš něco, co se mu nelíbí?“ zeptala se Sandra. „Ano, je.“ řekla jsem. Utřela mi slzu z obličeje: „Když se nám narodily děti, byl úplně jiný. Byl milý a všechno chápal. Nikdy jsem si nemyslela, že je schopný někoho uhodit.“ dořekla dost smutně. Jan za mnou přišel a obejmul mě zezadu. Přestala jsem brečet. „Jak mohl vědět, kde jsem, nebo spíš, jak se sem dostat?“ zeptala jsem se. Sandra se na mě podívala: „Vilém vyrostl v tomhle domě. Stačilo mu jenom obejít dům.“ a dodala: „Nejspíše tě hledal po celé vsi, a nakonec ho napadlo, že můžeš být tady Sáro.“ Pousmála jsem se.
Po hodině jsem šla domů, nikdo tam nebyl. Nejspíš šli za Kateřinou, možná jí šli naproti. Nikoho jsem ten den už neviděla. K večeru jsem se odebrala do postele, pak jsem slyšela, že někdo odemknul. Nešla jsem se podívat, kdo to je. Bylo mi to jedno, chtěla jsem spát. Než jsem usnula, tak jsem slyšela, že někdo křičí, bála jsem se jít podívat kdo. Se strachem jsem pak usnula.