Věříte v mořské panny ? Ano ? Ne ? Tak vizte, že tyhle podmořské krasavice opravdu existují. A mají úplně stejné starosti jako my, suchozemci.... Pořádně se usaďte, ať nám nevynesete spaní - poudačka o mořských pannách právě začíná....
Mořská panna Danielka byla velice hezká mořská panna, která bydlela s maminkou Danielou v luxusním mořském apartmánu. Ale nemyslete si, že když byla Danielka mladá, že to byla nějaká puťka. Však její maminka byla první metresou samotného Pantáty Neptuna a pro svou nezdárnou dceru plánovala zářivou budoucnost.
Vlastně – víte vy jak vypadá mořská panna ? Danielka byla mladá, ale už dospělá mořská panna. Měřila 190Cm od nosánku ke špičce ocasní ploutvičky, měla dlouhé zrzavé vlasy až na prdelku a pevné plné čtyřky, kulaté boky a velikou masitou zadničku. Ale protože mořské panny rostou do dvou set let a Danielce bylo jen sto sedmdesát bylo jasné že ještě doroste. Její maminka, paní Daniela měřila 220cm a honosila se přírodními osmičkami. Samozřejmě, mořské panny nemají nohy, jako lidské ženy, mají jen ocas – ale co se týče – ehm – rozmnožování a pohlavních orgánů to mají vše jako lidské ženy a mořští mužové zase mají pohlavní orgány jako mužští lidští. Mořští lidé tedy mohou spát a plodit děti se suchozemci, ale svým způsobem to je proti mořsko-lidským regulím. A vznešená mořská panna ze samotné královské rodiny, jako byla Danielka by si s lidmi začínat neměla vůbec. Mořské panny mluví stejně jako my, se sametovým akcentem, když mluví s lidmi neboli nohatci, mluví s trochu odlišným dialektem. Pro srozumitelnost pro tuzemského čtenáře si dovolujeme přeložit jejich jazyk při hovoru s lidmi do slovenštiny, neboť mezi jazykem mořských pannen a například francouzštinou, je stejný rozdíl jako mezi češtinou a slovenštinou.
Moc dobře věděla jak to dopadlo s její babičkou Antoinnete. Antoinette byla vznešená bretaňská mořská panna, s titulem arcikněžny francouzského okenánu , která se bůhví proč zaláskovala do potrhlého a nezodpovědného dánského prince. Utekla za ním - ovšem princ ji odmítnul – totiž abyste to pochopili. Mořští lidé sice mohou souložit s lidmi, plodit s nimi děti – ale nikdy nebudou mít lidské nohy. Pohádka o čarodějnici, která to mořské víle umožnila byla jen pohádka. Mořská panna tedy může žít jen ve vodě, případně u vody. Antoinnete neposlechla-s princem otěhotněla – ale když se odmítnul s ní oženit a jít do mořského paláce na Finistéru, ze vzteku ho utopila. Pantáta Neptun tehdy zuřil ! Nebohá Antoinnete dostala tři sta ran lýkovým lasem na holou, což sice zní strašidelně, ale ve skutečnosti se tahle výprasková nálož rozložila do 10 ran každou lichou středu, každou sudou středu byla po 200 let ochechulí a ještě musela sedět – coby socha – 300 let v Kodaňském přístavu. To se ji vůbec nelíbilo, protože tušila že ji budou otravovat lecjací otrapové. Ale trest je trest. Malá Danielka tedy „bábinku“ ani neviděla, protože seděla coby socha v Dánsku. To bylo pro pyšnou Antoinnete více než krutým trestem ! Na druhou stranu, se ji narodila Daniela…
Antoinette byla skvělá máma a svou dcerku kojila devadesát let. Mořské panny mají velká plná ňadra, na níž se zalíbením ulpí pohled každého správného chlapa – dílem proto aby byly svůdné a ženské a dílem proto jelikož své potomstvo, stejně jako lidské maminky živí mlékem, které je v případě mořských lidí velice blízké mléku velrybímu. Navíc když mořská panna dosáhne pohlavní zralosti (v oněch 200 letech)-už nestárne. Mořské panny žijí nejvýše 2000 let, pak se promění v mořskou pěnu. Protože však princ je princ a i když to byl mizera, byl to fešák a Antoinnete také nebyla ošklivá, tak se zkrátka geny smíchaly a z maličké Daniely se vyloupla v dospělosti překrásná mořská panna. Široko daleko nejkrásnější, nejvnadnější, nejvlasatější, nejvýmluvnější, nejsvůdnější - a tak není divu, že ve svých 190 letech zaujala tahle mořská krasavice samotného Vládce Moří – Pantátu Neptuna. Stala se jeho oficiální milenkou a nakonec mu porodila Danielku. Pantáta Neptun byl uznalý, a i když byla Danielka nemanželská, dal ji titul mořské princezny a vojvodkyně oceánu. Naprosto skvělý odrazový můstek do budoucnosti….
