Tereza

V práci byla ani ne měsíc, a už se mezi stroji nosila jako princezna se zlatou korunkou. Na tváři znuděný, arogantní výraz, který mě vytáčel snad od první chvíle, co jsem naši novou členku pracovního týmu uviděl.
Jmenovala se Tereza. Bylo ji devatenáct a přišla rovnou ze školy. Pod palec ji dostala Mirka - starší paní, která svůj stroj obsluhovala už třináct let a moc dobře věděla kam sáhnout. Terezu zaučovala trpělivě, ale když mě zavolaly na opravu a já napůl ucha a na půl oka sledoval, jak se k tomu všemu Tereza staví, bylo mi jasný, že mě čekají perný pracovní dny.
Ta holka nevykazovala žádnej zájem. Všechno ji bylo jedno a vůči ostatním ženským na hale se chovala arogantně.
"Tomáši, vůbec ti to nezávidím,"řekla mi jednou Mirka, když jsme seděli sami na kuřárně. "Naběháš se k tý mašině, jako blázen, jen počkej."
"No... uvidíme, doufám, že se chytí."
"Ona? Hodně bych se divila," vzdychla a vyfoukla dým z plic.
"No co, tak vás stáhneme zpátky, pokud ji to nepůjde," uchechtl jsem se.
"No to určitě. Víš jak dlouho jsem čekala na důchod? Hodně dlouho a chystám si ho sakra užít!"

Pak přišel první týden, kdy nám Mirka zamávala kapesníčkem a Tereza zůstala u mašiny sama. Hned první den jsem byl k jejímu stroji zavolanej čtyřikrát. Pokaždý to byla ta samá závada, která vznikala chybou obsluhy.
Byl jsem snad ještě trpělivější než Mirka. Vysvětlil jí, jak se to stalo a co přesně udělala špatně. Jenže když jsem ji to samé vysvětloval už po třetí a ona se pořád tvářila arogantně... bylo to trochu moc i na mě.

Druhý den si mě zavolala, že ji nejdou kleště a že neví co s tím. Konečně nějaká opravdová závada, že by?
Jenže ono ne, stačilo vytáhnout z mašiny zmetek, zmáčknout reset a mohla jet v klidu dál. Věděla by to, kdyby při zaučování poslouchala Mirku.
Samozřejmě, že jsem jí to vysvětlil. Všechno mi odkejvala a pak si šla sednout ke stolu, kde kontrolovala hotové díly.
Sledoval jsem, jak ode mě odchází. Jak se nese a jak při tom kroutí svým krásným zadkem. Kulatej, pevnej a akorát do ruky. Ani prsa neměla špatný a v obličeji byla taky dost ucházející. Chodit bych s ní nemohl, to ne. Mám rád, když je holka živá, občas dělá dětinský kraviny a umí se smát.
Tereza byla pravej opak. Ale jistá přitažlivost tam byla, to vám nebudu lhát.

Když mi skončila směna a já šel k autu, všiml jsem si, že na Terezu před bránou nikdo nečeká. Chodila domů sama a pěšky.

Zbytek týdne probíhal dost podobně. Já vysvětloval, ona kejvala. Občas jsem na ni nasadil přísnější tón, aby pochopila, že mě svou neschopností začíná lehce vytáčet. Zdálo se mi, že to zabíralo, ale trochu jinde než mělo.
Místo toho, aby se začala víc snažit se na mě začala sem tam usmívat a snažila se navázat nějakej hovor. Většinou jsem ji odbyl neurčitými odpověďmi. Nebylo v mém zájmu se s ní bavit.

Další týden jsme měli odpolední směnu, která probíhala vždycky klidněji, než ta ranní. Kolem páté hodiny svou pozici opustily kancelářské krysy a my, obyčejní pěšáci, mohli hned lépe dýchat.
Holky z druhé linky si na stůl postavily rádio. Já na telefonu koukal na film, když nebylo do čeho píchnout. Někdo si nasadil sluchátka. Prostě anarchie.
Film jsem ale musel každou chvilku zastavit kvůli Tereze, což mi vadilo. S nějakým vysvětlováním jsem se už ani neobtěžoval, nemělo to smysl. Vždycky jsem udělal to, co bylo potřeba a zase odešel.

Pak přišel pátek. Odpolední směna byla poslední, takže na mně bylo, kolem desáté povypínat všechny mašiny, pozhasínat halu a pak domů.
Jenže naše Terezka se musela poslední hodinu opravdu snažit, aby pokazila co mohla. V mašině nechala zmetek, zmáčkla reset a zlomila obě čelisti  na kleštích.
Když mě k tomu v devět večer zavolala, myslel jsem, že na místě vykvetu.
"To si děláš srandu,"řekl jsem.
"Já si nevšimla, že tam něco je. Promiň." Nezněla, že by ji to mrzelo. Já si všimnul, že nemá vyjetou mašinu, což znamenalo, že to musím opravit, aby mohla spočítat kusy a uzavřít zakázku. Taky to znamenalo, že tu semnou bude muset zůstat, dokud to neopravím.
"Bude to na dlouho?" zeptala se. Já jen pokrčil rameny a odešel na dílnu pro náhradní díly.     Nakonec jsme zůstali jen o půl hodiny déle. V deset se hala vyprázdnila a já tam s Terezou zůstal úplně sám. Dělal jsem si svou práci a ona zatím seděla za stolem a čekala.
Když jsem byl hotovej, vyjela si díly a uzavřela zakázku.
"Hele, nehodil by jsi mě domů? Všimla jsem si, že jezdíš autem."řekla, když jsme šli spolu ke skříňkám. Souhlasil jsem.