Uběhlo sto sedmdesát let a z Danielky vyrostla krásná a ztepilá mořská panna. Ovšem rozmazlený fracek také ! Není se čemu divit. S babičkou Antoinette se neměla čas moc stýkat, když seděla coby socha v Kodani, nebo se proháněla v oceánu coby velryba a maminka byla milenka Pantáty Neptuna na plný úvazek. Přesto si našla na výchovu dcery čas a absolutně se ji věnovala, jak to jenom „Siréna z vyšších kruhů“ může dělati. Svého jedináčka také poctivě kojila, díky tomu byla Danielka veliká, větší než ostatní mořské děti a zdravá jako řípa. Danskhylde aka Daniela byla však velice přísná matka a tak když mladinká Danielka neposlouchala, přišla ke slovu plácačka z lýka a rukojetí z velryboviny a zlata - čili lýkovka. A protože mořské panny jsou nahaté – dostávala mladá dáma pěkně na holou. Pištěla a ječela tak, že to bylo slyšet široko daleko a chudáci podmořští výzkumníci si mysleli že kosatky někde trhají velrybu – ale kdepak – to jen neposlušná puberťačka dostávala výchovnou lekci ! Jednou dostala na zadek i od samotného táty Neptuna, když donesla ze školy pět pětek a poznámku a ještě byla hubatá na maminku a to hezky před tatínkem – i dobrý a trpělivý pantáta Neptun měl tenkráte vzteklé a drzé Danielky dost a pořádně ji nasekal na holou co se do ní vešlo. Danielka potom po výprasku od tatínka bulela na kameni u pláže a lidské děti tam ráno nacházely perličky, ve které se mění slzičky mořské panny.
A teď se bála že dostane na holou od pánů rodičů zase a zcela oprávněně ! Danielka byla totiž puberťačka. Úplně stejná jako lidské puberťačky. Měla se sice učit a připravovat na podmořskou maturitu, ale místo toho se slovy „Tss, to je nuda“ odplula na pobřeží, vytáhla chaluhové doutníky a láhev rumu, kterou ukradla ze zásob pantáty Neptuna, hlídaného sklerotickou olihní Uršulou a slunila se kouřila a pila. Protože však nebyla na pití zvyklá, záhy spadla z kamene a usnula stočená do klubíčka v mělké vodě, mohutně při tom chrápajíc a odpusťte mi – prdíc. Vzbudily ji zvědavé dotyky – a když se probudila uviděla – kluka ! Tedy – člověka – jak říkají mořští lidé - nohatce ! Který ji dost necudně hladil po zadku. Zasyčela jako mořský had , zařvala „Sviniar !“ a vlepila mu pořádnou poctivou facku. A protože mořské panny jsou jak jsme si již řekli větší a silnější než lidé, udělal pěkný kotoul v písku a zůstal ležet jak podťatý. Danielka se na něj podívala pěkně naštvaně a zadeklamovala: „Sviniar ! Co si mysliaš ? Že som nějaká taká…. Joj… hej chalan ! Zobuď sa ! Chalan ! Nohatec ! Čovek !“ a trošku ho propleskla. Zamžoural očima usmál se a baf – bafnul ji kolem krku, dal ji pusu… Zavrčela„Pust ma ! Sviniar ! Morska sviňa ! Chalan jeden zatracený…“ a – pak – pak mu podlehla. Přesně jako babička Antoinette před dvěma sty lety princi !“ Zkrátka a dobře – milá Danielka zažila jaké to je poprvé – a když se vrátila do moře – byla už jen – mořská…. Protože její panenství odplavalo s troškou krve tam z pláže.
Jenže ! Když se panenská krev mořské panny smíchá s mořskou vodou – dopluje až – no jistě – k mamince ! „Joj, počkej ty lenoro líná“ zasyčela, „já ti ji pěkně vyženu z těla ! Tak ti zmaluju zadek, jako sem ti ho ještě nikdy nezmalovala ! Čtrnáct dní se neposadíš ! A učit se budeš !“ vrčela paní Daniela a posadila se zlověstně na taburetek ze želvího krunýře a čekala. Když připlula mladá Danielka domů, maminka se na ni zlověstně usmála: „Tááák, kdepak jsme se toulali mladá dámo ? No, přece ve škole, mam- ale to bylo to poslední co řekla protože paní Daniela po ní chmatla a už si ji ohnula pěkně přes koleno a plácačka měla posvícení. Párkrát pořádně mlaskla o baculatý zadek nezbedné studentky, a tu hned přešla chuť na lhaní. Okamžitě se rozječela a rozbulela vědouc že tohle na maminku platí. Jenže měla smůlu ! Paní Daniela byla tentokráte opravdu naštvaná a rozhodla se, že to tentokráte Danielce pěkně osladí. Dávala si věru záležet a lýkovka hlasitě mlaskala o vysazené půlky Danielčiny luxusní prdelky a každý lepanec pálil jako čert, takže milá mořská panenka nemusela vůbec přehrávat, ale ječela a plakala zcela důvodně a upřímně. Kvílela, pištěla a snažila se prdelkou uhnout před maminčinou lýkovkou – ale marně. Dostala poctivých a nefalšovaných nezdaněných pět a dvacet a měla pocit že ji zadek shoří. Paní Daniela odložila lýkovku na její místo a maximálně klidným hlasem se zeptala: „Tak, a teď mi Danielko hezky řekni, kdes byla ! Já“ fňukla dcera, hladíci si vyplacené půlky, no…. na pláži....“ popotáhla nosem. „Aha !“ a proč si byla na pláži Drahoušku, když jsi v maturitním ročníku a máš se učit ? Mně se nechtělo“, zafňukala dcera. „Je tak hezky, mamííí“, objala matku kolem krku, vodpusť mi to…však si mi už za to nabila prdelu… Ne“ zavrčela paní Daniela, „Protože ty mi Danielko lžeš ! Nelžu“ obrátila dcera oči v sloup. „Já byla na pláži. Holka“, vztyčila se paní Daniela a založila si ruce, „Nekecej… a nechtěj abych zase na tebe vzala lýkovku. Tys na té pláži…. No ? Noo ?“, sklopila dcera oči… „Kouřila doutníčky z chaluh a… A pila tátův rum.“ dodala matka s gustem. „Hele, jako…. Nebyla „– řekla plovouc okolo sem – jiná – v tvým věku! To si nalejme čistého rumu ! Ale !!! Drahoušku...ty ses mi spustila ! Spustila ses mi před maturitou a ještě s nohatcem !“ Danielka na ni koukla, zpoza černých brv… „No spustila mamí, ale, usmála se – jenom tak trošičku ! Jo trošičku – žádné trošičku není, Zlato ! Ty se tu chichotáš a máš z toho bůh ví jakou srandu, ale taky můžeš být hezky těhotná !“ A – zařvala z plna plic „ S ČLOVĚKEM ! S ČLOVĚKEM ! Jako babi Antoinette“, špitla mladá. „Právě ! Dozvědět se to táta – tak tě promění v ochechuli na 300 let ! Néé, mamí, v ochechuli né… To radši dostat stokrát lýkovkou, ale ne v ochechuli ! Lýkovkou !“ prskla matka. „Lýkovka není všelék, drahoušku a já s tebou mám svatou trpělivost ! Myslíš že ti nařežu na prdel a vše OK ? Tůdle ! Navíc jsi už velká a těžká a pro mě není žádný med, řezat skoro dospělou mořskou holku ! Máš už mooc velkou prdel a tu zmalovat dá pořádnou fušku! Velká prdel – malá lýkovka ! Ale kdepak drahá ! Já ti ukážu dcerunko ! Neposloucháš, touláš se a smilníš ! S LIDMA ! Maturita je ti fuk ! Mamíííí...“ zaprotestovala juniorka. „Žádný mamí, mamí ! Myslíš že na mě uděláš mamí a vše bude OK ? Nic nebude ! Já tě pošlu…. K psychologovi ! K psychologovi néé !“ zaúpěla mladá. To mi radši dej ještě dalších pětadvacet – já chci dostat na prdel, prosíím – jen né k psychologovi ! Ale ano ! A hnedka zítra ! A teď koukej plavat do svýho pokoje ! Sic o tebe lýkovku přerazím !“