"Asi seš hodně naštvanej, viď?" zeptala se, když jsem vyjížděl z parkoviště a za celou dobu neřekl ani slovo.
"Jo, zasloužila bys..." odmlčel jsem se včas.
"Co bych zasloužila?" zajímalo ji.
"Na holou bys zasloužila. Kolikrát jsem ti říkal, že si to musíš u těch kleští kontrolovat?!"
"No jo, já vím,"
"Co víš?"
"Že bych zasloužila na holou,"

Nebydlela moc daleko. Během pěti minut jsem stál před hezkým rodinným domem.
"Tady to stačí?" Zeptal jsem se, protože pořád nevystupovala z auta.
"Jo, nechceš jít dál?" zeptala se. Já ji pohléd do obličeje. Viděl ty arogantní oči, vzdvyženej nos a plný rty. Blond vlasy stažený do koňskýho ohonu.
Vypadala tak zatraceně namyšleně.
A bůh ví proč mě to zatraceně přitahovalo.
Bydlela jen s tátou, ale ten nebyl doma. Pokoj měla uklizený, postel velkou, manželskou.
Řekl jsem jí, ať si sundá džíny. Jen džíny. Kalhotky jsem jí chtěl z toho krásnýho zadečku stáhnout sám.
Poslechla.
Ještě aby ne, po tom co provedla. Džíny byly na zemi. Stála předemnou jen v kalhotkách a tričku.
"Lehni si na břicho," ukázal jsem na postel a začal si rozepínat pásek.
Poslechla.
Lehla si, ale spodní konec trička jí zakrýval půl zadku.
"Vyhrň si to tričko,"řekl jsem.
 Poslechla.
Přišel jsem k ní. Chytl její kalhotky za gumičku, vedl je po stehnech, přes lýtka, kolem kotníků a za chvilku se válely vedle džín. Jakoby se tu svlékl had z kůže. Pásek jsem si vytáhl z kalhot a přeložil ho na půl.
"Zadek nahoru. Chci tě na všech čtyřech."
Poslechla. Kolena si zašoupla pod bříško a zadeček hezky vyšpulila. Byl nádherně bledej.
"Koukej se před sebe,"řekl jsem, když jsem si všiml, že zvědavě pokukuje po tom, co dělám. Mít něco po ruce, zavázal bych jí oči, aby jen bezmocně očekávala co přijde. Takhle se jen dívala před sebe na čelo vlastní postele. Slyšel jsem, jak se jí chvěje dech vzrušením.
Pohladil jsem ji po zadku, zmáčkl a plácl. Zatím jen slabě. Všiml jsem si, že natočila hlavu směrem ke mě.
"Co jsem říkal!" plácl jsem ji silněji, až slabě vyjekla. "Koukej se před sebe!"
Poslechla.
Znovu jsem ji jen pohladil. Užíval jsem si, že je její krásnej zadek jen můj a já jí mohl udělat kdykoliv, cokoliv. Zmáčkl jsem ho, pohladil a pak dostala další silnou ránu. Hezky to plesklo.
Zasyčela, ale nic neříkala. Cítil jsem, jak se jemně třese.
"Víš, co jsi udělala špatně?" Zeptal jsem se. Mou pravačku měla nalepenou na pravý půlce.
"Vím," hlesla.
Plácl jsem ji znovu. Znovu vyjekla, protože to nečekala.
"A uděláš to znovu?" zeptal jsem se.
"To nevím," zasténala a já ji plácl znovu. Tentokrát dvakrát za sebou.
"Měla bys to vědět,"řekl jsem a vzal do ruky pásek. "Chci slyšet, jak počítáš,"
"Dobře,"
"A nezapomeň koukat před sebe."
"Dobře,"
První rána páskem byla slabá, ale postupně jsem přitvrzoval. Chtěl jsem vědět co je schopna vydržet. Tereza poslušně počítala. Její bledej zadeček začínal rudnout.
Skončil jsem u dvaceti ran. Překvapila mě svou vydrží.
Chvilku jsem ji nechal, ať se rozdýchá. Její zadek byl červenej jako přezrálý rajče.
"Tak co, uděláš to znovu?" zeptal jsem se. Neodpověděla, jen zasténala.
Odložil jsem pásek a sáhl jí pomalu mezi nohy. Byla tam dole krásně vlhká. I já už byl celkem dost natěšenej, a tak jsem vytáhl z peněženky kondom.

Ten pátek jsem přišel domů až kolem třetí ráno. V neděli jsem začínal noční a Tereza za celou směnu zavolala jen jednou.
Takhle to šlo až do pátečního rána, kdy se nějakým záhadným způsobem opět zlomily kleště.