„Psycholog. Já a psycholog. Pomyslela si Danielka. Co tam budu dělat ? Mamce se to řekne – psycholog !“ Doktor Wassermann byl starý poctivý praktik. Nervózní ale velmi atraktivní slečna ho zaujala na první pohled. „Trošku nervní, že… ale to nic. Já, pane doktore, víte jsem u vás jaksi – poprvé ! Já nejsem blá….Vážená slečno, zvedl se ze své sesle doktor a začal plavat okolo – „já nejsem psychiatr, já jsem psycholog. Neřeším jestli je někdo blázen, či ne, na to jsou psychiatři. Já chci zjistit proč se neučíte na maturitu. Já se učím...“ zahuhlala Danielka. „Vaše matka“ opáčil doktor, tvrdí něco jiného. „Prý se věnujete pitkám, opalování na pláži a svádění plavců ! Pane doktore, ale copak tohle není hlavní náplň naší – práce ?“ Rozhodila rukama Danielka. „My přece máme svádět plavce, krást lidem úlovky, občas někoho utopit – na to opravdu potřebuji maturitu ?! Případně brečet na pláži, aby měly kde děti sbírat perličky. Ale mně se brečet nechce. A ani se učit – nesmysly. Dějepis, rybovědu. Nebo rodinnou výchovu ! Psaní ! Lkaní a zpěv ! Jazyky ! K čemu to je ?! Nějaká maturita ! Takhle nemluvte, zvedl doktor prst ! Jednou jste mořská šlechtična…. Moje babička je mořská kněžna – a dělala to samé ! Ano. Vaše babička dělala to samé a jak to s ní dopadlo ? Opravdu chcete 300 let strávit jako socha v přístavišti ? Nebo být proměněná v keporkaka, popřípadě ochechuli ? Nechci, zabručela Danielka. No vidíte ! Máte ambice ! Ale já jsem mořská kněžna, po babičce, matce…. K čemu potřebuji maturitu ? Třeba abyste mohla rozumět lidem ? Státi se honorací ! Diplomatkou ! Vědkyní ! Ne jen strojem na plození dalších generací ! Moje matka měla akorát mně“ opáčila Danielka, „A babička moji matku. Tak jaký stroj ?! Já… když škola je prostě nudná ! Nudná ! A matka mi nerozumí ! Nebo rozumí ? Já nevím ! Ona mi nabila, protože se bojí, že sem těhotná ! Nebo líná ? Nebo hloupá ? Sklopila oči a objevily se v nich slzy. Hloupá nejste, však tu mám vaše eseje ! Jsou procítěné slečno. To nic není“ zavrtěla opět hlavou. Takové hlouposti. Ne ! Nejsou to hlouposti !“ Zvýšil doktor hlas. „Jsou to velice zajímavé názory, na mladou slečnu. Já myslím, že byste měla šanci se uchytit. Kde ? Třeba v politice ! V politice ? Ano ! Píšete, že se máme s lidmi sbližovat, ne jim škodit ! Budovat – ne bořit ! Madmoiselle, vy jste přece mořská hraběnka – ba co dím – kněžna ! Udělejte maturitu – a požádejte o službu u svého otce. „Otec, pane doktore nemá čas ! Nikdy moc neměl…. Musí vládnout mořím. Vidíte ! A prčo byste neměla být v jeho vládě poradkyní ? Poradkyní přes co ? Jsem mladá ! Moc věcem nerozumím ! Naopak, rozumíte ! Snažíte se porozumět lidem. Ale neměla byste to dělat tak – okatě. Jako tím, že se budete s nimi sbližovati – intimně. Ale není žádný důvod proč nepěstovat diplomacii. Třeba zatím zde na pobřeží. Ach, ano zatleskala. To bych ráda ! Moc chci pomáhat lidem ! Aby jim nezanášel písek řeky, a kanály, a my jim netrhali sítě a úlovky. A třeba bych i ráda učila jejich děti našemu jazyku, a naše jejich. A zvykům. Byť nevím co by oni říkali zrovna na topení plavců !“
Od psychologa odcházela Danielka jako vyměněná ! Uvědomila si, co chce, a že není hloupoučká víla, která se může maximálně tak opít a chovat se jako flundra. Doma si zalezla do pokoje, vytáhla knihy a poctivě „šprtala“. Uvědomila si, že nechce být povrchní, ale vzdělaná. Trošku měla obavy aby nebyla těhotná, kvůli svému úletu na pláži, ale nebyla. Rozhodla si dát spodek na pomyslný zámek a pořádně se učit. Dokonce požádala otce o společné vycházky, kde i samotného pantátu Neptuna překvapila svým bystrým úsudkem, protože i on ji považoval za rozmazlenou a pitomoučkou mořskou panenku a místo toho zjistil že má velmi chytrou a o dění kolem sebe se zajímající dceru ! To víte, že na něj padla otcovská pýcha a tak když udělala maturitu na výbornou, s přihlédnutím k diplomacii a cizím jazykům, dmul se pýchou a nechal tři dny vesele šplouchat vlnky a ztišil všechny bouře a záplavy. A Danielka ? Ta se věru ve světě ani mořích neztratila...však o ní ještě uslyšíme.
Mořská panna Danielka byla velice hezká mořská panna, která bydlela s maminkou Danielou v luxusním mořském apartmánu. Ale nemyslete si, že když byla Danielka mladá, že to byla nějaká puťka. Však její maminka byla první metresou samotného Pantáty Neptuna a pro svou nezdárnou dceru plánovala zářivou budoucnost.
Vlastně – víte vy jak vypadá mořská panna ? Danielka byla mladá, ale už dospělá mořská panna. Měřila 190Cm od nosánku ke špičce ocasní ploutvičky, měla dlouhé zrzavé vlasy až na prdelku a pevné plné čtyřky, kulaté boky a velikou masitou zadničku. Ale protože mořské panny rostou do dvou set let a Danielce bylo jen sto sedmdesát bylo jasné že ještě doroste. Její maminka, paní Daniela měřila 220cm a honosila se přírodními osmičkami. Samozřejmě, mořské panny nemají nohy, jako lidské ženy, mají jen ocas – ale co se týče – ehm – rozmnožování a pohlavních orgánů to mají vše jako lidské ženy a mořští mužové zase mají pohlavní orgány jako mužští lidští. Mořští lidé tedy mohou spát a plodit děti se suchozemci, ale svým způsobem to je proti mořsko-lidským regulím. A vznešená mořská panna ze samotné královské rodiny, jako byla Danielka by si s lidmi začínat neměla vůbec. Mořské panny mluví stejně jako my, se sametovým akcentem, když mluví s lidmi neboli nohatci, mluví s trochu odlišným dialektem. Pro srozumitelnost pro tuzemského čtenáře si dovolujeme přeložit jejich jazyk při hovoru s lidmi do slovenštiny, neboť mezi jazykem mořských pannen a například francouzštinou, je stejný rozdíl jako mezi češtinou a slovenštinou.
Moc dobře věděla jak to dopadlo s její babičkou Antoinnete. Antoinette byla vznešená bretaňská mořská panna, s titulem arcikněžny francouzského okenánu , která se bůhví proč zaláskovala do potrhlého a nezodpovědného dánského prince. Utekla za ním - ovšem princ ji odmítnul – totiž abyste to pochopili. Mořští lidé sice mohou souložit s lidmi, plodit s nimi děti – ale nikdy nebudou mít lidské nohy. Pohádka o čarodějnici, která to mořské víle umožnila byla jen pohádka. Mořská panna tedy může žít jen ve vodě, případně u vody. Antoinnete neposlechla-s princem otěhotněla – ale když se odmítnul s ní oženit a jít do mořského paláce na Finistéru, ze vzteku ho utopila. Pantáta Neptun tehdy zuřil ! Nebohá Antoinnete dostala tři sta ran lýkovým lasem na holou, což sice zní strašidelně, ale ve skutečnosti se tahle výprasková nálož rozložila do 10 ran každou lichou středu, každou sudou středu byla po 200 let ochechulí a ještě musela sedět – coby socha – 300 let v Kodaňském přístavu. To se ji vůbec nelíbilo, protože tušila že ji budou otravovat lecjací otrapové. Ale trest je trest. Malá Danielka tedy „bábinku“ ani neviděla, protože seděla coby socha v Dánsku. To bylo pro pyšnou Antoinnete více než krutým trestem ! Na druhou stranu, se ji narodila Daniela…
Antoinette byla skvělá máma a svou dcerku kojila devadesát let. Mořské panny mají velká plná ňadra, na níž se zalíbením ulpí pohled každého správného chlapa – dílem proto aby byly svůdné a ženské a dílem proto jelikož své potomstvo, stejně jako lidské maminky živí mlékem, které je v případě mořských lidí velice blízké mléku velrybímu. Navíc když mořská panna dosáhne pohlavní zralosti (v oněch 200 letech)-už nestárne. Mořské panny žijí nejvýše 2000 let, pak se promění v mořskou pěnu. Protože však princ je princ a i když to byl mizera, byl to fešák a Antoinnete také nebyla ošklivá, tak se zkrátka geny smíchaly a z maličké Daniely se vyloupla v dospělosti překrásná mořská panna. Široko daleko nejkrásnější, nejvnadnější, nejvlasatější, nejvýmluvnější, nejsvůdnější - a tak není divu, že ve svých 190 letech zaujala tahle mořská krasavice samotného Vládce Moří – Pantátu Neptuna. Stala se jeho oficiální milenkou a nakonec mu porodila Danielku. Pantáta Neptun byl uznalý, a i když byla Danielka nemanželská, dal ji titul mořské princezny a vojvodkyně oceánu. Naprosto skvělý odrazový můstek do budoucnosti….
Uběhlo sto sedmdesát let a z Danielky vyrostla krásná a ztepilá mořská panna. Ovšem rozmazlený fracek také ! Není se čemu divit. S babičkou Antoinette se neměla čas moc stýkat, když seděla coby socha v Kodani, nebo se proháněla v oceánu coby velryba a maminka byla milenka Pantáty Neptuna na plný úvazek. Přesto si našla na výchovu dcery čas a absolutně se ji věnovala, jak to jenom „Siréna z vyšších kruhů“ může dělati. Svého jedináčka také poctivě kojila, díky tomu byla Danielka veliká, větší než ostatní mořské děti a zdravá jako řípa. Danskhylde aka Daniela byla však velice přísná matka a tak když mladinká Danielka neposlouchala, přišla ke slovu plácačka z lýka a rukojetí z velryboviny a zlata - čili lýkovka. A protože mořské panny jsou nahaté – dostávala mladá dáma pěkně na holou. Pištěla a ječela tak, že to bylo slyšet široko daleko a chudáci podmořští výzkumníci si mysleli že kosatky někde trhají velrybu – ale kdepak – to jen neposlušná puberťačka dostávala výchovnou lekci ! Jednou dostala na zadek i od samotného táty Neptuna, když donesla ze školy pět pětek a poznámku a ještě byla hubatá na maminku a to hezky před tatínkem – i dobrý a trpělivý pantáta Neptun měl tenkráte vzteklé a drzé Danielky dost a pořádně ji nasekal na holou co se do ní vešlo. Danielka potom po výprasku od tatínka bulela na kameni u pláže a lidské děti tam ráno nacházely perličky, ve které se mění slzičky mořské panny.
A teď se bála že dostane na holou od pánů rodičů zase a zcela oprávněně ! Danielka byla totiž puberťačka. Úplně stejná jako lidské puberťačky. Měla se sice učit a připravovat na podmořskou maturitu, ale místo toho se slovy „Tss, to je nuda“ odplula na pobřeží, vytáhla chaluhové doutníky a láhev rumu, kterou ukradla ze zásob pantáty Neptuna, hlídaného sklerotickou olihní Uršulou a slunila se kouřila a pila. Protože však nebyla na pití zvyklá, záhy spadla z kamene a usnula stočená do klubíčka v mělké vodě, mohutně při tom chrápajíc a odpusťte mi – prdíc. Vzbudily ji zvědavé dotyky – a když se probudila uviděla – kluka ! Tedy – člověka – jak říkají mořští lidé - nohatce ! Který ji dost necudně hladil po zadku. Zasyčela jako mořský had , zařvala „Sviniar !“ a vlepila mu pořádnou poctivou facku. A protože mořské panny jsou jak jsme si již řekli větší a silnější než lidé, udělal pěkný kotoul v písku a zůstal ležet jak podťatý. Danielka se na něj podívala pěkně naštvaně a zadeklamovala: „Sviniar ! Co si mysliaš ? Že som nějaká taká…. Joj… hej chalan ! Zobuď sa ! Chalan ! Nohatec ! Čovek !“ a trošku ho propleskla. Zamžoural očima usmál se a baf – bafnul ji kolem krku, dal ji pusu… Zavrčela„Pust ma ! Sviniar ! Morska sviňa ! Chalan jeden zatracený…“ a – pak – pak mu podlehla. Přesně jako babička Antoinette před dvěma sty lety princi !“ Zkrátka a dobře – milá Danielka zažila jaké to je poprvé – a když se vrátila do moře – byla už jen – mořská…. Protože její panenství odplavalo s troškou krve tam z pláže.
Jenže ! Když se panenská krev mořské panny smíchá s mořskou vodou – dopluje až – no jistě – k mamince ! „Joj, počkej ty lenoro líná“ zasyčela, „já ti ji pěkně vyženu z těla ! Tak ti zmaluju zadek, jako sem ti ho ještě nikdy nezmalovala ! Čtrnáct dní se neposadíš ! A učit se budeš !“ vrčela paní Daniela a posadila se zlověstně na taburetek ze želvího krunýře a čekala. Když připlula mladá Danielka domů, maminka se na ni zlověstně usmála: „Tááák, kdepak jsme se toulali mladá dámo ? No, přece ve škole, mam- ale to bylo to poslední co řekla protože paní Daniela po ní chmatla a už si ji ohnula pěkně přes koleno a plácačka měla posvícení. Párkrát pořádně mlaskla o baculatý zadek nezbedné studentky, a tu hned přešla chuť na lhaní. Okamžitě se rozječela a rozbulela vědouc že tohle na maminku platí. Jenže měla smůlu ! Paní Daniela byla tentokráte opravdu naštvaná a rozhodla se, že to tentokráte Danielce pěkně osladí. Dávala si věru záležet a lýkovka hlasitě mlaskala o vysazené půlky Danielčiny luxusní prdelky a každý lepanec pálil jako čert, takže milá mořská panenka nemusela vůbec přehrávat, ale ječela a plakala zcela důvodně a upřímně. Kvílela, pištěla a snažila se prdelkou uhnout před maminčinou lýkovkou – ale marně. Dostala poctivých a nefalšovaných nezdaněných pět a dvacet a měla pocit že ji zadek shoří. Paní Daniela odložila lýkovku na její místo a maximálně klidným hlasem se zeptala: „Tak, a teď mi Danielko hezky řekni, kdes byla ! Já“ fňukla dcera, hladíci si vyplacené půlky, no…. na pláži....“ popotáhla nosem. „Aha !“ a proč si byla na pláži Drahoušku, když jsi v maturitním ročníku a máš se učit ? Mně se nechtělo“, zafňukala dcera. „Je tak hezky, mamííí“, objala matku kolem krku, vodpusť mi to…však si mi už za to nabila prdelu… Ne“ zavrčela paní Daniela, „Protože ty mi Danielko lžeš ! Nelžu“ obrátila dcera oči v sloup. „Já byla na pláži. Holka“, vztyčila se paní Daniela a založila si ruce, „Nekecej… a nechtěj abych zase na tebe vzala lýkovku. Tys na té pláži…. No ? Noo ?“, sklopila dcera oči… „Kouřila doutníčky z chaluh a… A pila tátův rum.“ dodala matka s gustem. „Hele, jako…. Nebyla „– řekla plovouc okolo sem – jiná – v tvým věku! To si nalejme čistého rumu ! Ale !!! Drahoušku...ty ses mi spustila ! Spustila ses mi před maturitou a ještě s nohatcem !“ Danielka na ni koukla, zpoza černých brv… „No spustila mamí, ale, usmála se – jenom tak trošičku ! Jo trošičku – žádné trošičku není, Zlato ! Ty se tu chichotáš a máš z toho bůh ví jakou srandu, ale taky můžeš být hezky těhotná !“ A – zařvala z plna plic „ S ČLOVĚKEM ! S ČLOVĚKEM ! Jako babi Antoinette“, špitla mladá. „Právě ! Dozvědět se to táta – tak tě promění v ochechuli na 300 let ! Néé, mamí, v ochechuli né… To radši dostat stokrát lýkovkou, ale ne v ochechuli ! Lýkovkou !“ prskla matka. „Lýkovka není všelék, drahoušku a já s tebou mám svatou trpělivost ! Myslíš že ti nařežu na prdel a vše OK ? Tůdle ! Navíc jsi už velká a těžká a pro mě není žádný med, řezat skoro dospělou mořskou holku ! Máš už mooc velkou prdel a tu zmalovat dá pořádnou fušku! Velká prdel – malá lýkovka ! Ale kdepak drahá ! Já ti ukážu dcerunko ! Neposloucháš, touláš se a smilníš ! S LIDMA ! Maturita je ti fuk ! Mamíííí...“ zaprotestovala juniorka. „Žádný mamí, mamí ! Myslíš že na mě uděláš mamí a vše bude OK ? Nic nebude ! Já tě pošlu…. K psychologovi ! K psychologovi néé !“ zaúpěla mladá. To mi radši dej ještě dalších pětadvacet – já chci dostat na prdel, prosíím – jen né k psychologovi ! Ale ano ! A hnedka zítra ! A teď koukej plavat do svýho pokoje ! Sic o tebe lýkovku přerazím !“
„Psycholog. Já a psycholog. Pomyslela si Danielka. Co tam budu dělat ? Mamce se to řekne – psycholog !“ Doktor Wassermann byl starý poctivý praktik. Nervózní ale velmi atraktivní slečna ho zaujala na první pohled. „Trošku nervní, že… ale to nic. Já, pane doktore, víte jsem u vás jaksi – poprvé ! Já nejsem blá….Vážená slečno, zvedl se ze své sesle doktor a začal plavat okolo – „já nejsem psychiatr, já jsem psycholog. Neřeším jestli je někdo blázen, či ne, na to jsou psychiatři. Já chci zjistit proč se neučíte na maturitu. Já se učím...“ zahuhlala Danielka. „Vaše matka“ opáčil doktor, tvrdí něco jiného. „Prý se věnujete pitkám, opalování na pláži a svádění plavců ! Pane doktore, ale copak tohle není hlavní náplň naší – práce ?“ Rozhodila rukama Danielka. „My přece máme svádět plavce, krást lidem úlovky, občas někoho utopit – na to opravdu potřebuji maturitu ?! Případně brečet na pláži, aby měly kde děti sbírat perličky. Ale mně se brečet nechce. A ani se učit – nesmysly. Dějepis, rybovědu. Nebo rodinnou výchovu ! Psaní ! Lkaní a zpěv ! Jazyky ! K čemu to je ?! Nějaká maturita ! Takhle nemluvte, zvedl doktor prst ! Jednou jste mořská šlechtična…. Moje babička je mořská kněžna – a dělala to samé ! Ano. Vaše babička dělala to samé a jak to s ní dopadlo ? Opravdu chcete 300 let strávit jako socha v přístavišti ? Nebo být proměněná v keporkaka, popřípadě ochechuli ? Nechci, zabručela Danielka. No vidíte ! Máte ambice ! Ale já jsem mořská kněžna, po babičce, matce…. K čemu potřebuji maturitu ? Třeba abyste mohla rozumět lidem ? Státi se honorací ! Diplomatkou ! Vědkyní ! Ne jen strojem na plození dalších generací ! Moje matka měla akorát mně“ opáčila Danielka, „A babička moji matku. Tak jaký stroj ?! Já… když škola je prostě nudná ! Nudná ! A matka mi nerozumí ! Nebo rozumí ? Já nevím ! Ona mi nabila, protože se bojí, že sem těhotná ! Nebo líná ? Nebo hloupá ? Sklopila oči a objevily se v nich slzy. Hloupá nejste, však tu mám vaše eseje ! Jsou procítěné slečno. To nic není“ zavrtěla opět hlavou. Takové hlouposti. Ne ! Nejsou to hlouposti !“ Zvýšil doktor hlas. „Jsou to velice zajímavé názory, na mladou slečnu. Já myslím, že byste měla šanci se uchytit. Kde ? Třeba v politice ! V politice ? Ano ! Píšete, že se máme s lidmi sbližovat, ne jim škodit ! Budovat – ne bořit ! Madmoiselle, vy jste přece mořská hraběnka – ba co dím – kněžna ! Udělejte maturitu – a požádejte o službu u svého otce. „Otec, pane doktore nemá čas ! Nikdy moc neměl…. Musí vládnout mořím. Vidíte ! A prčo byste neměla být v jeho vládě poradkyní ? Poradkyní přes co ? Jsem mladá ! Moc věcem nerozumím ! Naopak, rozumíte ! Snažíte se porozumět lidem. Ale neměla byste to dělat tak – okatě. Jako tím, že se budete s nimi sbližovati – intimně. Ale není žádný důvod proč nepěstovat diplomacii. Třeba zatím zde na pobřeží. Ach, ano zatleskala. To bych ráda ! Moc chci pomáhat lidem ! Aby jim nezanášel písek řeky, a kanály, a my jim netrhali sítě a úlovky. A třeba bych i ráda učila jejich děti našemu jazyku, a naše jejich. A zvykům. Byť nevím co by oni říkali zrovna na topení plavců !“
Od psychologa odcházela Danielka jako vyměněná ! Uvědomila si, co chce, a že není hloupoučká víla, která se může maximálně tak opít a chovat se jako flundra. Doma si zalezla do pokoje, vytáhla knihy a poctivě „šprtala“. Uvědomila si, že nechce být povrchní, ale vzdělaná. Trošku měla obavy aby nebyla těhotná, kvůli svému úletu na pláži, ale nebyla. Rozhodla si dát spodek na pomyslný zámek a pořádně se učit. Dokonce požádala otce o společné vycházky, kde i samotného pantátu Neptuna překvapila svým bystrým úsudkem, protože i on ji považoval za rozmazlenou a pitomoučkou mořskou panenku a místo toho zjistil že má velmi chytrou a o dění kolem sebe se zajímající dceru ! To víte, že na něj padla otcovská pýcha a tak když udělala maturitu na výbornou, s přihlédnutím k diplomacii a cizím jazykům, dmul se pýchou a nechal tři dny vesele šplouchat vlnky a ztišil všechny bouře a záplavy. A Danielka ? Ta se věru ve světě ani mořích neztratila...však o ní ještě uslyšíme.
Konec
© X.T 2020